Grand Prix AniFest 2010

ZRÁTY A NÁLEZY (Lost and Found), režie Philip Hunt (VB)

Cena v kategorii Krátký film do 5 minut

LIDSKÉ BYTOSTI (Human Beings), režie Mashaallah Mohammadi (Írán)

Cena v kategorii Krátký film od 5 do 15 minut

JOSKOVI ŠNECI (Joseph´s Snails), režie: Sophie Roze (Francie)

Cena v kategorii Krátký film od 15 do 60 minut

PSÍ HISTORIE (Dog´s Story), režie Břetislav Pojar (ČR)

Zvláštní uznání poroty v kategorii Krátký film od 15 do 60 minut

TEKUTÉ MÝDLO (Hand Soap), režie: Kei Oyama (Japonsko)

Cena v kategorii Celovečerní film

NA PŮDĚ ANEB KDO MÁ DNESKA NAROZENINY? (In the Attic or Who Has a Birthday Today?), režie Jiří Barta (ČR)

Cena v kategorii TV film a seriál

ZTRÁTY A NÁLEZY (Lost and Found), režie Philip Hunt (VB)

Cena v kategorii Videoklip

PO DEŠTI (After the Rain), režie François Vogel (Francie)

Cena v kategorii Reklama a znělka

HONG LONG CENTURY PLAZA, režie Bohong Deng (Čína)

Cenu v kategorii Studentské filmy

JÁ JSEM ŠIMON (I am Simon), režie Tünde Molnár (Maďarsko)

Hlavní cenu v kategorii Filmy vytvořené dětmi

DOMÁCÍ LEV (The Lion at Home), kolektiv dětí z Bricknell Primary School (VB)

Cena města Teplice

NA PŮDĚ ANEB KDO MÁ DNESKA NAROZENINY? (In the Attic or Who Has a Birthday Today?), režie Jiří Barta (ČR)

Podrobné výsledky Anifestu 2010 naleznete na www.anifest.cz!

Závěrem nezbývá než dodat, že jubilejní 10. ročník AniFestu se uskuteční ve dnech 26. 4. – 1. 5. 2011 opět v Teplicích.

Právě tvorba této české legendy trikového filmu dominuje celé teplické přehlídce. Diváci mohou během šesti festivalových dnů zhlédnout všechny celovečerní a krátké filmy Karla Zemana včetně dokumentárních filmů o něm. Jde o jedinečnou příležitost tato díla vidět pohromadě na 35 mm kopiích.

V dalších sekcích se program zaměřuje na další mistry světového trikového filmu, z nichž určitě velkou pozornost upoutá pásmo filmů Georgésé Méliése.

Mezi hlavními programovými sekcemi zaujme i ojedinělá přehlídka litevské animované tvorby od počátku 20. století až po současnost. K jejím průkopníkům patří Vladislav Starevič, chybět nebudou ani ukázky z tvorby litevských klasiků jako jsou Zenonas Tarakevičius, Antanas Janauskas, Ilja Bereznickas, Nijole Valadkevičiute, Zenonas Šteinys, Valentas Aškinis a mladé tvůrce reprezentují Jurate Leikaite, Danas Bereznickas, Antanas Skučas a další.

Ani v soutěžních sekcích nemohou chybět díla špičkových tvůrců. V nejsledovanější kategorii celovečerních filmů se vedle filmu Na půdě Jiřího Barty představí také kafkovsky laděná skandinávská koprodukce nazvaná Metropia (režie Tarik Saleh), maďarský film Imigranti (Gabor Csupo) a izraelsko-australský snímek 9.99$ (Tatia Rosenthal).

Závěrem ta nejdůležitější informace – Anifest startuje potrvá do neděle 23.května 2010. O jeho průběhu budeme na stránkách Fantomu samozřejmě informovat.

„If we shadows have offended, think but this; and all is mended that you have but slumbered here while these visions did appear and this weak and idle theme no more yielding but a dream.“

Hrdinové tragikomické fresky Arnauda Desplechina jsou aktéry velkého divadla zvaného život.

