Z šesti reakcí, které se zde 15. 3. objevily, jsou tři, u nichž jsem měl největší pocit, že tomu, co ta moje „nejasná“ věta říká a proč to říká, rozumějí, podepsány lidmi, kteří svou orientaci označují hned zkraje oním nadějně znějícím slůvkem gay. (Ne-gayovi Robertovi za podporu rovněž děkuji, i když sám pojem homosexualismus nepoužívám; v každém ismu, i dobře míněném, dřímá červ teoretizování a ideologizace).

 Zmíněným třem – Lukášovi, Janovi a mému jmenovci – bych chtěl říct: nepřekvapilo mne, že existujete, ale když se z přátel jen tušených a potencionálních stanou lidi se jmény, je to vždy hezké; je pak snazší se k těm lidem obrátit a říct: Jsem jeden z vás. Kdybychom se potkali, pravděpodobně bychom zjistili, že (kromě toho, že máme zálibu ve způsobu vyjadřování, kde člověk – jak autor, tak čtenář – váží každé slovo nebo, jednodušeji: zálibu v umění číst a psát) máme dost společného v mnohém dalším, co se nám líbí nebo co nás naopak sere. Už jen pro tohle (virtuální) seznámení mi stálo za to, tu divnou větu – a pak to ostatní – napsat. A jinak … la lotta continua.

 Milan Klepikov

Kinematografie je stroj času. Z osvícenství roku 2014, kdy tolerance vůči sexuálním menšinám přestala být dobrovolnou ctností, aby se stala součástí nudného povinného bontonu, vás v mžiku přenese do středověku. Co se homosexuality týče, stačí pro středověk zadat rok 1957, specifikace kapitalismus/socialismus tentokrát není nutná, v každém případě se ocitneme rázem na jiné planetě. Homosexualita tady neexistuje, pokud existuje, nesmí se o ní mluvit, když se mluví, tak ani s náznakem pochopení nebo „omlouvání“ – a už vůbec ne ve filmu.

Nezdravé sklony svého syna, který se chová, představte si, „jinak než ty a já“, léčí starostlivá maminka velmi svérázně: nastraží na studujícího eféba krásnou mladou dívku v rozpuku. Tím se však sama dostane do konfliktu se zákonem.

Kdo se dnes poprvé setká s filmem Jinak než ty a já, v němž se homoerotika objevuje sotva v narážkách (natož v obraze), dojde patrně k názoru, že sleduje výplod homofobie plný pověr a ustrašených maloměšťáckých předsudků. Nemůže tušit, že režisérův původní záměr byl docela jiný, že v něm byly i pasáže vyzývající k toleranci vůči „nešťastníkům“ (když se přidržíme dobového slovníku) a že to byly právě tyto scény, které znemožnily, aby se snímek dostal v původní podobě do kin (dnes je možné je vidět jako bonus na DVD). Talentovaného Veita Harlana lze vinit z lecčeho (jeho pověst jednou provždy poškodil antisemitský snímek Žid Süss, který vznikl za války na přímou Goebbelsovu objednávku), ale ne z pokusu o očernění lidí odlišné orientace. Pravda: jeho film by selhal, i kdyby ho nezmařila cenzura – vinou krkolomně vystavěné zápletky, která navíc prozrazuje nesnášenlivost úplně jiného typu: až dojemně zabedněnou ignoranci vůči „zvrhlému“ modernímu umění, které tady mladé muže ohrožuje možná víc než necudné pohledy a doteky.

Kategorická žádost o přepracování druhé věty byla zdůvodněna tím, že je „homofobní“. Vyslovil jsem názor, že pozorné opětovné přečtení věty (i celého textu), by mělo stačit k vyvrácení omylu. Není tomu tak. Pan sekční ředitel mne poučil, že větu může jako homofobní vnímat příslušník skupiny, kterou označil slovem „gay“. Z toho, že sám k oné skupině náleží a že větu jako homofobní vnímá (a není sám), pak vyvodil důkaz, že věta zcela jednoznačně homofobní je. Vedení NFA se z jedné části připojilo k této logice, druhá část doporučovala ponechat větu v původním znění. Tím jsme se v diskusi dostali na mrtvý bod.

Pokud mne v první chvíli vznesená výtka a s ní spojená žádost o přepracování překvapily a zaskočily, pak mi po zralé úvaze celá záležitost přišla příliš zajímavá na to, než aby se řešila jen v interních debatách v Národním filmovém archivu. Aby se k ní mohli vyjádřit i diváci kina NFA a případně i další zájemci, bylo pochopitelně nezbytné vydat brožuru Verboten! v nezměněné formě. K tomu nakonec 12. března 2014 došlo.

Milan Klepikov