Hraný film:

Mami! (Xavier Dolan)

Nádech…

Dokument:

František svého druhu (Jan Gogola, ml.)

„Přírodopisně“ podrobný, a díky tomu částečně ironický, komentář Rímského, který však nijak neohrožuje pozitivní vyznění tvůrčí činnosti jednoho člověka. Vše pečlivě vizuálně zarámováno a připraveno k diváckému odběru. Rozhodně stojí za doporučení.

Seriál:

The Knick (Steven Soderbergh)

Kokain, vášeň a krev co teče dál, než si dovede vaše babička vůbec představit. Ale ne jen tak z plezíru. Vše je pečlivě promyšleno – scenáristicky, kameramansky, hudebně, herecky… a dostává se pod kůži. Doslova.

Animovaný film:

Hipopotamy (Piotr Dumala)

Lidsky nelidské, křehké a temné. Dumala dokázal zachytit postapokalyptický výjev problematiky společenství.

Experimentální film:

L Jacques Perconte)

Ve spolupráci s Leosem Caraxem (a Van Goghem na drogách) vytvořil Jacques Perconte žlutou cestu k rozednění. Ponor do hloubky skrze rozklad.

Událost:

Fest Anča

Silná skupina žilinských „inspirativců“ Truc sphérique se snaží o víc než jen záchranu jednoho města a já jim za to tleskám!

Milan Klepikov

1. Sbohem jazyku (Adieu au langage, r. Jean-Luc Godard)

2. Milovat, pít a zpívat (Aimer, boire et chanter, r. Alain Resnais)

3. Jauja (Jauja, r. Lisandro Alonso)

4. Osamělý hrdina (L’intrepido, r. Gianni Amelio)

5. Antiphon (Antiphon, r. Peter Kubelka)

6. Je těžké být bohem (Trudno byt bogom, r. Alexej German)

7. Žárlivost (La Jalousie, r. Philippe Garrel)

8. Vlk z Wall Street (The Wolf of Wall Street, r. Martin Scorsese)

9. Saint Laurent (Saint Laurent, r. Bertrand Bonello)

10. Malej Quinquin (P´tit Quinquin, r. Bruno Dumont)

Co ještě „stálo za to“ v roce 2014? Potkat Bonga Joon-ho v zemi Karla Zemana (Snowpiercer), akustická hysteria tropicana v Brazílii Klebera Mendonҫy Filha (O som ao redor), holčičí nebe nad Paříží Pascale Ferranové (Ptáci a lidé), válka pohlaví na pozadí prezidentských voleb u Justine Trietové (Bitva u Solférina) nebo abstrahovaná do věčného bezčasí u Romana Polanského (Venuše v kožichu), ženské hry na pravdu u Oliviera Assayase (Sils Maria) a film Jonathana Glazera, o kterém teprve se zpožděním několika dní zjistíte, že ho máte pod kůží.

Jan Křipač

Film roku:

Sbohem jazyku (Jean-Luc Godard)

+ další v libovolném pořadí:

High Water + Single Stream (r. Paweł Wojtasik)

Brouillard – passage #14 (Alexandre Larose)

Emblem + The Focus (Rei Hayama)

Malej Quinquin (Bruno Dumont)

Pod kůží (Jonathan Glazer)

Three Landscapes (Peter Hutton)

Jauja (Lisandro Alonso)

Deep Sleep (Basma Alsharif)

Venuše v kožichu (Roman Polanski)

Tonnerre (Guillaume Brac)

Mapy ke hvězdám (David Cronenberg)

Milované sestry (Dominik Graf)

Pan (Anton Ginzburg)

Milovat, pít a zpívat (Alain Resnais)

Epistrofi stin odo Aiolou (Maria Kourkouta)

Godzilla (Gareth Edwards)

Dead Reckoning (Zbyněk Baladrán)

Woori Sunhee (Hong Sang-soo)

O porto (Clarissa Campolina, Julia De Simone, Luiz Pretti, Ricardo Pretti)

Michal Kříž

Již tradičně jsem některé tituly, na které jsem se velmi těšil (a těším) neviděl; za všechny rád zmíním následující: Milovat, pít a zpívat (Aimer, boire et chanter, r. Alain Resnais, 2014), Sbohem jazyku (Adieu au langage, r. Jean-Luc Godard, 2014), Toulaví psi (Jiao you, r. Tsai Ming Liang, 2013) nebo například Jauja (r. Lisando Alonso, 2014). Připojuji (nečíslovaný) seznam filmů, které považuji v roce 2014 za zajímavé, stojící prostě za zmínku. Zvlášť řadím české filmy, některé si v českém kontextu zaslouží aspoň zmínku.

Malej Quinquin (P’tit Quinquin, r. Bruno Dumont, 2014)

Zimní spánek (Kış Uykusu, r. Nuri Bilge Ceylan, 2014)

Pod kůží (Under the Skin, r. Jonathan Glazer, 2014)

Chlapectví (Boyhood, r. Richard Linklater, 2014)

Křížová cesta (Kreuzweg, r. Dietrich Brüggemann, 2014)

Leviathan (r. Andrej Zvjagincev, 2014)

Vlk z Wall Street (The Wolf of Wall Street, r. Martin Scorsese, 2013)

Černé uhlí tenký led (Bai ri yan huo, r. Diao Yinan, 2014)

Nepochopená (Incompresa, r. Asia Argento, 2014)

Oba filmy Denise Villeneuva: Zmizení (Prisoners, 2013) a Nepřítel (Enemy, 2013)

Zůstává tvou radostí (Que ta joie demeure, r. Denis Côté, 2014)

Vyšší moc (Turist, r. Ruben Östlund, 2014)

Bílý Bůh (Fehér isten, r. Kornél Mundruczó, 2014)

České filmy:

Cesta ven (r. Petr Václav, 2014)

K oblakům vzhlížíme (r. Martin Dušek, 2014)

Velká noc (r. Petr Hátle, 2014)

V tichu (r. Zdeněk Jiráský, 2014)

Matěj Nytra

10 největších (kino)zážitků oslnivého roku:

Jauja (r. Lisandro Alonso, 2014) – magický návrat mistra z ústraní (http://www.fantomfilm.cz/?p=2346)

Zaklínadlo k odehnání temnoty (A Spell to Ward Off the Darkness, r. Ben Rivers, Ben Russell, 2013) – tajuplné Riversovo (+ Russellovo) zkombinování metody (http://www.fantomfilm.cz/?p=2350)

Malej Quinquin (P’tit Quinquin, r. Bruno Dumont, Francie, 2014)

Mami! (Mommy, r. Xavier Dolan, 2014) + Tom na farmě (Tom à la ferme, r. Xavier Dolan, 2013)

Vyšší moc (Force Majeure/Turist, r. Ruben Östlund, 2014)

Neznámý od jezera (L’inconnu du lac, r. Alain Guiraudie, 2013)

Sbohem jazyku (Adieu au langage, r. Jean-Luc Godard, 2014)

Běloby (Güeros, r. Alonso Ruiz Palacios, 2014)

