FANTOMblog

Během posledních týdnů bylo různými médii zveřejněno několik anket o nejlepší film předchozí dekády. Tato oblíbená aktivita filmových kritiků zřejmě ještě bude chvíli pokračovat, nicméně již teď se většina znalců současné kinematografie vyjádřila a své žebříčky otiskla nejvýznamnější americká, britská a francouzská periodika. Co z toho všeho vyplývá?

Podíváme-li se na hlavní časopisy a instituce, panuje mezi nimi vzácná shoda v několika filmech, jménech a trendech. Filmem desetiletí (ať se nám to líbí, nebo ne) asi zůstane Mulholland Drive, který zvítězil v anketách Film Comment, Cahiers du cinéma a uznávaného internetového magazínu Reverse Shot. Hlasování pro torontskou cinematéku ho sice překvapivě odsunulo až na sedmnácté místo, ale to na celé situaci nic nemění. Jinde Lynchův film bodoval s naprostou převahou.

Dalším filmem, na kterém se kritici shodují, je Nový svět. Pro Terrence Malicka to znamená po letech jasnou satisfakci – vždyť v době uvedení se jeho film setkal spíše s rozpaky a nepochopením i u těch, kteří ho teď velebí (např. Cahiers ho „přijaly“ až po vydání na DVD). Pochybnosti nevznikají ani u dávno prověřených hodnot – Dějiny násilí, Pravidelní milenci, Sarabanda, Zodiac.

Jednoznačným trendem, který dominuje světovému filmu, je převaha asijských filmařů nad evropskými a americkými. Apichatpong Weerasethakul, Jia Zhang-ke a Hou Hsiao-hsien mají v anketách všechny svoje filmy, které během desetiletí natočili, a ty se navíc pohybují v horních částech žebříčků. Tito režiséři jsou následováni Edwardem Yangem, Hayem Miyazakim a Wongem Kar-waiem. U posledního jména však dochází k odlišným akcentům – zatímco v amerických a britských (Sight and Sound) médiích vítězí Stvořeni pro lásku, Francouzi dávají přednost méně koherentnímu 2046. V Cahiers Wongovy filmy celkově získaly méně hlasů než před deseti lety, což platí i o jiném talentu 90. let – Tsai Ming-liangovi. O to více zde zaujala tvorba dvou vynikajících „žánrových“ režisérů Bonga Joon-hoa a Kioshiho Kurosawy – u nich je trochu s podivem, že se téměř neprosadili v ostatních anketách. To stejné lze říct i o Korejci Hongovi Sang-sooovi.

Z amerických režisérů je stabilně uznávaný (kromě Lynche) Gus Van Sant (hlavně Slon), Wes Anderson (hlavně Taková zvláštní rodinka) a Clint Eastwood (hlavně Tajemná řeka a Million Dollar Baby). Určitým překvapením je preference Stevena Spielberga v Cahiers du cinéma – a to nejen u redakce, ale i mezi některými oslovenými režiséry. Je nepochybné, že Spielbergova pozdní tvorba si zasluhuje pozornost, přínosem hlasování Cahiers je však odlišná hierarchie. Zatímco ostatní uznávají „kubrickovskou“ Umělou inteligenci, potažmo „dickovskou“ Minority Report, hlasování ve francouzském časopise oceňuje zejména podceňovanou Válku světů – nutno dodat, že s patřičným odůvodněním. Cahiers ještě poukazují na originalitu M. Night Shyamalana, Michaela Manna, bratří Farrellyů a Vincenta Galla, zatímco Film Comment, Reverse Shot a Sight and Sound vyzdvihují hlavně P. T. Andersona a nepohrdnou Spikem Jonzem, Toddem Haynesem či Paulem Greengrassem. Trochu stranou zůstal u všech Quentin Tarantino. Ano, i jeho filmy jsou v anketách zastoupeny, ale možná ne tak vysoko, jak se čekalo. Téměř úplně se vytratili Martin Scorsese, Tim Burton a bratry Coeny tu a tam zachraňuje Tahle země není pro starý.

Evropský film má svoje stálice, o kterých se nedebatuje: Pedro Costa, Alexander Sokurov, Béla Tarr (Werckmeisterovy harmonie), Arnaud Desplechin (Králové a královna) nebo bratři Dardennové (Syn). Tvorba Michaela Hanekeho (Utajený) rezonuje hlavně v anglo-americkém světě a filmy Triera nebo Almodóvara nikde výrazně neuspěly. U Francouzů (Cahiers daly prostor i vybraným kritikům mimo redakci) zarazí, jak opomíjejí některé znamenité domácí autory, jako je Claire Denisová či Olivier Assayas. Tato ignorace je ale vyvážena pozorností vůči méně nápadným filmařům (Bonello, Grandrieux a hlavně Kechiche, protože celkové 6. místo pro Kuskus je konečně pořádným zhodnocením tohoto skvostného filmu). Stejně tak je ve Francii trochu podceňována současná rumunská vlna, zatímco jinde ve světě dochází naopak k jejímu mírnému nadsazení (Smrt pana Lazaresca a 4 měsíce… v první desítce ve Film Comment i v Torontu). Naopak formálně vyhrocená „berlínská škola“ našla zastání spíše v Cahiers než jinde. Z mistrů francouzské nové vlny stále (a všude) bodují Godard, Resnais a Vardová, následováni Ericem Rohmerem. Rivette chybí.

Z dalších center filmového dění je nutno zmínit alespoň argentinskou uměleckou kinematografii, jejíž zástupci (zejména Lucrecia Martelová a Lisandro Alonso) se v anketách pravidelně objevují. Nový mexický film (Cuarón, Iñárritu, Reygadas) je zmiňován spíše v britském a v amerických žebříčcích.

Tolik tedy prozatím k některým hlasováním o nejlepší filmy desetiletí a k obecným závěrům, které z nich vyplývají. Pokusíme se sledovat i další podobné pokusy (např. v německy a španělsky mluvících oblastech nebo ve východní Evropě), potažmo se můžeme k celé záležitosti ještě vrátit vlastním pohledem na věc.

