FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Jak známo z českých médií, které se jinak o festival v Rotterdamu nezajímají, jedním ze tří letošních vítězů se stal Môj pes Killer Miry Fornay. Vypravěčsky strohý a vizuálně pečlivě vystavěný (pohyblivé záběry, tlumené barvy, jarní světlo) film zaujal porotu v čele s čínským disidentem Ai Weiweiem hlavně svým tématem. Fornay naštěstí otázku latentního společenského rasismu pojednává na konkrétním příběhu jedince, jehož chování je podmíněno vícero faktory (rodina, ekonomická situace, osobnostní zrání). Ze sociálního dramatu (dnes tak ceněného) se důraz nenápadně přesouvá do téměř existenciální roviny, aniž by k tomu bylo zapotřebí složitých dialogů a náročných hereckých výkonů (Fornay kompletně vyměnila původní profesionální obsazení za neherce). Nebezpečí tezovitosti je zamezeno i díky zvolenému minimalistickému přístupu, jímž nejsou dějové příčiny do detailů rozebírány, ale spíše uhadovány z letmých náznaků v jednání postav.

Ještě větší odstup od protagonistů demonstruje ve svém vítězném filmu Rakušan Daniel Hoesl – aniž by při tom sklouzl do hanekeovsko-seidlovského šklebu. V Soldate Jeannette sleduje ženu z vídeňské „high society“, která po rozchodu s partnerem postupně přichází o veškerý svůj majetek. Před věřiteli prchá na venkov, začne žít na jedné z farem a je nucena opustit své dosavadní zvyky. Oproti Killerovi je Jeanette přece jen trochu filmem à la thèse. Hoesl poměřuje dva protikladné způsoby života a zkouší, zda vůbec můžou v dnešní době mezi sebou komunikovat. Na jedné straně bezbřehý konzum, záliba v luxusu, odstup od reality. Na straně druhé hmatatelná skutečnost, dřina, únava. Bodem, kde se oba světy setkávají, je apatie. Pesimismus u Hoesla však neústí do excesu (jak jsme u rakouských umělců, nejen filmových, zvyklí), ale spíše do ironie, dokonce s nádechem humoru. 

Třetí vítěz, Mohammad Shirvani z Íránu, vyhranil svůj film víc do politiky, jakkoli zašifrované do průhledného podobenství (cesta, jak se vyhnout postihům). Jeho Fat Shaker je jednoznačnou kritikou patriarchálního systému, podanou na příběhu nevybíravého otce rodiny, který nutí svého atraktivního syna podvádět a okrádat bohaté ženy. Naznačený děj se ale začne komplikovat stále absurdnějšími výjevy, až nakonec není jasné, co je realitou, snem či vyšinutou vizí. Shirvani je pravým opakem usebraných režisérů typu Kiarostamiho, Panahiho nebo koneckonců i Farhadiho. Jeho kinematografie je neurvalá, burcující, plná zneklidňujících obrazů. I když útočí na kořeny politického systému, je skrze svou stylizaci v mnohém nejasná a těžko si najde cestu k většinovému publiku (zapomeňme, že jeho film někdo koupí do české distribuce). Je to škoda, protože Shirvani patří jinak k předním íránským vizuálním umělcům. V Rotterdamu byl součástí kolektivní výstavy Inside Iran, pro kterou navrhl instalaci pod názvem Elephant in Darkness. Uprostřed místnosti, jež byla kurátory pojata jako orientální čajovna, umístil obrovskou krychli s různými otvory pro zrak, sluch a hmat. Návštěvník mohl svými smysly zakoušet její (tak jako v případě filmu) trochu tajuplný, trochu podivný, ale hlavně k aktivnímu postoji vybízející obsah.

Prolínání filmu a výtvarného umění, jež je pro Rotterdam typické, se týkalo i dalšího soutěžícího – Miky Taanily. Finský avantgardista představil v soutěži krátkých filmů svůj zatím poslední projekt Six Day Run. Zachytil v něm na kameru šestidenní newyorský maraton, v němž účastníci neběží pro nějakou trofej či vlastní potěšení, ale chápou ho jako svého druhu meditaci pod vlivem učení Šrí Činmoje. Taanila abstrahuje od bezprostředního záznamu a pomocí digitální manipulace s obrazem a zvukem navozuje cosi jako duchovní trans. Poněkud jiným způsobem ovšem pojal své dvě instalace v rotterdamské galerii pro současné umění TENT. První byla uspořádána v rámci programu Sound Stages, zaměřeného na propojení hudby s pohyblivým obrazem, a Taanila v ní reflektoval každodenní užití hudby ve veřejném prostoru (nákupní centra, letiště, nádraží). Na stěny zavěsil několik malých reproduktorů, jejichž hudbu mohl návštěvník vnímat až z bezprostřední blízkosti, a jeden monitor s videem, rozvíjejícím téma ve formě dokumentu.