Šílená láska (Amour fou, r. Jessica Hausner, 2014)

+ další chefs-d‘œuvre silného francouzského dvouletí: Milovat, pít a zpívat (Aimer, boire et chanter, r. Alain Resnais, 2014), Ptáci a lidé (Bird People, r. Pascale Ferran, 2014), Žárlivost (La jalousie, r. Philippe Garrel, 2013), Modrý pokoj (Le chambre bleue, r. Mathieu Amalric, 2014), Únos Michela Houellebecqa (L’Enlevement de Michel Houellebecq, r. Guillaume Nicloux, 2014)

+ španělské objevy Snílci (Los ilusos, r. Jonás Trueba, 2013) a surrealistická animační série Ancha es Castilla/N’importe quoi (r. Sergio Caballero, 2014) + skutečná „master class“ Alberta Serry v Jihlavě

+ hravost románové struktury Nymfomanky (Nymph()maniac, r. Lars von Trier, 2013), znehybnělé zoufalství vnitřního pláče Toulavých psů (Jiao You, r. Ming-liang Tsai, 2013), audiovizuální atmosféra Pod kůží (Under the Skin, r. Jonathan Glazer, 2013) a čapkovské vize Ona (Her, r. Spike Jonze, 2013)

+ Velkolepé muzeum (Das große Museum, r. Johannes Holzhausen, 2014) jako vtahující „atrakční“ dokument (v duchu harvardského SEL), k němuž můžeme připojit esejistickou mozaiku Museum Hours (r. Jem Cohen, 2012) a naopak (u nás zatím neuvedený) portrét londýnské National Gallery (r. Frederick Wiseman, 2014) – každý přístup jiný, originální, fascinovaný prostředím i tajemstvím v něm

+ Ahoj, mám se dobře (r. Johana Švarcová, 2013), projekční performance Jak se dělá počasí (r. Martin Ježek, Lukáš Jiřička, 2014 + její rozhlasová varianta), projekty Romana Štětiny; stále čekání na tituly „možné“ nové vlny českého filmu…

Rudolf Schimera

Filmy:

Novinky z roku 2014 budu dohánět ještě několik dalších let, ale z toho mála, co jsem stihl vidět (v kinech, soukromě nebo na festivalech) uvádím jen to, co mi stále rezonuje v paměti. Za zmínku určitě stojí Fincherův film Zmizelá, který mě donutil přehodnotit jeho tvorbu, naopak stále větším zklamáním jsou pro mě Cronenbergovy další a další společensky kritické a nehororové filmy. Trochu opomenutou se stala Polanského Venuše v kožichu, která potvrdila mistrovu slabost obsazovat vlastní manželku do poměrně choulostivých rolí. Pokud byl 2014 pro mne osobně bohatý na nějaký žánr – byl to např. u nás oficiálně neuvedený, relativně civilní thiller o pomstě Out of Furnace (r. Scott Cooper, 2013) a poté dva filmy Denise Villeneuva mrazivé Zmizení (2013) a paranoidní Nepřítel (2013). Hlavní herec obou filmů, Jake Gyllenhaal, se objevil i v mém chef d´ouvre roku – Slídil (r. Dan Gilroy, 2014).

Z nehollywoodské tvorby považuji za nejvýznačnější a (bohužel) definitivně poslední snímky režisérů Alexeje Germana – Je těžké být bohem a Alaina Resnaise – hříčka Milovat, pít a zpívat. Pro milovníky italského žánru giallo, které trápí otázka psychické stability jeho autorů,kteří si pořizovali rodiny, byl minimálně poučným snímek Asie Argento Incompresa.

Dokumenty:

Tento rok jsem měl štěstí na dokumenty věnující se opomíjeným oblastem cinefilie, a to hned tři kusy. Jednak Rewind This! (r. Josh Johnson, 2013), který prezentuje současnou revizi fenoménu VHS a zhodnocování dědictví, které toto médium filmu přineslo. Poučným a zábavným byl i příběh společnosti Cannon Group a šílených producentů Menahema Golana a Yorama Globuse Electric Boogaloo: The Wild Untold Story of Cannon Films (r. Mark Hartley, 2014), kteří obohatili kinematografii o jména jako Michael Dudikoff, Jean-Claude Van Damme či Chuck Norris. A nakonec pro mě dosti pozdní objev dokumentu Cinemania (r. Angela Christlieb, Stephen Kijak, 2002) o pětici skalních kinofilů z New Yorku, kteří přizpůsobili životy absolutně své obsesi chození do kina a složitému plánování, aby to všechno stihli. K zajímavým patřila i objevná dvou a půl hodinová biografie hudebníka Briana Ena – Brian Eno: 1971–1977 – The Man Who Fell to Earth (2012) mapující jeho předambientní období.

Pozoruhodným počinem je i youtube blog Petera Jacksona Making Of „The Hobbit: An Unexpected Journey“ Full | All of Production Blogs 1-9 (https://www.youtube.com/watch?v=qWuJ3UscMjk) o přípravě monumentální trilogie, který je v zásadě zajímavější než výsledné filmy.

Seriály:

Rok 2014 byl úrodným na filmově zajímavé seriály. Za zmínku stojí Fincherův pokračující projekt House of Cards 2 (2014), parodující mocenské hry ve Washingtonu, Soderberghovu naturalistickou sondu do počátků medicíny Knick (2014) a zejména lovecraftovský noir True Detective (2014), který byl možná největší seriálovou událostí minulého roku. Neprávem opomíjeným se stala série Halt and Catch Fire (2014) na téma raného vývoje prvních osobních počítačů v 80. letech a komediální seriál na podobné téma Sillicon Valley (2014), který byl zasazen do současnosti a parodoval snahu mladých programátorů být jako Steve Jobs.

Štěpánka Ištvánková

Celovečerní film:

Oskar Roehler: Prameny života (2013)

Žít, růst, milovat. Vše s přirozeností sobě vlastní a silným poutem k historii mateřského národa. Barevně.

Více zde: http://www.fantomfilm.cz/?p=2235

Paul Thomas Anderson: Mistr (2012)

Ta chvíle, kdy odcházíte z kina rozechvělí, zasažení a jediné, co si přejete je dál sedět ve tmě filmového sálu a v hloubce vlastních myšlenek. Přestože je tahle mistrovská odysea místy až přehnaně zdlouhavá, využívá čas k postupnému propracovávání se do hlubin podvědomí. A kouše.

Quentin Tarantino: Nespoutaný Django (2012)

„I like the way you die, boy!“ Tarantinovo mistrovské skloubení násilí, adrenalinu, vášně, humoru, klišé odkazů, moderních prvků a tradičního pojetí žánru. Milujte, či nenáviďte. Není co dodávat, je třeba vidět.

Alistair Banks Griffin: Dvě brány sna (2013)

Dva bratři. Jedna matka. Tichý proud řeky a cesta za smrtí. Meditativní poloha filmu se dostává za hranice tělesnosti a hledá propojení s přírodou. Stačí se jen nadechnout a nechat unášet.