Jan Křipač

Ankety o nejlepší filmy desetiletí na internetu:

Cahiers du cinéma (online pouze první desítka redakce):

http://www.cahiersducinema.com/

Cinémathèque Ontario:

http://www.cinemathequeontario.ca/programme.aspx?programmeId=298

Film Comment:

http://www.filmlinc.com/fcm/jf10/best00s.htm

Reverse Shot:

http://www.reverseshot.com/26/decade

Sight and Sound:

http://www.bfi.org.uk/sightandsound/feature/49593

Life’s a bitch

Andrea Arnold: Fish Tank

Tradici filmového i literárního realismu na britských ostrovech jistě není třeba připomínat, ostatně drtivá většina kritik i recenzí daný fakt – v souvislosti s novým filmem Andrey Arnold – zdůrazňuje více méně shodným způsobem. Tzv. British New Wave vytvořila dostatečné množství kritérií, jak rozpoznat a hodnotit to, co dnes obecně (a jaksi bez rozmyslu) nazýváme realismem, tedy oním charakteristickým příznakem britského filmu. Britský film sám o sobě jistě patří mezi přední evropské filmové kinematografie, bohužel se k nám do distribuce dostávají často jen jejich komerční pokusy vyrovnat se hollywoodskému filmu, a dochází tak k nežádoucímu zmatení. Jestliže hrála dřívější generace britských režisérů podstatnou roli v kontextu evropského filmu (Lindsay Anderson, Karel Reisz či Tony Richardson), pak v současné době lze jen stěží označit některé významné tvůrce britského filmu jako nositele nových trendů; i když některá jména vzbuzují zvědavost i u nás (Ken Loach, Mike Leigh či Alan Clarke). Britská režisérka Andrea Arnold, jejíž druhý film Fish Tank (2009) vstupuje do české distribuce, je výjimkou potvrzující pravidlo. I když dnešní přední britská režisérka začínala jako herečka v televizním pořadu pro děti No. 73 (později 7T3), hned její první film – krátkometrážní – Wasp (2003) získal mezinárodní uznání (a mj. i Cenu Akademie a cenu na festivalu Sundance). Její celovečerní debut Red Road (2006) byl nejen prvním opusem zvláštního uskupení Advance Party, dalším pokusem využít omezení ve prospěch kvality filmového umění (šlo o projekt mezi Sigma Films, Glasgow a dánskou Zentropou), ale také ihned příslibem pro britský film, neboť film se probojoval do Hlavní soutěže filmového festivalu v Cannes, kde dokonce získal Cenu poroty. Příběh Jackie (Kate Dickie), sledující výsek světa skrze objektiv průmyslové kamery, částečně předznamenal i druhý filmový projekt Andrey Arnold – Fish Tank.

Chtělo by se říct, že Fish Tank je filmem jedné postavy: Mii (Katie Jarvis), mladé dívky, vyrůstající v neúhledném komplexu bytových jednotek v Essexu a postrádající jakýkoliv pozitivní projekt do budoucna. Andrea Arnold ale zasadila osudy této postavy do kontextu nejen sociálního (předměstí, nezaměstnanost), ale také rodinného, který je určován absencí mužského zástupce – otce, jenž je v pravidelných intervalech nahrazován mnoha individui dle rozmarů matky (Kierston Wareing). Mladší sestra Mii – Sophie (Charlotte Collins) doplňuje tuto nesourodou trojici žijící v uzavřeném světě (odtud pravděpodobně pochází samotný název filmu odkazující svou obrazností na určitou bezvýchodnost všech postav, výjimkou je Mia, která se zoufale snaží z daného prostředí utéct prostřednictvím tance), jenž je definován pouze drobnými událostmi. Andrea Arnold nezobrazuje své postavy jako specifické zástupce nižší společenské třídy, tato jistá ideologičnost (charakteristická pro mnoho filmů podobného zaměření) je jí cizí, resp. objevuje se až ve spodním plánu. Ústředním leitmotivem celého vyprávění je jednoduše Mia, ke které se poprvé s kamerou přidáme bez expozice v průběhu jejího zkoušení, jak se svépomocí naučit tancovat. Právě tento minimální projekt vyčleňuje tuto postavu z kontextu ostatních charakterů a spojuje ji s Connorem (Michael Fassbender), novým přítelem její matky, který se u nich doma jednou nečekaně zjeví, aby svou jinakostí definitivně změnil i Miu. Fakt, že oba „projekty“ selžou, neboť se ukáží být jen naivní představou, již vlastně nehraje žádnou roli; jen ukazuje, že Andrea Arnold nedává žádný prostor naději v pozitivním slova smyslu.

To, že Mia pije, nadává, nenávidí (aspoň zdánlivě) svou matku i sestru a tvrdě prosazuje svůj pohled na věc, je logickým důsledkem vlivu prostředí, ve kterém se pohybuje. Ale fakt, že urputně hledá cestu ven (tancem), popř. symbolicky zachraňuje z továrního komplexu přivázaného bílého koně, vytváří zvláštní poetičnost, která s tradičním britským filmovým realismem příliš nesouzní, resp. vytváří k němu velmi zajímavou paralelu. Právě postava Connora umožňuje vidět tragickou omezenost všech ostatních charakterů; signifikantním příkladem tohoto prozření je společná cesta všech doposud zmíněných, končící lovem ryby v řece – podobně jako líná ryba, uvyklá klidnému toku domácí řeky, vpluje do rukou číhajícího Connora, tak jednotlivé postavy, zvyklé na utrpení svého postavení, neustále znovu a znovu narážejí hlavou na sklo svého sociálního postavení. Je zcela jasné, že jedinou možností je opustit dané místo, nikoli ale ve světle nějakého budoucího příslibu; prostě jen změnit ubíjející statičnost tohoto způsobu života.

Debutující Katie Jarvis v roli Mii byla evidentně šťastnou volbou, za připomenutí ale také stojí výkony Charlotte Collins v roli její sestry, odrzlé a nadávající její „kopii“, a Michaela Fassbendera, kterého český divák mohl nedávno vidět ve filmu Hunger (viz recenze ze 14.10. 2009 na blogu Fantomu). Postava Mii v podstatě nezmizí ze záběru, Andrea Arnold navíc vynalézavě pracuje s různými stylovými prostředky (podhledy, subjektivní záběry, tzv. sledovacími záběry (tracking shots) atd.), jak přiblížit, případně zprostředkovat divákovi komplexní sdělení o osudech své hlavní postavy. Skvěle přitom ilustruje, že filmový realismus, jak bylo ostatně již mnohokrát analyzováno i v případě realistické literatury, rozhodně není prostým záznamem nějakého děje, ale komplexním a v důsledku velmi náročným uměleckým výrazem. Např. subjektivní záběry pohledu, jež je možné explicitně spojit s pohledem Mii, komponuje Andrea Arnold s přesností, která chvilkami bere dech – ostatně pouto, které díky tomu vytváří mezi Miou a divákem je mnoha případech hlavní kvalitou celého filmu.

