Na začátku byl 35mm automatický fotoaparát LOMO LC-A vyráběný v 80. letech v sovětském státním podniku Leningradskoje Optiko-Mechaničeskoje Objediněnije. Jeho výhodou byla jednoduchost ovládání, levnost a hlavně zcela nezaměnitelný ráz obrazu s nereálně vyhlížejícími barvami a místy lehkým rozostřením. V roce 1991 tento aparát zaujal několik rakouských nadšenců, kteří založili společnost Lomographische AG, později Lomographic Society International se sídlem ve Vídni. Firma se po několika úspěšných výstavách a propagaci stala výhradním distributorem LC-A přístrojů za hranicemi nyní už bývalého SSSR. Později přistoupila na výrobu vlastních přístrojů na bázi původního modelu, který zanikl v roce 2006.

Kromě běžných uživatelů se značky chopili také umělci, kteří záměrně pracují s fotografií zbavenou technické dokonalosti a řemeslné zručnosti. Důležitá je naopak spontaneita, nápad a kouzlo okamžiku. Výsledkem je fotografický obraz označovaný jako lomografie. Rozmanité artefakty spojené jednou technologií jsou součástí výstav v reálném, ale i online prostoru. Ať už profesionálové, či amatéři, příznivci lomografie vytvořili širokou, otevřenou, globální komunitu, která používá různých platforem (od blogů až po charitativní aktivity ve východní Africe), přičemž tou výchozí zůstává oficiální web lomografické společnosti (www.lomography.com). Členové komunity – podporující rovněž specifický „retro“ design značky – nejsou ve své tvorbě nikterak omezováni, řídí se pouze několika volnými, hravými pravidly:

1. Své LOMO si berte vždycky s sebou.

2. Používejte jej kdykoliv – ve dne i v noci.

3. Lomografie není překážkou ve vašem životě, ale jeho součástí.

4. Střílejte od boku.

5. K objektu, který chcete lomografovat, se přibližte co nejvíc.

6. Nemyslete.

7. Buďte rychlí.

8. Nemusíte vědět předem, co zachytíte na film.

9. Nemusíte to vědět ani potom.

10. Nedělejte si starosti s pravidly.

Postupně se lomografie rozšířila i na oblast filmu. Vloni firma vyvinula 35mm kameru, pojmenovanou LomoKino, jakožto „šanci vrátit se ke kořenům filmařiny.“ Rozdíl ovšem spočívá v tom, že filmy, natočené na pás o maximální délce 144 políček, se dnes nepromítají výhradně v kině, ale jsou distribuovány především prostřednictvím internetu. Na tom staví i nejnovější projekt filmové sociální sítě MUBI. Ta ve spolupráci s Lomography vytvořila speciální edici LomoKina, kterou od tohoto týdne nabízí svým uživatelům spolu s podpisem a cívkou filmu od Apichatponga Weerasethakula. Přední thajský režisér pro tuto příležitost totiž natočil na LomoKino dvacetiminutový snímek Ashes, který MUBI zpřístupnilo také online. Můžete ho zhlédnout zde:

http://mubi.com/films/ashes/watch

a pak se třeba sami pustit do lomografování.

Jan Křipač

Podíváme-li se na hlavní časopisy a instituce, panuje mezi nimi vzácná shoda v několika filmech, jménech a trendech. Filmem desetiletí (ať se nám to líbí, nebo ne) asi zůstane Mulholland Drive, který zvítězil v anketách Film Comment, Cahiers du cinéma a uznávaného internetového magazínu Reverse Shot. Hlasování pro torontskou cinematéku ho sice překvapivě odsunulo až na sedmnácté místo, ale to na celé situaci nic nemění. Jinde Lynchův film bodoval s naprostou převahou.

Dalším filmem, na kterém se kritici shodují, je Nový svět. Pro Terrence Malicka to znamená po letech jasnou satisfakci – vždyť v době uvedení se jeho film setkal spíše s rozpaky a nepochopením i u těch, kteří ho teď velebí (např. Cahiers ho „přijaly“ až po vydání na DVD). Pochybnosti nevznikají ani u dávno prověřených hodnot – Dějiny násilí, Pravidelní milenci, Sarabanda, Zodiac.