Do severofrancouzského městečka Roubaix se na vánoční svátky sjíždějí členové rozvětvené rodiny Vuillardů. Cíl? Nalézt vhodného dárce kostní dřeně pro nemocnou matku rodu, sjednotit disfunkční rodinu a v neposlední řadě oslavit Vánoce.

Hraje se divadlo všech forem. Coby předkrm se servíruje to pimprlové, kdy loutky sehrají tragickou prehistorii rodiny. Na samém vrcholu děje jest předvedena tradiční Vánoční hra v podání nejmladších Vuillardů. A tečku za filmem obstará adekvátní citát ze Shakespeara.

Hraje se divadlo všech forem

Zdánlivě nepodstatné divadelní střípky z ohromující vztahové mozaiky Desplechinova filmu jsou východiskem ke vnímání Desplechinova filmu: Divadelní stylizaci přisuzuje Desplechin řadě monologů jednotlivých postav pronášených přímo do kamery, což jej spojuje s Rivettem či Bergmanem. Scénami na jevišti se stávají i dílčí momenty příběhu (soud, půlnoční diskotéka, zkoušení šatů v obchodě atpod.). Především však hrají divadlo samotní Vuillardové. Skrývají své kostlivce ve skříních. Tají své touhy a bolesti. Vědomi si publika (v divadle ostatně někteří z nich i přímo pracují či pracovali) konají leckdy až nepatřičně, hystericky. Přehánějí či naopak utajují. Život je pestrý a Vánoční příběh je o životě. Desplechin míchá s formami (stylu herectví, způsobů snímání) jako DJ Ivan s gramodeskami při koncertu. Opětovně si hraje s žánrovými variacemi (tentokráte si vzal na mušku především hollywoodský subžánr filmů Home for the Holidays). Kloubí komedii s tragédií, propojuje svůj film s divadlem a literaturou (co scéna, to citace), přičemž neméně významnou roli hraje i výběr použité klasické i současné hudby. Přemírou odkazů a citátů Desplechin vytváří další a další odbočující uličky, díky čemuž má divák na jedné straně pocit, že je svědkem čehosi neohraničeného, nemajícího začátek a konec, na straně druhé v něm sílí vědomí univerzální platnosti daných situací, které by se při troše štěstí či smůly mohly přihodit i jemu. Zároveň však touto svou zálibou v odkazech dává Desplechin najevo, kterak jsou jeho autorské filmy osobní. Ostatně v Roubaix se Desplechin narodil, měl 3 sourozence, prošel si rozchodem a vyhrocenou soudní pří se svoji ex-přítelkyní, podobně jako Henri Vuillard se svoji sestrou…atd.

Právě ona zakončuje film citátem ze Shakespearova Snu noci svatojánské a doufá, že vše se ukáže být pouhým snem. Ovšem coby zkušená divadelní herečka musí moc dobře vědět, že Pukem nalíčené peripetie ve skutečnosti žádným snem nebyly. Takže jak to vlastně dopadne s onou transplantací?  Přežije Junon Vuillardová? Můžete si hodit mincí – panna nebo orel? Život je hra a hra je základem divadla. A to platí i ve filmech. V těch Desplechinových obzvlášť.

Vít Peřina

Vánoční příběh (Un conte de Noël, Francie 2008)

Režie: Arnaud Desplechin

Scénář: Emmanuel Bourdieu, Arnaud Desplechin

Kamera: Éric Gautier

Hudba: Grégoire Hetzel

Střih: Laurence Briaud

Hrají: Catherine Deneuveová, Mathieu Almaric, Melvil Poupaud, Emmanuelle Devosová, Chiara Mastroianniová a další.