Fish Tank je skvělým příkladem kvality britského filmu a svým způsobem navazuje na v minulém roce úspěšný film Shifty (2008) režiséra Erana Creevyho. Režisérka Andrea Arnold za něj získala – v kariéře již podruhé – Cenu poroty na filmovém festivalu v Cannes a je pravděpodobně v současné době nejzmiňovanější britskou režisérkou, která dokáže svým dílem oslovit i diváky mimo britské ostrovy. Její filmově zajímavý pohled na jedno období mladé dívky rozhodně stojí za návštěvu; v posledním záběru totiž Mia opustí srdce svých pout a svým způsobem se rozloučí se setrou: I hate you. I hate you too.

Michal Kříž

Fish Tank (UK 2009)

režie: Andrea Arnold

scénář: Andrea Arnold

kamera: Robbie Ryan

hrají: Katie Jarvis (Mia), Charlotte Collins (Sophie), Michael Fassbender (Connor), Kierston Wareing (Joanne) a další.

AČFK, 123 min.

trailer: http://www.youtube.com/watch?v=gg1yMOdjyp0

 

Křehká nevinnost

Bílá stuha Michaela Hanekeho

I don’t know if the story I want to tell you is entirely true.

Some of it I only know by hearsay.

After so many years, a lot of it is still obscure,

and many questions remain unanswered.

But I think I must tell of the strange events that occurred in our village.

They could perhaps clarify some things that happenned in this country.

Jaké ponížení musí snést lidská bytost, aby konečně vzdala svůj marný boj s krutostí vlastního života? Je-li lidský život nesen útěchou vlastních idejí na jedné straně a příslibem kvality a hodnoty na straně druhé, pak je nový film Michaela Hanekeho, nesoucí záměrně poetický název Bílá stuha (Das weiße Band, 2009), pohledem na odvrácenou (věříte-li na metaforu protikladů) stranu lidské existence, nebo – naopak – pohledem na pravou podobu lidského soužití. V každém případě jde o pohled odlišný od předchozích Hanekeho sond do lidského nitra a společnosti; přesto nejde o odlišnost zásadního rázu. Mění se jen Hanekeho tolik diskutovaná obrazová explicitnost a z ní plynoucí záměr šokovat, překvapit diváka. Mizí také kritiky tolik proklamovaná Hanekeho snaha uvést do děje různá média, zvláště televizi a video, která svým pohledem zmnožují, znesnadňují a deformují realitu. Filmový svět Bílé stuhy je v černobílém formátu na první pohled čistý, přehledný a díky jednotlivým kompozicím i srozumitelný. Jak se dá ale u Hanekeho očekávat, opak je pravdou, a to i přesto, že ústřední zápletka – kdo stojí za násilnými činy v idylickém prostoru venkovského panství – je „vyřešena“ velmi záhy a celý filmový narativ jen analyticky protahuje divákovo pátrání po konečném pojmenování.

Bílá stuha čerpá mnoho z Hanekovy televizní tvorby, která je u nás – bohužel – téměř neznámá. Onen mysteriózní příběh o zlu zjevujícím se v předvečer první světové války odkazuje i připomíná Hanekeho podobné televizní obrazy jeho Zámku (Das Schloß, 1997), popř. jeho adaptace Josepha Rotha Revolta (Die Rebellion, 1992), resp. Petera Roseiho Kdo byl Edgar Allan? (Wer war Edgar Allan?, 1984). Svým soustředěným zaměřením na pátrání po lidském zlu skrze několik generací zase ukazuje na Hanekeho dvoudílné Lemminge (Arkadien a Verletzungen, 1979). V na první pohled zřejmé odlišnosti Bílé stuhy od předchozích snímků se tak skrývá zvláštní ambivalentní kontinuita Hanekeho umělecké tvorby, podpořená navíc hereckým obsazením, např. Branko Samarovskiho v roli farmáře (71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls, 1994; Zámek či Le temps du loup, 2003) či Susanne Lothar (Zámek, Funny Games, 1997; Pianistka, 2001). Provokativnost i obrazová explicitnost ustoupily mnohem rafinovanější skrytosti a kontinuitě.

