11. května v 19:00

Filmový sál FF UP

Křížkovského 10, Olomouc

Ti, kdo obdivují výtvarnou krásu záběrů Xaviera Schwarzenbergera a vypravěčské umění Rainera Wernera Fassbindera v seriálu Berlin Alexanderplatz, který nyní vysílá Česká televize, si zajisté nenechají ujít projekci jejich filmu Touha Veroniky Vossové. Fassbinder se v něm nechal inspirovat životem německé meziválečné herečky Sybille Schmitzové (známé např. z Dreyerova Upíra) a Schwarzenberg zase podmanivým černobílým stylem melodramat ateliérů UFA.

Časy zářivé slávy prominentní herečky Třetí říše a údajné Goebbelsovy milenky jsou dávno pryč. V polovině 50. let zůstává z Veroniky Vossové pouze elegantní zevnějšek, který zastírá životní zklamání a závislost na morfiu. Minulost se začne připomínat po té, co bývalou divu potká za deštivého večera jeden novinář a ona v něm okamžitě vzbudí zvědavost.

Fassbinder natočil poslední část své poválečné trilogie (Manželství Marie Braunové, Lola) na základě článku uveřejněného v Die Zeit a i když změnil jména skutečných protagonistů, jejich identitu do značné míry zachoval – včetně režisérů Maxe Ophülse a Gustafa Gründgense, který kdysi zabránil hereččinu zákazu kvůli její bisexualitě. Touha Veroniky Vossové získala v roce 1982 na berlínském festivalu ocenění nejvyšší – Zlatého medvěda.

Touha Veroniky Vossové (Die Sehnsucht der Veronika Voss, SRN 1982)
režie: Rainer Werner Fassbinder
kamera: Xavier Schwarzenberger
hrají: Rosel Zechová, Armin Mueller-Stahl, Hilmar Thate, Rainer Werner Fassbinder ad.
čes. tit., 104 min.

…na Večeru Fantomu

pondělí 27. dubna 2009, filmový sál FF UP, 19:00

V Berlíně, uprostřed rušného velkoměstského života, se potkávají tři ženy: Nina, nesvéprávná dívka z dětského domova, Toni, impulsivní a nespoutaná zlodějka, a nakonec Françoise, která rok co rok přijíždí do Berlína z Paříže a stále v sobě chová naději, že tady najde svou před mnoha lety unesenou dceru…

Jeden z nejvlivnějších současných německých režisérů Christian Petzold (narozen 1960) vystudoval nejprve germanistiku a divadelní vědu a později filmovou režii na dffb v Berlíně. Spolu s dalšími absolventy této školy, např. Thomasem Arslanem či Angelou Schanelecovou, patří k výraznému proudu německého filmu, označovanému jako „berlínská škola“. Snímek Přízraky (2005) patří do Petzoldovy „duchařské trilogie“, spolu s filmy Vnitřní jistota (2000) a Yella (2007).

Kdy jste se začal zajímat o film?

Vyrostl jsem v Hildenu, malém městě v Západním Německu, kde nebylo žádné kino a televizní vysílání mělo jen dva nebo tři programy, takže v mém dětství se objevilo jen velice málo filmů. Více jsem se začal o film zajímat až na konci 70. let – od rodičů jsem dostal rozhovory Hitchcocka s Truffautem, a ty mne fascinovaly. Aniž bych tedy Hitchockovy filmy vůbec viděl, znal jsem je velice dobře. Brzy jsem navštívil retrospektivu jeho filmů – viděl jsem jich asi jednačtyřicet! Pak jsem začal chodit do malého filmového klubu a tak to vlastně všechno začalo… Později jsem objevil filmy Wenderse a Fassbindera, které mně pomohly příhodným způsobem vidět a vyložit svět, v němž žiji.

Původně jste ale místo filmu vystudoval německou literaturu…

Ano, ale už když jsem přijel do Berlína studovat literaturu, věděl jsem, že nakonec skončím u filmu. Ovšem literatura mně nabízela svět, který jsem měl velice rád. A taky jsem cítil, že nemůžete dělat dobré filmy, aniž byste už něco věděli o životě. I dnes jsem přesvědčen, že by filmové školy měly přijímat studenty až – dejme tomu – od šestadvaceti let. Většina filmových adeptů je zkrátka příliš mladá. Takže když jsem se ocitl v Berlíně, bylo mně jasné, že na kariéru u filmu je ještě příliš brzy. Ovšem za své peníze jsem natočil pár krátkých filmů, ale nestály za nic, něco jim chybělo… Možná pokora. Byly to jenom skeče, jen nanicovaté, arogantní filmy. A místo toho, abych se pustil do natáčení hraných filmů, prostě jsem na ně celou dobu chodil do kina. A při studiu literatury jsem občas zašel na nějakou přednášku na filmové akademii.