NFA, 143 minut

Z Třeboně si cenu za Nejlepší český animovaný film si odnesla Kristýna Dufková (Usnula jsem), nejlepším animovaným filmem do 5 minut byl vyhlášen německý snímek Brzo ve vašich městech (Thilo Ewers), v kategorii filmů do 15 minut zvítězil francouzsko-britský koprodukční film Deset (režie: BIF). Ve středometrážní kategorii (do 60 minut) ocenila porota snímek Řetězová pila australského režiséra Dennise Tupicoffa. A v kategorii celovečerního filmu zvítězil Bill Plympton s filmem Idioti a andělé.
V teplické části AniFestu pak porota rozhodovala soutěž studentských a zakázkových filmů. Cenu za nejlepší filmové pásmo v soutěži škol si odnesla belgická ADICAF, přičemž za nejlepší studentský film byl vyhlášen snímek Pěkný den na piknik (režie Monica Gallab). V kategorii zakázková tvorba vyhrály filmy Metař na měsíci (režie Konstantin Golubkov, Rusko 2007) a V pohodě (režie Cesar Diáz Meléndez, Španělsko 2008). Cenu teplických diváků, stejně jako Grand Prix za celkově nejlepší film mezinárodní soutěže AniFestu 09 získal, jak jinak, film Billa Plymptona Idioti a andělé.

Idioti a andělé Billa Plymptona

Obrázek 1

Film je vlastně mozaikou čtyř vypravěčských úhlů pohledu, které Paley pravidelně střídá a odlišuje je i v samotné výtvarné složce (jedná se vždy o jednoduchou 2D animaci). Ústřední linkou je samozřejmě příběh bezpodmínečné lásky Sity k zamilovanému, ale pochybujícímu Rámovi (Obrázek 1). Tento příběh však glosují tři postavy (v duchu asijských stínových loutek), které celý film debatují o různých faktech a reálích z Rámajany, čímž vtipně posouvají děj kupředu či vypichují nějaký konkrétní detail. V „jejich“ podání mají stejné postavy eposu jinou výtvarnou podobu, než jakou jim Paley vtiskla v základní vypravěčské rovině – tentokráte Paley vychází přímo z autentických ilustrací (Obrázek 2). Třetí podobu Sity a dalších hrdinů přinášejí vkládaná muzikálová čísla (Obrázek 3) na písně jazzové zpěvačky Annette Hanshaw. Tyto vsuvky – které jsou rovněž odkazem na tradici indického Bollywoodu – už pohled na Rámájanu přesouvají do osobní polohy režisérky. Právě písně Annette Hanshaw napomáhaly Nině Paley (podle jejích vlastních slov – viz webové stránky filmu) v době, kdy prožívala osobní krizi po rozchodu s přítelem. A tím se dostáváme ke čtvrté vypravěčské i výtvarné rovině filmu – paralelní příběh mladé ženy, kterou během pracovního pobytu v Indii opustí její přítel. Její osud je ve svých zvratech podezřele podobný příběhu Sity (Obrázek 4), která tak získává svou celkově již čtvrtou, zcela odlišnou podobu, v níž nechybí ani zapojení reálných fotografií.

Obrázek 2

Čtvero různých výtvarných podob jednoho příběhu, čtvero odlišných narativních přístupů. Může to působit jako formalistní schválnost, ale opak je pravdou: Nina Paley tímto způsobem nápaditě postihuje jeden z charakteristických znaků hinduismu – reinakrnace a vtělení do rozličných podob.
Zároveň je každá ze čtyř výtvarných rovin ukázkou rozličných režijních a autorských kvalit americké animátorky. Na jedné straně předvádí dokonalé choreografie v davových muzikálových výstupech, na straně druhé zase dosáhne maximálního komického i informativního efektu pomocí působivě jednoduchých koláží á la Terry Gilliam, v nichž hraje hlavní roli vtipný poloimprovizovaný rozhovor tří amerických Indů. K tomu přidává dvě výtvarně zcela odlišně (přitom adekvátně) zpracované varianty téhož příběhu, jehož obdoby zažívají lidé po staletí.

