FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

‘události’

2011: Filmy roku

By on Leden 29, 2012

Milan Klepikov

1. Strom života (The Tree of Life, Terrence Malick, 2011)

(Od Vertiga se v americké kinematografii neobjevilo nic tak významného, jako je tento film.)

2. Habemus Papam (Nanni Moretti, 2011)

3. Guma (Rubber, Quentin Dupieux, 2010)

4. Ultimum refugium (Ondřej Vavrečka, 2011)

5. Dopis Eliovi (Letter to Elia, Martin Scorsese, 2010)

6. Odcházení (Václav Havel, 2011)

7. Čtyřikrát (Le quattro volte, Michelangelo Frammartino, 2010)

8. Carlos (Olivier Assayas, 2010)

9. Apolonida, v čs. kinech bohužel Nevěstinec (L’Apollonide, Souvenirs de la maison close, r. Bertrand Bonello, Francie 2011)

10. Tajemství Lisabonu (Mistérios de Lisboa, Raoul Ruiz, 2011)

11. Melancholia (Lars von Trier, 2011)

12. Všichni ostatní (Alle Anderen, Maren Ade, 2010)

13. Bůh masakru (Carnage, Roman Polanski, 2011)

14. Host (Guest, José Luis Guerín, 2010)

15. Nebezpečná metoda (A Dangerous Method, David Cronenberg, 2011)

 

 

Jan Křipač

Filmy, které zůstaly v paměti, v libovolném pořadí:

Melancholia (Lars von Trier, 2011)

Correspondencia Jonas Mekas – José Luis Guerín (2011)

Habemus Papam (Nanni Moretti, 2011)

Strom života (The Tree of Life, Terrence Malick, 2011)

Tajemství Lisabonu (Mistérios de Lisboa, Raoul Ruiz, 2010)

Spavá nemoc (Schlafkrankheit, Ulrich Köhler, 2011)

Zelený sršeň (The Green Hornet, Michel Gondry, 2011)

Drive (Nicolas Winding Refn, 2011)

Stranou Satana (Hors Satan, Bruno Dumont, 2011)

Essential Killing (Jerzy Skolimowski, 2010)

Slow Action (Ben Rivers, 2011)

Den, kdy přijíždí (Book chon bang hyang, Hong Sang-soo, 2011)

Tomboy (Céline Sciamma, 2011)

Hereafter (Clint Eastwood, 2010)

Kluk na kole (Le gamin au vélo, Jean-Pierre a Luc Dardennovi, 2011)

Turínský kůň (A Torinói ló, Béla Tarr a Ágnes Hranitzky, 2011)

Neklid (Restless, Gus Van Sant, 2011)

Dreileben Trilogie (Christian Petzold – Dominik Graf – Christoph Hochhäusler, 2011)

La BM du Seigneur (Jean-Charles Hue, 2010)

Stud (Shame, Steve McQueen, 2011)

+ dubajská epizoda v Mission: Impossible – Ghost Protocol (Brad Bird), použití detailu v The Ward (John Carpenter) a split screenu v Serious Games I-IV (Harun Farocki), skupinové portréty v L’Apollonide (Bertrand Bonello), Elizabeth Olsen v Martha Marcy May Marlene (Sean Durkin), návrat westernu v Meek’s Cutoff (Kelly Reichardt) a True Grit (Coen brothers), debuty Rebeccy Zlotowski (Belle Épine), Clio Barnard (The Arbor) a Karla Markovicse (Atmen) atd. atd.

 

Michal Kříž

Filmy v libovolném pořadí a dle paměti:

Habemus Papam (Nanni Moretti, 2011)

Strom života (The Tree of Life, Terrence Malick, 2011)

Kluk na kole (Le gamin au vélo, Jean-Pierre a Luc Dardennovi, 2011)

Dreileben Trilogie (Christian Petzold – Dominik Graf – Christoph Hochhäusler, 2011)

Essential Killing (Jerzy Skolimowski, 2010)

Čtyřikrát (Le quattro volte, Michelangelo Frammartino, 2010)

Stranou Satana (Hors Satan, Bruno Dumont, 2011)

Atmen (Breathing, Karel Markovics, 2011)

Bílé jako sůl (Marilivit tetri, Keti Machavariani, 2011)

Pohádky noci (Les contes de la nuit, Michel Ocelot, 2011)

Morgen (Marian Crisan, 2010)

Jelena (Andrei Zvjagincev, 2011)

 

Filmové zážitky roku, které mi stále rezonují v hlavě:

Turínský kůň (A Torinói ló, Béla Tarr a Ágnes Hranitzky, 2011)

Tenkrát v Anatolii (Bir Zamanlar Anadolu’da, Nuri Bilge Ceylan, 2011)

Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader az Simin, Asghar Farhadi, 2011)

 

Seriály: Boardwalk Empire, Season II (Terence Winter, 2011), The Wire I-V (2002 – 2008), Sherlock Holmes I (2010)

 

 

Matěj Nytra

Seřazení je náhodné, neboť mezi skvělými filmy nelze moc porovnávat…

Předně však:

1) Strom života (The Tree of Life, Terrence Malick, 2011) – očividně převratná filmová meditace.

