FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

‘události’

Hořící plátno

By on Červenec 13, 2010

Nad 45. ročníkem MFF Karlovy Vary

Další ročník karlovarského festivalu pod vedením prezidenta Jiřího Bartošky a umělecké ředitelky Evy Zaoralové proběhl osvědčeným způsobem: obstojná úroveň hlavní soutěže, odpovídající pozici druhořadého festivalu kategorie A, reprezentativní výběr východoevropských filmů napříč sekcemi, snaha o komunikaci s hollywoodským průmyslem (ovšem až přehnaně projevená jmenováním producenta Rona Yerxy do čela poroty namísto např. špičkového umělce Lee Chang-donga) či zvládnutá propagace v českých médiích, jejichž naprostá většina je vůči festivalu nemístně servilní. Změny tak byly méně nápadné, o to však přínosnější: ubyl celkový počet filmů, čímž se naopak zvýšil počet projekcí na jeden titul a hlavně – zkvalitnily se retrospektivní sekce, což ve výsledku dává festivalu nový, podstatný rozměr. Mimo tyto hlavní pilíře přehlídky se Karlovy Vary v prvních červencových dnech opět proměnily v místo zákulisních setkání kultury, byznysu a politiky a z lázní se stal na týden jeden velký mejdan – který ostře kontrastoval se závažností témat a s náročností ztvárnění většiny snímků.

Několik filmů bylo zaměřeno na problematiku přesídlení za účelem získání lepších životních podmínek. Jiné nebe Dmitrije Mamuliji (hlavní soutěž) sleduje cestu otce, který se spolu se synem rozhodne odjet ze střední Asie do Moskvy a vyhledat zde svoji ženu, jež sem přišla za prací. Hlavní část pak zobrazuje ponižující svět těchto druhořadých obyvatel metropole, odsouzených k životu v cizím a nedůstojném prostředí. S podobným příběhem – muž pátrající v Moskvě po svém vnukovi – nakládá i Gastarbeitr Jusupa Razykova (soutěž Na východ od západu), který ještě více akcentuje přítomnost mafie a zločinu, s nimiž jsou postavy konfrontovány. Jiné společenské prostředí zkoumá film Albánec Johannese Nabera (Na východ od západu), v němž se do nezvladatelných problémů dostane mladík, který si chce v Německu vydělat na svoji svatbu. Od těchto převážně dokumentaristicky laděných snímků se odlišují Líbánky (sekce Horizonty) Gorana Paskaljeviće. Srbský režisér pojal téma emigrace charakteristicky pro svoji tvorbu: jako černou komedii (zejména v brilantně inscenovaných a zahraných scénách svatebních rituálů), která se postupně mění v tísnivé drama. Zároveň přitom překročil tabu současné srbské kinematografie tím, že se věnoval postavám albánských utečenců, které ve vyprávění paralelně vztahoval ke dvojici emigrantů z Bělehradu. Ve výsledku se ukazuje, že oba národy toho mají mnohem více společného, než jsou ochotny státní rétorika i obecné mínění připustit.

Vyhraněně politickou rovinu v sobě zahrnovaly dva filmy s příběhy zasazenými do Afriky. Každý z nich ovšem pojednával vojenský konflikt – jako výsledek politických napětí – z odlišné společenské a kulturní perspektivy. Claire Denisová ve snímku Sama v Africe (Horizonty; původní, příznačný titul: White Material) filtruje dramatické dění v Kamerunu skrze postavu francouzské majitelky kávovníkové plantáže, která se i ve vyhrocené situaci snaží udržet farmu v chodu. Navzdory oficiálním doporučením a přes odpor vlastní rodiny najímá ve vesnici nové dělníky, které odváží na území střetu mezi rebely a vládními jednotkami. Její krajní jednání vyplývá ze základního životního postoje: nevzdát se místa, které považuje za svůj domov. Jenže jeho obyvatelé – bílí Evropané – začínají být nyní, po letech soužití, vnímáni jako cizí element oběma stranami konfliktu i místními obyvateli v prostoru „mezi“. Dochází tak k úplnému přehodnocení vztahu, který byl ještě v Denisové debutu Čokoláda z roku 1988 zobrazen jako uskutečnitelný. V současnosti jednotlivé události, jak jsou ve filmu prezentovány, dosvědčují spíše, že Afrika si volí svoji vlastní cestu a že přítomnost bílých nevedla k žádnému uspokojivému řešení. A k tomuto poznání postupně – přes bolestné ztráty – dospívá i hrdinka. Zobrazený svět je tedy v tomto filmu Afrikou, vnímanou z pozice Evropana, který do ní přestává patřit. Tento svět ho nepřijímá a vyhání. V tomto smyslu je Sama v Africe jedním z nejpravdivějších filmů, které byly o černém kontinentu Evropany natočeny. Protože nepředstírá, co neexistuje, a nesnaží se zaujmout jiné než vlastní – tedy bělošské – hledisko.

Naopak Mahamat-Saleh Haroun předkládá v Křičícím muži (sekce Otevřené oči) opačný přístup k válečné eskalaci – z pozice domorodce. Vypráví o bývalém plaveckém šampionovi, nyní plavčíkovi v luxusním hotelu, který z různých důvodů vydá svého syna armádě, čímž ho posílá de facto na smrt. V příběhu je tak naopak podrobeno otázkám po vině domácí obyvatelstvo, které se spolupodílí na celkově kritické situaci (konflikt se odehrává v sousedním Čadu). Haroun obrací svoji kameru k prostředí původních Afričanů – tedy do míst, která zůstala objektivům Denisové zcela logicky, podle zvoleného postoje, vesměs skryta. Harounovy záběry nás zavádějí do světa mimo bělošskou civilizaci a obsahují mimo jiné jedinečná svědectví o místním způsobu života (stolování, odívání, zpěv, vzorce chování atd.).