Obrázek 3

Tak jako se Višnu převtěluje do dalších a dalších podob (princ Ráma je sedmou z nich), tak jako příběh eposu získává ve vyprávění, v knihách, na divadle či třeba v animovaném filmu další a další podoby, žije již svým vlastním, nezadržitelným životem i film Sita zpívá blues. Mimojiné kvůli problémům s autorskými právy k písním Annette Hanshaw se Nina Paley rozhodla film nechat k dispozici všem případným zájemcům o zhlédnutí.

Vít Peřina

Obrázek 4

Na tyto i velkou řadu dalších soutěžních filmů se mohou těšit návštěvníci AniFestu 09. A na recenze některých z nich se mohou v nejbližších dnech zase těšit čtenáři Fantomfilmu.

Gran Torino Clinta Eastwooda.

Mám rád příběhy s kruhovou narativní formu. Když se na konci děje divák či čtenář ocitne zase zpátky na samotném začátku. Umělecké dílo tímto způsobem podle mého názoru zrcadlí běh života, přírody, světa a dostává se mu najednou výrazné otevřenosti, nedořečenosti a infinitnosti, nebo dokonce obecnější platnosti. Stačí si vybavit některé filmy Terrence Malicka, Krzystofa Kieslowského a řady dalších.

A podobně mám rád, když se již zasloužilí tvůrci rozhodnou v některém svém díle „vrátit“ – třebas jen malým odkazem – na samý počátek svého uměleckého počínání, či drobnými citacemi vzdávají hold všem svým dřívějším dílům. Právě to se podařilo Clintu Eastwoodovi, který na prahu blížící se osmdesátky natočil výtečný film, bilancující jeho hereckou kariéru a sumarizující jeho dráhu režijní i produkční.

Ještě na přelomu tisíciletí let se zdála kvalita filmů Clinta Eastwooda upadat. Ovšem několik akčních a politických dramat (Absolutní moc, Pravda zabíjí, Krvavá stopa) trpělo především velmi slabými scénáři, z nichž ani Eastwood nemohl vyčarovat výraznější, komplexnější filmový zážitek. Pak však natočil Tajemnou řeku, kde se ukázalo, že základem pro jeho režii je kvalitní scénář. Může-li se opřít o něj, vynikne o to více jeho neokázalý a přitom v základě veskrze auteurský přístup k filmu – v opačném případě jsou však ty samé postupy nazývány pouze „zvládnutým řemeslem“… Po Tajemné řece se Eastwood zdánlivě předhání, jak dlouho lze udržet vysoko nastavenou laťku bez hnutí – Million Dollar Baby, a po něm tři žánrové filmy – válečný pandán Vlajky našich otců, resp. Dopisy z Iwo Jimy a atmosferické retrodrama, Výměna. Až film Gran Torino onu laťku podle mého soudu opět rozpohyboval. Posunul ji o další stupínek výš.

Gran Torino[1] je ohlášenou tečkou za hereckou kariérou Clinta Eastwooda, jehož stěžejní životní roli bezejmenného ochránce utiskovaných právě postava hlavního hrdiny Gran Torina výtečně variuje. Zavilý nekuřák Eastwood, kterého coby herce proslavily zavile kouřící postavy, končí své herecké působení na plátnech kin symbolickou scénou, v níž hlavní roli hraje zapalovač a cigareta, a která je zároveň variací na přemnoho westernových soubojů, které Eastwood absolvoval coby herec i režisér. Tak jako ve většině z nich (Leoneho trilogie či vlastní revizionistické westerny) se ani ve svém závěrečném duelu neutká po klasickém způsobu žánru – pistole na pistoli.