V jednom rozhovoru se Michael Haneke vyjádřil k otázce související s celkovou podobou svého snímku tak, že zdůraznil svou touhu podpořit určitou nostalgii starých časů nejen černobílým formátem, ale také způsobem, jakým je celý příběh snímán; i tak si Haneke neodpustí několik skvělých sekvencí čerpajících svou dynamiku ze současného filmového umění (např. sekvence kočárové jízdy učitele-vypravěče a chůvy ze zámku, snímaná kamerou upevněnou na kozlíku, skvěle spojuje staré časy filmových experimentů s moderní vizualitou). Samotný příběh má zvláštní podobu starodávných legend, které vyprávějí o stále se častěji projevujícím zlu na malém městě na severu Německa v čase těsně před první světovou válkou. Zatímco se místní doktor zraní při pádu z koně díky nataženému drátu přes cestu, další nehody či přesněji násilné činy získávají na důležitosti především krutostí, s jakou jsou provedeny. Uzavřená komunita s tradičními oporami, vůdci (baron, pastor a doktor) přitom klasifikuje potenciálního viníka jako „nemocnou osobu“, tedy jako někoho, kdo nemůže být členem jejich společenského uskupení stojícího na pevném, neměnném řádu idejí, pravidel a na morálních hodnotách odvozených ze středostavovského ideálu venkova. Hanekemu se skvěle daří vykreslit tísnivou atmosféru uzavřené komunity, v rámci které rozehrává širokou škálu různých mikropříběhů. Zcela jasná snaha po beletrizaci filmového vyprávění (silnější než ve všech předchozích Hanekeho filmech) – podpořená hlasem vypravěče (učitele) – přispívá k určité archaičnosti celého příběhu, který tak krom svých žánrových schémat (drama, romance, idyla, horor) dobře funguje i na nejobecnější rovině spočívající v zobrazení základů určité epochy, která – z historického pohledu – bytostně určila a připravila půdu pro největší jatka novodobých lidských dějin; přitom by ale nebylo správné omezovat Hanekeho podobenství pouze na konkrétní projev lidské zloby a násilí, ze kterého později vyroste fašismus. Již tradičně jde spíše o obecný obraz člověka, jeho dějin a skrytých mechanismech lidské společnosti. Haneke tentokrát ale zvolil pomalé tempo vyprávění (144 min.), dlouhé pasáže bez dialogů i – jaksi celkově – celou narativní strategii jako odhalování pravdy, tedy pátrání po viníkovi daných událostí, který je divákem ale rozpoznán již mnohem dříve. Toto specifické „natahování“ má (krom jiného) především zprostředkovat bezvýchodnost daného způsobu lidského soužití i výchovy, a nabízí tak divákovi mnohočetné otázky spíše než odpovědi – to ostatně platí pro většinu Hanekeho filmů; podobně jako se postava pianistky ve stejnojmenném filmu bodne do hrudi před divadlem, i zde je divák zpočátku překvapen a zmaten postupným obrazem téměř všech dětí ve vesnici. Je-li nevinnost tradičně symbolizována bílou barvou, pak je Hanekeho bílá stuha, připevněná na dětském rukávu, spíše znakem provinění, potupy a v důsledku i krutosti rodičovského způsobu výchovy. I proto má divák k dispozici téměř pouze dětská jména, dospělí vystupují skryti za svou společenskou rolí: pastor, baron, učitel, doktor atd. Krutost a zloba jednotlivých charakterů je zde nahlížena – velmi rafinovaně – ne jako doposud soubor obrazů či jednotlivých projevů, ale daleko spíše jako zdroj mnohem větší krutosti v podobě dědictví vlastních potomků. I když je obraz mládeže formálně podobný jiným Hanekeho filmům (Bennyho video, 1992, Fragmente einer Chronologie des Zufalls, Funny Games), přesto lze tvrdit, že mládež v Bílé stuze je mnohem děsivější a krutější, neboť již nectí pravidlo vlastní sounáležitosti a ničí vše, co se vymyká jejímu provinění (viz postavy Karliho a Rudiho).

Styl a ambivalentnost pohledu

Filmový příběh je postupně tkán jednotlivými nitkami různé síly a mnohočetné odstíny se podílejí na zvláštní plasticitě celého vyprávění. Skrze vyprávění místního učitele, který ve vzpomínkách pátrá po smyslu tehdejšího dění, je divákovi postupně představováno několik dílčích mikropříběhů (rodina pastora, život na zámku, rodiny doktora a pracujícího vesničana), které postupně odhalují ustálený řád fungující za lidským jednáním i myšlením. Zatímco pastor káže o morálce, čistotě a hodnotách ve víře spočívajícího lidského života, svým konáním tvrdě řídí i trestá prohřešky i drobná odbočení svých potomků; uvazuje bílou stuhu jako znamení hlásající do světa své provinění a pokání. Haneke skvěle aranžuje jednotlivé sekvence tak, aby tu přesně vystihovaly chladnost otcových skutků, tu zase střídmě zůstává kamera stranou, aby za dveřmi naslouchala nářku trestaných dětí. Ona distance spočívající na zamlčeném (neukázaném)  přesně vystihuje pokrytectví daného morálního řádu. Vidět lze jen dětskýma očima a ani tento pohled již není nevinný. Haneke až s chorobnou přesností uspořádává mizanscénu do geometrických (dle pravidel) celků „rozhodného“ pohledu.

Přitom se nebojí zahrnout do svého repertoáru i dynamicky snímané sekvence nejčastěji založené na prostém sledování či na „skrytých“ pohledech jasně rozpoznatelného původu; kamera Christiana Bergera, který spolupracoval s Hanekem např. na filmech Pianistka, Caché (2005) či Bennyho video, často nahlíží postavám přes rameno, umocňuje tak již načrtnuté pouto, nebo rychlostí chůze sleduje z dětské perspektivy dění na scéně. Právě implementace dětského pohledu je jednou z nejfantastičtějších stylových figur tohoto filmu – díváme se na dění jejich očima. Mnoho scén je tak komponováno a divák si často připadá mírně ztracen mezi vyššími postavami dospělých: ovšem jen zdánlivě. Přitom Haneke nabízí i úchvatné celky, kterým připisuje buď významovou funkci „nadhledu“ ve smyslu přehlednosti, jakou uplatňuje na svět daný řád pravidel a zákazů, či je spojuje s instancí vypravěče (viz závěrečný záběr evidentně symbolizující kolektivní vinu).

Dětský pohled je však také často spojován s rafinovaností a chladností úsudku (v podstatě všechny sekvence, ve kterých se děti zajímají o stav oběti, v jejich pohledech se ale odráží perfektní znalost stavu věcí).

V Hanekeho světě Bílé stuhy není místo pro nevinné, přesto se v něm vyskytují postavy prozatím čisté a svým způsobem naivní; např. doktorův malý syn Rudi či mladá dívka, do které se zamiluje učitel-vypravěč. Právě zmíněný Rudi se pro Hanekeho stane názorným příkladem určitého zasvěcení: nejdříve poodhalí tajemství smrti v rozhovoru s vlastní sestrou, aby následně prohlédl bestialitu dospělého světa v úchvatně nasnímané sekvenci nočního probuzení – v dané sekvenci Rudi sestupuje dolů po schodech, neboť ho probudí tichý nářek v domě. V temnotě domovní chodby, dezorientován podobně jako divák, pootevře dveře do ordinace svého otce, aby v kotouči světla definitivně ztratil svou nevinnost; v té době krutě pošlapanou i pro jeho sestru.

Haneke komponuje jednotlivé obrazy tak, aby vytvářely po vzoru hudebních vět adagio významový kontrapunkt s andante, definitivní ztrátou víry ve vítězství rozumu nad fanatismem. V jediném záběru postiženého Karliho, znetvořeného zuřivostí pošlapané dětské duše, se zrcadlí nemožnost jakéhokoliv východiska – ani Karliho neúplatná čistota (daná ovšem postižením), ani učitelova touha objevit pravdu nezastaví chod jednotlivých událostí. Zatímco Karli trpí na lůžku, učitel je ostře vykázán z dané společnosti.