Zatímco v těchto filmech se násilí projevovalo v kolektivní míře (ať už produkováno armádou, či povstalci), jiné snímky festivalu přicházely s tématem násilí, páchaném jedincem. Navíc toto násilí nevyplývalo z válečných situací, ale vzniklo ve všedních podmínkách. Dokumentarista Sergej Loznica ve svém hraném debutu Moje štěstí (Otevřené oči) propojil skrze témata násilí, zabíjení a smrti několik příběhů, odehrávajících se v různých časových obdobích (od druhé světové války  po současnost). Jeho vize východní Evropy je zcela vyhrocená, pochmurná, beznadějná. Spíše než o reálný obraz se jedná o sevřenou hyperbolu – znepokojivou ovšem tím, že obsahuje množství věrohodných detailů ze skutečnosti a že je celkově natočena kvazidokumentárním stylem. Kamera Olega Mutua (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny) snímá v dlouhých rafinovaných pohybech gesta a tváře neherců v rolích obětí, pachatelů zla či pasivních pozorovatelů. Moje štěstí je hypotézou o tom, kam mohou věci zajít, pokud společnost zapomene či přímo odmítne hodnoty, které ji dosud pomáhaly utvářet.

Skepse nad fungováním společnosti je patrná i z nového filmu Cristi Puia Aurora (Na východ od západu), který spolu s posledním počinem Manoela de Oliveiry (viz níže) znamenal nejsvobodnější užití filmových prostředků, jež bylo na karlovarské přehlídce k vidění. V obou případech ne zrovna obvyklá technika přispívá ke sdělení nesamozřejmého tématu. Puiu na ploše tří hodin promítacího času pomalu skládá (jako režisér i herec!) portrét muže středního věku, běžného zaměstnance se slušným vzděláním, otce dvou dětí a – vraha. Zobrazení násilí je zde vyvázáno z očekávání, spjatých s konvencemi běžného žánrového filmu. Portrét vraha je vytvářen především a pouze jako portrét naprosto šedivého, průměrného člověka, který z jakýchsi důvodů svolí k takto definitivnímu činu. Tyto důvody však nejsou divákovi přímo prezentovány. Puiu nakládá se striktně omezenou narací – hlavní postava je přítomna v každém záběru –, tudíž se o ní nedozvíme více informací z jiných zdrojů. Tento postup je navíc spojován s malou hloubkou znalostí o postavě: vidíme pouze její vnější fyzické projevy, slyšíme kusé výpovědi – ale o přesných vnitřních pohnutkách svého jednání nám postava nesdělí nic. Pouze v závěru zůstane cosi naznačeno. Důležitější je ale celkové „naladění“ protagonisty. Je to člověk, který trpí. A toto utrpení či nemožnost nalézt soulad s přítomností či neschvalování daného stavu věcí ho nutí k radikálnímu řešení – které je, jak sám patrně ví, slepou uličkou. Puiu svůj film inscenuje v dlouhých záběrech-sekvencích, jejichž kompozice se vyrovnají vrcholným filmům Hou Hsiao-hsiena, Thea Angelopoulose nebo Bély Tarra, ačkoli jsou pochopitelně odlišné. Aurora je většinou zasazena do prostředí stísněných bukurešťských bytů, naplněných ovšem různými postavami, které se objevují a zase ztrácejí ze záběru s tím, jak vyprávění postupuje dopředu. Scéna je prostorově rozčleněna do hloubky i do šířky a navíc je rozrůzněna skrze několik překážek (zdi, dveře, okna), blokujících postavy (a tudíž informace) a utvářejících navíc výtvarně působivé mnohonásobné rámování (podpořené abstraktní texturou skrze motiv seškrabávání tapet). V Auroře tak rumunská nová vlna došla nejdál ve svých výrazových možnostech a patrně i ve své tematické závažnosti, i když – obáváme se – věhlas Smrti pana Lazaresca (předchozí Puiova režie) tento film nepředčí.

V jiných filmech festivalu sociální odcizení úzce souviselo s otázkou víry. V druhém snímku nadané bosenské režisérky Jasmily Žbanićové Na cestě (Horizonty) k tomuto odcizení dochází v rámci nejmenší společenské jednotky – rodiny, resp. manželského soužití. Mladý sarajevský pár sice neprožívá úplně dokonalý vztah (trauma z války, manželův sklon k alkoholismu), ale přesto sdílí společné životní postoje. Ty se však začnou měnit od chvíle, kdy muž potká dávného přítele, spolubojovníka z armády, který se stal praktikujícím ortodoxním muslimem. Žbanićová v mnoha drobných motivech za použití úsporného vizuálního stylu rozkrývá mužovo postupné oddání se krajním formám víry, které výrazně zasáhne do jeho manželství. Na cestě přitom náboženský fundamentalismus a priori neodsuzuje: předkládá oprávněné důvody, které k němu vedou, a poukazuje na nejednoznačné emoce, jež ho provázejí (muž například svoji ženu nepřestává milovat a chce manželství zachovat). Neupozorňuje ani na specifický fundamentalismus muslimský, ale na fundamentalismus jako takový (srovnatelné problémy nalezneme i v jiných náboženských systémech): ten, který klade věrnost zákonu nad svobodou vlastní i druhého člověka a v němž se dialog mění v monolog vůči bližnímu a slepou poslušnost vůči autoritě.

Podobně můžeme rozumět i celovečernímu debutu známé íránské fotografky Shirin Neshatové Ženy bez mužů (Horizonty). Zde má ovšem fundamentalismus, zasahující do intimity vztahu, zároveň jasné politické souvislosti. Zatímco ve filmu Jasmily Žbanićové bylo náboženské napětí odkázáno do privátní sféry uprostřed víceméně demokratické společnosti (snímek nabízí různorodé životní styly od umírněného islámu po ateismus), v Ženách bez mužů se stává problémem veřejným. Alternativní náboženský postoj a praxe – tak, jak je reprezentuje čtveřice ústředních ženských postav – jsou přiřazeny k alternativním politickým názorům, které byly po společenských změnách v roce 1953, kdy se příběh odehrává, potlačeny. Ženy zastupují hledisko menšiny, jejíž svobodná volba je společností znemožněna. Napětí v otázkách víry přechází do roviny politického diskurzu a genderu. Stylisticky je Neshatová vyjadřuje skrze opozitní uspořádání figur na scéně, světla a stínu, vodního a zemského živlu, nahoty a zahalení, statického a pohyblivého záběru. Její kinematografie je politicky angažovaná a zároveň poeticky vytříbená.

