FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Co přinesl padesátý ročník karlovarského festivalu?

Zájem zejména zahraničních kritiků a distributorů vzbuzovala sekce Na východ od Západu, zaměřená na slibné debuty z východní Evropy a střední Asie. Právem ji vyhrál snímek Středeční dítě Lili Horváthové. Maďarská režisérka v něm přibližuje život mladičké venkovanky, která usiluje získat do trvalé péče svého syna. Aby ho uživila, rozhodne se začít sama podnikat. Snímek je po režijní stránce suverénně zvládnutým, živým portrétem dospívající dívky, zápasící o svou existenční a vnitřní jistotu. Autorce se podařilo vytvořit osobitý charakter hrdinky (vynikající Kinga Vecseiová) a rozvinout ho v jednoduchém příběhu se smyslem pro sílu všedního okamžiku. Zároveň se na pozadí soukromého dramatu odráží těžká sociální situace chudého a zaostalého regionu, zachycená s dokumentaristickou přesností.

Ještě vyhraněnější ve stylu a náročnější co do tematického uchopení je prvotina Prach čerstvého absolventa FAMU Víta Zapletala. „Vztahový film“ o rodině, která se musí vyrovnat s nenadálou tragickou událostí, se nevyčerpává na běžné psychologické rovině, ale dotýká se – aniž by sklouzl do prázdné rétoriky – duchovních rozměrů života. I když jsou Zapletalovy inspirační zdroje zřejmé (zejména francouzská linie Bresson – Pialat – Cavalier), mladý režisér se nebojí – zvláště ve výtvarném pojetí a mizanscéně – vlastních neotřelých řešení, která nepoutají pozornost k sobě, ale jsou vkomponována plynule ve prospěch příběhu.

K Horváthové a Zapletalovi lze přiřadit i další talenty, jejichž filmy převzaly Karlovy Vary do programu z jiných zahraničních festivalů. Francouz Thomas Salvador ve svém debutu Vincent, premiérovaném vloni v San Sebastianu, jednoduše spojuje krajní póly naturalismu a fantastična. Příběh o muži, jenž v dotyku s vodou (natáčeno v obrazově působivých reálech Verdonu) získává nadlidskou sílu, vtipně glosuje a formálně převrací dnes Hollywoodem tolik akcentovaný superhrdinský žánr; a zároveň v sobě nese cosi z podmanivosti starých Feuilladových a Keatonových surreálných počinů (včetně několika čistých gagů).

Ella Manžejevová naopak ve své prvotině Rackové, uvedené na letošním Berlinale, zcela záměrně ubírá z imaginativní svobody, aby o to věrohodněji vyobrazila prostředí, z něhož sama pochází: život kalmyckého národa v jihozápadním Rusku. Navzdory tlumenému výrazu, soustřednému herectví a pozornosti k etnografickým detailům se nelze ubránit dojmu z určitě umělé vyhraněnosti ve výstavě příběhu: explicitně vyjádřený útlak ze strany „patriarchální“ společnosti vůči hrdince svádí k příliš názorné, vyhrocené, prvoplánové kritice, jež ovšem velmi lehce získává mezinárodní – rozuměj „západní“ – ohlas.

Totéž lze říci o tureckém snímku Mustang režisérky D. G. Ergüvenové, uvedeném letos v canneské sekci Quinzaine des Réalisateurs a zařazeném karlovarskou dramaturgií do sekce Jiný pohled. Západním očekáváním odpovídá i etiopský snímek Ovečka Yareda Zelekeho (opět Jiný pohled), vybraném do vedlejší canneské soutěže Un Certain regard, který navzdory veškeré vizuální podmanivosti zkresluje realitu tak, aby byla emocionálně působivá a ideologicky vhodná pro většinové západní publikum (viz dramatický leitmotiv sucha, i když se natáčelo ve výtvarně zajímavějším období dešťů, nebo idealisticky vyobrazené pokojné soužití křesťanů a muslimů).