Síla Bílé stuhy spočívá v ambivalentnosti pohledu na činy spáchané v uzavřené komunitě a pomalém, ale o to krutějším odhalování mnoha příčin. I když svým stylem film nešokuje, některé obrazy zcela určitě zůstanou divákům v hlavě delší dobu. Rozhodně ale po určité době ucítí zvláštní pocit neklidu rezonující ve vzdálené melodii povzdychu: už žádný bůh nás nemůže zachránit.

Michal Kříž

Bílá stuha (Das weiße Band, Rakousko, Německo, Francie, Itálie 2009)

režie: Michael Haneke

scénář: Michael Haneke

kamera: Christian Berger

hrají: Christian Friedel (učitel), Leonie Benesch (Eva), Ulrich Tukur (baron), Burghart Klaußner (pastor), Eddy Grahl (Karli), Rainer Bock (doktor) a další.

Artcam, 144 min.

rozhovor s Michaelem Hanekem, který vede Darren Aronofsky, NYFF:

http://www.youtube.com/watch?v=T_8XEXROjGA

ocenění (výběr): Zlatá palma, Cannes 2009

nejlepší film, režie, scénář, Evropské filmové ceny 2010

nejlepší zahraniční film, Zlatý globus (nominace), 2010

Film, režie, scénář roku, London Critics Award, 2010

Prolínání dokumentarismu a fikční stylizace, o kterých jsme zde nedávno psali v souvislosti s filmy 24 City a Vincere je zdá se jednou z nejvýraznějších tendencí kinematografie v poslední době. Svědčí o tom i jinak zcela odlišné a navzájem nezaměnitelné filmy režisérů, jako jsou Albert Serra, Lisandro Alonso, Apichatpong Weerasethakul, José Luis Guerín, Pedro Costa nebo další Portugalec Miguel Gomes. Jeho způsob nakládání s dvěma odlišnými polohami média patří k obzvlášť vyhraněným. V prvotině Tvář, kterou si zasloužíš (2004) transformuje zážitky z krize středního věku do svérázné pohádky pro dospělé, v novince Ten milý měsíc srpen (2008) pak z reálných záznamů života na portugalském venkově staví umělý příběh na bázi rodinného melodramatu.

Výsledný tvar vznikal spontánně v průběhu dvou let a zcela se vzdálil původním představám. Gomes odjel v létě 2006 se svým štábem natáčet do odlehlého kraje Arganil již hotový fiktivní scénář, aniž by ovšem měl k dispozici finanční krytí celého projektu. Naopak – jak se ukázalo v průběhu realizace – producentům se nepodařilo zajistit podporu pro dokončení filmu podle prvotního záměru. Přesto Gomes v místě zůstal a nechal snímat okolní krajinu, jednotlivé vesnice a hlavně bohatý život, který se v nich v průběhu léta odehrával. V některých situacích se objevily zárodky fikce, kterou Gomes později rozvedl do nového scénáře. Ten pak natočil ve stejném kraji a ve stejném ročním období o rok později. Někteří protagonisté dostali jen nové, fiktivní charaktery.

Celý film se tak dělí na dvě poloviny. V první vidíme různé výjevy, spojené s tímto portugalským regionem: svátky, vesnické zábavy, náboženská procesí, běžnou práci, hudební festivaly. Na nich se prezentují všemožné amatérské a poloprofesionální kapely, v jejichž projevech (někdy vtíravých, ale i bezprostředních a syrových) spočívá živost a rozmanitost zdejší kultury. Gomes každé vystoupení doprovodí zpřesňujícím titulkem, jako by vytvářel postupnou databázi současného folklóru. V druhé polovině ovšem tento numerativní postup opouští a věnuje se vyprávění příběhu, spjatého s hudebníky jedné z těchto kapel – Estrelas do Alva. Je to příběh o dospívání, touze, opojení létem, objevování života, bolestných ztrátách a hudbě, která toto všechno umí vyjádřit.

Ve filmu přesto zůstává jeden prvek, který se za celou dobu nemění a jímž je přítomnost natáčecího štábu v záběrech jednotlivých sekvencí. Režisér a technici se svými přístroji jsou přítomni jak bezprostředně zachycovaným situacím, tak inscenovaným složkám. Jejich kamerou přiznaná účast poukazuje na tenkou hranici mezi tradičními formami reprezentace – ať jím je dokument, nebo fikce – ve filmovém médiu. Při tzv. dokumentaristických pasážích vychází najevo, jak jsou protagonisté směrováni režisérem k určitému konkrétnímu projevu (např. část s anglickým turistou) nebo jak sami od sebe začínají „hrát“ pro kameru, formovat realitu, a utvářet tím mizanscénu filmu (např. části s mužem skákajícím z mostu). Naopak v umělém příběhu zase mnohé reakce „herců“ vycházejí z jejich vlastních zkušeností a emocí, kterými „oživují“ konstrukt postavy (hlavně některé scény se zpěvačkou, v nichž Sónia Bandeira dokáže v jednom okamžiku vyjádřit složité, téměř protikladné city). Směřování od „dokumentu“ k „fikci“ je tedy v Gomesově pojetí zcela přirozené: v reálných situacích nachází prvky, které je posouvají ke hře, fantazii, ozvláštnění – k čemusi, co přesahuje pragmatický horizont (drobné rituály, tanec, zpěv), a do umělecky vyhraněných forem zase dovolí vstoupit životu, aby je naplnil pravdivostí.

Jan Křipač

Ten milý měsíc srpen (Aquele querido mês de agosto, Portugalsko – Francie 2008)
Režie: Miguel Gomes
Scénář: Miguel Gomes, Telmo Churro, Mariana Ricardo
Kamera: Rui Poças
Střih: Miguel Gomes, Telmo Churro
Hrají: Sónia Banderira (Tânia), Fábio Oliveira (Hélder), Manuel Soares (Celestino), Joaquim Carvalho ad.
147 min.

Druhý prosincový týden (od 10. do 13.12.) se v Olomouci uskuteční osmý ročník Přehlídky animovaného filmu, která se dlouhodobě vyznačuje kvalitním programovým výběrem, rozšiřujícím pole tradiční animace směrem k experimentálnímu filmu, performanci a novým médiím. Dalším rysem je propojování filmové praxe s teorií, které se uskutečňuje formou přednášek, workshopů a diskuzí, a zájem o systematické mapování dějin animace.