Jednoznačným trendem, který dominuje světovému filmu, je převaha asijských filmařů nad evropskými a americkými. Apichatpong Weerasethakul, Jia Zhang-ke a Hou Hsiao-hsien mají v anketách všechny svoje filmy, které během desetiletí natočili, a ty se navíc pohybují v horních částech žebříčků. Tito režiséři jsou následováni Edwardem Yangem, Hayem Miyazakim a Wongem Kar-waiem. U posledního jména však dochází k odlišným akcentům – zatímco v amerických a britských (Sight and Sound) médiích vítězí Stvořeni pro lásku, Francouzi dávají přednost méně koherentnímu 2046. V Cahiers Wongovy filmy celkově získaly méně hlasů než před deseti lety, což platí i o jiném talentu 90. let – Tsai Ming-liangovi. O to více zde zaujala tvorba dvou vynikajících „žánrových“ režisérů Bonga Joon-hoa a Kioshiho Kurosawy – u nich je trochu s podivem, že se téměř neprosadili v ostatních anketách. To stejné lze říct i o Korejci Hongovi Sang-sooovi.

Z amerických režisérů je stabilně uznávaný (kromě Lynche) Gus Van Sant (hlavně Slon), Wes Anderson (hlavně Taková zvláštní rodinka) a Clint Eastwood (hlavně Tajemná řeka a Million Dollar Baby). Určitým překvapením je preference Stevena Spielberga v Cahiers du cinéma – a to nejen u redakce, ale i mezi některými oslovenými režiséry. Je nepochybné, že Spielbergova pozdní tvorba si zasluhuje pozornost, přínosem hlasování Cahiers je však odlišná hierarchie. Zatímco ostatní uznávají „kubrickovskou“ Umělou inteligenci, potažmo „dickovskou“ Minority Report, hlasování ve francouzském časopise oceňuje zejména podceňovanou Válku světů – nutno dodat, že s patřičným odůvodněním. Cahiers ještě poukazují na originalitu M. Night Shyamalana, Michaela Manna, bratří Farrellyů a Vincenta Galla, zatímco Film Comment, Reverse Shot a Sight and Sound vyzdvihují hlavně P. T. Andersona a nepohrdnou Spikem Jonzem, Toddem Haynesem či Paulem Greengrassem. Trochu stranou zůstal u všech Quentin Tarantino. Ano, i jeho filmy jsou v anketách zastoupeny, ale možná ne tak vysoko, jak se čekalo. Téměř úplně se vytratili Martin Scorsese, Tim Burton a bratry Coeny tu a tam zachraňuje Tahle země není pro starý.

Evropský film má svoje stálice, o kterých se nedebatuje: Pedro Costa, Alexander Sokurov, Béla Tarr (Werckmeisterovy harmonie), Arnaud Desplechin (Králové a královna) nebo bratři Dardennové (Syn). Tvorba Michaela Hanekeho (Utajený) rezonuje hlavně v anglo-americkém světě a filmy Triera nebo Almodóvara nikde výrazně neuspěly. U Francouzů (Cahiers daly prostor i vybraným kritikům mimo redakci) zarazí, jak opomíjejí některé znamenité domácí autory, jako je Claire Denisová či Olivier Assayas. Tato ignorace je ale vyvážena pozorností vůči méně nápadným filmařům (Bonello, Grandrieux a hlavně Kechiche, protože celkové 6. místo pro Kuskus je konečně pořádným zhodnocením tohoto skvostného filmu). Stejně tak je ve Francii trochu podceňována současná rumunská vlna, zatímco jinde ve světě dochází naopak k jejímu mírnému nadsazení (Smrt pana Lazaresca a 4 měsíce… v první desítce ve Film Comment i v Torontu). Naopak formálně vyhrocená „berlínská škola“ našla zastání spíše v Cahiers než jinde. Z mistrů francouzské nové vlny stále (a všude) bodují Godard, Resnais a Vardová, následováni Ericem Rohmerem. Rivette chybí.

Z dalších center filmového dění je nutno zmínit alespoň argentinskou uměleckou kinematografii, jejíž zástupci (zejména Lucrecia Martelová a Lisandro Alonso) se v anketách pravidelně objevují. Nový mexický film (Cuarón, Iñárritu, Reygadas) je zmiňován spíše v britském a v amerických žebříčcích.

Tolik tedy prozatím k některým hlasováním o nejlepší filmy desetiletí a k obecným závěrům, které z nich vyplývají. Pokusíme se sledovat i další podobné pokusy (např. v německy a španělsky mluvících oblastech nebo ve východní Evropě), potažmo se můžeme k celé záležitosti ještě vrátit vlastním pohledem na věc.

