FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Letošní Berlinale bylo o lidech, ne o politice

| Aktuálně, Filmové festivaly / Film Festivals
15. 02. 2015 |

Berlín řešil erotiku i zmar na zemi  

Opět po několika letech se v Berlíně objevil silný film o tom, jestli existují limity pro pohlavní život s duševně nemocnou – film se jmenoval Dora čili sexuální neurózy našich rodičů se skvělou německou herečkou Victorií Schulz v hlavní roli. Osmnáctiletá Dora je duševně postižená dívka, která má nejlepší kamarády mezi mladými lidmi s Downovým syndromem.  Těm vesele říká „to jsou moji mongi kamarádi“. Žije s rodiči v hezkém domě, spí s plyšovými medvídky, maminka jí čte pohádky, ale dívka se poměrně často  setkává s nahotou (její matka pracuje ve svlékacím baru).  Dostává ale tlumící léky. Je zodpovědná před zákonema, protože není  zbavena svéprávnosti.  To by znamenalo její odchod do ústavu. Na přání matky jí lékařka vysadí sedativa a v Doře se probudí dlouho tlumená sexualita. Její náruživosti razantně zneužije muž, do něhož se Dora svým dětským způsobem zamiluje. Případ ale není kvalifikován jako sexuální násilí, protože dívka popisuje sex s Peterem jako něco, co chce a na co se těší. „Chci novou rodinu,“ říká svou klopýtavou výslovností, když otěhotní a hrozí jí potrat. Podle vyšetření všechno nasvědčuje tomu, že dítě, které se ze zvláštního svazku narodí, nebude retardované, ale že matka se o něj bude schopna jen obtížně starat.  Film se odehrává v Berlíně, vznikl ve švýcarsko-německé koprodukci a natočila ho švýcarská režisérka Stina Werenfels. Podkladem filmu byla  divadlení hra švýcarského dramatika Lukase Bärfusse Sexuální neurózy našich rodičů, která byla poprvé uvedena v Basileji roku 2003.  Film se vyhnul drastickým scénám, k nimž téma vybízí. Dora působí sice bezmocně, ale není ničím nesympatická nebo odpudivá. Její sexuální sklon je ovšem silnější, než u dívek toho věku bývá. Film nabízí otázku, jestli je sex s duševně postiženou dívkou na hranici nebo za hranicí zákona a jaké jsou morální limity v nerovném spojení zdravého muže a postižené ženy. Většina předchozích filmů na toto téma zůstala prázdným voláním. „I duševně postižená má právo na vlastní život, proč ji zavírat do ústavu,“ říkali jedni. „Je to bezskrupulózní zneužívání nemocné,“ kontrovali druzí. I po letošním filmu, který měl světovou premiéru na Berlinale v sekci Panorama, zůstane toto důležité téma patrně bez odpovědi.

dora

Dora oder Die sexuellen Neurosen unserer Eltern (r. Stina Werenfels)

Mimosoutěžní sekce Fórum, kde běžel i vtipný slovensko-český film režiséra Ivana Ostrochovského Koza, nabídla hlubší reflexe a úvahy o současném světě. Specialitou byla například libanonsko-francouzsko-německo-katarská  koprodukce  s názvem  Údolí,  natočená s přispěním Spojených arabských emirátů a v avantgardní režii Ghassana Salhaba.  Hrdinou je cizinec (Carlos Chahine), který se  ve stavu amnézie po autonehodě v liduprázném údolí Bekaa ve východním Libanonu dostává na tajnou farmu chráněnou strážci, kde se pěstuje marihuana a opium. Jediným spojením s okolním světem je rádio. Cizinec je patrně Syřan, který utekl  s dalšími uprchlíky a hledá útočiště v Libanonu. Pěstitelé konopí na farmě  se marně  snaží zjistit cizincovu identitu.  Stále silněji i do úrodného údolí Bekaa doléhá hluk války. „Nejsme  ani šíiti  ani sunniti ani drúzové ani křesťani,“ říkají obyvatelé farmy, jako by jim jejich náboženská nezávislost mohla zajistit beztrestnost.  Postupně na farmu doléhá zmar zvenčí: stíhačky bombardují okolí, osady v údolí hoří a podle zpráv z rádia  je Libanon srovnán se zemí.  Nejde v žádném případě o politický film, ale o poetickou reflexi světa, který se pomalu rozpadá. „Noc je den a den je noc,“ recituje  jedna z žen na farmě s uměleckými sklony. V podstatě ale mají všichni strach, protože nevědí, co přijde. Film vizualizuje nádhernou krajinu, postiženou úzkostmi  lidí v extrémně zranitelném regionu Levanty.