Z velkých autorských osobností současné kinematografie toho festival mnoho nenabídl. Kvůli „embargu“ ze strany společnosti Film Europe, která si drží filmy pro vlastní projekt (přehlídka Be2Can), nebylo možné zhlédnout poslední snímky Philippa Garrela, Hou Hsiao-Hsiena, Patricia Guzmána, Abela Ferrary či Nanniho Morettiho. Když k tomu připočteme absenci děl, jejichž práva Film Europe nezakoupila (z Cannes např. filmy Arnauda Desplechina, Kiyoshi Kurosawy a Apichatponga Weerasethakula, z Berlinale zase Terrence Malicka, Wernera Herzoga či Alexe Rosse Perryho), je jasné, že viditelné mezery musely být doplněny druhořadými filmaři. Svobodnou, překvapivou, vpravdě nezávislou tvorbu bylo lze spatřit jen u několika výjimek, jakými byly I hory mohou odejít Jiy Zhang-keho, Realita Quentina Dupieuxe, Poklad Cornelia Porumboia a hlavně trojdílná Tisíc a jedna noc Miguela Gomese. To je oproti předchozím létům jednoznačný propad a především škoda pro jubilejní ročník!

Místo toho festival nadbíhal divákům produkcí, kterou nedávno označil měsíčník Cahiers du cinéma ve své kritice Cannes trefně jako „europuding“. Jedná se o krkolomné filmové projekty, vytvářené na míru současným festivalům: mají sice velký divácký potenciál, ale zároveň v nich zaniká původní autorská poetika. Tyto snímky jsou prapodivnou směsí, skládající se z přístupného tématu, angažování věhlasného režiséra, anglických dialogů a mezinárodního hvězdného obsazení. Karlovy Vary převzaly z Cannes tři z nich: Sorrentinovo Mládí, Garroneho Pohádku pohádek a Lanthimosova Humra. Mládí nakonec podle očekávání zvítězilo v soutěži o diváckou cenu festivalu. Do kin ho uvede nejpodbízivější česká distribuční společnost – Aerofilms –, jejíž míra servility byla dovršena nákupem dalšího zbytečného, leč patřičně „provokativního“ filmu: Love od Gaspara Noého.

S ohledem na českou kinematografii není až tak důležité, že získala několik cen (což je na domácím festivalu běžné), ale spíše stojí za zmínku téma, které médiím šikovně podstrčil programový ředitel Karel Och. Ten své rozhodnutí zařadit do programu několik českých debutantů odůvodnil tím, že zde vzniká silná generace tvůrců, kterou je možné označit za novou „novou vlnu“. Och a další (např. producent Radim Procházka) mají pravdu v tom, že oproti minulosti je zde viditelný nástup mladých filmařů, kterým se daří natočit absolventské filmy v celovečerní podobě a dostat je na mezinárodní festivaly a následně do distribuce. Druhou věcí je ovšem sama estetická kvalita těchto snímků – tedy skutečný důvod, proč bývá určitá skupina filmařů označována za „novou vlnu“. Nestačí, že režiséři, kteří v určitém období dokončili své filmy, drží při sobě, vzájemně spolupracují a podporují se. Podstatné je, zda jsou jejich filmy dobré; zda se mohou poměřovat se současnými novými vlnami Brazílie, Thajska či Kolumbie. A po zhlédnutí letošních českých debutů je férové si říct: žádná vlna se nekoná. Je zde jeden výrazný talent (Zapletal) a pak zbytek. Pakliže se Zapletalovi a některým dalším režisérům, kteří absolvovali již dříve (Březina, Omerzu, Hogenauer), podaří svůj talent potvrdit dalšími filmy, je možné Ochovo téma opět otevřít.

Jan Křipač

Mládí (r. Paolo Sorrentino)

Mládí (r. Paolo Sorrentino)

Komentáře

Bez komentářů

Napište komentář