A jaká byla Vaše filmová studia?

Tak to byl velký šok! Protože jsem vystudoval literaturu a hodně jsem psal – povídky a podobně, myslel jsem, že pro mne nebude nic jednoduššího než dělat filmy: napíšu scénář, najmu herce, postarám se o produkci a sám si film budu režírovat. Ale během prvního roku jsem zjistil, že to takhle nefunguje. Pro mne to bylo období trvalé krize, naprosté bezradnosti. Znal jsem filmy Bressona, Truffauta… ale když jsem se pokoušel natočit svůj vlastní film, vůbec mně nepomohly! Byl jsem zcela neschopný dělat filmy. Za více než dva roky jsem nezvládl ani jediný. Jen jsem se na filmy díval a přemýšlel o nich.

Učil Vás už tehdy Harun Farocki a Hartmut Bitomsky?

Ano. Ale oni vám s tou krizí nepomůžou – oni jsou ta krize! Ale ne, bylo to skvělé.

V poslední době se zdá, že německá kinematografie zažívá vzpruhu. Zřejmě je ještě příliš brzy, abychom mohli hovořit o zlatém věku německého filmu, ale podle určitých náznaků – mám teď na mysli také tzv. berlínskou školu – se zdá, že přece jen do Německa přichází jakási filmová renesance…

Německé filmy jsou v posledních letech skutečně mnohem zajímavější – je to velice bohatá kinematografie. Ovšem kinematografie jako taková už neexistuje. Máme filmy, ale nemáme publikum. Přízraky měly 40 000 diváků – to není nic závratného. Ale bylo by příliš troufalé doufat, že by na tenhle film přišlo diváků více. Tak to prostě je.

Většina kritiků se zaměřuje na Vaši „duchařskou trilogii“ a srovnává Vnitřní jistotu, Přízraky a nejnovější Yellu. Plánoval jste hned zpočátku natočit takto ucelenou trojici filmů?

Původně ne. Ale již během přípravy Vnitřní jistoty se motiv „přízraků“ objevoval v mých rozhovorech s Harunem (Harun Farocki s Petzoldem často spolupracuje na scénářích jeho filmů – pozn. překl.). Na filmu jsme pracovali téměř rok a během té doby jsme se často zabývali myšlenkami na lidi, kteří se vzdali své vlastní minulosti. Vnitřní jistota se věnovala levičáctví a terorismu, dívky v Přízracích neměly žádný předchozí život, žádnou genealogii, a konečně Yella – to je film o ženě, žijící v zóně soumraku, na pomezí mezi životem a smrtí.

(vybráno z rozhovoru s Christianem Petzoldem, publikovaného v magazínu Cineaste, Summer 2008)

Přízraky (Gespenster, Německo 2005)

režie: Christian Petzold

scénář: Christian Petzold a Harun Farocki

kamera: Hans Fromm

hrají: Julia Hummer (Nina), Sabine Timoteo (Toni), Marianne Basler (Françoise), Aurélien Recoing (Pierre) a další.

85 minut

Béla Tarr a Večer Fantomu
20. dubna, filmový sál FF UP Olomouc, 19.00
Kárhozat (Damnation/Zatracení, Maďarsko 1988)
Film, jenž stojí na počátku Tarrova obratu k estetice rozkladu filmového umění, je taktéž první Tarrovou spoluprácí s maďarským spisovatelem László Krasznahorkaiem a s kameramanem Gáborem Medvigy, který výrazně přispěl k Tarrově poetice dlouhých záběrů a pomalých jízd kamery, které ve významovém plánu často nahrazují pohled lidského vědomí na bezútěšnou realitu všedního dne. Ústředním bodem filmového příběhu se stává bar Titanik, kde zpívá o slávě snící zpěvačka (Vali Kerekes) a kde ji naslouchá a miluje ústřední postava filmu Karrer (Miklos B. Székely), jenž se různými způsoby snaží získat její lásku. Černobílé obrazy postupně načrtávají nekompromisní úpadek lidských vztahů, života i reality, která soustředěným pohledům kamery občas vyjeví své základy, spočívající v prázdném a opuštěném prostoru beze jména. Jestliže je Tarrův předchozí film (Öszi almanach/Autumn Almanac 1985) určitým završením jeho realisticky komponovaného přístupu k filmu, pak Kárhozat stojí na počátku nové Tarrovy estetiky – přístupu, jenž se později stane pro mnoho intelektuálů symbolem rozkladu moderního světa na přelomu tisíciletí.