A její dokumentaristický, poněkud asketičtější protipól:

2) Nostalgia de la luz (Patricio Guzmán, Chile, Francie, Německo, 2010).

 

Dále jistě:

3) Modrý pták (Blue Bird, Gust Van Den Berghe, 2011) – příklad, jak lze moderně adaptovat krásnou symbolickou Maeterlinckovu divadelní pohádku: v suché realitě Afriky, magii modrého filtru a širokoúhlého formátu a pomocí jemných nápadů.

4) Hra (Play, Ruben Östlund, 2011) – téměř až zoufalý zážitek; bezbranné, pasivní oko kamery sleduje skupinku černošských výrostků ovládajících malé Švédy a kolébka ve vlaku do Malmö zavazí v průchodu – jenže nic nelze zastavit, ani šikanu, ani absurditu situace, ani film samotný.

 

Silné epické příběhy a další festivalové originality:

5) Tenkrát v Anatolii (Bir Zamanlar Anadolu’da, Nuri Bilge Ceylan, 2011)

6) Melancholia (Lars von Trier, 2011)

7) Habemus Papam (Nanni Moretti, 2011)

8 Nevěstinec (L’Apollonide – Souvenirs de la maison close, Bertrand Bonello, 2011)

9) Stranou Satana (Hors Satan, Bruno Dumont, 2011) – hypnotické, dumontovské, tajemně děsivé.

10) The Arbor (Clio Barnard, 2010) – fikce/dokument/rekonstrukce/inscenace – kombinace. A skvělá.

11) Meek’s Cutoff (Kelly Reichardt, USA, 2010) – sice úmorná, přesto precizní evokace realismu westernové epochy.

12) Kluk na kole (Le Gamin au vélo, Jean-Pierre a Luc Dardennovi, 2011) – objev Thomas Doret jako nový Jean-Pierre Léaud?

13) Turínský kůň (A Torinói ló, Béla Tarr a Ágnes Hranitzky, 2011)

 

Dva filmy o vztahu otce a dcery a prostředí, které je obklopuje:

14) Attenberg (Athina Rachel Tsangari, 2010) – dozrávání v přímořském Řecku.

15) Curling (Denis Côté, Kanada, 2010) – odcizenost zimní Kanady.

 

Nejlepší české zážitky:

16) Osmdesát dopisů (Václav Kadrnka, 2011)

17) Das wanderne Sternlein/Putující hvězdička (2011) – dílo laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého Marka Thera; formálně působivý, odvážný i narativní video-film s tajemstvím.

 

Jeden queer film:

18) Víkend (Andrew Haigh, 2011) – silná emoce, která musí působit i mimo „cílovou skupinu“.

 

A dva pohledy na odchod ze světa kvůli nádorovému onemocnění:

19) Neklid (Restless, Gus Van Sant, 2011) – první optimistický.

20) Konečná uprostřed cesty (Halt auf freier Strecke, Andreas Dresen, 2011) – a druhý naturalistický.

 

 

Rudolf Schimera

1. Strom života (The Tree of Life, Terrence Malick, 2011)

2. Nebezpečná metoda (A Dangerous Method, David Cronenberg, 2011)

3. The Trip (Michael Winterbottom, 2010)

4. Vem si mou duši (My Soul to Take, Wes Craven, 2010)

5. The Story of Film: An Odyssey (Mark Cousins, 2011)

6. Kůže, kterou nosím (La Piel que habito, Pedro Almodóvar, 2011)

7. Essential Killing (Jerzy Skolimowski, 2010)

8. Bůh masakru (Carnage, Roman Polanski, 2011)

9. Hra o trůny (Game of Thrones, Brian Kirk, Daniel Minahan, Alan Taylor, Timothy Van Patten, 2011)

+ Dexter, Season 6 (John Dahl, Ernest R. Dickerson, Romeo Tirone, S.J. Clarkson, 2011)

10. Captain America: První Avenger (Captain America: The First Avenger, Joe Johnston, 2011) + Thor (Kenneth Branagh, Josh Whedon) + X-Men: První třída (X-Men: First Class, Matthew Vaughn, 2011)

 

 

Petr Chowaniec

Black swan (Darren Aronofsky, 2010)

Crying Fist (Seung-wan Ryu, 2005)

Dogtooth (Giorgos Lanthimos, 2009)

True Grit (Ethan Coen, Joel Coen, 2010)

Somewhere (Sofia Coppola, 2010)

3 (Tom Tykwer, 2010)

80 dopisů (Václav Kadrnka, 2010)

My son, my son, what have ye done (Werner Herzog, 2009)

127 hodin (Danny Boyle, 2010)

Melancholia (Lars von Trier, 2011)

Attenberg (Athina Rachel Tsangari, 2010)