Dva režiséři s největším věkovým rozdílem – mladíček Xavier Dolan a kmet Manoel de Oliveira – zasvětili oba své nové filmy tematice lásky. Jednadvacetiletý Kanaďan vypráví v Imaginárních láskách (Otevřené oči) příběh rádoby milostného trojúhelníku: přátelé Francis a Monika se zamilují do stejného člověka – místního krasavce Nicolase. Oba se předhánějí v tom, kdo jej svým šarmem, nápaditostí a originalitou strhne na svou stranu. Nicolas s nimi naváže blízký vztah, který však nepřesahuje hranice pouhého přátelství. Jak se tento vztah postupně prohlubuje, začínají se city všech zúčastněných výrazně komplikovat. Tuto až banální historku dokáže Dolan oživit svým nesporným talentem: výběrem osobitých hereckých představitelů (sám autor v roli Francise), snímáním z netypických rakurzů, odvážnými návrhy kostýmů (opět Dolanova práce), zpomalováním záběrů, výběrem hudebního doprovodu, rozvolněnou narací (do fiktivních událostí, provázaných na principu náhody, vstupují „reálné“ rozhovory s rozmanitými mladými lidmi o jejich milostných zážitcích). Přesto tato hravá koláž nezůstává pouhou studentskou legráckou, dávající na odiv autorovu režijní ekvilibristiku. Naopak se mění v celkem vyzrálou generační výpověď, v níž se za povrchní lehkostí přiznávají mnohem složitější pravdy: o citové vyprahlosti, o přetvářce maskující vnitřní zranitelnost, o póze zastírající duševní zmatky, o neschopnosti vytvořit vůbec zralé partnerství.

Zcela jiným, radikálnějším směrem se vydal Manoel de Oliveira. V jeho Podivném případě Angeliky (Otevřené oči) nejde o to nalézt nějakou lásku, nýbrž lásku absolutní, či chcete-li, šílenou. Portugalský režisér se v tomto opět odvolává na své blízké autory – Buñuela s Dreyerem. Absolutní láska je nejen nadpozemská, tj. neslučitelná s běžnými zákony morálky (Zlatý věk), ale je rovněž věčná, tj. překonávající zákony smrti (Ordet, Gertrud). Fotograf je požádán šlechtickou rodinou, aby naposledy vyfotil tělo předčasně zemřelé dcery. Při jednom z pohledů do objektivu spatří, jak se na něj dívka usměje. Otřesen odjíždí domů. V noci se mu dívka opět zjeví. Tato zjevení ovšem nekončí, jsou naopak intenzivnější a pro fotografa zásadnější než jeho dosavadní, prázdný život. Vymaní ho z jeho letargie, naplní touhou, přinesou osvobození. Absolutní láska, kterou zakusil, je pravdivější než všechno ostatní – překonává pozemskou realitu, prostoupenou zánikem. Je uskutečnitelná (pouze) navzdory smrti, protože je synonymem života. Proto i fotograf musí projít touto mezní zkušeností, aby platnost lásky a její triumf nad smrtí potvrdil. Ještě předtím však zakouší její moc v každodenní realitě. Zde Oliveira spojuje téma lásky s tématy umění a obnovení přírody. Setkáním s Angelikou v sobě hlavní postava znovu objeví schopnost tvořit skrze své fotografie, vychází z tmavého domu na denní světlo a fotografuje bezprostřední okolí – konkrétně práce na jarní vinici (příběh je zasazen do údolí řeky Douro a Oliveirovy záběry svým způsobem dokumentují tento vinařský kraj – jako na počátku jeho tvorby, kdy zde režisér natočil svůj první, dokumentární snímek). Láska je plodivou silou, která umožňuje vzniknout v „odumřelé“ duši umění – tak jako ze ztvrdlé země začnou růst výhonky révy. Vzkříšení k životu prostupuje celým světem.

Nezvyklý milostný příběh podává ve svém novém filmu Věrná kopie (Otevřené oči) další z žijících klasiků, Abbas Kiarostami. Majitelka galerie se v Toskánsku setkává se známým britským spisovatelem, který sem přijel uvést svoji poslední knihu o estetice uměleckých reprodukcí. Jejich rozhovor se rozvine v projížďku po místních památkách a nakonec ve společně strávené odpoledne. Během něho začíná žena z náhodného popudu s mužem hrát hru na to, že jsou manželé. On na ni přistoupí, jakkoli to s sebou nese riziko, že se hra začne brát příliš vážně. Až potud by byl Kiarostamiho příběh zajímavým narativním rozvedením základní teze o platnosti, působivosti a svého druhu věrohodnosti reprodukcí originálních výtvarných děl (falešní manželé dobírající se skutečných citů). Jenže: do vyprávění je zakomponováno několik stop, které ho umožňují chápat i jiným způsobem. Výklad hry a samotného vztahu postav se tím zcela mění. A v tom představuje Věrná kopie jeden z nejdůvtipnějších filmů karlovarské přehlídky.

Otázka po původnosti uměleckého díla a jeho nápodobě se přeneseně prolínala celým festivalem a to skrze množství znovu uvedených, restaurovaných starých filmů. Organizátorům se podařilo sestavit hned dvě rozsáhlejší retrospektivy, zaměřené na tuto oblast: cyklus filmů Michaela Powella a Emerica Pressburgera a sekci Poklady filmových archivů. Obě potvrdily, že promítat film v původní autentické podobě (tzn. na filmovém materiálu v kině) má svoje nezastupitelné místo. Jinak o filmu jakožto médiu či uměleckém druhu v pravém slova smyslu nelze hovořit – v odlišných modech předvádění se stává pouhou reprodukcí. Uvědomovali si to, zdá se, i diváci, kteří obě retrospektivy hojně navštěvovali a tyto projekce oceňovali. Vidět šlehající plameny v Malickových Nebeských dnech na plátně znamená naprosto rozdílnou diváckou zkušenost, než je sledovat na malé obrazovce notebooku (nehledě na to, že tvůrci obraz koncipovali právě pro tento typ veřejné prezentace). Karlovarský festival tak pro sebe objevil další, velmi významnou funkci: prostředkovat současnému publiku audiovizuální dědictví v jeho nezkreslené podobě. Teď jen zbývá, aby se k němu připojily ve větší míře další instituce (Národní filmový archiv co do restaurování a distributoři co do nabídky kinům), a pomohly tím prohloubit filmovou kulturu u nás.