Letošnímu programu bude dominovat téma non-fikční animace s jejími různými žánrovými formami od naučných filmů až po portréty osobností. V rámci sekce představí svoji tvorbu rakouský experimentální filmař Martin Arnold. Další hosté jsou spjati s přehlídkou chorvatské animace, která proslula zejména tzv. záhřebskou školou, ale i v současnosti vykazuje mnohé talenty. Samostatná retrospektiva bude věnovaná Ivanu Ladislavu Galetovi, který kromě přednášek připravil i vlastní výběr méně známých chorvatských animátorů. Jedinečný zážitek slibuje interaktivní lekce s Kenem Jacobsem, který s diváky bude komunikovat prostřednictvím Skype. Jeho příspěvek je součástí bloku živé animace, v němž vystoupí rovněž přední čeští VJs. Specifikem PAF je i soutěžní sekce – otevřená jak profesionálům, tak amatérům. Fenomén animace pak vystoupí z projekčních sálů do chodeb olomouckého Uměleckého centra skrze různé výstavy a instalace, které ho promění v jeden živý multimediální prostor. Více na: www.pifpaf.cz.

Ve dnech 8.-11.11.2009 se v Horšovském Týně uskuteční II. ročník Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež JUNIORFEST 2009 (www.juniorfest.cz). Filmová část přehlídky se soustředí na prezentaci vybraných snímků převážně evropské provenience, přičemž usiluje o zohlednění co nejširšího diváckého věkového spektra. Zároveň se v jeho programové nabídce objeví tituly, které aktuálně získávají mezinárodní divácký ohlas i uznání a ocenění na významných zahraničních filmových přehlídkách.

Jako hlavní cíl si programová koncepce klade poskytovat dětskému i dospívajícímu publiku možnost co nejširšího kontaktu s kvalitní podobou žánru filmů pro děti a mládež, který v široké distribuci často nabývá až příliš zkomercionalizované podoby, podporující postoj spíše pasivního konzumenta. Jádro programové nabídky Juniorfestu proto tvoří jak snímky, které usilují o kultivovanější podobu žánru dobrodružného filmu, komedie či hororu, tak snímky, akcentující aktuální problémy současného světa i obecnější témata a hodnoty. Motivací pro takto zaměřený výběr je intence působit jak na kultivaci diváckého vkusu a podporu aktivní divácké participace, tak na posílení vnímání životní a společenské reality a zaujímání aktivního občanského postoje. Osu tohoto záměru tvoří především čtyři snímky. Prvním je norské drama Zrcadlení, zabývající se komorní a poetickou formou tématem předčasného odchodu ze života. Na festivalu bude uveden v české premiéře. Dalším je finský snímek Domov šedých motýlů, který se formou vizuálně působivého zamyšlení nad otázkou viny a trestu dotýká výchovy problematické mládeže. Současná citlivá společenská témata, jako je kriminalita nezletilých či xenofobie a s tím související podpora extrémistických uskupení, akcentují estonský snímek Byl jsem tady, jehož jistá kontroverznost vzbudila ohlas na MFF v Karlových Varech 2008, a lehce provokativní německá komedie Leroy.

Další českou premiérou bude i reprezentant kategorie filmů pro nejmladší publikum, finská rodinná komedie Bouřlivák, důmyslně variující divácky oblíbený námět soužití dítě-zvíře. Kultivovanou podobu dobrodružného žánru nabízejí například oceňovaný nizozemský snímek Dopis pro krále, Hrdinové z Daranu stejné provenience či islandský snímek Bez připojení. Všechny tři snímky byly s velkým ohlasem uvedeny na posledních dvou ročnících MFF pro děti a mládež ve Zlíně. Osvěžující svébytné uchopení žánru filmového hororu prezentuje kritikou oceňovaný švédský nízkorozpočtový snímek Ať vejde ten pravý, který slaví neočekávané úspěchy ve Spojených státech amerických a bude na Juniorfestu prezentován v předpremiéře před svým uvedením do široké distribuce.

-red-

Čeští diváci budou mít v říjnu ojedinělou možnost zhlédnout zásadní počin kinematografie 70. let – Rameauova synovce od Michaela Snowa. Inspirován Diderotovým románem vytvořil kanadský filmař na ploše 285 minut cosi na způsob „encyklopedie interakce mezi zvukem a obrazem“ (P. Adams Sitney), jež nebyla dosud vydána na VHS či DVD a existuje pouze v několika kopiích, které jsou občas promítnuty v uměleckých galeriích, muzeích či cinematékách. Jednu z nich zapůjčilo Národnímu filmovému archivu Österreichisches Filmmuseum pro speciální projekci, která se uskuteční v pražském kině Ponrepo 6. 10. od 17:30. Večer osobně uvede režisér a filmový kurátor Henry Hills.

Michael Snow na svém projektu pracoval v letech 1972–1974, ale zúročil v něm i některé starší úvahy o mluveném filmu z poloviny 60. let. Celkově se odklonil od svého dosavadního zájmu, uplatňovaného zejména ve snímcích Wavelength, <—> a La région centrale, o pohyb kamery jako významotvorný činitel filmu a začal se podrobněji zabývat základní funkcí média zaznamenávat obraz a zvuk. Nejmenšími strukturními jednotkami, vstupujícími do vzájemných kombinací, se staly slabika a filmové políčko, promítané rychlostí 24x za vteřinu. Tyto mikrostruktury jsou poté spojovány ve větší celky – epizody, jejichž výsledný počet je opět čtyřiadvacet (plus „errata“ a „dodatky“). V nich jsou vážnou, hravou i humornou formou prozkoušeny různé alternativy lidského poznávání skutečnosti – ať už skrze přímý tělesný kontakt či prostřednictvím umělých společenských nástrojů a přístrojů (jazyk/umělecké projevy/moderní technologie). Výsledkem je rozsáhlý esej o možných podobách reprezentace světa, jejich uplatnění v určitém společenském řádu a důsledcích pro lidskou komunikaci.

Snow do filmu zakomponoval svůj vlastní subjekt v několika variantách: jako jméno svádějící k dalším konotacím, jako shluk písmen přeskupujících se v množství anagramů, jako hlas a konečně jako fyzické tělo. Vedle toho dal ovšem prostor některým dalším umělcům z newyorské alternativní scény (Jonas Mekas, Nam June Paik, Joyce Wielandová), čímž přesunul důraz od autorské výlučnosti směrem k otevřenému kolektivnímu pojetí. Takto lze film chápat i jako svého druhu antologii samostatných projevů na dané téma. V ní je vedle Snowových současníků zastoupena celá řada již odezněných „hlasů“ – od Platóna přes Diderota až po Duchampa ad.