Polytechnika (Denis Villeneuve, 2009)

Tenkrát v Anatolii (Nuri Bilge Ceylan, 22010)

Kluk na kole (Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne, 2011)

Banksy: Exit Through the Gift Shop (Banksy, 2010)

Drive (Nicolas Winding Refn, 2011)

Rodina je základ státu (Robert Sedláček, 2011)

Source Code (Duncan Jones, 2011)

Contagion (Steven Soderbergh, 2011)

Moneyball (Bennett Miller, 2011)

 

 

20 let s revue Trafic

By on Leden 22, 2012

Když necelý rok před svou smrtí zakládal Serge Daney Trafic, nemohl předpokládat, že o dvacet let později – v době rychle se rozvíjejících elektronických médií – bude patřit jeho časopis k nejvlivnějším. Daneyova idea byla jednoduchá: vytvořit revue, do níž se bude psát s „dvojí vášní“: pro film a pro samotné psaní. Tento zápal podle něho podněcuje k neotřelému myšlení a vede k nesamozřejmému stylu. Pro svoji názorovou a literární vyhraněnost zůstává Trafic velmi respektovaným časopisem dodnes.

Vychází čtyřikrát do roka. Důraz na text se projevuje v absenci jakékoli obrazového materiálu, vyjma malé fotky na okraji obálky. Ta si zachovala po celou dobu svoji nezměněnou podobu, sestávající s vlastního obsahu čísla. Časopis nemá své internetové stránky.

Kromě několika monotematických čísel se Trafic neřídí žádnými obsahovými omezeními. Publikuje historicky zaměřené texty, ale reflektuje i aktuální dění (viz příspěvky o digitálním obraze v předposledním čísle). Věnuje se klasickému filmu, ale i experimentální tvorbě, videoartu či pohyblivému obrazu v širokém slova smyslu. Okruh přispěvovatelů je již od počátku záměrně široký: vedle filmových kritiků a akademiků do Trafic píší filozofové, historici umění, spisovatelé a taky samotní filmaři. Časopis rovněž pravidelně otiskuje dosud nepublikované texty již nežijících autorů a překlady důležitých zahraničních statí.

Po smrti Daneye a spoluzakladatele Jean-Clauda Bietta dnes revue řídí „triumvirát“ Raymond Bellour – Sylvie Pierre – Patrice Rollet. Poslední číslo je opět vzácně monotematické, protože „výroční“. Různí autoři spjatí s Trafic (např. Jean Louis Schefer, Jacques Rancière, Jonathan Rosenbaum ad.) napsali eseje o 20 filmech, vážících se nějakým způsobem k dvacetiletému trvání časopisu. Vybrali filmy nikoli nutně nejlepší, ale ty, které podněcují k psaní. Diváci je mohou zhlédnout v průběhu ledna v pařížském Centre Pompidou.

Trafic

Trafic table ronde


 

Cinematik – knižní edice

By on Červenec 20, 2011

Cinematik zakladá vlastnú knižnú edíciu

Medzinárodný filmový festival Cinematik, ktorého 6. ročník sa uskutoční v dňoch 9. – 15. septembra v Piešťanoch, sa rozhodol podporovať kritické myslenie o filme a založil knižnú Edíciu Cinematik. Prvá publikácia tejto edície nesie názov Filmy Jacquesa Audiarda a obsahuje 9 textov prevažne mladých slovenských a českých autorov.

Festival chce takýmto spôsobom ponúknuť svojim návštevníkom možnosť rozširovať svoje znalosti kontextov svetovej kinematografie a zároveň predĺžiť a prehĺbiť zážitok z kvalitných filmov. Chce rozvíjať filmovú kultúru na Slovensku s nádejou, že tak nepriamo pomôže i filmovej tvorbe. Kritika a prax sú totiž prepojené od vzniku kinematografie, vedú vzájomný dialóg a ovplyvňujú sa. Jedno bez druhého nemôže plnohodnotne existovať.

Prvý, približne 60-stranový zborník, je venovaný tvorbe francúzskeho režiséra a scenáristu Jacquesa Audiarda, keďže festival Cinematik uvedie retrospektívu jeho filmov v sekcii Rešpekt. Jednotlivé texty sa venujú buď jeho tvorbe ako celku (zasadzujú ju do kontextu francúzskej filozofie, skúmajú, akým spôsobom pracuje so žánrom, alebo akým spôsobom modeluje svojich hrdinov), alebo analyzujú konkrétne filmy. S výnimkou jediného prípadu ide o pôvodné texty. Editorom zborníka je Michal Michalovič. O Jacquesovi Audiardovi doteraz neexistuje žiadna ucelená anglofónna, ani frankofónna publikácia.