Jan Křipač

Oficiální výsledky festivalu naleznete zde:

http://www.kviff.com/cz/aktualne/1698-ceny-udelene-na-45-mff-karlovy-vary-2010/

V dobách, kdy mnozí z nás ještě vůbec nebyli na světě, se dal Michel Ciment nazvat filmovým kritikem; dnes si už u něj s tímto profesním označením nevystačíme. Dávno se stal institucí, jedním z mála dvounohých center erudované lásky k filmu, k němuž se sbíhají a z nějž vycházejí nitky ze všech koutů světa. Jeho jméno má u znalců filmového umění stejně dobrý zvuk v Paříži jako v New Yorku, v Tokiu nebo v Lisabonu, zkrátka všude, kde má filmová kultura solidní zázemí. Bezmála půlstoletí sledování filmů, psaní o nich, stálý kontakt se všemi zásadními tvůrci – tato inteligencí prostoupená píle udělala z Cimenta fenomenálního znalce kinematografie. Správně bychom měli říci „kinematografií“, protože jedním z kritikových trumfů je právě internacionalismus jeho pohledu na film. Tuto přednost totiž nesmíme ztrácet z paměti, kdykoli mluvíme o Cimentově samozřejmé zakotvenosti ve francouzské kultuře stejně jako o jeho lásce k americkému filmu.

To je ostatně kapitola sama pro sebe; sotva najdeme mezi rodilými Američany kapacitu, která by se mohla měřit s vytrvalostí a kronikářskou důsledností, s níž francouzský kritik sledoval proměny americké kinematografie v průběhu celých desetiletí. Cimentova práce o Stanleym Kubrickovi, vydaná v angličtině pod názvem Kubrick: The Definitive Edition, platí za nejzevrubnější monografii, jaká byla o tomto tvůrci napsána, v anglofonních zemích se svým čtenářským úspěchem už stačila zařadit k takovým evergreenům filmové literatury, jako jsou Truffautovy rozhovory s Hitchcockem. V češtině zatím vyšla pouze Loseyho kniha, soubor rozhovorů se slavným režisérem Nehody, vydaný těsně po Listopadu. (Naše současná vydavatelská praxe svou zaslepenou preferencí anglicky píšících autorů uzavírá českému čtenáři paradoxně cestu i k těm nejlepším znalcům anglofonních kinematografií – o ostatních nemluvě.)

Kromě vyčerpávajícího Kubricka má americký čtenář k dispozici (mimo jiné) Cimentem sestavenou antologii Positif: Fifty Years, vydanou Muzeem moderního umění v roce 2002. Bez zmínky časopisu Positif samozřejmě o Cimentovi mluvit nelze, v jeho redakci vyrostl v toho, kým je. Válka, jak věděl už Hérakleitos, je otcem všech věcí, a Ciment měl to štěstí, že byl ve svých počátcích vržen do samého středu té nejbouřlivější –  a dnes nejvzpomínanější – bitvy v dějinách kritiky, v níž proti sobě stanuly dva časopisy: Cahiers du cinéma a Positif. V druhém jmenovaném získal kritik, který se tu v roce 1963 uvedl recenzí Wellesova Procesu, během několika let čelné postavení a v měsíčníku, který nemá oficiálního šéfredaktora, je to dodnes on, kdo „udává kurs“.

Ke zmíněné legendární „válce“ se Michel Ciment vyjadřuje ochotně v bezpočtu rozhovorů (je to zkrátka vždy ta nejvděčnější otázka), je ovšem těžké, vysvětlit ji v nezjednodušující celistvosti a nemožné udělat to zde. Zmiňme proto alespoň stručně základní body, podle nichž Michel Ciment kormidluje jednu ze dvou vlajkových lodí evropské filmové kritiky. Bod 1: nepovrchní, znalecký přístup k filmu. Bod 2: odmítnutí spekulativních a akademických konceptů, celkové upřednostnění poučené „passion“ oproti jakémukoli teoretizování. Bod 3: odmítnutí dělení na Vysoké a Nízké, přitom ale jasné estetické preference. Bod 4: vydavatelská a ideologická nezávislost. Pátým bodem, na nějž jsou redaktoři Positifu zvlášť hrdí, je jejich otevřeně polemický postoj ke specifickému druhu snobismu, který tradičně patří k pařížskému kulturnímu životu a v němž se žurnalistická konkurence pohodlně zabydlela. Dokonce se dá říci, že Positif i Michel Ciment osobně jsou někdy s to zavrhnout i leccos z toho nejprůbojnějšího, co dnešní umělecký film nabízí – tak silný je jeho odpor ke všemu, co vynášejí elitáři a snobové (skuteční nebo jen domnělí). Žádná válka není spravedlivá, každá má své padlé. V současnosti už nicméně Cahiers du cinéma a Positif nelze označit za představitele výrazně protichůdných kritických tendencí nebo snad dokonce za protivníky. Důkazem mohou být vstřícná slova v jednom z posledních editorialů Michela Cimenta na adresu časopisu, jehož nový šéfredaktor, Stéphane Delorme, by mohl být jeho vnukem…

O český film se Michel Ciment zajímal už od dob jeho největší slávy, jeho časopis průběžně komentoval kompletní tvorbu Miloše Formana, zajímal se také o Jana Švankmajera (Positif stál zvlášť ve svých začátcích blízko surrealismu) i o další české tvůrce. V redakci časopisu nadto dlouhá léta působil i vynikající český esejista a básník Petr Král.