Gran Torino rovněž zdařile spojuje atributy dvou klíčových Eastwoodových žánrů – westernu a částečně i městských policejních filmů. Veterán korejské války Walt Kowalski se – i přes svůj počáteční odpor – nakonec promění v osamělého ochránce bezbranných ve vlastní městské čtvrti. Stejně jako Eastwoodovy postavy v Leoneho filmech nejsou ryzími kladnými hrdiny, kteří od prvního okamžiku přicházejí s nabídkou dobrých skutků (vzpomeňme lovce lidí v Pro hrst dolarů navíc), i Kowalski se zprvu brání kontaktu se svými asijskými sousedy, posléze se však staví na jejich stranu a nakonec se – již coby mstitel – rozhodne definitivně vyřešit jejich (i svou) neveselou situaci.

V ryzí podobě předvádí Gran Torino i klíčové produkční znaky Eastwoodových nízkonákladových filmů (komorní příběh pro několik herců, natáčení v terénu, minimální efekty), stejně jako s tím spojený – a tolikrát již popisovaný – „nenápadný“ režijní styl (služba naraci a herectví, pomalé tempo versus střihová dynamika akčních momentů, neokázalá práce s kamerou, minimalismus hudební složky atd.)

Výrazně je však tentokráte přítomen prvek méně příznačný pro Eastwoodovy snímky – humor. Ten se v jeho filmografii prosazuje většinou skrze pojetí vlastní postavy hlavního hrdiny – pistolníka, tvrďáka, cynika atd…, jehož projev je od určité doby více či méně aluzí, parafrází, poctou či přímo parodií dřívějších vlastních kreací tohoto typu ve filmech Leoneho, Siegela i vlastních. Samotný žánr komedie je v Eastwoodově režijní kariéře vzácností, výtečnou výjimkou potvrzující pravidlo je Bronco Billy a nyní právě Gran Torino. V obou případech však Eastwood dovedně míchá smích s hořkostí, respektive se slzami.

Gran Torino je zároveň dalším z řady Eastwoodových společensky angažujících se děl, tentokráte svou tématikou rasové ne/snášenlivosti, ale i problematikou psychiky válečných veteránů, která je v Americe momentálně vysoce aktuální. S otázkou „následků války“ Gran Torino pracuje spíše pod povrchem. Spojuje ji se samotným zasazením příběhu do konkrétního prostředí – Kowalski totiž žije ve čtvrti na okraji Detroitu obklopen početně stále se rozrůstající komunitou Vietnamců. A ti se do USA přistěhovali coby oběti americké prohry ve Vietnamu, neboť tehdy stáli na jejich straně. A především je zde Kowalského „nevyrovnání se“ se svojí účastí ve válce v Koreji. Po návratu domů zahořkl, nedokázal si najít cestu k vlastní rodině, a před okolím i Bohem tají osobní traumata z oné války.

Mnohem údernější v komentování aktuálních nešvarů je Eastwood na poli rasové (a imigrační) tématiky. Pomáhá mu v tom fakt, že rasistickou povahu zahořklého veterána v tomto ohledu hyperbolizoval a pojal jako hlavní komický prvek filmu: Špičkování s podobně naladěným holičem jsou v tomto směru komickým vrcholem filmu, podobně funguje i neustálé střetávání rasistického Kowalského – navíc původem Poláka – s etnicky čím dál pestřejším osazením čtvrti. Figura navíc nemůže vyznít negativně právě díky humorné nadsázce a také díky zmíněné motivaci skrze osobní korejské trauma.

Bilancující charakter Gran Torina potvrzuje i velké množství odkazů, citací či lehce parodických aluzí na Eastwoodovu dosavadní hereckou i režijní filmografii. Ať už je to samotný úvod s pohřbem ženy, který evokuje začátek Nesmiřitelných, otcovsko-mentorský vztah dvou hlavních – a zprvu vzájemně si cizích – postav, který odkazuje k Million Dolar Baby, či vykoupení hlavního hrdiny skrze obětování se pro mladého chlapce (Dokonalý svět).

Postava veterána z korejské války je pro Eastwoodovu hereckou kariéru rovněž charakteristická – zahrál si ji již počtvrté, naposledy ve filmu Absolutní moc[2].