Celkově letošní Berlinale nemělo soutěžní program na úrovní jiných ročníků a diváci hledali filmové lahůdky mimo soutěž. Hlavní program sužovaly příliš obtížné, nesrozumitelné nebo egocentrické filmy. Hvězdy velikosti Nicole Kidman, Helen Mirren, Charlotte Rampling, Charlotte Gainsbourg, Léy Seydoux, Juliette Binoche, Cate Blanchet, Natalie Portman, Christiana Balea nebo Jamese Franca  zastínily filmy samotné. Velké haló vzniklo kolem premiéry filmu Padesát odstínů šedi (sekce Berlinale Special) a přineslo vzruch v závěru festivalu. Do rodiny největších celebrit  letošního Berlinale zapadla  i režisérka filmu Sam Taylor-Johnson. Rozruch způsobilo nejen to, že film je natočen spíš jako emotivní psychologická romance než jako otevřeně erotický film. Vedly se diskuse o tom, jestli by ve filmu zahrál lepšího svůdce britský herec Charlie Hunnam, který už prošel castingem, ale pak natáčení vzdal,  nebo  irský herec Jamie Dornan, který nakonec ve filmu hrál. Diskutovalo se o komplikovaném vztahu mezi režisérkou a autorkou románu E. L. James. Doslovně zobrazený sex ve francouzském lesbickém  filmu Život Adèle režisérka předem odmítla. „Pro mě je mnohem erotičtější předehra než penetrace, za kterou filmaři sex zaměňují,“ řekla  v Berlíně.

Dalším vrcholem festivalu bylo uvedení nového 3D filmu slavného německého režiséra Wima Wenderse Every Thing Will Be Fine v hlavním programu mimo soutěž.  Wenders získal v Berlíně Zlatého medvěda za celoživotní dílo. Tentokrát natočil film o spisovateli, který nechtěně zaviní smrt dítěte. Jde o staronové téma viny a odpuštění. „Jsou to otázky, které trápí každého z nás,“ řekl Wenders v Berlíně.  „Každý z nás děláme věci, které bychom nejraději nedělali, ale které nemůžeme vzít zpátky. A tak si klademe otázky, co by bylo, kdybych nebýval odbočil vlevo, kdybych tohle nebo tamhleto neudělal…  Já sám jsem nezpůsobil žádnou nehodu, ale moje filmová práce měla vliv na životy lidí ve  štábu. Lidé v mém týmu se se mnou vláčeli po celém světě, celý rok neviděli své rodiny, neviděli vyrůstat své děti. Rozváděli se. A já za to nesu svůj díl odpovědnosti.“ Wenders řekl, že je sice věřící člověk, ale není přítelem náboženství jako instituce. „To, že náboženství nestojí stranou politiky, se dnes ukazuje jako obrovský problém v případě globálního náboženství islámu. Podobné to bylo před Velkou francouzskou revolucí v případě křesťanství. Nemůžeme nyní dělat, že v křesťanství nebyly inkvizice, upalování čarodějnic nebo křížové války. Ale nemůžeme to ani zapřít. Nemáme z toho důvodu právo odsuzovat islám, nenáme právo stavět mezi křesťanstvím a islámem zdi. Proto považuji provokativní náboženské karikatury za něco laciného a řekl bych i hnusného. A nemyslím, že časopis Charlie Hebdo je něco  moc vtipného.“ Wenders nikoli svým filmem, ale svými vyjádřeními dostal nakonec na festival téma politiky. Filmy se letos politickým tématům bránily nebo je stavěly na vyšší, metaforickou úroveň. Čas politických příběhů z politikou otřásané  současnosti ještě patrně nenastal.