Pocta Michelu Cimentovi je do jisté míry i vyjádřením víry ve skutečnou filmovou kulturu, takovou, jaká nikdy nemůže vyrůst na půdě univerzitních „filmových studií“ a pro níž je otřepané slůvko „cinefilie“ spíž urážkou než komplimentem. Tuto kulturu (a její dějiny) s sebou přiveze Michel Ciment na pár červencových dnů do Karlových Varů; věru je na co se těšit.

Milan Klepikov

12. ročník Semináře archivního filmu, který proběhne v Uherském Hradišti v posunutém termínu (od pátku 7. do neděle 9. května), tentokrát přiblíží u nás až na výjimky vesměs neznámou tvorbu slavného italského režiséra, který v mnoha ohledech bořil společenské i kinematografické mýty a iluze.

Seminář pokračuje v intenci objevovat nová, často dosud neprobádaná filmová území či souvislosti, a to jak pro české (ale i slovenské) cinefily, členy filmových klubů, studenty filmových škol, kinaře a publicisty, tak rovněž pro širší diváckou veřejnost.

Letošní ročník se téměř monograficky zaměří na svébytný tvůrčí naturel italského filmařského i společenského revoltéra Marca Ferreriho. Dále budou uvedeny také snímky několika režisérů, které s Ferrerim spojuje v lecčems velmi podobný étos i tematika a jejichž tvorby si samotný Ferreri vysoce cenil.  Kromě hraných filmů zhlédnou diváci zajímavé dokumenty, reflektující specifický Ferreriho přínos.

Samozřejmostí budou lektorské úvody a kinolektoráty k jednotlivým filmům. K semináři bude vydán obsažný katalog, který vedle tradičních anotací k uváděným filmům bude obsahovat také analyticko-historické úvodní texty (Vladimír Hendrich, Jan Švábenický), které ještě více přiblíží osobnost režiséra, a také výňatky z přeložených textů od zahraničních filmových publicistů, z nichž některé výtečně přibližují dobu vzniku a různé kontexty Ferreriho filmů.

Seminář proběhne v prostorách kina Hvězda a kina Mír v Uherském Hradišti ve dnech 7. – 9. května 2010.

www.archivniseminar.cz
www.mkuh.cz

70MM FILM FEST KRNOV

By on Březen 10, 2010

KRRR!

70MM FILM FEST KRNOV

5. PŘEHLÍDKA 70MM FILMŮ

KRNOV 9.-11. DUBNA 2010

Ve dnech 9. – 11. dubna 2010 pořádá Městské informační a kulturní středisko Krnov 5. ročník Přehlídky 70mm filmů. K pátému výročí si pořadatelé nadělili název, který chtějí používat i v dalších letech.

„Název přehlídky KRRR! vznikl v agentuře Filmochod, která má na starosti sjednocenou vizuální prezentaci naší akce. Má několik významů. KRRR! může být chápáno jako citoslovce – skupina souhlásek evokující zvuk promítacího stroje, nebo z fonetického hlediska jako kombinace neznělých a znělých hlásek (pozn. zadopatrové a zubních) tvořících (pro cizince téměř nevyslovitelný) začátek názvu města Krnov. Jedná se o originální nápad, který při schvalování vzbudil bouřlivé reakce, a doufáme, že diváky a návštěvníky zaujme a přiláká“, přiznává Kateřina Lindovská, ředitelka Městského informačního a kulturního střediska v Krnově.

Krnovské kino Mír 70 je v současné době jediné v zemích Visegrádské čtyřky (ČR, Slovensko, Polsko a Maďarsko), které je schopno odpromítat 70mm formát filmové kopie s původním, až šestikanálovým magnetickým záznamem zvuku na 105 metrů čtverečních zahnutého plátna. Přehlídka má za úkol připomenout dnes již ve střední Evropě nepoužívaný formát filmové kopie, který oslňoval návštěvníky brilantním zobrazením detailů a ve své době nepřekonatelným prostorovým zvukem.

S ohledem na 65. výročí ukončení 2. světové války byly do programu přehlídky vybrány dva tituly, které budou mít v ČR svou kinopremiéru. Prvním z nich je životopisný snímek Generál Patton (1970) a druhým válečné špionážní drama Operace Crossbow (1965).

Kromě filmů čeká na návštěvníky přehlídky malá výstava promítací techniky v předsálí kina, výstava filmových plakátů, přednášky, referáty a zajímavé postřehy k jednotlivým filmům.

Akci organizuje Městské informační a kulturní středisko Krnov ve spolupráci s Městem Krnov a Asociací českých filmových klubů za podpory Ministerstva kultury České republiky. Na akci spolupracuje rovněž Polska federacja dyskusyjnych klubów filmowych.

Předchozí ročníky:

2006

Tento ročník přehlídky nabízel především sovětskou produkci – působivý životopisný snímek Vzlet (1979) o životě průkopníka teorie raketových letů K. E. Ciolkovského, hudební drama Cikáni jdou do nebe (1975) nebo tendenčně zaměřenou epopej Vojáci svobody (1977) – ale i západní sci-fi – Zajati vesmírem (USA 1969), Vetřelec (USA 1979), Ikaros (Signále – Ein Weltraumabenteuer, NSR 1970).

2007

V tomto roce byla na přehlídce poprvé v ČR uvedena 70mm kopie filmu Doktor Živago (USA 1965) s Omarem Sharifem a Geraldinou Chaplin, historický velkofilm Potopa (Polsko 1974) nebo např. unikátní německý dokument Létající Clipper (NSR 1962).

2008

Mezi tituly, které byly na přehlídce k vidění, byl například stále populární muzikál West Side Story, historický film Kazimír Veliký, východoněmecká historická komedie Hejtman Florián, nebo historické velkofilmy Spartakus a Lawrence z Arábie (celostátní premiéra – film nebyl nikdy v české filmové distribuci).

2009

4. ročník byl oslavou výročí 40 let od spuštění 70mm projekce v kině Mír 70 Krnov. Proto na programu nemohla chybět komedie Báječní muži na létajících strojích, která projekci „sedmdesátek“ v Krnově odstartovala. Magnetem přehlídky byly takové tituly jako: 2001: Vesmírná odysea, Terminátor 2: Den zúčtování, Neuplatní, nebo film Poslední údolí, který byl uveden v české kinopremiéře. Z nových titulů byl na formátu 70mm představen film Paříž 36.

