Na začátku byl 35mm automatický fotoaparát LOMO LC-A vyráběný v 80. letech v sovětském státním podniku Leningradskoje Optiko-Mechaničeskoje Objediněnije. Jeho výhodou byla jednoduchost ovládání, levnost a hlavně zcela nezaměnitelný ráz obrazu s nereálně vyhlížejícími barvami a místy lehkým rozostřením. V roce 1991 tento aparát zaujal několik rakouských nadšenců, kteří založili společnost Lomographische AG, později Lomographic Society International se sídlem ve Vídni. Firma se po několika úspěšných výstavách a propagaci stala výhradním distributorem LC-A přístrojů za hranicemi nyní už bývalého SSSR. Později přistoupila na výrobu vlastních přístrojů na bázi původního modelu, který zanikl v roce 2006.

Kromě běžných uživatelů se značky chopili také umělci, kteří záměrně pracují s fotografií zbavenou technické dokonalosti a řemeslné zručnosti. Důležitá je naopak spontaneita, nápad a kouzlo okamžiku. Výsledkem je fotografický obraz označovaný jako lomografie. Rozmanité artefakty spojené jednou technologií jsou součástí výstav v reálném, ale i online prostoru. Ať už profesionálové, či amatéři, příznivci lomografie vytvořili širokou, otevřenou, globální komunitu, která používá různých platforem (od blogů až po charitativní aktivity ve východní Africe), přičemž tou výchozí zůstává oficiální web lomografické společnosti (www.lomography.com). Členové komunity – podporující rovněž specifický „retro“ design značky – nejsou ve své tvorbě nikterak omezováni, řídí se pouze několika volnými, hravými pravidly:

1. Své LOMO si berte vždycky s sebou.

2. Používejte jej kdykoliv – ve dne i v noci.

3. Lomografie není překážkou ve vašem životě, ale jeho součástí.

4. Střílejte od boku.

5. K objektu, který chcete lomografovat, se přibližte co nejvíc.

6. Nemyslete.

7. Buďte rychlí.

8. Nemusíte vědět předem, co zachytíte na film.

9. Nemusíte to vědět ani potom.

10. Nedělejte si starosti s pravidly.

Postupně se lomografie rozšířila i na oblast filmu. Vloni firma vyvinula 35mm kameru, pojmenovanou LomoKino, jakožto „šanci vrátit se ke kořenům filmařiny.“ Rozdíl ovšem spočívá v tom, že filmy, natočené na pás o maximální délce 144 políček, se dnes nepromítají výhradně v kině, ale jsou distribuovány především prostřednictvím internetu. Na tom staví i nejnovější projekt filmové sociální sítě MUBI. Ta ve spolupráci s Lomography vytvořila speciální edici LomoKina, kterou od tohoto týdne nabízí svým uživatelům spolu s podpisem a cívkou filmu od Apichatponga Weerasethakula. Přední thajský režisér pro tuto příležitost totiž natočil na LomoKino dvacetiminutový snímek Ashes, který MUBI zpřístupnilo také online. Můžete ho zhlédnout zde:

http://mubi.com/films/ashes/watch

a pak se třeba sami pustit do lomografování.

Jan Křipač

Tyto tendence zdaleka nedosahují sofistikovaných forem takového Godarda, Solanase nebo De Antonia z 60. a 70. let, jsou spíše audiovizuálním svědectvím probíhajících událostí, jak je tomu ostatně v zárodcích širších společenských změn obvyklé. Hlavní rozdíl však spočívá v něčem jiném – v kvantitě, s jakou jsou obrazové a zvukové záznamy pořizovány a distribuovány. V éře digitálních technologií jsou videokanály a sociální sítě zaplaveny videi uživatelů, kteří se nějakým způsobem aktivně zapojili do současného dění – různých protestů, demonstrací a výzev. Filmařem se tak stal každý, kdo si zapnul svůj mobil na náměstích Tahrír, Catalunya nebo v Zuccotti Parku poblíž Wall Street. Na druhou stranu však v internetovém moři zaniká „hlas“ těch, kdo točí jinak, a tím mohou nabídnout nějaké podnětnější sdělení. Potom opět vzrůstá význam tradičních institucí, jako jsou festivaly, klubová kina, cinematéky a galerie, které na tyto projevy zvlášť upozorní.