Ve filmu přežijí jen ti nejsilnější

Na MFF v Berlíně se letos jasně ukázalo, že v kinech přežijí jen ti nejsilnější. Tedy filmy s velkým obsahovým a formálním potenciálem.  Většinou jde o poněkud modifikovaný  střední proud, jinak řečeno „mainstream with the edge“. Trh totiž nepožaduje stále větší množství různorodých filmů jako před několika lety, ale silné příběhy inspirované realitou a schopné obstát v kinech. Producenti musí respektovat trend, že filmy určené do kinodistribuce musí v sobě mít něco, co jiné audiovizuální produkty nemají a naopak  akceptovat, že filmy pro DVD, televizní kanály nebo VOD musí být co nejlevnější a musí být natočeny jinak než kinofilmy. A tak se v Berlíně letos objevilo několik skutečně velkých titulů a pozoruhodných pravdivých příběhů, jako byl třeba film Woman in Gold s Helen Mirren, natočený  ve velkém stylu  podle skutečného příběhu ženy, která vytáhla do boje proti rakouské vládě.  Chce totiž získat  zpět obraz od Gustava Klimta, zabavený nacisty před semdesáti lety. Film byl uveden v mimosoutěžní sekci Berlinale Special.  „Diváci od filmu chtějí neco jiného než dřív,“ řekl v Berlíně Martin Moszkowicz  z německé produkční a distribuční firmy Constantin Film.  „Filmy, které přežijí, to je dnes buď společensky kritický mainstream, nebo filmy se  špičkovým  hereckým  obsazením.“  Velké filmové příběhy doplňují  žánrové filmy. Akční adventury jsou stále oblíbenějším žánrem. A také, jak řekl David Garrett z britské firmy Mr.Smith Entertainment, která kofinancuje a licencuje kvalitní mainstreamové produkty,  sehrál letos velkou roli pád eura vůči dolaru. „Některé filmové společnosti nakoupily dolary předem, aby na trzích netratily. Ty firmy, co počítaly v eurech, na tom byly letos  hůř. A nejhůř ze všech na tom jsou ruské produkční a distribuční společnosti, které ničí hospodářský úpadek země a padající ceny ropy.“

Přesto se na berlínském trhu ekonomicky dobře umístil soutěžní velkofilm amerického režiséra Terrence Malicka Rytíř pohárů, který patřil mezi nejočekávanější filmy festivalu. Jde o symbolickou a filozofickou  filmovou esej vyprávěnou  pomocí vnitřního  monologu  úspěšného  hollywoodského  herce Ricka (hraje ho britský herec Christian Bale), který si klade otázky po  smyslu života. Má k dispozici všechen luxus života, manželku (Cate Blanchett), milenku (Natalia Portman), ale přesto mu něco chybí. Pochybuje o světě, který umožňuje mít všechno, na co si člověk vzpomene. Malickův film je precizně natočený, vypravený i zahraný.  I když neodpovídá výše uvedené definici dobře prodejného filmu, na trhu se mu navzdory jeho na odiv stavěné vznešenosti docela dařilo. O něco hůř na tom byl jiný očekávaný soutěžní film festivalu – americký film slavného německého režiséra Wernera Herzoga Královna pouště, v němž se režisér filmů s Klausem Kinskim vrací do doby rozpadu Osmanské říše počátkem dvacátého století. Film se odehrává v Ammánu, Damašku a Káhiře.  Tam  si západní mocnosti právě rozdělují arabský svět, i když znalci poměrů, jako je hrdinka filmu – britská vědkyně, cestovatelka, archeoložka, spisovatelka a špionka Gertrude Margaret Bell (Nicole Kidman), před novou kolonizací arabského světa varují. „Nedáte-li arabským zemím nezávislost, bude následovat 1000 roků chaosu,“ říkají  historici. To se dnes ostatně vyplňuje. Film se většinou odehrává v krásné přírodě v saúdskoarabské poušti Nafúd mezi pískem, beduíny a dromedáry. A na nich jezdí Nicole Kidman, bohužel  v jednom z nejslabších hereckých výkonů letošního Berlinale.