Aktuální ročník

Organizátoři postupně navazují kontakty s pořadateli obdobných přehlídek 70mm filmů v západní Evropě a kontaktují světové archívy i soukromé sběratele, kteří jsou schopni zapůjčit jak celé filmy, tak i fragmenty pro potřeby seminářů.

Pavel Tomešek – vedoucí Kina Mír 70 Krnov:

„Najít sjednocující dramaturgický prvek pro výběr jednotlivých titulů není vůbec jednoduché, neboť nabídka filmů ve formátu 70mm je celosvětově omezená. Proto jsme obdobně jako v loňském roce „zalistovali kalendářem“ a s překvapením jsme zjistili, že nejjednodušší bude znovu využít různá výročí. Tím hlavním pro nás bylo 65. výročí ukončení 2. světové války. Válečné filmy plně využívaly možností velkého filmového formátu, zvláště v hromadných bojových scénách. Proto uvedeme v kinopremiéře životopisný film Generál Patton o kontroverzním americkém veliteli a méně známý špionážní snímek Operace Crossbow, který vychází z historické anglo¬americké tajné operace zaměřené na likvidaci raket dlouhého doletu V1 a V2 na území nacistického Německa. Třetím snímkem s válečnou tématikou měl být americký muzikál Za zvuků hudby (pozn. děj je zasazen do rakouských Alp po připojení Rakouska ke Třetí říši – tzv. Anschluss). S ohledem na omezené finanční možnosti letošního ročníku jsme ale nuceni uvedení tohoto snímku přesunout do některého z dalších ročníků.“

Další výročí jsou svázána buď s daty natočení jednotlivých snímků – Generál Patton (1970 = 40 let), Operace Crossbow (1965 = 45 let), nebo se dají najít v jejich námětu – Gándhí (6.4.1930 došlo při tzv. Solném pochodu k porušení zákona o těžbě soli v Indii a tato akce zahájila boj za osamostatnění Indie z anglické nadvlády).

„Po zkušenostech z předchozích ročníků chceme v rámci přehlídky představit filmový formát 70mm jako jedinečnou atrakci své doby. Proto v programu nesmí chybět filmy s náměty sci-fi. Diváci tak budou mít šanci vidět na velkém plátně dnes již kultovní snímky Superman, Batman, Vetřelci, nebo hororovou klasiku Vymítač dábla. Jedná se sice o obecně známé tituly, ale filmové plátno těmto filmům dodává neopakovatelnou atmosféru, které není schopno dosáhnout žádné domácí kino,“ dodává Pavel Tomešek.

Do krnovského kina v současné době míří kopie z evropských i amerických archívů, jiné přivezou na přehlídku soukromí sběratelé. Ačkoli se pořadatelé snaží zajistit ty nejkvalitnější kopie, jsou omezeni nejen jejich dostupností, ale i stářím materiálu.

„Jak již pravidelní návštěvníci akce vědí, některé kopie trpí jistou ztrátou barevnosti a posunem k červeným tónům. Tato závada je dána výrobním procesem určitých filmových materiálů a je to fakt, se kterým se musíme u kopií starých 30-50 let smířit. Naší snahou je sehnat kopie co nejkvalitnější, ale ne u všech byl proveden digitální přepis a rekonstrukce na nový 70mm filmový pás. I přesto nás dovedou překvapit množstvím zachycených detailů. Zároveň se jedná o filmy, které pravděpodobně nikde jinde v ČR na filmovém plátně neuvidíte“ upozorňuje Pavel Tomešek na „záludnosti“ archivních snímků.

Bližší informace můžete získat na webových stránkách přehlídky na adrese http://www.krrr.cz nebo http://www.70mmkrnov.cz

Pro účastníky je nabízena výhodná akreditace na 3 dny za 600,- Kč, akreditace na dva dny 500,- Kč (studenti sleva 40% do 26 let věku, členové Filmových klubů sleva 20% po předložení průkazu FK). Vstupné na jednotlivé filmy bez akreditace bude v rozpětí 50-100 Kč. Počet jednotlivě prodávaných míst bude omezen počtem akreditovaných účastníků přehlídky.

Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky.

Program

Na celý víkend jsme připravili celkem osm celovečerních „sedmdesátek“ a několik fragmentů 70mm filmů.

O úvody k jednotlivým filmům se podělí filmoví recenzenti, pedagogové uměleckých škol a dramaturgové veřejnoprávních médií.

Pátek 9.4.

Superman – USA /VB/Kanada 1978, 143 min., rež. Richard Donner, film, který přivedl k životu komiksovou legendu, 3x nominace Oscar.

Kozoroh jedna (Capricorne One) – USA/VB 1977, 123 min., rež. Peter Hyams, ani 41 let po přistání člověka na Měsíci neutuchají konspirační teorie o jedné velké blamáži. Této teorie využili i tvůrci filmu, pouze Měsíc zaměnili za Mars. Mise byla podvod, vraždy byly skutečné.

Generál Patton (Patton) – slavnostní zahájení přehlídky – USA 1970, 172 min., rež. Franklin J. Schaffner, vyobrazení kariéry kontroverzního amerického generála během 2. světové války, 7x Oscar včetně Nejlepší film.

Sobota 10.4.

Operace Crossbow (Operation Crossbow) – VB 1965, 115 min., rež. Michael Anderson, v tomto špionážním válečném dramatu se spojenečtí agenti snaží infiltrovat německé výzkumné raketové pracoviště. Akční fikce na základě historické anglo-americké operace Crossbow zaměřené na likvidaci raket dlouhého doletu V1 a V2.

Gándhí (Gandhi) – VB/Indie 1982, 191 min., rež. Richard Attenborough, Biografie Mohandase K. Gándhího, nenápadného právníka, ze kterého se stala díky jeho filozofii nenásilí a přímého protestu vůdčí duchovní osobnost Indie. Příběh Mahátmy Gándhího a jeho vzestupu z postu bojovného právníka v Jižní Africe až na pozici duchovního vůdce v Indii. 8x Oscar včetně Nejlepší film + 3x nominace.