Prvý zväzok Edície Cinematik bude nepredajný, návštevníci festivalu a čitatelia však majú možnosť získať tzv. čitateľské výtlačky, ktorých je obmedzený počet. Podmienkou pre získanie výtlačku je, aby záujemca napísal e-mail so svojím celým menom na adresu « edicia(at)cinematik.sk », počas festivalu si zborník bezplatne vyzdvihol v akreditačnom centre a do jedného mesiaca od skončenia festivalu (t.j. do 15. októbra 2011) o zborníku publikoval nejaký text v ľubovoľnom médiu – printovom, elektronickom, či na svojom blogu. V tomto prípade nejde o súťaž, nebude sa posudzovať kvalita príspevkov o zborníku. Na rovnakú e-mailovú adresu by mali po vyjdení článku účastníci zaslať odkaz na vlastný článok. Aj takýmto spôsobom chce festival podnecovať písanie o filme.

Edícia Cinematik sa rozbieha ako dlhodobý projekt s potenciálom rastu v budúcnosti.

www.cinematik.sk

Werner Herzog, * 5. 9. 1942

By on Duben 19, 2011

I look into the distance,                                                                                       

to the end of the world.

Before the day is over,

the end will come.

First, time will tumbIe,

and then the earth.

The clouds will begin to race…

…the earth boils over; this is the sign.                                                            

This is the beginning of the end.

The world’s edge begins to crumble…

…everything starts to collapse…

…tumbles, falls,

crumbles and collapses.

 


Herz aus Glas (1976)

 

 

Die beispiellose Verteidigung der Festung Deutschkreutz (1967)

 

Land des Schweigens und der Dunkelheit (1971)

 

Jeder für sich und Gott gegen alle (1974)

 

Huie´s Predigt (1980)

 

Why is the whole word staring at me?              

Why are the mountains staring at me?

Why do the clouds look down upon me?

Why are the clouds looking upon me?

Why is everyone staring at me?

Why is the whole word staring at me?

 

My Son, My Son, What Have Ye Done (2009)

 

Herakles (1962)

Český film v Cannes

By on Duben 18, 2011

Na festival v Cannes se probojoval film z FAMU

Krátký film z dílny FAMU boduje na jednom z nejprestižnějších světových filmových festivalů. Snímek s názvem Cagey Tigers režiséra Aramisova získal nominaci v sekci studentských filmů Cinéfondation na festivalu v Cannes. Navazuje tak na úspěch režisérky Zuzany Špidlové, která před dvěma lety ve stejné kategorii vyhrála s filmem Bába.

Projekt Cagey Tigers vznikl jako film druhého ročníku na katedře hrané režie pražské FAMU v dílně Věry Chytilové a Jasminy Blaževič. “Je to příběh o dvou heartbrejkerkách, nejlepších kamarádkách, které se naráz zamilují do stejného muže. Přitom v nich vzniká vnitřní dilema nakolik být čestný ke svým citům a nakolik brát ohled na okolí, zvlášť když jde o nejlepší kamarádku.”

Již samotná nominace na 64. ročník festivalu v Cannes je obrovský úspěch, zvlášť když snímek studenti do soutěže přihlásili ještě před konečnou postprodukcí. „Neumím si představit, jakým způsobem se porotci prokousávali téměř dvěma tisíci filmy, aby jich vybrali kolem patnácti do hlavní soutěže. Na základě dopisu z Cannes si myslím, že jejich programové oddělení ocenilo hlavně poetiku filmu a moderní pojetí „nové vlny“,“ říká Aramisova, sedmatřicetiletý režisér původem ze Slovenska.

Film se točil loni v létě v Praze. „Bylo to náročné natáčení. Potřebovali jsme hodně nočních záběrů, ale neodhadli jsme to a museli jsme natáčet i ve dne se zatemněnými okny. Teplota v místnosti se vyšplhala pod lampami na padesát stupňů, herečkám jsme museli před každým záběrem přepudrovat make-up a co chvíli jsme se ochlazovali na balkoně, což brzdilo natáčení,“ vzpomíná Aramisova. I tak se film díky velkému nasazení týmu podařilo natočit za necelý měsíc.

Petr Oukropec, producent úspěšných Dětí noci nebo Zoufalců k filmu říká: „Filmy režiséra Aramisova v sobě nesou zvláštní osobitou poetiku a originalitu. Pro zachycení současných generačních vztahů a pocitů režisér používá moderní jazyk, ale zároveň v nich lze zacítit to nejlepší z české nové vlny. Potvrzuje se, že je to ideální vstupenka na tak prestižní přehlídku, jakou je festival v Cannes”.

Cagey Tigers není první projekt režiséra Aramisova, který uspěl na mezinárodní scéně. V listopadu minulého roku vyhrál cenu za nejlepší zahraniční film na Mezinárodním festivalu krátkých filmů v Rio de Janeiru. Snímek Nora sa mi páči se prosadil mezi 2760 přihlášenými filmy z 98 zemí. Zda dostane ocenění i za Cagey Tigers se dozvíme 20. května, kdy v Cannes proběhne oficiální vyhlášení výsledků kategorie.