Samotnou kapitolou by mohly být několikrát zmiňované vazby na Eastwoodovu westernovou filmařskou minulost, ať už ve formě suchých hlášek („Všimli jste si, že se občas potkáte s někým, koho byste neměli nasrat?“), které byly a jsou pro Eastwoodovy westernové figury charakteristické, či třeba narativním modelem odkazujícím k filmu Eastwoodova učitele, Tenkrát na Západě (postupně se odkrývající trauma z války, kdy se až v jedné ze závěrečných scén dozvíme, jakých zvěrstev byl Kowalski v Koreji aktivně přítomen). A samozřejmě závěrečný „souboj“, o němž však nemohu již více prozrazovat…

Se jménem hlavní postavy, Kowalským, Clint Eastwood – třeba i neúmyslně – odkazuje k jinému zásadnímu filmu, v němž rovněž hraje hlavní roli automobil a jeho řidič se jmenuje Kowalski: Vanishing Point Richarda Sarafiana. Tento film vznikl v roce 1971, čímž se ocitáme obloukem zpátky na samém počátku Eastwoodovy režijní dráhy, protože právě v tomto roce Eastwood debutoval filmem Zahrajte mi Misty!

Nepředpokládám, že to byl záměr, ale i přesto – není to krása?

Vít Peřina

Gran Torino (Gran Torino, USA 2008)

Režie: Clint Eastwood

Scénář: Nick Schenk, Dave Johannson

Kamera: Tom Stern

Hudba: Kyle Eastwood, Michael Stevens

Střih: Joel Cox, Gary Roach

Hrají: Clint Eastwood (Walt Kowalski), Christopher Carley (Otec Janovich), Bee Vang (Thao), Ahney Her (Sue Lor)´

Warner, 116 minut

Již za necelé tři týdny (1. května) začne v Třeboni osmý ročník Mezinárodního festivalu animovaných filmů, ANIFEST 09.

Letos přichází s výraznými obměnami: novým vedením, novým týmem a jasně formulovaným cílem: rozšířit diváckou obec festivalu. K tomu by mělo pomoci především rozšíření působnosti festivalu do dalšího města – po třeboňské části (1.-4. května) bude letos Anifest pokračovat v severočeských Teplicích (7.-10. května).

Pro Třeboň je vyhlášena mezinárodní soutěž v kategoriích krátký a celovečerní film a uskuteční se zde i soutěž českých animovaných filmů, které byly vytvořeny v posledních dvou letech. Program festivalu v Třeboni je určen zejména filmovým profesionálům, tvůrcům a odborné veřejnosti. Proběhnou zde nejen soutěžní projekce, ale i odborné semináře, tvůrčí dílny a tzv. pitching forum. Jedná se o projekt, v němž mladí filmoví tvůrci či jejich producenti mohou prezentovat před distributory, zástupci TV stanic a buyery, svůj vznikající film, scénář, námět, výtvarnou podobu. Cílem takové prezentace je získat finanční podporu, vzbudit zájem, ukázat svoji práci před českými i zahraničními odborníky.

Teplice pak budou místem mezinárodní soutěže studentských filmů, pásma škol a zakázkové tvorby (tj. reklama, videoklip, seriály atd.). Program festivalu v Teplicích je zaměřen na mladé tvůrce, a to jak studenty filmových škol, tak i na amatérské zájemce o animovaný film a děti. Je určen široké veřejnosti a jeho cílem je vzbudit zájem o animovaný film. Z tohoto důvodu proběhnou v Teplicích i Školičky animace určené pro školní děti.

Pro všechny návštěvníky je nutno zdůraznit, že ani v Třeboni ani v Teplicích nepřijdou o žádné soutěžní filmy, protože všechna pásma budou v obou městech reprízována. V Třeboni i Teplicích bude též vyhlášena divácká soutěž.

O konkrétním programu Anifestu budeme na našem blogu informovat v některém z příštím příspěvků.