Michel Gondry: Pěna dní (2013)

Je to už pár let, co jsem četla Viana, a proto nejsem schopna adekvátní komparace literární předlohy a filmu. Hodnotím tedy tento snímek jako surrealistickou výpravu do světa otevřených možností filmového projevu. Ostře nasazené tempo mě zpočátku spíše rozčilovalo, chtěla jsem se v tom „pohádkovém“ světě trochu více rozkoukat a dokázat zachytit tu velkou řádku odkazů. Se zvýšenou pozorností jsem se však po chvíli zorientovala a utíkala společně s malou myší napříč rozpadajícím se světem lásky. Romantickou atmosféru postupně zarostly temné lekníny a otevřely cestu novému vizuálně klaustrofobickému prostoru. Ten mě nakonec pohltil. Přes řadu opakujících se (a možná už trochu vyčerpaných) postupů pro mě tak i přesto zůstává Gondry mágem na svém místě.

*Dlouho jsem uvažovala o zařazení Nymfomanky, ze které mám postupem času rozporuplné pocity. Určitě je ale filmem, který ve mně hodně zanechal. Přijala jsem ho ve své přirozenosti. Bez přehnaně kritických úvah o roztříštěnosti stylu. Všichni rádi posloucháme příběhy, zvláště pak pokud jsou eroticky zabarvené, řada z nás více než ráda hledá souvislosti, no a Bach, to je přeci jistota. Trier s námi (s prominutím) pěkně vy*rdává, otázkou je, jestli na jeho hru přistoupíme a užijeme si to (a přijmeme třeba i zvráceně podmanivou sílu hudebního doprovodu v podání Rammstein či dokonale promyšlenou propagaci), nebo odmítneme. Volím cestu první a čekám na druhý díl.

Krátkometrážní film:

Robert Hloz: Čísla (2012)

Narativní smysluplnost na krátké ploše. Fungující jihokorejsky potemnělá exotika. Číslo jedna v domácím krátkém filmu.

Série / Seriál:

Agnieszka Holland: Hořící keř

Zahraniční nadhled dává šanci správnému poměru střídmé patetičnosti a novátorského pohledu. Děkuji, Agnieszko.

House of Cards

Geniálně podané zvěrstvo.

Videoklip:

Andrew Huang: Sigur Rós – Brennisteinn

Martin de Thurah: James Blake – Retrograde

Yoann Lemoine: Woodkid – I love you

Hořící keř

Milan Klepikov

1. Parchanti spí dobře (Les Salauds, r. Claire Denisová, 2013)

2. Stemple Pass (r. James Benning, 2012)

3. Futurologický kongres (The Congress, r. Ari Folman, 2013)

4. Chybějící obraz (L´Image manquante, r. Rithy Panh, 2013)

5. Cestovatel (Un Voyageur, r. Marcel Ophüls, 2013)

6. Kapsle (The Capsule, r. Athina R. Tsangari, 2012)

7. Camille Claudel 1915 (r. Bruno Dumont, 2013)

8. Já a ty (Io e te, r. Bernardo Bertolucci, 2012)

9. Nepravděpodobná romance (r. Ivan Vojnár, 2013)

10. Gebo a stín (O Gebo e a Sombra, r. Manoel de Oliveira, 2012)

11. Dotek hříchu (Tian zhu dong, r. Jia Zhang-ke, 2013)

12. Hořící keř (r. Agnieszka Hollandová, 2013)

plus 13. Král úniku (Le Roi de l´évasion, r. Alain Guiraudie) z r. 2009 – jako „výměna“ za režisérův nový snímek Neznámý od jezera (L´Inconnu du lac), vynikající, ale nikoli „film roku“, jak tvrdí jisté zahraniční ankety.

Pozdní objevy:

1975: Winifred Wagnerová (Winifred Wagner, r. Hans-Jürgen Syberberg)

1981: Posedlost (Possession, r. Andrzej Zulawski)

Nejsympatičtější „choré“ filmy roku:

1. Pěna dní (L´écume des jours, r. Michel Gondry, 2013)

2. K zázraku (To the Wonder, r. Terrence Malick, 2012)

Většina filmů trpí nedostatkem talentu, řemesla, fantazie nebo ambicí. Gondry a Malick občas trpí přebytkem, což samo o sobě už je pozoruhodný úkaz. A pak – jak by řekl Rivette – „…příští se jim určitě zase povede“.

Parchanti spí dobře

Jan Křipač

1. White Epilepsy (r. Philippe Grandrieux, 2012)

2. Generator + 2012 (r. Takashi Makino, 2011/2013)

3. La Fille de nulle part (r. Jean-Claude Brisseau, 2012)

4. Shokuzai (r. Kiyoshi Kurosawa, 2012)

5. Leviathan (r. Lucien Castaing-Taylor, Verena Paravel, 2012)

6. Two Cabins – Stemple Pass – Postscript (r. James Benning, 2011/2012)

7. San zimei (r. Wang Bing, 2012)

8. Spring Breakers (r. Harmony Korine, 2012)

9. Camille Claudel 1915 (r. Bruno Dumont, 2013)

10. Grigris (r. Mahamat-Saleh Haroun, 2013)

+

Árvore da vida (r. Jacques Perconte, 2013), Belle comme le jour (r. Dominique Gonzalez-Foerster, Tristan Bera 2012), Dotek hříchu (Tian zhu dong, r. Jia Zhang-ke, 2013), Haewon, dcera nikoho (Nuguui, Ttaldo Anin, r. Hong sang-soo, 2013), Mud (r. Jeff Nichols, 2013), Parchanti spí dobře (Les Salauds, r. Claire Denisová, 2013), Préludes (r. Maria Kourkouta, 2008–2012), Quosque eadem? (or a self-portrait) (r. Tzuan Wu, 2012), Rozšíření vnějšku (Exterior Extended, r. Siegfried Alexander Fruhauf, 2013), The Spectres of Veronica (2011) + Moly Horrors (r. Dalibor Barić, 2011, 2013)

2012

Michal Kříž

Domnívám se, že rok 2013 byl pohledem filmového diváka rokem povedeným, jenž přinesl hned několik zajímavých filmových zážitků. Žel, některé snímky, potenciálně mířící do tzv. top 10 za tento rok, jsem doposud neviděl; svou krátkou úvahu o filmovém roku 2013 jsem tak musel založit spíše na tom, co bych vidět chtěl, než na tom, co jsem skutečně viděl. Sestavený přehled tedy odráží můj značně děravý filmový rok 2013; připojuji i několik titulů, které hodlám zhlédnout za každou cenu. Filmy neřadím do žebříčku, vzhledem k absenci mnoha zajímavých titulů ho nejsem schopen sestavit.

