Ačkoli nemá Anifest zvláštní sekci, určenou pro filmy z východní Evropy, přesto je jejich zastoupení v oficiální soutěži poměrně výrazné – což je dáno geografickou polohou festivalu a jeho možnostmi prostředkovat mezi různými kulturními oblastmi Evropy. Letos bylo vybráno na tucet krátkometrážních a jeden středometrážní snímek, které reprezentují animaci ve východní části kontinentu.
Nejpočetnější kolekci utvořily současné ruské filmy. V ní byly rovněž obsaženy hlavní tendence, které se objevují i v jiných východoevropských produkcích – tedy hra se žánry, příklon ke klasickým látkám a reflexe současnosti skrze vyhrocenou poetickou formu. Vtipnou variaci na žánr pověsti přinesly snímky Hliněný panáček (r. Stepan Koval) a Maima Dlouhoočekávaný (r. Inga Korzhneva), vzniklé v rámci cyklu Hora diamantů, který připravuje od roku 2004 studio Pilot, jež v něm představuje ve zhuštěné a modernizované podobě folklór určitých regionů Ruska. Z etnických kořenů jižních Slovanů potom vychází chorvatská Morana (r. Simon Bogojević Narath), která téma zla a smrti aktualizuje do dnešní společnosti. S konvenčními prvky pohádky si zase vyhrál polský režisér Waldek Mordarski, jehož Dokonalý rytíř je de facto minutovým gagem, parodujícím rytířovu chrabrost, s níž osvobozuje princeznu z netvorova područí. Nadsázka ve vyprávění je zdůrazněna stroze minimalistickou, černobílou kresbou. Naopak Slovák Boris Šima pracuje ve své grotesce Chyťte ho s náročnějšími technikami, kombinujícími pojarovskou reliéfní loutku s počítačovou animací. Příběh o nezbedném chlapci, který uteče při školní exkurzi v muzeu a ničí ho svými bláznivými malůvkami, má také složitější vyprávěcí strukturu, zahrnující více motivů, postav a prostředí. Co do trvání patří film k nejdelším v soutěži.
Náročnější narativní i výtvarné ztvárnění vyžadovaly filmy, vycházející z klasických literárních předloh. Zkušená ruská režisérka Maria Mouatová natočila snímek On a Ona podle Gogolovy povídky s mistrně propracovanými loutkami a rekvizitami, jež oživují nostalgický příběh o nezrušitelnosti pout k blízkému člověku. Odlišným způsobem postupovala mladá česká absolventka VŠUP Magdalena Bartáková, která pro svoje osobité ztvárnění starozákonní Písně písní, nazvané Zahrada uzavřená, zvolila formu lehkého náznaku v kresbě tužkou a černou pastelkou na průhledných fóliích.
K nejsilnějším filmům z východoevropské kolekce patří ty, jež se nějakým způsobem vztahují k současnému světu. Jeho obraz může být absurdně stylizovaný, symbolicky otevřený nebo kriticky konkrétní – ale vždy je nelichotivý, ponurý a nesmlouvavý. Někteří východní filmaři pomocí skalpelu výtvarné zkratky diagnostikují choroby naší doby – zejména v postsocialistických společnostech, zasažených virem globalizace. Rus Pavel Suhih v Pravdivém příběhu větrákového muže satirizuje prázdný slavomam a politické prospěchářství, Chorvat Veljko Popović v Ta, která měří tupý konzum a Estonec Priit Pärn v Životě bez Gabrielly Ferri citovou apatii velkoměstského člověka – tvora mezi robotem, klonem a maskotem. Maďar Geza M. Tóth pak vše transponuje do apokalyptické vize svého Erga, v němž dvě bezpohlavní bytosti bojují o své přežití, přičemž smrt je možná jediným vysvobozením z nicoty. Minimálně tyto čtyři snímky potvrzují, že animovaná tvorba ve východní Evropě navazuje svojí uměleckou úrovní na slavnou minulost a zároveň neztrácí kontakt s živou přítomností. Naopak.
Jan Křipač