 

Seminář archivního filmu

By on Březen 31, 2011

Od 5. do 8. května se v Uherském Hradišti opět uskuteční Seminář archivního filmu. Letošní třináctý ročník je zasvěcen tandemu Werner Herzog – Klaus Kinski. Těžiště programu bude spočívat v pětici filmů, které spolu natočili (Aguirre, hněv boží, Upír Nosferatu, Woyzeck, FitzcarraldoZelená Kobra), a v dokumentech, které tuto bouřlivou spolupráci zachycují (Můj milovaný nepřítel, Břímě snů).

Výběr doplní další Herzogovy hrané filmy, včetně posledního, kritikou ceněného My Son, My Son, What Have Ye Done, natočeného v produkci Davida Lynche a uvedeného v české premiéře. Mezi dalšími uvedenými filmy bude několik z posledního hollywoodského období – Temný úsvit a polohraný dokument Wild Blue Yonder.  Uveden bude také první snímek s nehercem Brunem S. – Každý pro sebe a bůh proti všem.

Podstatná část programu bude věnována neméně pronikavé, leč veřejně málo prezentované dokumentární tvorbě (Handikapovaná budoucnost, Krajina ticha a temnotyBalada o vojáčkovi, Temný záře nad horami, Lekce temnoty, Malý Dieter chce létat) a dokumentům o režiséru samotném (Werner Herzog jí svou botu, Já jsem mé filmy,  Já jsem mé filmy 2… po 30 letech, Werner Herzog – režisér)

Hosty semináře budou odborník na Kinského Peter Geyer, který osobně uvede svůj film o něm, nazvaný Ježíš Kristus Spasitel, dále filmoví historici a publicisté Lukáš Skupa, Michal Michalovič a redaktor Fantomu Rudolf Schimera. Doprovodný program bude zahrnovat kinolektoráty a besedy s hosty, stejně jako koncerty a výstavy spjaté s tématem.

Více na: www.archivniseminar.cz

 

Herzog – Kinski (cca.1981)

 

 

 

 

 

 

Seminář britského filmu

By on Prosinec 17, 2010

Vloni byl program Semináře britského filmu věnován punku a i letos se jeho organizátoři rozhodli pokračovat v prozkoumávání vazeb mezi filmem a hudbou. Téma bylo nasnadě: John Lennon – a tak se do Uherského Hradiště sjeli cinefilové spolu s příznivci slavného Beatla, což přehlídce zajistilo velmi slušnou návštěvnost. Tato souhra pravidelného prosincového termínu konání a kulatého výročí Lennonovy smrti však sama o osobě ještě nic neznamená. To, že se seminář nakonec vydařil, je dané několika dalšími okolnostmi.

Tou hlavní je důslednost a vyváženost programu. Dramaturgie byla zaměřena výhradně na Lennonovu osobnost a nevypomáhala si popularitou Beatles. Přednost tak dostal dnes mírně upozaděný film Jak jsem vyhrál válku před ostatními Lesterovými režiemi Perný den a Pomoc!. Jediným filmem s Beatles zůstala Žlutá ponorka, v níž jsou členové kapely „pouze“ animovanými postavami a která byla „strategicky“ odpromítána v okrajových časech. Z lennonovské filmografie pak byly uvedeny výhradně snímky, které se vyhýbaly jakékoli skandalizaci a naopak pojednávaly o hudebníkově kariéře v širších souvislostech, nebo se zaměřovaly na opomíjené aspekty jeho života (např. dospívání, mírové aktivity, další informace o soukromí a politickém tlaku v americkém „exilu“). Tyto rysy se objevovaly napříč filmovými druhy hrané fikce, dokumentu a experimentální kinematografie. Navíc fakt, že celý jeden programový blok byl věnován experimentálním snímkům Lennona / s Lennonem, lze chápat také jako důležitý příspěvek, rozšiřující známý mediální obraz o tomto – nejen – zpěvákovi. Z filmového deníku Happy Birthday to John od Jonase Mekase, zařazeného do bloku experimentů, i z jiných Mekasových vzpomínek roztroušených v dalších filmech pak vyplývá masmédii jinak ignorovaný pohled na Lennona jako na „pouhý“ popový doprovod umělecky výbojné Yoko Ono. Pro newyorskou avantgardu 70. let byla stěžejní právě japonská výtvarnice (a filmařka, hudebnice atd.), nikoli slavný hitmaker. Což tedy vybrat Yoko Ono jako téma jednoho z příštích filmových seminářů (ať už v Hradišti, či jinde)? Nicméně byl to také nebývale silný partnerský vztah, který inspiroval oba dva k jedinečným počinům – a to, myslíme si, i v rámci samotných Beatles. Bez Yoko Ono by byl Lennonův přínos, a tedy i celkový hudební výraz Beatles chudší.