2013 – filmy zajímavé, inspirativní, fascinující, obohacující a ovlivňující i celkový pohled na rok 2013:

Camille Claudel 1915 (r. Bruno Dumont)

Dotek hříchu (Tian zhu ding, r. Jia Zhang Ke)

Futurologický kongres (The Congress, r. Ari Folman)

Heli (r. Amat Escalante)

Hodiny harmonie (Uroki garmonii, r. Emir Baigazin)

Hořící keř (r. Agnieszka Holland)

Omar (r. Hany Abu-Assad)

K zázraku (To the Wonder, r. Terrence Malick)

Post Tenebras Lux (r. Carlos Reygadas)

Pozice dítěte (Pozitia copilului, r. Călin Peter Netzer)

Liberace! (Behind the Candelabra, r. Steven Soderbergh)

Vyplnit prázdnotu (Lemale et ha’chalal, r. Rama Burshtein)

Wadjda (r. Haifaa al Mansour)

Zmizení (Prisoners, r. Denis Villeneuve)

Život Adèle (La Vie d’Adèle – chapitre 1 & 2, r. Abdellatif Kechiche)

2013 – nutno vidět

Inside Llewyn Davis (r. Ethan Coen, Joel Coen)

Jaký otec, takový syn (Soshite chichi ni naru, r. Hirokazu Koreeda)

Jiaoyou (r. Tsai Ming-Liang)

Jimmy P. (r. Arnaud Desplechin)

L´Inconnu du lac (r. Alain Guiraudie)

Parchanti spí dobře (Les Salauds, r. Claire Denisová, 2013)

The Act of Killing (r. Joshua Oppenheimer)

The Immigrant (r. James Gray)

The Selfish Giant (r. Clio Barnard)

Dotek hříchu

Matěj Nytra

Top # distribuce a festivalů:

Post Tenebras Lux (r. Carlos Reygadas, 2012)

Mistr (The Master, r. Paul Thomas Anderson, 2012)

Norte, konec historie (Norte, hangganan ng kasaysayan, r. Lav Diaz, 2013)

Camille Claudel 1915 (r. Bruno Dumont, 2013)

Život Adèle (La Vie d’Adèle – chapitre 1 & 2, r. Abdellatif Kechiche, 2013)

Frances Ha (r. Noah Baumbach, 2012)

Spring Breakers (r. Harmony Korine, 2012)

Shirley – vize reality (Shirley: Visions of Reality, r. Gustav Deutsch, 2013)

K zázraku (To the Wonder, r. Terrence Malick, 2012)

Kapsle (The Capsule, r. Athina Rachel Tsangari, 2012)

Velká nádhera (La Grande bellezza, r. Paolo Sorrentino, 2013)

Cosi je ve vzduchu (Apres mai, r. Olivier Assayas, 2012)

Lucía, a co pak (Después de Lucía, r. Michel Franco, 2012)

Ain’t Them Bodies Saints (r. David Lowery, 2013)

Před půlnocí (Before Midnight, r. Richard Linklater, 2013)

Smutný pach masa (El Triste olor de la carne, r. Cristobal Arteaga, 2013)

+

Leviathan (r. Lucien Castaing-Taylor, Verena Paravel, 2012) – neuvedená imerzní atrakce-esej, jíž by patřila tak 2. příčka (viděno pouze v rámu obrazovky)

+

z českých (studentských) snad Anywhere Else (Kdekoli jinde, r. Asmara Beraki, 2012) a tarrovsky ospalá, krátká experimentující animace Cesta (r. Ondřej Dolejší, ČR, 2012)

Leviathan

Rudolf Schimera

Současnou kinematografii už několik let nesleduji systematicky a poctivě (zejména evropskou), volím tedy to, co mne za rok nějak zaujalo a stojí za pozornost.

1. Mistr (The Master, r. Paul Thomas Anderson, 2012)

2. Vášeň (Passion, r. Brian De Palma, 2012)

3. Chata v horách (The Cabin in the Woods, r. Drew Goddard, 2012)

4. Wu Xia (Dragon, r. Peter Chan, 2011)

5. Ip Man: The Final Fight (r. Herman Yau, 2013)

6. 11.25: The Day Mishima Chose His Own Fate (11.25 Jiketsu no Hi: Mishima Yukio to Wakamono-Tachi) (r. Koji Wakamatsu, 2012)

7. Nespoutaný Django (Django Unchained, r. Quentin Tarantino, 2012)

8. Stoker (Park Chan-wook, 2013)

9. Camille Claudel 1915 (r. Bruno Dumont, 2013)

10. Jaký otec, takový syn (Soshite chichi ni naru, r. Hirozaku Koreeda, 2013)

11. Wolverine (r. James Mangold, 2013)

12. Turbo (r. David Soren, 2013)

11.25: The Day He Chose His Own Fate

Pavel Sladký

1. Velká nádhera (La grande belleza, r. Paolo Sorrentino, 2013)

2. a 3. Final Cut, dámy a pánové (Final Cut: Hölgyeim és uraim, r. György Pálfi, 2012) + Velký večer (Le Grand soir, r. Benoît Delépine – Gustave Kervern, 2012)

4.- 7. Život Adèle (La Vie d’Adèle – chapitre 1 & 2, r. Abdellatif Kechiche, 2013) + Před půlnocí (Before Midnight, r. Richard Linklater, 2013) + Gravitace (Gravity, r. Alfonso Cuarón) + Post Tenebras Lux (Carlos Reygadas, 2012)

Z českých filmů byl nejlepší Jako nikdy (r. Zdeněk Tyc), ze slovenských Krehká identita (r. Z. Piussi)

Život Adèle

Nikol Šustrová

Celovečerní filmy:

Velký Gatsby (The Great Gatsby, Baz Luhrmann, 2013)

Extrémní filmová koláž & nejlepší knižní adaptace za rok 2013.

Ukončete výstup a nástup (Stand Clear of the Closing Doors, Sam Fleischner, 2013)

V hlavě autisty, v hlavě kohokoliv z nás.

Bling Ring: jako VIPky (The Bling Ring, Sophia Coppola, 2013)

Coppolová opět baví skrze vyprázdněný narativ.

Hon (Jagten, Thomas Vinterberg, 2012)

…

Kapitán Phillips (Captain Phillips, Paul Greengrass, 2013)

Jednoznačně nejsilnější filmový závěr za dlouhou dobu.

Gravitace (Gravity, Alfonso Cuarón, 2013)

Vystresované audiovizuální proplouvání vesmírem.

Camille Claudel 1915 (Bruno Dumont, 2013)

Šílenství, genialita a lidská bezmoc.

Charlieho malá tajemství (The Perks of Being a Wallflowe, Stephen Chbosky, 2012)

Film pro všechny, kdo se někdy ocitli v koutě.

Frankenweenie (Tim Burton, 2012)

Zmrtvýchvstání Tima Burtona.

Dokumenty:

Fruitvale (Ryan Coogler, 2013)

Rasismus = hluboká vráska na americkém čele.

Láska v hrobě (David Vondráček, 2012)

Syrové.

Krátké filmy:

Untitled Josh Mond Short (Josh Mond, 2013)

Myšlenky, vzpomínky a pocity.

Seriály:

Vicious (Ed Bye, 2013)

Suchý (a černý) britský humor Iana McKellena a Dereka Jacobiho.

Gravitace

Hraný film:

• Až vyjde měsíc – Wes Anderson

Odlehčení roku s notnou dávkou puntičkářské vizuality.