Knight of Cups

Knight of Cups (r. Terrence Malick)

Jedna velká noční jízda

Mezi skutečné umělecké objevy letošního festivalu patřil německý soutěžní film Victoria, který posunul  o kousek dál hranice našeho obvyklého pojetí filmu. Film natočil Sebastian Schipper. Snímek  koupila německá sales company The Match Factory, která patří k nejsilnějším evropským distributorům v oblasti arthouse cinema.  Victoria je  gigantický stočtyřicetiminutový maratón, který se odehrává  v jednom městě (Berlíně – Kreuzbergu),  během jedné noci (zhruba od čtyř do půl sedmé ráno) a je natočen v jednom záběru – něco, co známe například z českého filmu Hany. Zatímco český film je natočen ploše, nemá příliš silnou gradaci a jen sleduje své postavy, Schipperův film je postaven jako adrenalinové drama se stálými  zvraty v ději. Režisér Schipper v minulých letech  spolupracoval se slavným německým kolegou Tomem Tykwerem a ve Victorii vytvořil novou verzi kultovního filmu Run Lola Run. Scénář měl jen dvanáct stran a při natáčení  se většinou improvizovalo. Téměř všechny dialogy vznikaly za pochodu.  Na výsledku to však není moc vidět. Hrdinkou filmu je dvacetiletá Španělka Victoria (španělská herečka Laia Costa), která toho času žije v Berlíně, jde si jedné noci zatančit do podzemní diskotéky, pak si u baru dá vodku a jde domů, protože v sedm ráno má otevírat malou kavárnu, kde pracuje. Potká ale skupinu čtyř podroušených kluků, kteří chtějí prožít divokou noc, na závěr si dát  ještě pivo a možná i něco jiného. Kus noci stráví s Victorií na střeše jednoho domu, pak se už málem rozloučí, ale jeden z chlapců jménem Sonne (německý herec Frederick Lau) nakonec dívce  prozradí, že mají před sebou docela jiný, nezvyklý úkol: vrátit peníze věřiteli, s nímž jeden z kluků jménem Boxer (hraje ho Franz Rogowski)  seděl v base. A dívka Sonnemu věří, možná se do něj mezitím i trochu zamilovala. A to zásadně mění běh věcí. Vrácení peněz  má své jasné koordináty: je třeba přepadnout  ranní pracovnici v bance, která bude připravovat hotovost 50 000 Eur  pro klienta, který si je má vyzvednout  v 7.30. Tak přesně je to propočítáno. A přesně je propočítán i film. Jeho celkem 22 lokací, nepředvídatelné reakce postav, emoce protagonistů. Kamera dánského kameramana Struly Brandth Grovlena, která dech beroucím způsobem zachycuje šílenství jedné noci. Film Victoria je malá revoluce v evropském filmu. Revoluce, ve které si odvaha podává ruku s exaktností i volností improvizace. Je to podle mého nejvíc překvapující film letošního festivalu.

Victoria (r. Sebastian Schipper)

Victoria (r. Sebastian Schipper)

Hrdinové staršího věku

V Berlíně byly k vidění  i nové Scény z manželského života. Britský soutěžní film Andrewa Higha 45 let vypráví příběh stárnoucího manželského páru, který má, jak se zdá, všechno za sebou. Ale najednou se objeví něco, co obrátí jejich vztah vzhůru nohama: Geoff  Mercer (geniální kreace Toma Courtenay) dostane ze Švýcarska dopis, že zmrzlá mrtvola jeho dávné přítelkyně jménem Katya byla konečně po desetiletích nalezena. Katya se roku 1962 zabila při výstupu v horách a Geoff o tom své ženě Kate (Charlotte Rampling)  předtím nikdy neřekl. A najednou se ve vztahu dvou lidí všechno obrací vzhůru nohama, objevuje se žárlivost, vztek, resignace. „Chtěli jsme naočit pravdivý film o lidech, jimž je mezi šedesáti a sedmdesáti lety,“ řekl v Berlíně  režisér filmu. Ve filmu se dokonce objeví i jedna scéna, o které Courtenay prozradil, že jde o jeho první sexuální scénu v jeho herecké kariéře.