John Lennon ve filmu Two Virgins

Lennonova osobnost ovšem nebyla představena pouze skrze filmy. Na literárních čteních byla připomenuta jeho nonsensová poezie, přičemž záludnosti při jejím překládání do češtiny přiblížili autoři překladů během samostatné besedy. Lennonova hudba zazněla v rámci poslechového pořadu Petra Nožičky, přednášky Petra Gratiase a nočních DJ setů v klubu Mír. Výtvarný doprovod přehlídky zajišťovala výstava fotografií, sledující proměny legendární Lennonovy zdi na pražské Kampě od 80. let do současnosti. Toto pro hradišťské akce charakteristické rozpětí mezi různými uměleckými projevy tak našlo v Lennonovi zcela přirozené, jednotící téma. Zachován zůstal i dramaturgický záměr odprezentovat některé vedlejší cykly, vybrané ovšem tak, aby svým rozsahem a významem nezastiňovaly cyklus hlavní. Letošní volba byla v tomto přesná: britskou kinematografii zastupovala skupina snímků, které v posledním roce zaznamenaly největší mezinárodní ohlas (za pozornost stojí zejména české premiéry Bright Star Jane Campion a Dalšího roku Mikea Leigha), česko-slovenský cyklus byl zacílen na filmovou reflexi osobnosti Nicholase Wintona, v jehož životě se dramaticky prolíná ostrovní historie se středoevropskou. Programový kruh je uzavřen.

Bed In Lennona a Ono v Montrealu

I když letošní ročník probíhal v náhradních prostorech (kino Hvězda procházející kompletní rekonstrukcí bylo nahrazeno menším sálem Reduty) a nakonec z vážných rodinných důvodů nemohl dorazit hlavní host, hudební publicista Bill Harry, uskutečnila se celá akce naprosto hladce bez větších organizačních problémů. To přispělo k celkově uvolněné atmosféře, podpořené neformálními setkáními u sklenky vína či procházkami v zasněženém předvánočním městě. „Zimní filmovka“ tak důstojně doplnila hlavní hradišťskou akci – Letní filmovou školu –, i když ji Asociace českých filmových klubů nepořádá. Pořadatelem semináře zůstávají pouze Městská kina Uherské Hradiště, jejichž ředitel Josef Korvas sestavil pro letošek úplně nový, mladý tým, který odvedl zcela profesionální práci: včetně původní koncepce, programové náplně bez zbytečných změn, shippingu filmů, kvalitních projekcí, pravidelných úvodů a obsažného, editorsky pečlivě ošetřeného katalogu. 

V této souvislosti stojí za to zmínit i jednu mediální dohru, která po skončení semináře následovala a která stále pokračuje. Hlavní dramaturgyní festivalu a autorkou většiny textů v katalogu je Jana Bébarová, jejíž starší recenzi na lennonovský film Nowhere Boy z drtivé většiny opsal známý hudební kritik Vojtěch Lindaur do podzimního speciálního čísla časopisu Reflex o Johnu Lennonovi. Tento novinář nejen, že ve „svém“ textu článek Bébarové necitoval, ale vydával ho za svůj. Když na tento fakt v dopise upozornil Lukáš Gregor, zakladatel filmového časopisu 25fps, kde byl původní článek Bébarové v květnu uveřejněn, dočkal se od Lindaura vyhýbavé odpovědi a ze strany šéfredaktora i vedoucího kulturní rubriky Reflexu pouze dlouhého mlčení. Když po několika slušných prosbách o reakci nakonec vedoucí kulturní rubriky Milan Tesař odepsal, jeho odpovědět byla vůči Gregorovi, Bébarové i celé 25fps přinejmenším přezíravá, ne-li přímo arogantní. Jak je tedy možné, že časopis, který se v této zemi vydává za přední společenské a kulturní periodikum, trpí takovou profesně nezodpovědnou praxi? A jak je možné, že takovýmto způsobem komunikuje s kolegy v oboru? A jak je možné, že neví o těch, kteří už léta vytvářejí jeden z mála filmových časopisů u nás (dodržující pochopitelně zcela elementární pravidla oborové publicistiky), dále jsou např. pravidelnými přispěvovateli do jiných periodik, vyučujícími na filmových školách, členy redakce Filmových listů při Letní filmové škole nebo dramaturgy britského a archivního semináře? Je po to všem vůbec možné pracovat dál v oblasti kulturní publicistiky? Možná ano – ale vyjma oblasti filmu. Zde jsou zmínění pánové kolem Reflexu prostě nekompetentní.