• Holy Motors – Leos Carax

Merde! Sen o životě. Vizuálně aristokratická maska světa.

• Divoká stvoření jižních krajin – Benh Zeitlin

Naturálně neuchopitelné bytí. Odhodlanost za africkým horizontem.

Dokumentární film

• Pevnost – Klára Tasovská, Lukáš Kokeš

Jihlavské zlato. Utopická vize „neexistující“ republiky. Vysoká vizuální hodnota srovnatelná s výpovědní. Respekt.

Animovaný film

• It’s Such a Beautiful Day – Don Hertzfeldt

Tenka linie prolnutá krasohledem. Hořce humorný scénář. Genialita v pohybu nepředvídatelnosti.

+ Videoklip

Sigur Rós vyrůstají z kořenů islandských rebarbor. Nejsou jen líbivým vývozním artiklem země, ale především pravdivou legendou jednoho ostrova. Rozhodnutí prolnout osobní energii se všemi stejně naladěnými tvůrci napříč světem, bylo tím nejlepším, jaké mohli udělat. The Valtari Mystery Film Experiment přinesl na desítky (ať už oficiálních či fanouškovských) videoklipů natočených k písním na desce Valtari. Ze 16 zveřejněných na webových stránkách kapely ve mně nejsilněji rezonují tyto:

• #3 VARÚÐ – Inga Birgisdóttir

Čistota varování. Lidské majáky. Budoucnost.

• #2 FJÖGUR PÍANÓ – Alma Har’el

Křehká upřímnost polámaných duší.

• #7 VARÐELDUR – Melika Bass

Neutuchající obliba lidských loutek.

• #14 VALTARI – Christian Larson

Význam slova láska.

• #16 LEANING TOWARDS SOLACE – Floria Sigismondi

Má osobní věčnost.

http://sigur-ros.co.uk/valtari/videos/solace-floria/

Jan Křipač

Top 10:

- 4:44 Last Day on Earth (Abel Ferrara, 2011)

- C.H.Z. (2011) + Marilyn (2012) (Philippe Parreno)

- Cosmopolis (2012, David Cronenberg)

- Fragments of Kubelka (Martina Kudláček, 2012)

- Holy Motors (Leos Carax, 2012)

- Il se peut que la beauté ait renforcé notre résolution – Masao Adachi (2011, Philippe Grandrieux)

- small roads (James Benning, 2011)

- Un été brûlant (Philippe Garrel, 2011)

- Two Years at Sea (2011) + Sack Barrow (2011) (Ben Rivers)

- Vous n’avez encore rien vu (Alain Resnais, 2012)

+

Alpeis (Yorgos Lanthimos, 2011), Aquí y allá (Antonio Méndez Esparza, 2012), Boy Eating the Bird´s Food (Ektoras Lygizos, 2012), Cut (Amir Naderi, 2011), Dernière séance (Laurent Achard, 2011), Faust (Alexander Sokurov, 2011), In Another Country (Hong Sang-soo, 2012), In April the Following Year, There Was a Fire (Wichanon Somumjarn, 2012), Inquire Within (Jay Rosenblatt, 2012), L (Babis Makridis, 2012), Landfill 16 (Jennifer Reeves, 2011), Manhã de Santo António (2012) + Alvorada vermelha (2011) (João Pedro Rodrigues), Moonrise Kingdom (Wes Anderson, 2012), Tabu (Miguel Gomes, 2012), The Amazing Spider-Man (Marc Webb, 2012), The Green Wave + Day and Night (Ken Jacobs, 2011), De jueves a domingo (Dominga Sotomayor, 2012), Trypps #7 (Badlands) (Ben Russell, 2011), Twixt (Francis Ford Coppola, 2011)

Matěj Nytra

Filmy roku o nahrazování osob a hraní podivných rolí (stihl snad Efthymis Filippou vykrást Caraxovi šuplík s náměty?):

Holy Motors (Leos Carax, 2012)

Alpy (Alpeis, Yorgos Lanthimos, 2011)

Jiné působivé, hravé, poetické, nevtíravé, či nedistribuované filmy:

Tabu (Miguel Gomes, 2012)

Laurence Anyways (Xavier Dolan, 2012)

Un été brûlant (Philippe Garrel, 2011)

L (Babis Makridis, 2012)

Cosmopolis (David Cronenberg, 2012)

Láska (Amour, Michael Haneke, 2012)

Faust (Alexandr Sokurov, 2011)

V jiné zemi (Dareun naraesuh, Sang-soo Hong, 2012)

Přijít o rozum (À perdre la raison, Joachim Lafosse, 2012)

Bouřlivé výšiny (Wuthering Heights, Andrea Arnold, 2011)

Chlapec pojídající ptačí zob (To agori troi to fagito tou pouliou, Ektoras Lygizos, 2012)

Až vyjde měsíc (Moonrise Kingdom, Wes Anderson, 2012)

Ráj: Láska (Paradies: Liebe, Ulrich Seidl, 2012)

Sladký život kurev (Whores‘ Glory, Michael Glawogger, 2011)

Pina (Wim Wenders, 2011 – 3D)

České debuty:

Příliš mladá noc (Olmo Omerzu, 2012)

Tambylles (Michal Hogenauer, 2011)

+ video na www.youtube.com/watch?v=rNVcSIZyBuE s názvem „Tumbleweed Invasion“

+ studentské video mé sestry zachycující performance mezi kopřivami

…a některé další, „jiné“ filmy (Rivers, Weerasethakul, Raya Martin), které jsem neviděl.

Vít Peřina

- Alpy (Yorgos Lanthimos, 2012)

- Holy Motors (Leos Carax, 2012)

- Rozchod Nadera a Simin (Asghar Fahradi, 2011)

- Skyfall (Sam Mendes, 2012)

- Tenkrát v Anatolii (N. B. Ceylan, 2011)

Michal Kříž

Rok 2012 byl pro mě na filmy poněkud chudý, nedostal jsme se ani do Varů, jediný festival, který jsme tak navštívil, byl IFFR (International Film Festival v Rotterdamu). Zmiňuji filmy viděné v roce 2012, které mi zůstaly v paměti jako intenzivnější umělecké zážitky.

Láska (Amour, Michael Haneke, 2012)

Holy Motors (Leos Carax, 2012)

Alpeis (Yorgos Lanthimos, 2011)

Bouřlivé výšiny (Wuthering Heights, Andrea Arnold, 2011)

Žít (Living, r. Vasily Sigarev, 2012)

Summer of Giacomo (L’estate di Giacomo, r. Alessandro Comodin, 2011]

Rust and Bone (De rouille et d’os, r. Jacques Audiard, 2012)

Pieta (Ki-duk Kim, 2012)

Jako příjemné překvapení musím jmenovat dva filmy pro děti/mládež, které mě velmi potěšily.