Béla Tarr: Prokletí (Kárhozat, Maďarsko 1988)

27. dubna

Christian Petzold: Přízraky (Gespenster, Německo – Francie 2005)

Jedna od srdce

Krach. Ostuda. Propadák. Zároveň jeden z vizuálně nejsmělejších projektů v dějinách kinematografie. Po dokončení velkolepé Apokalypsy zamýšlel Francis Ford Coppola natočit skromný muzikál s malým rozpočtem. Nakonec se z něho stal monstrózní spektákl, který se svými 27 miliony dolarů pohltil sám sebe. Nevydělal a se svojí obskurní poetikou byl odsouzen k posměškům kritiků.

Manželství Frannie a Hanka je po pěti letech před rozpadem. Oba hledají únik ze všední reality ve fantaziích a paralelních vztazích. Pohřbí jejich noční dobrodružství skomírající lásku, nebo ji naopak znovu oživí?

Coppola nechal vybudovat prostředí Las Vegas, ve kterém se příběh odehrává, kompletně ve svém nově otevřeném ateliéru Zoetrope. Umělé stavby, neonová světla, dráždivé barvy podtrhují snovou atmosféru a posouvají ji až k hranici kýče. Naopak zemité songy Toma Waitse odporují romantické nasládlosti. A k tomu všemu Nastassja Kinski ve svém vrcholném hereckém období – to jsou všechno důvody jít na film (jak říká jeden jeho trailer), „který jste nikdy neviděli.“

Francis Ford Coppola: Jedna od srdce (One from the Heart)

USA 1982

hrají: Frederic Forrest, Teri Garr, Nastassja Kinski, Raul Julia ad.

hudba: Tom Waits

anglické znění, 107 min.

Masahiro Šinoda (*1931) patří ke klasiků japonské nové vlny. Právě 60. léta mu v rámci největšího japonského studia Shochiku (vedle např. známějšího Nagishy Oshimy) dala mnoho filmařských příležitostí, jak si vytříbit svůj styl. K jeho nejznámějším filmům z 60. let patří zejména Dvojí sebevražda (Double Suicide, 1969).

Film, který bude v rámci Večerů Fantomu uveden, spadá již do méně zmapované tvorby let 70. Pod třešnovými stromy (1975) je hororový příběh z japonského středověku o bizardním vztahu jednoho páru. Lupič, který si násilím přivlastní jednu ženu, je brzy vržen do podivné situace. Žena jej nutí nosit domů hlavy lidí, které pro ni musí zabíjet. Film neklade důraz na brutální skutečnost těchto činů, jako spíše na atmosféru, budování napětí a krásnou kameru nevinné jarní krajiny. Poetický název filmu vychází z pověry, že když začnou opadávat třešňové květy, tak na lidi, brouzdajícími pod jejich korunami, padne kletba.

„Dle mého soudu sice Buñuel považuje lidi za idioty, ale zároveň si myslí, že život je i přesto zábavný.“

François Truffaut

Filmy z mexického období tvorby Luise jsou dnes – až na několik výjimek – prakticky neznámé a Buñuel sám se nezdráhal odsoudit většinu z nich jako chatrné a nanicovaté filmové pokusy. Přesto některé v době svého vzniku získaly mezinárodní ohlas a později se – jako například Zapomenutí – zařadily mezi Buñuelovy „velké“ a často vzpomínané filmy. Mezi ony zdařilé mexické snímky patří také Zločinný život Archibalda de la Cruz, černá tragikomedie natočená podle stejnojmenného románu Rodolfa Usigliho. Archibaldo v ní vypráví divákům příběh svého života, který byl podřízen jeho největšímu, avšak nikdy nevyplněnému snu: páchat zločin a stát se sériovým vrahem.

Buñuelův důmyslně vybudovaný a dle ryzích zákonů filmové logiky zkonstruovaný příběh o sympatickém rádoby vrahovi připomene starší snímky světové kinematografie, především filmy Alfreda Hitchcocka (Ani stín podezření), Charlieho Chaplina (Monsieur Verdoux) či Michaela Curtize (Mystery of the Wax Museum).

Podrobněji se o Zločinném životu Archibalda de la Cruz, v němž jednu z hlavních rolí ztvárnila původem česká herečka Miroslava Stern, která ovšem krátce po dokončení tohoto filmu spáchala sebevraždu, zmiňuje 10. číslo Fantomu z října 2004.

Všechny diváky (a čtenáře) na pohřební zábavu zve FANTOM.

Luis Buñuel: Zločinný život Archibalda de la Cruz (Ensayo de un crimen)

Mexiko 1955

hrají: Miroslava Stern, Ernesto Alonso, Rita Macedo, Ariadna Welter a další.

ve španělském znění s anglickými titulky, 89 min.