Jan Křipač, Ekaterina Stetsenko

P. S. Celou „kauzu Reflex“ nejdete shrnutou zde:

http://25fps.cz/2010/ztraceno-v-prekladu/

„…podle všech rozlišovacích pravidel svatého Ignáce se jednalo o vnitřní radost, která nemůže pocházet od zlého…“

Tomáš Halík

Umělec, jehož tvorba by si našla uznání publika a kritiky rychle a snadno, je úkaz, jaký se v historii klasické evropské moderny nevyskytuje. Co ale Jeana-Luka Godarda odlišuje od Pabla Picassa nebo Igora Stravinského, kteří sehráli v dějinách malířství respektive hudby podobně klíčovou roli, jako on v kinematografii, je, že zatímco oni se museli chtě nechtě naučit s nesouhlasem žít, Godard jako by nikdy nedokázal žít bez něj. Už jako čerstvý třicátník vnímal obrovský úspěch svého debutu U konce s dechem jako nedorozumění a nahlas dával najevo své předsevzetí nenatáčet už žádné další podobné filmy, které by se daly zneužít k budování cinefilního kultu. Ne vždy se mu to dařilo, ale přinejmenším v posledních dvaceti letech už Godardovým publikem definitivně nejsou horliví milovníci tzv. artových filmů. „Píši jen pro ty, kteří mi rozumějí,“ je legitimní a užitečné krédo, razil ho už Sade. Že v tom může být jistá dávka pózy? Bezpochyby, sebeinscenace Godardovi nebyla a není cizí. Jeho bytostnou potřebu vnímavého nesouhlasu coby pohonné látky pro další práci mu ale lze bezevšeho věřit, celé jeho dílo jako by volalo: „Řekněte mi, že nemám pravdu, ale také, kde přesně ji nemám, ukažte mi svoji a já vám ukážu, co v ní nehraje!“ Kmotrem této maieutiky je v dějinách filmu jeden z Godardových hlavních vzorů – Roberto Rossellini. Nyní již pětašedesátileté dobrodružství Godardovy tvorby znamená stále dokonalejší rozpracování takového filmového vyjadřování, v němž by se veškerý sókratický diskurs převtělil v poetický fakt.

V Godardově  tvůrčím vývoji můžeme rozlišit dvě hlavní fáze: první, „hledačská“, začala s takzvanou novou vlnou a trvala zhruba do poloviny osmdesátých let. Na počátku druhé stojí rozsáhlý videocyklus Příběh(y) filmu, na němž Godard průběžně pracoval deset let (od roku 1988) a souběžně s nímž vytvořil své první zralé filmy (mj. Nová vlna, 1990, Bohužel pro mne, 1993, JLG/JLG, 1994). Příběh(y) filmu byly pro Godarda příležitostí ujasnit si a demonstrovat na ploše pěti hodin filosofické, estetické a politické předpoklady svého pojetí filmové historie a vlastní role v ní – a to nepřevzatou básnickou formou, která byla nyní již víceméně ustálená. Filmy z počátku nového století (celovečerní Chvála lásky, 2001, Naše hudba, 2004 a čtyři kratší skicy) v podstatě jen dále obměňovaly motivy probrané v Příbě(zích). K těm nejdůležitějším patří obžaloba filmu z toho, že nedostál své historické povinnosti, když nedovedl pro katastrofy a zločiny dvacátého století najít správné obrazy („image juste“) a místo toho chrlil pouhé obrázky („juste une image“), zasazené do neplodných narativních rámců, a spolupodílel se tak na celkovém mediálním systému, který znemožňuje „vidět“. Na tomto místě opět navazuje Socialismus, Godardův nejnovější dlouhý film, poprvé uvedený na letošním festivalu v Cannes. Dokazuje, že solitér od Ženevského jezera, i když loví stále ve stejných vodách, je film od filmu zkušenějším rybářem a díky tomu je jeho úlovek pokaždé o něco bohatší než minule.

Vezdejší svět ovšem také nezahálí a upevňuje své pozice: systém hlouposti a ohlupování, který nahradil „čitelnější“ utlačovatelské režimy včerejška, vládne každým dnem s větší suverenitou. Na stále tíživější stav duchovního ohrožení neodpovídá Godard lamentací, do níž dříve nejednou upadl (nejvíce v letech hořkého probuzení z politických ideálů levice kolem roku 1980). Dnešní, osmdesátiletý Godard už nekáže, nevynáší žádné soudy nad stavem společnosti a pokud se ve větách, roztroušených v jeho filmech, dá něco podobného najít, ubírá se rozprava natolik abruptními a sybillinskými cestičkami, že vám nedovolí vyvodit si z toho všeho sebemenší „rozumný“ závěr. Také Trier nebo Weerasethakul důvěřují ve svých posledních filmech všemu, co popírá běžnou logiku (u Triera je v Antikristovi logos ztotožněn s reformním post-patriarchátem a s jeho trapně progresistickou rétorikou), ale ani oni, ani filmaři jako Albert Serra nebo Lisandro Alonso nedisponují zatím prostředky, které si za desítky let osvojil režisér Socialismu. (Nic nám ovšem nebrání si představovat, kam asi dospějí Weerasethakulovy filmy za čtyřicet let, až bude autor Strýčka Búnmího tak starý, jako je dnes Godard.)

V češtině nemáme slovo, vyjadřující podobně jako německé abgeklärtheit uvolněný stav mysli, který, projevuje-li se v uměleckých dílech, vyvolává v divákovi zvláštní stav vnitřní radosti. I v tom segmentu kinematografie, který je skutečnou uměleckou tvorbou, se objevuje jen výjimečně, nikdy ho nečekejme u Hanekeho, Dumonta, Reygadase, tím méně u velkých komediografů, jako jsou Allen nebo Almodóvar.