The Giants (Les géants, r. Bouli Lanners, 2011)

I wish (Kiseki, r. Kore-eda Hirokazu, 2011)

Pavel Sladký

Mezi mnoha dalšími (namátkou Klip, Je to jen vítr, Holy Motors, z českých filmů Dva nula, Kdekoliv jinde), kterých si cením, vyzdvihnu bez dalšího určení pořadí tuto čtveřici, která mě zasáhla nejsilněji:

Martha Marcy May Marlene (Sean Durkin, 2011, v ČR uvedeno na Febiofestu 2012) – kvůli doslova fyzické atmosféře vznikající z „plovoucích obrazů“ propojeného prostoru jedné infikované mysli.

Na druhé straně kopců (také Za kopci, Cristian Mungiu, 2012) – kvůli skvěle vystavěné složitosti situace, stupňované až k velké (klasické) tragédii.

Poslední záchranka v Sofii (Ilian Metev, 2012) – kvůli nevídané autenticitě, obrazové i zvukové kvalitě a neokázalému, silnému příběhu, které smazávají podstatnost dělení filmu (na dokumentární, hraný aj.).

Ráj: Láska (Ulrich Seidl, 2012) – kvůli neuhýbavému pohledu, na místa, ve kterých eskaluje současnost, ale zároveň dokonalé ambivalentnosti prožívání zobrazených událostí a hlavní hrdinky – a také kvůli koncepci trilogie Ráj.

Pat O’Neill nejprve uvede své dva filmy (Runs Good a Water and Power) v kině Ponrepo ve středu 21. 11. ve 20:00. Večerem bude provázet americký filmař a kurátor Henry Hills. Snímky – uložené dnes mj. v archivu americké filmové akademie – budou zapůjčeny ze sbírek pařížského Cinédoc. V pátek 23. 11. ve 13:00 pak O’Neill povede speciální seminář na FAMU, který bude otevřený i pro veřejnost.

„Filmy Pata O’Neilla jsou ukázkové stroje proměn. Proměny se v nich dějí plánovitě a permanentně. Za použití nejmodernější technologie dosahují tvarového bohatství, jaké nenajdeme u žádného jiného filmaře jeho generace. Umění Pata O’Neilla má mnoho podob a je plné rozporů. Je hrozivé, ironické, magické. Době posedlé změnami odpovídá excesy krajně koncentrovaných změn. A zároveň se duchu doby vzpírá.“ Harry Tomicek (rakouský filmový historik, autor monografií o Jasudžiru Ozuovi, Jeanu Eustacheovi aj.)

http://www.bio-ponrepo.cz/kalendar/pat-o-neill-v-ponrepu.html

http://international.famu.cz/page.php?page=224

Cílem festivalu je vzbudit v divácích hlubší zájem o film – a činí tak poměrně nenásilnou, přitom vkusnou formou. Například letošní retrospektivy jsou tematicky lákavé a zároveň přinášejí mnohdy netradiční přístupy k médiu (francouzský noir, Leos Carax, jiný western). Cinematik neopomíjí ani animovaný a dokumentární film, jemuž je věnována dokonce samostatná soutěž. V ní jsou zahrnuty pouze domácí snímky, dokazující stoupající úroveň slovenské dokumentaristiky v posledních letech.

Nesporným přínosem festivalu je i jeho ediční činnost. Kromě katalogu je zde již druhým rokem vydáván speciální sborník, jehož texty doplňují jednu ze sekcí. Letos volba připadla na francouzský noir a vyšla docela hutná kniha s příspěvky domácích i zahraničních autorů (stejně jako vloni je zastoupen i Fantom). V tomto smyslu Cinematik sympaticky naplňuje standardy všech obstojných festivalů ve světě.

Především jsou to ony filmy z Cannes, zařazené do sekce Evropská zákoutí. Diváci budou moci zhlédnout nejdiskutovanější z nich – Lásku Michaela Hanekeho, která získala Zlatou palmu. Z dalších oceněných filmů bude promítnut Za kopci Cristiana Mungia (nejlepší scénář a herečka). V programu se objeví i tři kontroverzní počiny canneské hlavní soutěže: Holy Motors Leose Caraxe, Ráj: Láska Ulricha Seidela a Cosmopolis Davida Cronenberga. Z ostatních festivalů byly vybrány mj. skvělé Alpy Yorgose Lanthimose (Benátky), Klip Maji Miloš (Rotterdam) nebo Je to jen vítr Bence Fliegaufa a César musí zemřít bratrů Tavianiových (oba Berlín). Tím však výčet zdaleka nekončí.

Art Film Fest nabízí také několik retrospektiv, z nichž zaujme např. fokus na současný britský film (viz poslední číslo Fantomu) nebo pro zahraniční diváky a novináře důležitá přehlídka aktuální slovenské tvorby. Hlavními hosty festivalu, který proběhne od 16. do 23. června, budou Emmanuelle Béart, Ben Kingsley a Andrej Končalovskij. Jeho Strýček Váňa, viděný znovu na plátně, slibuje silný zážitek. Zkrátka: na Slovensko se za filmem vyplatí jezdit.

www.artfilmfest.sk

(red)

Semaine de la Critique (Týden kritiky) byl založen v roce 1962 Francouzským syndikátem filmové kritiky s cílem objevovat nové režisérské talenty. Proto je zaměřen pouze na debuty nebo druhé filmy začínajících autorů. V minulosti se díky přehlídce prosadili např. Bernardo Bertolucci, Philippe Garrel, Ken Loach, Wong Kar Wai nebo Arnaud Desplechin. Soutěž je rozdělena mezi celovečerní a krátkometrážní filmy. Komsie, která je vybírá, se skládá z předních francouzských kritiků, kterým předsedá bývalý šéfredaktor Cahiers du cinéma Charles Tesson. Vloni hned několik cen získaly filmy Take Shelter Jeffa Nicholse a Akáty Pabla Giorgelliho.

Letošní výběr se opět skládá z 10 celovečerních a 10 krátko/středometrážních filmů z celkového počtu 1200 přihlášených děl. Podle dostupných informací za zmínku určitě stojí hned úvodní snímek celé sekce Broken britského režiséra Rufuse Norrise v hlavní roli s Timem Rothem a s hudbou Damona Albarna (Blur, Gorillaz), dále např. pulsující Peddlers indického režiséra Vasana Baly o střetu drogového dealera s kriminalistou uprostřed přelidněné Bombaje nebo bulharský dokument Sofia´s Last Ambulance od Iliana Meteva, přibližující extrémní a často absurdní podmínky, ve kterých musí pracovat místní záchranka. Mimo soutěž zaujme debut absolventky pařížské filmové školy La Fémis Alice Winocour, pojmenovaný jednoduše Augustine podle slavné múzy francouzských surrealistů, dlouhodobě léčené z hysterie.

Druhá ze sekcí – Quinzane des réalisateurs – vznikla v roce 1969 jako reakce na předchozí zrušený ročník festivalu a pořádá ji Sdružení francouzských režisérů. Je charakteristická především svým nezávislým duchem, takže je zde prostor pro mnohdy odvážnější filmy, než nabízí hlavní soutěž Cannes. Starší ročníky pomáhaly prosadit tehdy začínající režiséry, jakými byli např. Rainer Werner Fassbinder, Martin Scorsese, Michael Haneke, bratři Dardennové nebo Sofia Coppola. Přehlídka nerozdává žádné ceny, ale uvedené filmy si pravidelně získávají značnou pozornost kritiky. V loňském roce se zde objevily např. Dýchat Karla Markovicse, Modrý pták Gusta Van den Bergha nebo Sur la planche Leïly Kilani.