Při Occupy Wall Street vznikl volný kolektiv lidí, kteří skrze pohyblivý obraz toto hnutí podporují. Pod hlavičkou Occupy Cinema byly pořádány projekce přímo v Zuccotti Parku a následně na dalších místech demonstrací, pořízené nahrávky jsou šířeny přes online dostupné platformy, dochází k diskuzím jak na síti, tak v prostorech kin. Takto například vytvořil sérii svých Newsreels newyorský dokumentarista Jem Cohen. Autor filmů o hudbě (např. portrét Fugazi Instrument) nebo o urbanistice (např. řada portrétů východoevropských měst Buried in Light) se otevřeně inspiroval aktivitami filmařské skupiny Newsreel, která na přelomu 60. a 70. let bezprostředně mapovala tehdejší protestní snahy v Americe. Její postupy jako přímé snímání z pozice účastníka demonstrací, krátké záznamy rozhovorů, lehké dotvoření ve střižně v ucelený krátkometrážní film a doplnění nediegetickou hudbou najdeme i zde. Film tak nese určitou aktuální zpravodajskou hodnotu, zároveň se svojí – byť minimální – stylizací od ryze reportážního účelu odklání a funguje coby zpětná reflexe již proběhnuvších událostí. Newsreels byly potom zařazeny na program newyorského kulturního centra IFC jako klasické předfilmy před hlavní večerní projekcí a nyní jsou některé díly dostupné na jeho Vimeo kanále.

http://vimeo.com/ifccenter

Kromě Cohena se do Occupy Cinema volně zapojili i někteří další newyorští filmaři. Jonathan Demme pořídil se svou kamerou různorodý materiál, který následně sestříhal do dvou patnáctiminutových videí. V prvním mozaikovitě skládá celkový obraz demonstrace: skandující, diskutující, ale i odpočívající demonstranti se tu prolínají s náhodnými kolemjdoucími, policisty a zpravodajskými štáby. Druhé video si z toho všeho vybírá pouze jeden segment: spontánní performanci desítek bubeníků v Zuccotti Parku, která vystihuje patos vzpoury a zoom na jeden z plakátů doslova podtrhuje: „Drums are the heartbeat of revolution.“

http://www.youtube.com/user/ClinicaEsteticoNY

Ken Jacobs naopak svůj záznam téměř vůbec neupravuje. Prochází dolním Manhattanem spolu s demonstrujícím davem s neustále zapnutou malou digitální kamerou v ruce. Výsledek budí dojem aktivní účasti na demonstraci, který je ještě podpořen tím, že Jacobs celý záznam natočil na Fuji 3D kameru. Zatímco tedy Cameron a spol. skrze 3D obraz vymýšlejí fantastické světy, newyorská avantgarda se jím snaží ještě více přiblížit realitě. Jacobs svůj celovečerní film, nazvaný Occupy Wall Street in 3D, The 99% Join In, promítal veřejně v lednu v Anthology Film Archives. Ještě předtím ho však vložil na Youtube pod nickem NervousKen. Další projekce jsou plánovány na 12. května, kdy se uskuteční jeden z řady Occupy Your Cinema Day.

http://www.youtube.com/user/NervousKen

Jan Křipač

Ve dvojí verzi – jako blog s kratšími příspěvky i jako sesterský magazín, obsahující delší texty – fungoval do poloviny roku 2007 web new filmkritik. Dnes jsou obě podoby spojeny do jediných, graficky sjednocených stránek www.newfilmkritik.de, které nově nabízejí například netypický portrét amerického režiséra Gordona Douglase či připomínku výročí narození japonské herečky Setsuko Hara (Příběh z Tokia, Hlas hory ad.).