Jan Křipač

Ankety o nejlepší filmy desetiletí na internetu:

Cahiers du cinéma (online pouze první desítka redakce):

http://www.cahiersducinema.com/

Cinémathèque Ontario:

http://www.cinemathequeontario.ca/programme.aspx?programmeId=298

Film Comment:

http://www.filmlinc.com/fcm/jf10/best00s.htm

Reverse Shot:

http://www.reverseshot.com/26/decade

Sight and Sound:

http://www.bfi.org.uk/sightandsound/feature/49593

Ve dvojí verzi – jako blog s kratšími příspěvky i jako sesterský magazín, obsahující delší texty – fungoval do poloviny roku 2007 web new filmkritik. Dnes jsou obě podoby spojeny do jediných, graficky sjednocených stránek www.newfilmkritik.de, které nově nabízejí například netypický portrét amerického režiséra Gordona Douglase či připomínku výročí narození japonské herečky Setsuko Hara (Příběh z Tokia, Hlas hory ad.).

Střídmým, elegantním grafickým provedením upoutá na první pohled web filmtext.com, zacílený jednak na filmovou kritiku (mezi recenzovanými snímky najdeme i dokument Český sen), dále také na delší eseje (Politika emocí v současném německém filmu, Nová íránská kinematografie) a rozhovory (Abbas Kiarostami, David Bordwell, Michael Haneke a další).
http://filmtext.com

Blog Parallel film, resp. Raumsprache, patří režisérovi Christophu Hochhäuslerovi, přiřazovanému často k tzv. berlínské škole německého filmu. Kromě aktivní filmařské činnosti se Hochhäusler věnuje i filmové publicistice, je jedním ze zakladatelů progresivního filmového časopisu Revolver (www.revolver-film.de), jehož redakci tvoří pouze režiséři, jež současně přitahuje psaní o filmu. Za povšimnutí stojí jeden z posledních příspěvků na Hochhäuslerově blogu, v němž režisér záběr po záběru analyzuje několikaminutovou sekvenci Hitchcockova Nepravého muže:

„V rozhovoru s Françoisem Truffautem Hitchock o filmu řekl, že chtěl jednotlivé události zobrazit vždy z pohledu nevinného muže. Ovšem jako již mnohokrát musíme i tady brát slova Mistra s rezervou. Je sice pravda, že je Hitchockovo vyprávění více subjektivní, než je obvyklé, film ale v žádném případě nestojí na straně hrdiny neustále. Naopak: jeho znepokojivé působení pramenní právě z toho, že perspektiva vyprávění je vždy zpochybňována a infikována podezřívavými pohledy ostatních postav.“
http://parallelfilm.blogspot.com/
http://raumsprache.blogspot.com/

Cargo (http://www.cargo-film.de), nový magazín zaměřený na film, média a kulturu, vychází v klasické tištěné (prozatím dvě čísla), i v internetové – rozšířené – verzi. Aktuální letní vydání se zabývá americkým filmovým průmyslem (u příležitosti nových filmů Stevena Soderbergha, Kathryn Bigelow a Judda Apatowa), přináší rozhovor s Olivierem Assayasem či přehled nejzajímavějších kinopremiér (Alle Anderen režisérky Maren Ade). Cargo je novým nástupcem dřívějšího filmového magazínu Jump Cut – Kritiken und Analysen zum Film, jehož starší čísla, obsahující množství podnětných textů, nashromážděných během desetileté existence časopisu, je stále možné nalézt na původní adrese http://www.jump-cut.de.

Sympatickou hříčkou je poslední projekt, nazvaný Minutentexte, „Minutové texty“. Tentokrát nejde o pohled jediného člověka na určitý film, ale o spolupráci mnoha autorů, z nichž každý dostal za úkol popsat jedinou minutu daného snímku. Noc lovce Charlese Laughtona tak společně analyzovalo 93 filmových historiků, teoretiků, režisérů, kameramanů či spisovatelů, mezi jinými Thomas Arslan, Enno Patalas či Harun Farocki. Minutentexte – The Night of the Hunter vyšly knižně; minutové texty k Výletu do přírody Jeana Renoira, jejímiž autory jsou tentokrát studenti Universität der Künste v Berlíně, jsou dostupné na webu http://minutentexte.de.

http://filmlinc.com/fcm/ma09/michelciment.htm

http://www.theauteurs.com/notebook/posts/508

http://filmmakermagazine.com/webexclusives/2009/01/positif-s-michel-ciment-by-jamie-stuart.php

Michel Ciment