Batman - USA/VB 1989, 126 min., rež. Tim Burton, Gotham City je sužováno gangstery, které vede kyselinou děsivě znetvořený Joker, na scénu ovšem nastupuje Temný rytíř… 1x Oscar.

Vetřelci (Aliens) – USA/VB 1986, 137 min., rež. James Cameron, druhý díl ságy, tentokrát ne všichni proti jednomu, ale Ripleyová se skupinou speciálně vycvičených vojáků proti tisícihlavé smrtící síle vetřelců na nedávno osídlené kolonii. 2x Oscar + 5x nominace.

Vymítač ďábla (The Exorcist) – USA 1973, 122 min., rež. William Friedkin, hororová klasika, která v době uvedení vyvolala skandál světového formátu. 2x Oscar + 8x nominace.

Neděle 11.4.

Ukázky z hudebních filmů – seminář

Operace Crossbow

Generál Patron

Vetřelci

Akce je pořádána za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a města Krnov.

Během posledních týdnů bylo různými médii zveřejněno několik anket o nejlepší film předchozí dekády. Tato oblíbená aktivita filmových kritiků zřejmě ještě bude chvíli pokračovat, nicméně již teď se většina znalců současné kinematografie vyjádřila a své žebříčky otiskla nejvýznamnější americká, britská a francouzská periodika. Co z toho všeho vyplývá?

Podíváme-li se na hlavní časopisy a instituce, panuje mezi nimi vzácná shoda v několika filmech, jménech a trendech. Filmem desetiletí (ať se nám to líbí, nebo ne) asi zůstane Mulholland Drive, který zvítězil v anketách Film Comment, Cahiers du cinéma a uznávaného internetového magazínu Reverse Shot. Hlasování pro torontskou cinematéku ho sice překvapivě odsunulo až na sedmnácté místo, ale to na celé situaci nic nemění. Jinde Lynchův film bodoval s naprostou převahou.

Dalším filmem, na kterém se kritici shodují, je Nový svět. Pro Terrence Malicka to znamená po letech jasnou satisfakci – vždyť v době uvedení se jeho film setkal spíše s rozpaky a nepochopením i u těch, kteří ho teď velebí (např. Cahiers ho „přijaly“ až po vydání na DVD). Pochybnosti nevznikají ani u dávno prověřených hodnot – Dějiny násilí, Pravidelní milenci, Sarabanda, Zodiac.

Jednoznačným trendem, který dominuje světovému filmu, je převaha asijských filmařů nad evropskými a americkými. Apichatpong Weerasethakul, Jia Zhang-ke a Hou Hsiao-hsien mají v anketách všechny svoje filmy, které během desetiletí natočili, a ty se navíc pohybují v horních částech žebříčků. Tito režiséři jsou následováni Edwardem Yangem, Hayem Miyazakim a Wongem Kar-waiem. U posledního jména však dochází k odlišným akcentům – zatímco v amerických a britských (Sight and Sound) médiích vítězí Stvořeni pro lásku, Francouzi dávají přednost méně koherentnímu 2046. V Cahiers Wongovy filmy celkově získaly méně hlasů než před deseti lety, což platí i o jiném talentu 90. let – Tsai Ming-liangovi. O to více zde zaujala tvorba dvou vynikajících „žánrových“ režisérů Bonga Joon-hoa a Kioshiho Kurosawy – u nich je trochu s podivem, že se téměř neprosadili v ostatních anketách. To stejné lze říct i o Korejci Hongovi Sang-sooovi.

Z amerických režisérů je stabilně uznávaný (kromě Lynche) Gus Van Sant (hlavně Slon), Wes Anderson (hlavně Taková zvláštní rodinka) a Clint Eastwood (hlavně Tajemná řeka a Million Dollar Baby). Určitým překvapením je preference Stevena Spielberga v Cahiers du cinéma – a to nejen u redakce, ale i mezi některými oslovenými režiséry. Je nepochybné, že Spielbergova pozdní tvorba si zasluhuje pozornost, přínosem hlasování Cahiers je však odlišná hierarchie. Zatímco ostatní uznávají „kubrickovskou“ Umělou inteligenci, potažmo „dickovskou“ Minority Report, hlasování ve francouzském časopise oceňuje zejména podceňovanou Válku světů – nutno dodat, že s patřičným odůvodněním. Cahiers ještě poukazují na originalitu M. Night Shyamalana, Michaela Manna, bratří Farrellyů a Vincenta Galla, zatímco Film Comment, Reverse Shot a Sight and Sound vyzdvihují hlavně P. T. Andersona a nepohrdnou Spikem Jonzem, Toddem Haynesem či Paulem Greengrassem. Trochu stranou zůstal u všech Quentin Tarantino. Ano, i jeho filmy jsou v anketách zastoupeny, ale možná ne tak vysoko, jak se čekalo. Téměř úplně se vytratili Martin Scorsese, Tim Burton a bratry Coeny tu a tam zachraňuje Tahle země není pro starý.

Evropský film má svoje stálice, o kterých se nedebatuje: Pedro Costa, Alexander Sokurov, Béla Tarr (Werckmeisterovy harmonie), Arnaud Desplechin (Králové a královna) nebo bratři Dardennové (Syn). Tvorba Michaela Hanekeho (Utajený) rezonuje hlavně v anglo-americkém světě a filmy Triera nebo Almodóvara nikde výrazně neuspěly. U Francouzů (Cahiers daly prostor i vybraným kritikům mimo redakci) zarazí, jak opomíjejí některé znamenité domácí autory, jako je Claire Denisová či Olivier Assayas. Tato ignorace je ale vyvážena pozorností vůči méně nápadným filmařům (Bonello, Grandrieux a hlavně Kechiche, protože celkové 6. místo pro Kuskus je konečně pořádným zhodnocením tohoto skvostného filmu). Stejně tak je ve Francii trochu podceňována současná rumunská vlna, zatímco jinde ve světě dochází naopak k jejímu mírnému nadsazení (Smrt pana Lazaresca a 4 měsíce… v první desítce ve Film Comment i v Torontu). Naopak formálně vyhrocená „berlínská škola“ našla zastání spíše v Cahiers než jinde. Z mistrů francouzské nové vlny stále (a všude) bodují Godard, Resnais a Vardová, následováni Ericem Rohmerem. Rivette chybí.