Jan Křipač

Love Exposure Siona Sona

Když jsem měl možnost na letošním Berlinale zhlédnout v sekci Forum (v současnosti již nikoliv poslední) film japonského režiséra Siona Sona Love Exposure (Ai no mukidashi, 2007), bylo mi jasné, že podstupuji jeden z nejintenzivnějších zážitků, kterými jsem za celou svou kariéru cinefila v prostorech kin prošel. Potvrzení mého dojmu mi přinesla četba dubnových Sight & Sound[1], kde šéfredaktor Nick James označil Love Exposure za film Berlinale (zastíněný např. Tykwerovým The International (2009) a jinými). Love Exposure se tak stal filmem, o kterém se mluvilo v kuloárech a na který se dával tip známým, nicméně oko festivalu na něj pozornost neupíralo. Když jsem dnes četl komentář na www.imdb.com[2] jistého Wolfganga, který film viděl na frankfurtském Nippon Connection Film Festival, hned první věta, kterou film komentoval, byla: „Představte si dokonalý film a to, že po něm už nebude nikdy existovat žádný jiný, který by byl lepší.“[3], vzpomněl jsem si, že jsem měl s kolegou Ondřejem (kterého jsem na film zatáhl, aniž by tušil o co jde) odnášeli úplně stejné pocity.

Jelikož film je, ač se to dle synopse nezdá, jen a jen o lásce, můžeme alespoň na chvíli popustit uzdu svým impresím a dojmům a dát Wolfgangovi za pravdu, když píše: „Jsou to nejlepší čtyři hodiny, které jsem kdy zhlédnul. Láme mi to srdce, dosud se mi chvějí kolena a musím přiznat, že jsem na konci plakal jako dítě… V dnešní době je až s podivem, že můžete v kině podobné pocity prožít.“[4]

Co tedy způsobuje tak silné emoce, nejen u běžných diváků, ale i v zahořklých srdcích cynických kritiků?

Dostatek času je základ

Sonovy filmy jsem znal sporadicky, zaujaly mě, nicméně nikdy ne dostatečně, vždy jim něco chybělo, myšlenka byla v zásadě dobrá, složitosti vyprávění však vždy něco chybělo, aby byla zápletka dokonale sugestivní. To, co Sonovi scházelo, byla stopáž, dostatek času. Jeho příběhy byly natolik bizarní, že k tomu, aby byly smysluplně vyloženy (a Sono rád všechny podivnosti ve svých filmech dotahuje do stavu úplnosti), bylo potřeba mnoha minut – a v Love Exposure je jich požehnaně – přesněji řečeno 237.

Právě tato délka dává filmu úplně jiný ráz, přibývají verze pohledů nejen hlavních, ale i vedlejších postav. V polovině, kdy už by jiný film skončil, nastává obrat a vyprávění se ještě prohlubuje, komplikuje, dostáváme se doprostřed složité románové spleti. Frankofonní cinefil upozorní, že toto není nic nového, připomene např. Resnaisovo pětihodinové Smoking / No Smoking (1993) nebo Rivettův legendární skoro třináctihodinový Out 1, noli me tangere (1970), ale toto je opravdu něco jiného. Toto není literatura, toto je svět japonské komiksové mangy se vším, co si tento žánr žádá.

O čem tedy film je?

Yu (Takahiro Nishijima) se dostane do prekérní situace. Jeho otec je katolický kněz a po smrti matky si najde milenku Saori (Makiko Watanabe), která má nezřízené choutky a dělá z otce monstrum, které nutí syna hřešit, aby se měl z čeho zpovídat. Čím více hřeší, tím více jej otec chválí. Počestný Yu se takto stává „čestným hříšníkem“ a svou pílí dotahuje své konání ad absurdum. Vstoupí do učení k mistru kung-fu, který jej naučí akrobacii, při níž fotografuje dívkám kalhotky. Yu dosahuje v tomto umění mistrovství a jeho život nabude najednou štěstí a smyslu. Na jedné ze svých výprav však zažije mystický zážitek, neb potká dívku Yoko (Hikari Mitsushima) – věc má však dva háčky. Yu se vsadil s kamarády a prohrál, je tedy nucen se převléci za ženu (nosí na sobě oblek postavy ze známých sexploatačních filmů 70. let – Lady Scorpion), a protože byl vychováván ve víře, nosí ve vzpomínkách slova zesnulé maminky, že žena, kterou si vezme, má být jako Panna Marie. V momentě, kdy Yu uvidí poprvé Yoko, obě věci určí navždy jeho budoucí život – pozná v Yoko Pannu Marii a Yoko se zamiluje do Lady Scorpion, ovšem nikoliv do Yua. Děj se komplikuje dále, ukáže se, že Yoko je dcerou Saori, Yu a Yoko se tak stávají nevlastními sourozenci. Aby bylo všem problémům zadost, přichází tajemná Koike (Ando Sakura), která projevuje eminentní zájem o Yua i Yoko, a ten není jenom platonický. V pozadí se vznáší hrozba podivného kultu Zero Church, který produkuje fanaticky oddané ctitele, ochotné si nechat přepsat osobnost a vstoupit do služeb s podivnými cíli.

Yu jako Lady Scorpion                    původní Lady Scorpion (herečka Meiko Kaji)