To, co uměl dřív československý film, tedy najít obyčejné postavy obyčejných lidí a dát jim zajímavost, to se podařilo rakouskému herci a režisérovi Karlu Markovicsovi. Jeho druhý celovečerní film Superwelt běžel v mimosoutěžní sekci Fórum. Právě v této sekci se v uplynulých letech objevilo několik slovenských a českých filmů, například Dům, Nesvatbov nebo 80 dopisů. Markovicsův Superwelt stál 2,8 mil. eur a  odehrává se v nevrušivém rakouském osmitisicovém maloměstě Bruck an der Leitha. Pokladní v supermarketu jménem Gabi Kovanda (Ulrike Beimpold) tu vede se svým manželem monotónní život lidí po padesátce. Vaří, žehlí, pere.  Ale najednou se začínají objevovat momenty, které ji začnou vyvádět z míry. Namrzlá lednička, kávovar vypovídá poslušnost, začnou hořet thůje na zahradě. Žena si najednou  klade otázky, které nedokáže zodpovědět: „Proč ráno vůbec vstávám?“ Nebo ještě jinou: „Proč ze šesti miliard lidí na téhle planetě je pět miliard idiotů a looserů?“ Její muž se marně snaží vrátit jejich život do mezí normality. Gabi najednou nemůže dál. Na povrch vyplave, že oba si navzájem už léta zahýbali, aniž o tom ten druhý věděl. Rakousko, velikostí srovnatelné s Českem, si v Berlíně vedlo tradičně dobře. Letos mělo na programu festivalu šest filmů, z toho tři celovečerní. To je jistě pro malou alpskou zemi úspěch.

Nezaměstnaný slovenský boxer a český pedofil se stali vyslanci našich zemí

Slováci ani Češi nemají na mezinárodních filmových festivalech ustláno na růžích. Filmy z našeho regionu jsou pod tlakem domácích producentů a distributorů, kteří od režisérů požadují snímek, na který už konečně přijdou domácí diváci. A který si tedy aspoň trochu na sebe vydělá. Na druhé straně by se tvůrci rádi pyšnili přítomností svých děl na světovém kolbišti. Na to jsou ale naše filmy většinou málo mezinárodně srozumitelné. Zejména ty, které jsou vyráběny kvůli úspěchu doma. Náše kinematografie proto už léta řeší tuhle kvadraturu kruhu, většinou bezvýsledně.

V Berlíně se letos našim filmům docela dařilo. V mimosoutěžní sekci Fórum běžel hraný film Ivana Ostrochovského Koza, natočený ve slovensko-české koprodukci a v sekci Panorama český dokumentární film Veroniky Liškové Danielův svět. Hrdina Ostrochovského filmu Peter Baláž  se v Berlíně setkal se zájmem a pochopením, diváci filmu rozuměli a ptali se na zajímavé otázky. Dnes jedenačtyřicetiletý boxer Baláž je bývalý olympionik, který dostal přezdívku Koza. Bydlí se svou  družkou Míšou v sociálním bytě. Žijí ze dne na den a jsou bez peněz. A tak se trenér snaží díky Kozovi vytlouct na různých boxerských utkáních aspoň trochu peněz.  Peter Baláž v Berlíně sdělil publiku, že box a film jsou pro něj  totálně odlišné discipíny. „Když boxuju, poznám, kdy je konec, když jsem točil film, tak jsem to nikdy nevěděl.“  Diváci v Berlíně  se domnívali, že jde o dokument,  protože film působí velmi autenticky.  Film Koza už mezinárodně uspěl,  ještě než byl dokončen. Představil se na MFF Karlovy Vary 2014 v rámci Works in Progress. Mezinárodní porota tento  projekt nominovala  jako nejlepší ve výběru. Projekt tak získal 10 000 Euro.