]]> http://blog.fantomfilm.cz/?feed=rss2&p=44 0 http://blog.fantomfilm.cz/?p=41 http://blog.fantomfilm.cz/?p=41#comments Fri, 20 Mar 2009 14:02:50 +0000 http://blog.fantomfilm.cz/?p=41

V pořadí druhý film amerického režiséra Gus van Santa byl natočen v okolí Portlandu, kam se režisér odstěhoval po neshodě s filmovým studiem Universal, a v nezávislé produkci společnosti Avenue vypráví příběh čtyř drogově závislých postav, které si na svoji drogu „vydělávají“ vykrádáním lékáren. Van Sant film natočil podle povídek Jamese Fogla, jenž v podstatě popsal své vlastní zážitky, a do hlavní role obsadil Matt Dillona, kterému tato role pomohla vzkřísit svou skomírající hereckou kariéru. Ve filmu se objeví i William S. Burroughs (jako Tom), později si zahraje (tentokrát ovšem již sám sebe) ve Van Santově filmu Even Cowgirls Get The Blues (1993).

Van Sant později mohl díky velkému úspěchu filmu Drugstore Cowboy natočit My Own Private Idaho (1991), tedy film, který ho definitivně vynesl na vrchol amerického nezávislého filmu.

]]> http://blog.fantomfilm.cz/?feed=rss2&p=41 0 http://blog.fantomfilm.cz/?p=34 http://blog.fantomfilm.cz/?p=34#comments Fri, 20 Mar 2009 13:57:28 +0000 http://blog.fantomfilm.cz/?p=34 19:00 ve filmovém sále FF UP, Křížkovského 10, Olomouc

Ingmar Bergman: Obřad

Švédsko 1969

hrají: Ingrid Thulinová, Anders Ek, Gunnar Bjornstrand, Ingmar Bergman ad.

čes. tit., 72 min.

Spolu s Personou Bergmanův nejradikálnější film byl natočen původně pro švédskou televizi, později se dočkal i distribuce v kinech a na DVD. Pobídkou k němu byla autorova frustrace z poměrů ve stockholmském Královském divadle, která byla přetvořena ve volné obrazy atakující moderní měšťáckou morálku, vkus a kulturní projevy.

Soudce vyslýchá tři herce, obviněné z příliš obscénního představení. Během výslechu se rozplétají jejich vzájmené vztahy, stejně jako složité charaktery. Emocionálně nevyrovnaný Sebastian propadá alkoholu, ale zároveň je kreativním motorem skupiny. Má poměr s odtažitou Theou, která z tohoto světa uniká do svých neujasněných náboženských představ. Je vdaná za Sabastienova nového uměleckého partnera, trpělivého a vždy disciplinovaného Hanse. Tito tři se potřebují se stejnou měrou, s jakou se vůči sobě odcizují. Soudce nejpve využívá této nejistoty, ale postupně se stává součástí jejich světa. Účastní se jejich soukromé seance pod názvem Obřad, která je pro trojici vhodnou příležitostí k pomstě…

Bergman inscenuje jednotlivé výjevy výhradně do uzavřených interiérových prostorů – moderně dekorovaných chladných kanceláří a hotelových pokojů. Stohost výpravy, zvýrazněná ještě černobílým obrazem, je prorážena stylizací divadelních kostýmů a masek. Herectví přechází od psychologického detailu k ritualizovanému gestu. Filmová iluze je vyvrácena pravdou divadla.

Americký přítel je prvním filmem Wima Wenderse s hojnou mezinárodní účastí a předznamenává jeho pozdější rukopis směřující od německých témat k poctě klasickému hollywoodskému filmu.

Wendersova adaptace slavného románu Patricie Highsmithové Ripleyho hra chronologicky podruhé uvádí na scénu bezcharakterního Ripleyho (Denis Hopper), jako obchodníka s uměním, který zapojí do svých nekalých machinací na smrt nemocného restaurátora obrazů Jonathana (Bruno Ganz). Vedle dvou legend německého a amerického filmu se na scéně v rolích gangsterů objeví výhradně kultovní režiséři jako Nicholas Ray, Samuel Fuller nebo Jean Eustache.

První román ze série o Tomu Ripleym Talentovaný pan Ripley zfilmoval René Clément ve filmu V plném slunci (1960) s Alainem Delonem v hlavní roli.

Za zmínku stojí, že první zfilmovaný román z pera Highsmithové na plátna kin uvedl klasik Alfred Hitchocock ve slavném filmu Cizinci ve vlaku (1951).

Přejeme příjemnou, napínavou a filmově poučnou zábavu.

Váš Fantom