Znáte-li některý ze Sonových filmů – jmenujme jen ty nejznámější: Suicide Club (Jisatsu sakuru, 2002), Noriko´s Dinner Table (Noriko no shokutaku, 2005), Strange Circus (Kimyô na sâkasu, 2005) a Exte: Hair Extensions (Ekusute, 2007) – přijdou vám některé z motivů příběhu Love Exposure snad až příliš známé. Jmenovitě – motiv kultu, který dělá z lidí, pod rouškou klidu a míru, slepé a fanatické ovce; sexuální deviace; zneužívání dětí, které jsou poté zdeformovány do malých monster bez emocí; a zejména ironická kritika japonské společnosti, u Sona často maskovaná pod barvotiskem komiksové stylizace a jisté neschopnosti rozlišit, kde končí dobro a začíná zlo, tedy v rámci „normálních“ standardů. Nemůžeme opomenout ani strefování se do křesťanství, které je častou japonskou kratochvílí již od dob příchodu jezuitů (Yoko jako Panna Marie, Yu je kultem vyvolen jako budoucí mesiáš, Zero Church jako zvrhlá verze lásky, aneb jakákoliv církev). Sonovy hry s emocemi postav i divákovými[5] se opět pohybují v rámci dvou rovin – Sono jednak provádí hloubkovou psychologickou sondu svých postav (až do míry komičnosti a ironie, kdy z nich udělá karikatury) a jednak mu to umožňuje vrstvit roviny náhledů na všechny možné roviny příběhu každé z postav – čím delší stopáž, tím nejasnější obrázek, kdo je zloduch a kdo je jenom oběť něčí zlovůle. Sono však ví, kam se svým příběhem směřuje, a i přes mnohé odklony od hlavní linie se vždy vrací k ústřednímu tématu – řečeno banálně – lásce Yu a Yoko, jako svaté dvojici příběhu, jejíž cit jako v pohádkách zvítězí nad všemi úskalími, včetně fanatické sekty a její lesbické šéfové.

Podvratný pop

Jak bylo výše řečeno, Sion Sono je zejména velký ironik japonské kultury a společnosti. V jeho filmech vidíme obrázek japonské mládeže jako stupidní masy lehce ovlivnitelné médii a infantilitou pop-kultury (např. děti páchající hromadné sebevraždy – základní námět dvou dílů volné „sebevražedné“ trilogie – Suicide Club (2002) a Noriko´s Dinner Table (2005)). Na druhé straně stojí generace dospělých, neschopná komunikace se svými potomky, což děti vede v lepším případě k citové izolovanosti a rodiče do tenat ztráty svých potomků, nebo ve vyšších oktávách Sonovy vize pekla se rodičovské postavy mění v kruté tyrany a ničitele dětských duší (motiv znásilňování dívek svými otci je pro Sona jednak tvrdou kritikou patriarchální krutosti japonské rodiny, jednak argumentem pro vysvětlení, odkud se bere fanatické zlo a citová vyprahlost). Třetím krokem do propasti lidské prázdnoty je pro Sona úplné odosobnění člověka, ztráta lidskosti, citů, emocí, správných hodnot – některé postavy se mění skoro v démonické tvory a do filmů tak vstupuje metafyzický činitel, nepochopitelné zlo, které přichází odjinud (abychom k těmto postavám byli spravedliví, jedná se o postavy ze Sonových kratších filmů, kde není dostatek prostoru k vysvětlení jejich motivací – démonicky zlými se však jeví např. domnělý vůdce sekty Genesise (hraje jej japonská popová hvězda Rolly) ze Suicide Clubu nebo pedofilní otec hrdinky filmu Strange Circus (2005) Mitsuko).

Takahira jako Yu                                                   a v civilu

Hiraki jako Yoko                                                          a v civilu

V Love Exposure Sono ubírá na brutálních motivech a vnímá pop-scénu naivních teenagerů jen jako hřiště pro úchylné jedince (jako např. v Suicide Club nebo Exte: Hair Extensions (2007), ale zobrazuje ji jako příjemné místo pro život, plné krásných lidí v podání dvou momentálně populárních japonských idolů – popové hvězdičky Takahiry Nishijimy (jako Yua), známého hlavně jako zpěváka a herce z televize, a mladé herecké hvězdičky Hikari Mitsushimy (jako Yoko), známé zejména ze sérií Death Note (hraje sestru hlavního hrdiny Kiry). Sonův svět temných vizí se takto zjemňuje, v mnohém připomene (hlavně výstavbou příběhu) Noriko´s Dinner Table, ovšem s mnohem silnějším činitelem, kterým je pohlavní pud teenagerů. Když se totiž ohlédneme zpět, tak Sono nikdy takto silnou energii neuchopil. Jeho hrdinové byli naopak vždy sexuálně deprimovaní nebo brutálně deformováni po emoční stránce. Ačkoliv jsou emoce hrdinů postaveny hlavně na chemii hormonů, je to právě hormonální produkt, jinak zvaný „láska“, který dělá z Love Exposure silně citový zážitek.

Na závěr

Vězte, že Sono si nebere tvůrčí dovolenou, a ačkoliv stačil za rok zplodit  čtyřhodinový opus, tak již v tomto roce je v japonské distribuci uváděn jeho další film – v americkém překladu jako Be Sure to Share (Chanto tsutaeru, 2009). Film se z traileru jeví jako Sonův návrat k subtilnějším a osobnějším tématům (otec mladíka Shiry je na smrt nemocný a sám Shira zjistí, že má rakovinu a zbývá mu jen krátký čas, snaží se to tajit, aby otce více netrápil), jaké jsme mohli vidět např. v jeho celovečerním debutu Bicycle Sighs (Jitensha toiki, 1992).

To ještě není všechno – Sono momentálně připravuje první zahraniční projekt – The Lords of Chaos, který je plánován na rok 2010. Jedná se o adaptaci knihy Michaela Moynihana, věnované norské black metalové scéně, konkrétně kauze Varga Vikernese, který na pódiu „popravil“ svého spoluhráče, a taktéž aféře vypalování kostelů, která se v Norsku rozpoutala (nejenom) díky Vikernesovi.

Pozn. Film Love Exposure bude uveden v rámci sekce „Jiný pohled – Tokio FilmeX udáví“ na 44. MFF Karlovy Vary pod překladem Pod vlivem lásky. Připomeňme, že Sion Sono byl přes čtyřmi lety oceněn na karlovarském festivalu za film Noriko´s Dinner Table.

Rudolf Schimera

---

[1] Sight & Sound, April 09, Volume 19, Issue 4: Nick James: City of Lost Souls, str.28-32

[2] http://www.imdb.com/title/tt1128075/

[3] „Imagine the perfect movie, and there will never be a better one after that.“

[4] „The best 4 hours of cinema I have ever seen. It’s so heartbreaking, my knees are still shaking and I have to say, I cried like a Baby at the End…. It’s very rare you feel those magic moments in cinema these days.“

[5] Někdy zmiňované srovnávání Sona s Larsem von Trierem, co se manipulací s emocemi diváka týče, je dle mého názoru v tomto kontextu nesprávné, Sono je cynik a ironik, nikoliv psychicky nemocný sadista.

trailer: http://www.youtube.com/watch?v=ehmQ9fEf5bo