Z dalších center filmového dění je nutno zmínit alespoň argentinskou uměleckou kinematografii, jejíž zástupci (zejména Lucrecia Martelová a Lisandro Alonso) se v anketách pravidelně objevují. Nový mexický film (Cuarón, Iñárritu, Reygadas) je zmiňován spíše v britském a v amerických žebříčcích.

Tolik tedy prozatím k některým hlasováním o nejlepší filmy desetiletí a k obecným závěrům, které z nich vyplývají. Pokusíme se sledovat i další podobné pokusy (např. v německy a španělsky mluvících oblastech nebo ve východní Evropě), potažmo se můžeme k celé záležitosti ještě vrátit vlastním pohledem na věc.

Jan Křipač

Ankety o nejlepší filmy desetiletí na internetu:

Cahiers du cinéma (online pouze první desítka redakce):

http://www.cahiersducinema.com/

Cinémathèque Ontario:

http://www.cinemathequeontario.ca/programme.aspx?programmeId=298

Film Comment:

http://www.filmlinc.com/fcm/jf10/best00s.htm

Reverse Shot:

http://www.reverseshot.com/26/decade

Sight and Sound:

http://www.bfi.org.uk/sightandsound/feature/49593

Přehlídka animovaného filmu

By on Listopad 27, 2009

Druhý prosincový týden (od 10. do 13.12.) se v Olomouci uskuteční osmý ročník Přehlídky animovaného filmu, která se dlouhodobě vyznačuje kvalitním programovým výběrem, rozšiřujícím pole tradiční animace směrem k experimentálnímu filmu, performanci a novým médiím. Dalším rysem je propojování filmové praxe s teorií, které se uskutečňuje formou přednášek, workshopů a diskuzí, a zájem o systematické mapování dějin animace.

Letošnímu programu bude dominovat téma non-fikční animace s jejími různými žánrovými formami od naučných filmů až po portréty osobností. V rámci sekce představí svoji tvorbu rakouský experimentální filmař Martin Arnold. Další hosté jsou spjati s přehlídkou chorvatské animace, která proslula zejména tzv. záhřebskou školou, ale i v současnosti vykazuje mnohé talenty. Samostatná retrospektiva bude věnovaná Ivanu Ladislavu Galetovi, který kromě přednášek připravil i vlastní výběr méně známých chorvatských animátorů. Jedinečný zážitek slibuje interaktivní lekce s Kenem Jacobsem, který s diváky bude komunikovat prostřednictvím Skype. Jeho příspěvek je součástí bloku živé animace, v němž vystoupí rovněž přední čeští VJs. Specifikem PAF je i soutěžní sekce – otevřená jak profesionálům, tak amatérům. Fenomén animace pak vystoupí z projekčních sálů do chodeb olomouckého Uměleckého centra skrze různé výstavy a instalace, které ho promění v jeden živý multimediální prostor. Více na: www.pifpaf.cz.

Čeští diváci budou mít v říjnu ojedinělou možnost zhlédnout zásadní počin kinematografie 70. let – Rameauova synovce od Michaela Snowa. Inspirován Diderotovým románem vytvořil kanadský filmař na ploše 285 minut cosi na způsob „encyklopedie interakce mezi zvukem a obrazem“ (P. Adams Sitney), jež nebyla dosud vydána na VHS či DVD a existuje pouze v několika kopiích, které jsou občas promítnuty v uměleckých galeriích, muzeích či cinematékách. Jednu z nich zapůjčilo Národnímu filmovému archivu Österreichisches Filmmuseum pro speciální projekci, která se uskuteční v pražském kině Ponrepo 6. 10. od 17:30. Večer osobně uvede režisér a filmový kurátor Henry Hills.

Rameaův synovec

Michael Snow na svém projektu pracoval v letech 1972–1974, ale zúročil v něm i některé starší úvahy o mluveném filmu z poloviny 60. let. Celkově se odklonil od svého dosavadního zájmu, uplatňovaného zejména ve snímcích Wavelength, <—> a La région centrale, o pohyb kamery jako významotvorný činitel filmu a začal se podrobněji zabývat základní funkcí média zaznamenávat obraz a zvuk. Nejmenšími strukturními jednotkami, vstupujícími do vzájemných kombinací, se staly slabika a filmové políčko, promítané rychlostí 24x za vteřinu. Tyto mikrostruktury jsou poté spojovány ve větší celky – epizody, jejichž výsledný počet je opět čtyřiadvacet (plus „errata“ a „dodatky“). V nich jsou vážnou, hravou i humornou formou prozkoušeny různé alternativy lidského poznávání skutečnosti – ať už skrze přímý tělesný kontakt či prostřednictvím umělých společenských nástrojů a přístrojů (jazyk/umělecké projevy/moderní technologie). Výsledkem je rozsáhlý esej o možných podobách reprezentace světa, jejich uplatnění v určitém společenském řádu a důsledcích pro lidskou komunikaci.

Snow do filmu zakomponoval svůj vlastní subjekt v několika variantách: jako jméno svádějící k dalším konotacím, jako shluk písmen přeskupujících se v množství anagramů, jako hlas a konečně jako fyzické tělo. Vedle toho dal ovšem prostor některým dalším umělcům z newyorské alternativní scény (Jonas Mekas, Nam June Paik, Joyce Wielandová), čímž přesunul důraz od autorské výlučnosti směrem k otevřenému kolektivnímu pojetí. Takto lze film chápat i jako svého druhu antologii samostatných projevů na dané téma. V ní je vedle Snowových současníků zastoupena celá řada již odezněných „hlasů“ – od Platóna přes Diderota až po Duchampa ad.

Jan Křipač