Socialismus je u Godarda to, co sám důsledně praktikuje: soužití nesrovnatelného (obrazů, zvuků, idejí) – ale ne jako dobře znějící fráze, ale jako znějivá dionýská hudba. „Pokusme se jednou nemít pravdu,“ vyzývá nás Tristan Tzara. Zdeněk Neubauer umístí tento výrok zcela samozřejmě do záhlaví svého textu o jednom německém dionýském filozofovi a Godard bude ve stejném duchu točit obdivuhodně samo-zřejmé filmy. Přitom nemalá část radosti zde pramení už z toho, že se rozvzpomeneme, co všechno je v umění stále ještě možné, zvláště v tom umění, které jsme jakožto Evropané zdědili a jež se hloupější z nás snaží bezustání relativizovat a odepsat. Uvědomíme si zároveň, jak spoutaná a formátovaná je ostatní kinematografie (opět především ta „vysoká“!), svou formou totalitářská (velmi často i tehdy, když v ději tendence k totalitarismu odhaluje – Bílá stuha je ukázkový příklad).

V první třetině Socialismu se divák ocitá mezi pasažéry výletní lodi, která obeplouvá břehy velkých kultur Středozemí. V druhé je přenesen na pevnou půdu lokálně ohraničené každodennosti: konkrétní rodina, konkrétní podnik, konkrétní politika (komunální volby). Poslední třetina zabírá opět Evropu jakožto celek, tentokrát už bez tristního turistického balastu, který počáteční vyjížďka zachytila v příkladné dokumentární úsečnosti. (Například letmá návštěva bohoslužby v prostorách luxusní lodi má větší výpovědní hodnotu, než by z ní vytěžil běžný dokumentarista, i když by si ponížené, zneuctěné sakrálno zvolil jako své hlavní téma.)

Při prvním setkání s Godardovou pozdní tvorbou diváky obvykle zaskočí, že vševidoucí, božský pohled Otce se tu ustavičně střídá se zranitelnou nahotou Syna. Godardovské dítě je sice vážné, plně zaujaté tím, na čem právě „pracuje“, ale svou drzostí, svým věčným přeformulováním rodičovských pravd si koleduje o pohlavek. Filmy, dávající se takto všanc, přijímá divák odjakživa obtížněji než filmy s krunýřem, vyztužené dějově, ideově nebo alespoň okázale rafinovanou technikou. (Ovšem s velkými rozdíly: kde vám Kubrick nabídne oslnivou filozofickou odyseu a Gaspard Noé alespoň efektně opracované narkotické prázdno, dá vám český Normal jen nepotřebné nafouklé nic.) V obrněných filmech se před vašima očima nikdy nerozsvítí krása postojů a gest vyvázaných ze všech obvyklých pout zobrazování. Gilles Deleuze zde nacházel už před čtvrt stoletím protilátku k reprodukci stereotypů, v níž ustrnul americký film a v jejichž kritice pak ustrnuli po nejlepších filmařích „nového Hollywoodu“ i pozdější „nezávislí“, stejně jako dánští „dogmatici“.

Už jsme naznačili, že vnitřní radost ze sdílení poezie realizovatelné jedině filmem a slovně netlumočitelné je dosti vzácná věc a je třeba se jí dlouho učit. Přesto člověk vždycky doufá, že na něj po skončení projekce nebude z vedlejšího křesla hledět zívající otazník, ale někdo, jehož pohled říká: vidím, žes viděl a jak vidíš, já taky! Godardovský „socialismus“ chce být zkrátka přijímán ve stejném naladění, v jakém byl vytvořen, a to není jen tak. „…i ty sám se nejdřív musíš stát ´nic´, nikým. Nic nevědět, nic nechtít, nic nebýt (v němčině to zní ještě daleko lépe: vědět nic, chtít nic, být nic). To znamená: nefixovat se na žádné ´něco´, neztotožnit se s žádnou věcí – majetkem, sociální rolí, ale i ideovým majetkem, ´věděním´. Být vnitřně svobodný a zcela otevřený. Nelpět ani na žádných ideologiích, ´obrazech´, na žádných idolech a modlách…“ Tomáš Halík, u nějž jsme tyto nadmíru vhodné instrukce našli, by v daném smyslu asi sotva sáhl ke slovu, které koneckonců i autorovi těchto řádek ještě stihlo prostrašit celé dětství. Ale to není podstatné.

Milan Klepikov

 

Socialismus (Film socialisme, Švýcarsko – Francie 2010)

scénář a režie: Jean-Luc Godard

kamera: Fabrice Aragno, Paul Grivas

zvuk: Gabriel Hafner, François Musy

hrají: Catherine Tanvier (matka), Christian Sinniger (otec), Jean-Marc Stehlé (Otto Goldberg), Patti Smith (zpěvačka), Alain Badiou (filozof) ad.