Pro letošek organizátoři vybrali solidní sestavu opět 21 filmů, ve které defilují zavedená jména (Ruiz, Gondry, Larraín, Lvovsky) i nové naděje (Massoud Bakhshi, William Vega, Rachid Djaïdani). A do programu krátkometrážních filmů se dostal po čase i český zástupce – 3D animovaný snímek Tramvaj Michaely Pavlátové, natočený v česko-francouzské koprodukci.

Některé snímky z programu nebyly dosud v České republice uvedeny, a odbudou si tak na přehlídce svoji kinopremiéru. Z toho důvodu jsou pořadatelé odkázáni na spolupráci s evropskými i americkými filmovými archivy, které jsou i díky sympatickému vyhranění přehlídky svolné k použití vzácných kopií ze svých sbírek. Projekce filmů budou doplněny odbornými úvody a přednáškami, do předsálí kina bude instalována výstava dobových plakátů.

Tématem, který dramaturgie festivalu vždy váže k nějakému výročí, je letos Cinerama, od jejíhož uvedení do praxe uplyne 60 let. Kromě Fordova westernu v ní byl natočen např. „mrazivý“ politický thriller Johna Sturgese s Rockem Hudsonem v hlavní roli Polární stanice Zebra. Z dalších titulů programu mimo Cineramu nelze pominout např. Indiana Jones a Chrám zkázy nebo Ciminovo válečné delirium Lovec jelenů.

Více informací na www.krrr.cz

Máme papeže! (Itálie 2011)

Hlavní host festivalu Nanni Moretti představí mj. jeden z nejzásadnějších filmů loňského roku (viz http://blog.fantomfilm.cz/?p=1911).

Bitva o Alžír (Itálie 1966) a Červené střevíčky (Velká Británie 1948)

Nově restaurované verze dvou smělých filmů minulosti a zároveň důkazy dvou opačných režijních vizí: Pontecorvova černobílého, přímočarého verismu a Powellových barevných orgií.

Zavázané oči (Indonésie 2012)

Indonésan Garin Nugroho má na Febiofestu rovněž svoji retrospektivu, v jejímž rámci bude promítnut i jeho poslední kontroverzní film o radikálním islámu, který měl premiéru nedávno v Rotterdamu (viz http://blog.fantomfilm.cz/?p=2092).

Našim láskám (Francie 1983)

Možná nejlepší film od výtečného pozorovatele mezilidských vztahů Maurice Pialata, ale hlavně zachycení hereckého talentu tehdy začínající Sandrine Bonnaire – dalšího hosta festivalu.

Moje léto lásky (Velká Británie 2004)

Starší snímek Pawła Pawlikowského, citlivě vystihující neopakovatelné momenty prvních milostných vzplanutí.

Jednoduchý život (Hongkong 2011)

Jedna ze spíše ojedinělých možností vidět u nás film přední hongkongské režisérky Ann Hui. Její poslední režie zpracovává skutečný příběh o celoživotním přátelství dvou lidí z odlišných společenských vrstev. Ve vedlejší rolí se objeví kolega Hui z hongkongské nové vlny Tsui Hark.

Akáty (Argentina 2010)

Zlatá kamera z Cannes 2011 pro nejlepší debut (Pablo Giorgelli).

Avé (Bulharsko 2011)

Film Konstantina Bojanova z téže soutěže. Road movie lehce odkazující k novému Hollywoodu (Strašák, Malé životní etudy) o dvou tulácích (on/ona) v současném Bulharsku.

Martha Marcy May Marlene (USA 2011)

Další pozoru hodný debutant – tentokrát Američan Sean Durkin. Nebýt však dosud téměř neznámé Elizabeth Olsen v herecky náročné roli dívky duševně svírané svými traumaty, ztěží by jeho snímek získal takový ohlas.

Bouřlivé výšiny (Velká Británie 2011)

Andrea Arnold se chopila klasické četby zcela jinak, než jak bychom z jejích předchozích snímků usuzovali.

Bestiář (Kanada 2011)

Po karlovarském profilu Denise Villeneuva možnost seznámit se s tvorbou dalšího z výrazných Kanaďanů současnosti – Denise Côtého. Ze tří filmů vybíráme ten poslední – dokument inspirovaný středověkými bestiáři, jenž měl premiéru na letošním Sundance.

Na jih (Francie 2011)

Puzzle z osudů čtyř různých postav uprostřed letní Marseille. Pohráváním si s možnostmi filmového vyprávění Jean-Jacques Jauffret vzdáleně připomene některé postupy Alaina Resnaise (Smoking/No Smoking).

Portrét v pološeru (Rusko 2011)

Příběh o konsekvencích jednoho násilného činu, podaný tak, že přesně vystihuje současné ruské společenské klima. Po premiéře v Soči převzaly debut Angeliny Nikonovové další velké festivaly (Toronto, Londýn, Rotterdam) a kritika nešetří chválou.

Spící kráska (Austrálie 2011)

Film Julie Leigh, který už od uvedení v Cannes rozděluje diváky. Svým tématem kolem lidské tělesnosti i stylem dokonale vyvážených obrazů jedny irituje a v druhých vyvolává nadšení. V Praze tomu nebude jinak.

Probuzení (ČSR 1959)

Z velké retrospektivy Jiřího Krejčíka vybíráme snímek, který udělal hvězdu z Jany Brejchové, objevil nové herce (Kodet, Kostka, Kačer) a naznačil trendy 60. let v obraze i zvuku.

V letošním ročníku mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu, jenž si získává pozornost hlavně uváděním nezávislých a experimentálních filmů, měli diváci možnost zhlédnout v sekci Signals řadu tematických filmových bloků, výstav a retrospektiv. Tato široce pojatá sekce je rozdělená do několika částí sjednocených určitým tématem nebo osobností tvůrce. Letos dramaturgové festivalu představili pětici okruhů: The Mouth of Garbage, Power Cut Middle East, Hidden Histories, Peter von Bagh a Regained.