Druhá instalace spadala do nesoutěžní sekce krátkometrážních filmů Spectrum Shorts. Taanila však svůj snímek The Most Electrified Town in Finland nepromítal v kině, ale na tři vedle sebe umístěná plátna v přízemí TENTU. Každé z nich odráželo jiné záběry, pořízené na 16mm kameru v zapadlém finském městečku Eurajoki, v jehož blízkosti se staví nová jaderná elektrárna. Audiovizuální materiál je zhuštěným svědectvím o místě plném rozporů: poklidná příroda/razantní industrializace, tradiční kultura/technologické inovace, víra v pokrok/strach z budoucnosti (v perspektivě Fukušimy).

Tent

Jinak Spectrum Shorts nabídlo spoustu pozoruhodných, převážně experimentálních filmů. Jednak shrnulo to důležité, co za poslední rok vzniklo (namátkou snímky Dominique Gonzalez-Foerster, Oguchi Yoko, Mahmouda Khaleda, Lewise Klahra, Michaela Robinsona či Gabriela Abrantese), jednak představilo několik světových premiér. Korejec Cho Seongo v Stoned konfrontuje starobylé umění, zakotvené v určité duchovní tradici, s dnešními globálními trendy. Pomocí digitální technologie pracuje dál s výtvarným rázem buddhistické svatyně Angkor Vat. Mění barvy, zmnožuje prostory, dodává rytmus – určovaný poklidným klavírem v protikladu k nervnímu rocku King Crimson. Dvojice Erik MoskowitzAmanda Trager v Two Russians in the Free World zase zkoumá možnosti narativního filmu: logiku zápletky, úlohu vypravěče, výstavbu rozhovoru (narušováno je trvání a úhel záběru, figura záběr-protizáběr, synchronizace). Vznikl při tom velmi hravý a v mnohém překvapivý snímek, který připomene něco z filmařů inspirovaných surrealismem – od Buñuela přes Resnaise po Lynche. Na poli abstraktního filmu/videa si Rotterdam po právu hýčká Japonce Makina Takashiho, jenž zde už jednou vyhrál v krátkometrážní soutěži. Letos přivezl svůj nový počin, nazvaný lapidárně 2012. Původně šlo o živou hudebně-vizuální performanci, kterou Takashi následně přetvořil do půlhodinového videa. I když o něm hovoří jako o přechodném díle, nic to nemění na tom, že se jedná o suverénně zvládnutou záležitost. Celé video charakterizuje vyklenutí od tmavých barev/prázdných ploch/táhlých tónů smyčců směrem k barevné dynamice/tvarové proměně/elektronickému beatu a zase zpět do původního ztišení (ovšem v mírné variaci). Nelze než být zvědavý, s čím přijde Takashi příště.

K nejzajímavějším částem rotterdamského programu již tradičně patří sekce Signals: Regained, v níž jsou experimentální filmy uspořádány do tematicky ucelených bloků nebo jsou uváděny dokumenty a hrané filmy, vztahující se nějakým způsobem k dějinám kinematografie. Festival letos v této sekci mj. vzdal poctu třem nedávno zesnulým filmařům – Marcelu Hanounovi, Stephenu Dwoskinovi a Stomu Sogovi. Zatímco první dva jsou veřejnosti alespoň trochu známí, třetího si může Rotterdam připočíst ke svým objevům. Stom Sogo tvořil v úzkém okruhu svých přátel, sdružených kolem newyorského Anthology Film Archive. Většina jeho filmů byla promítnuta jen jednou, nebo vůbec. Kurátor Anthology Andrew Lampert v Rotterdamu představil kolekci, kterou teprve počátkem letošního roku přivezl z Tokia, kde Sogo před svou smrtí bydlel. Skládala se z digitálu, 8mm a 16mm materiálu, mezi kterými autor volně přecházel. Sogova tvorba je vůbec charakteristická prudkostí, bezprostředností, syrovou spontaineitou. A také nehotovostí – Sogo filmy většinou zpětně neupravoval, nedodával jim „působivější“ tvar, neopatřoval titulky. Názvy (jež kvůli překotné přípravě nebyly ani otištěny v katalogu) jsou často mnohoznačné. Výchozí formou byl pro Soga deník. Ani v něm však nebyl nikterak systematický, záznamy jsou velmi nahodilé, nepromyšlené a zabývající se spíše podružnostmi. Nelze jim však upřít naprostou otevřenost, vztahující se i na ty nejintimnější stránky života. Zároveň však Sono z deníkové subjektivity vystupuje a zničehonic překlápí film do ryze abstraktní polohy. Ta je ovšem – ve srovnání např. s Takashim – opět nesformovaná, dravá, spontánní. Je jasné, že Stom Sogo byl objeven pozdě. Ale ještě horší je, že už nebude točit.

Jan Křipač

Komentáře

Komentáře: 1

  1. Destiny napsal:

    Kick the tires and light the fires, problem ofaclifliy solved!

Napište komentář