Střídmým, elegantním grafickým provedením upoutá na první pohled web filmtext.com, zacílený jednak na filmovou kritiku (mezi recenzovanými snímky najdeme i dokument Český sen), dále také na delší eseje (Politika emocí v současném německém filmu, Nová íránská kinematografie) a rozhovory (Abbas Kiarostami, David Bordwell, Michael Haneke a další).
http://filmtext.com

Blog Parallel film, resp. Raumsprache, patří režisérovi Christophu Hochhäuslerovi, přiřazovanému často k tzv. berlínské škole německého filmu. Kromě aktivní filmařské činnosti se Hochhäusler věnuje i filmové publicistice, je jedním ze zakladatelů progresivního filmového časopisu Revolver (www.revolver-film.de), jehož redakci tvoří pouze režiséři, jež současně přitahuje psaní o filmu. Za povšimnutí stojí jeden z posledních příspěvků na Hochhäuslerově blogu, v němž režisér záběr po záběru analyzuje několikaminutovou sekvenci Hitchcockova Nepravého muže:

„V rozhovoru s Françoisem Truffautem Hitchock o filmu řekl, že chtěl jednotlivé události zobrazit vždy z pohledu nevinného muže. Ovšem jako již mnohokrát musíme i tady brát slova Mistra s rezervou. Je sice pravda, že je Hitchockovo vyprávění více subjektivní, než je obvyklé, film ale v žádném případě nestojí na straně hrdiny neustále. Naopak: jeho znepokojivé působení pramenní právě z toho, že perspektiva vyprávění je vždy zpochybňována a infikována podezřívavými pohledy ostatních postav.“
http://parallelfilm.blogspot.com/
http://raumsprache.blogspot.com/

Cargo (http://www.cargo-film.de), nový magazín zaměřený na film, média a kulturu, vychází v klasické tištěné (prozatím dvě čísla), i v internetové – rozšířené – verzi. Aktuální letní vydání se zabývá americkým filmovým průmyslem (u příležitosti nových filmů Stevena Soderbergha, Kathryn Bigelow a Judda Apatowa), přináší rozhovor s Olivierem Assayasem či přehled nejzajímavějších kinopremiér (Alle Anderen režisérky Maren Ade). Cargo je novým nástupcem dřívějšího filmového magazínu Jump Cut – Kritiken und Analysen zum Film, jehož starší čísla, obsahující množství podnětných textů, nashromážděných během desetileté existence časopisu, je stále možné nalézt na původní adrese http://www.jump-cut.de.

Sympatickou hříčkou je poslední projekt, nazvaný Minutentexte, „Minutové texty“. Tentokrát nejde o pohled jediného člověka na určitý film, ale o spolupráci mnoha autorů, z nichž každý dostal za úkol popsat jedinou minutu daného snímku. Noc lovce Charlese Laughtona tak společně analyzovalo 93 filmových historiků, teoretiků, režisérů, kameramanů či spisovatelů, mezi jinými Thomas Arslan, Enno Patalas či Harun Farocki. Minutentexte – The Night of the Hunter vyšly knižně; minutové texty k Výletu do přírody Jeana Renoira, jejímiž autory jsou tentokrát studenti Universität der Künste v Berlíně, jsou dostupné na webu http://minutentexte.de.

http://filmlinc.com/fcm/ma09/michelciment.htm

http://www.theauteurs.com/notebook/posts/508

http://filmmakermagazine.com/webexclusives/2009/01/positif-s-michel-ciment-by-jamie-stuart.php

Michel Ciment

http://www.allocine.fr/film/fichefilm_gen_cfilm=131181.html

http://www.liberation.fr/cinema/0101559447-country-teacher-printemps-de-drague

http://www.critikat.com/Country-Teacher.html

Rozhovor s Bohdanem Slámou vyšel ve Fantomu č. 45.