Signals: Peter von Bagh

V sekci zaměřené na významné, přesto širší veřejnosti méně známé osobnosti kinematografie se Rotterdam oprávněně rozhodl pro finského režiséra a filmového historika Petera von Bagha. Dnes devětašedesátiletý von Bagh je zcela nepřehlédnutelnou personou ve filmové kultuře Finska. Autor mnoha odborných monografií, bývalý ředitel Finského filmového archivu, univerzitní profesor, šéfredaktor respektovaného časopisu Filmihullu a zakladatel alternativního festivalu Midnight Sun je také mj. režisérem ojedinělých dokumentů. Bohužel tyto filmy se za hranice Finska dostanou opravdu jen sporadicky. A právě sekce Signals umožnila divákům z celého světa se s von Baghovou tvorbou konečně podrobně seznámit (zvláště filmy Poslední léto 1944 a Příběh Mikka Niskanena jsou považovány za špičku svého žánru). Retrospektiva zahrnovala celovečerní i krátké filmy, ranou i pozdní tvorbu (např. Sodankylä navždy: Století filmu o již zmíněném Midnight Sun festivalu). Zvláštní skupinu pak pod názvem Preludes vytvořily krátké filmy, jež byly uváděny před hlavní celovečerní projekcí. Z této řady se vyjímají hlavně dva tituly: studie slávy a osamělosti Olavi Virta – o zbožňovaném finském zpěvákovi, který nakonec strávil poslední dny života zcela sám, a také Pockpicket – osobitá vtipná pocta Robertu Bressonovi, v níž hrdina místo krádeží naplňuje lidem kapsy penězi, aby jim pomohl v nouzi. Filmy uváděl svým nezaměnitelným způsobem Peter von Bagh osobně.

Signals: Regained

Součástí Signals byl také blok Regained, zacílený na dokumentární, experimentální a další filmy reflektující nějakým způsobem dějiny kinematografie. Letos zde bylo možné vidět jak původní díla (např. restaurovaná Cesta na Měsíc), tak novinky nakládající s jejich odkazem (např. Hugo a jeho velký objev). Ucelené retrospektivy (např. Bart Vegter) doplňovaly ojedinělé portréty filmařů (např. čtyřhodinový Fragments of Kubelka od Martiny Kudláček). Za pozornost rozhodně stojí i méně nápadný snímek Jeanne Crépeau Jouer Ponette – dokumentární film, jenž ukazuje práci režiséra Jacquesa Doillona na filmu Ponette s představitelkou titulní postavy Victoire Thivisol, která v roce 1996 na festivalu v Benátkách za svůj výkon získala Volpiho pohár. Victoire ztvárnila roli malé Ponette, která se snaží vypořádat se smrtí své matky. Od začátku sledujeme zkoušky s čtyřletou herečkou: některé scény se natáčejí několikrát, režisér šeptá dívce text, zkoušejí se různé varianty jedné scény. Pro jednoduchou orientaci v mimozáběrových komentářích se na začátku filmu objevuje sled vícebarevných poznámek. Dialog filmu je označen jednou barvou, komentáře režiséra jinou, věty vyřčené Victoire, ale nevztahující se k filmu – zase jinou. Takovým způsobem je divákovi prostředkována atmosféra natáčení a přibližováno postupné vpravování se herečky do předepsané role. S každou novou scénou se její výkon před kamerou zlepšuje až k emocionálně vyhroceným a působivě zahraným momentům. Po několika zkušebních černobílých záběrech nakonec následuje barevná varianta scény z filmu, v níž znenadání několikrát zkoušená a opakovaná scéna získává zcela novou formu a přesvědčivost.

Jiné filmy zase přiblížily osobnosti vyhraněných režisérů, jakými byli např. Jean Epstein, Artavazd Pelešjan nebo Maya Deren. James June Schneider představil v Jean Epstein, Young Oceans of Cinema divákům nové vizuální uchopení starých Epsteinových záběrů natočených ve 40. letech v Brittany: kombinuje archivní materiály s nově pořízenými záznamy, jež ve vzájemném propojení poukazují na možnosti filmového média a jím prezentovaného obrazu v proměnlivých technických podmínkách. Zároveň máme příležitost „ponořit se“ do hloubky Epsteinova způsobu vidění krajiny – ať už skrze použité citáty, jež se v psané podobě objevují na plátně, nebo skrze komentáře jeho současníků.

Jinou formu dokumentu zvolil Pietro Marcello ve svém filmu Il Silenzo di Pelesjan. Už podle názvu můžeme předpokládat, že Pelešjan ve filmu nepromluví. Na úplném začátku se objevuje vysvětlení proslulého pojmu „distanční montáž“ a ve filmu pak pozorujeme režisérovou návštěvu Moskvy, kde v raných 60. letech studoval na VGIKu. Mlčení Pelešjana je tedy opravdovým mlčením. I když sledujeme rozhovor režiséra s někým jiným, neslyšíme ho, jen vidíme otevírající se ústa. Naopak přímé rozhovory tvořily větší část dokumentu Gerarda Gila Fargase a Jaimeho Ballady Larrasy Maya Deren, Take Zero. Kromě vzpomínek režisérčiných současníků zaznívá hlas samotné autorky: převážně v rozhlasových záznamech rozebírá kromě jiného otázky o podstatě umění, přibližuje svůj zájem o náboženství, vysvětluje svůj pohled na některé zfilmované scény a jejich význam (např. zobrazení rituálu ve filmu). O svérázném vztahu Mayi Deren k filmu svědčí i někteří ze spřízněných filmařů: Alexander Hammid, Jonas Mekas, Jean Rouch. Graeme Ferguson vzpomíná na Mayin nezvyklý přístup k filmování tance kamerou – režisérka si byla jistá, že kamera „tančí“, a tvrdila, že pro praci s kamerou je potřeba stát se tanečníkem. V dokumentu jsou použity fragmenty z několika jejích avantgardních snímků (nejen Meshes of the Afternoon) a také úryvky z filmů, jež nebyly nikdy dokončeny.

Uvažování o filmovém umění se stává hlavním tématem také několika dalších snímků sekce Regained. Speech Act (v Rotterdamu ve světové premiéře) od belgického režiséra Hermana Asselberghse ukazuje jednu vyučovací hodinu v oboru filmových studií, v níž výklad pedagoga o žánrovém filmu pomalu přechází ve filozofující monolog o povaze filmu a jeho jednotlivých komponentů. Cituje slavný Godardův výraz: „Pokud opravdu chcete vidět svět, zavřete oči“ a následně věnuje velkou pozornost černému obrazu na plátně, což je podle něj nejen obyčejná barva nebo jednoduchý přechod mezi jednotlivými záběry; tímto se dostává k podrobnému výkladu o černé barvě ve filmu jako takové a označuje ji jako přítomnost absence. Odtud pak vedou jeho úvahy k reálným možnostem zobrazení abstraktního myšlení ve filmu.

Naopak otázku zobrazení zcela konkrétních politických aktivit promýšlí ve svých dlouhých rozhovorech, které vedl s Philippem Grandriexem, japonský režisér Masao Adachi. Po kariéře filmového kritika se Adachi přiklonil v 70. letech k undergroundové kinematografii prezentující politiku radikálních levicových skupin. Z filmařů, pro něž psal scénáře (Oshima, Wakamatsu), tak zašel patrně nejdál. Grandrieuxův portrét Il se peut que la beauté ait renforcé notré résolution – Masao Adachi je cenný nejen charakteristickými posuny v obraze (vychýlené rámování, rozostřený záběr, ladění do studených barev) a otevřeností výpovědi, ale také začleněním vzácných sekvencí z filmů, které Adachi točil pololegálně na Blízkém Východě jako člen japonské Rudé armády.

Ksenia Stetsenko