Film Danielův svět si už před světovou premiérou v Berlíně vysloužil přezdívku „pedofilní film“. To není úplně přesné. Ve filmu nejde o sex s dětmi, o zneužívání dětí pedofily ani o dětskou pornografii. Danielův svět je film o neopětované lásce. Jediným hrdinou filmu je pětadvacetiletý student literatury Daniel, který už v pubertě zjistil, že  ho sexuálně přitahují předpubertání chlapci. Sám sebe nazývá pedofilem a nevidí na tom nic špatného. Nic nenasvědčuje tomu, že by to v budoucnosti měl být jinak, že by se třeba stal „normálním homosexuálem“, že by se mu například ve čtyřiceti začali  líbit osmáctiletí. To také ve filmu potvrzuje  sexuolog. Daniel  nijak nerozporuje trestnost šíření dětské pornografie. S hrdinou se vypravíme do obce Telce u Loun, kde žije jeho bratr. Ten je Danielovým rádcem. A taky tady ve vesnici má Daniel svého Míšu. Chlapce  ani jeho rodinu však ve filmu neuvidíme. „Chtěla jsem je chránit,“ vysvětluje režisérka filmu Veronika Lišková. Zcela prakticky je Míša pro Daniela objekt idealistické touhy a citu. Funguje v jeho sexuálních fantaziích tak, že Daniel  na něj myslí a pak uspokojuje svou sexuální potřebu rukou. To ve filmu Daniel dvakrát zopakuje. Dítěti  svých snů by podle svých slov nikdy neublížil. Zároveň se smířil s tím, že nikdy nezaloží rodinu a nebude mít děti. Ve filmu se krátce setkáme také s heterosexuálním pedofilem a s přibližně desítkou dalších, kteří však většinou zakrývají  tvář nějakou maskou a v titulcích jsou uvedeni pod pseudonymy. Jde o malou pedofilní komunitu, která je pro Daniela vnitřně velmi důležitá. Svým miláčkům říkají pedofilové „kutíci“. Vrcholem filmu je účast skupiny pedofilů na manifestaci  Prague Pride. To je nejkontroverznější část filmu, protože homosexuálové mají většinou k pedofilům rozporuplný postoj. Diváci v Berlíně se zajímali, proč film tuto kontroverzi neukazuje. Na Prague Pride  pedofilové rozvinou transparent volající po jejich lidských  právech se signaturou informačního webu o pedofilii www.nejenhomo.cz. Diskuse v Berlíně se stočila zejména na hrdinu filmu. „Byl jediný z pedofilů, který byl ochotný ukázat svou tvář,“ vysvětlila režisérka. Film má  svůj výchovný rozměr. Dozvíme se v něm například, že 0,1-5% populace v Česku jsou pedofilové, ale přesné číslo je obtížné dokladovat. A také to, že 90% násilí na dětech spáchají lidé bez pedofilní orientace, pro které je dítě nejsnažší oběť. A že až 80% pedofilů trpí depresemi a sklony k sebevraždě. Film ukazuje pedofilii jako vrozenou vadu a pedofila jako člověka, který má své záliby, své touhy a obětem svého citu nechce ubližovat. Jak Koza, tak Daniel zaujali  berlínské publikum a ukázali, že náš film je schopen coming outu podobně jako hrdinové filmu o pedofilii. Je schopný najít si své diváky za hranicemi, i když to není tak často, jak bychom si  přáli.

Radovan Holub, Berlín

Berlinale 2015 | ceny:

Golden Bear za nejlepší film: Taxi (r. Jafar Panahi)
Silver Bear cena poroty: El Club (r. Pablo Larraín)
Silver Bear Alfred Bauer Prize: Ixcanul (r. Jayro Bustamante)
Silver Bear nejlepší režie: Radu Jude (Aferim)
Silver Bear nejlepší scénář: Patricio Guzmán (El Bóton de Nacár)
Silver Bear za mimořádný umělecký přínos: Sturla Brandth Grøvlen (za kameru k filmu Victoria)

Kompletní přehled

Komentáře

Bez komentářů

Napište komentář