FANTOMblog

(Z festivalového deníčku 2015)

„Nebo bude nutné znovu vyučovat umění v dílnách, když akademie tolik oklamaly?“

Jiří Kolář, 16. 12. 1949

2. 7. Každoroční rituální pouť k Schillerovi a Goethovi absolvuji tentokrát pěkně v klidu, už den před zahájením festivalu. Překvapení: vedle známé tabulky s Goetheovou básní se letos objevila zbrusu nová druhá s tou samou básní, ale v češtině. Dílko patří do žánru bagatel, je to typická drobnůstka, jakou vám kníže básníků na požádání zdvořile narychlo načmárá v hospodě na účtenku nebo na tácek od piva. Vary mi daly mnoho, ach!, nechť tedy i ostatním učiní tolik dobra – to je celý obsah, rozložený do více slok. Nevadí: dokonale goetheovská „hudba“, jako ve všem, co napsal. V českém překladu se naštěstí neztratila. Podepsán… Jiří Dědeček! Immerhin!

3. 7. Můj první film je letos Dupieuxova Realita, mediální sebereflexe vystavěná podle principu Buñuelova Přeludu svobody. Vlastně spíš důsledná demolice všech mediálních sebereflexí – a jen díky tomu nejen snesitelná, ale i úlevně radostná. Později ve vestibulu před Velkým sálem málem srážka s Klausem, netrpělivě vyhlížejícím po zahajovacím ceremoniálu svou krátkodobě ztracenou Livii. Zanedlouho se mi ten člověk poprvé dostane do snu: je teď v důchodu, a aby si přivydělal, pomáhá Romanovi v promítací kabině Ponrepa převíjet filmy. Ex-prezident je na svém novém pracovišti naladěn nečekavě smířeně a vyrovnaně, není vůbec tak předůležitě pitomě nakyslej, jak ho všichni známe.

4. 7. S úderem půlnoci venku před Mlýnskou kolonádou dost nepovedený film Miroslava Janka o historii festivalu. Ráno první ze snídaní s Jaromírem Blažejovským v Čajkovském. Jediný silný zážitek dne: Tisíc a jedna noc – neklidná Miguela Gomese.

5. 7. Nejdřív dopoledne Tisíc a jedna noc – zoufalá Miguela Gomese. Tím jsou pro mne všechny další na dnešek naplánované filmy „vyřízené“, i když je všechny disciplinovaně absolvuji.

6. 7. Dopoledne Tisíc a jedna noc – okouzlená Miguela Gomese, nejlepší ze všech tří. Úžas a velká radost. Potom opět nemožnost vnímat filmy, které jsem si naprogramoval, neobstojí teď už nic z toho, co by se mi za jiných okolností asi docela líbilo. V půl páté křest knížky Evy Zaoralové Příběh festivalu. V publiku tiše přihlíží nikým nepoznaná a nikým mezi prominenci v popředí nepozvaná Marie Grofová, která práci na téhle publikaci věnovala hodně času, mimo jiné u nás v Konviktu, a je tisíckrát povolanějším svědkem festivalu než většina lidí, kteří se objevili v Jankově Filmové lázni. V půl desáté večer neodolám a jdu se na třetí díl Gomesovy trilogie podívat podruhé.

7. 7. Sbohem, hoteli Čajkovskij, sbohem, snídaně s Blažejovským, musím se stěhovat do skromnějších poměrů. Letos mám bohužel málo filmů ve Velkém sále, ale aspoň, když už tam jsem, preluduje kdosi před začátkem promítání na klavír Po zarostlém chodníčku od Janáčka! Dnes se nehraje žádný Gomes, poprvé vidím dlouho zakázaný a ke zničení určený Začátek neznámé éry od Andreje Smirnova a Larisy Šepiťkové.

8. 7. Poprvé na filmu v opravovaném Národním domě. Ještě ne opraveném, protože rekonstrukce slyšitelně pokračují i během projekce snímku I hory mohou odejít od Jia Zhang-ke. „Nejdůležitější česká kulturní akce roku“ asi nebyla dostatečným důvodem k přerušení prací alespoň po dobu festivalu. Odpoledne potkám producenta Radima Procházku, který právě uspořádal akci v angličtině k propagaci osobnosti a díla Karla Vachka – přišli jen dva cizinci, jinak ovšem spousta Čechů, kteří se procvičili v angličtině. Později dokument Filmový dobrodruh Karel Zeman, pár moc pěkných momentů se zestárlými kluky z Cesty do pravěku, jinak stejně trapně banální postřehy jako v Jankově Filmové lázni. V této zemi asi není možné sdělit o Karlu Zemanovi něco podstatného… V Becherově vile ještě absolvuji zemanovskou výstavu, vlastně spíš PR-akci pro pražské Muzeum Karla Zemana (totéž zčásti platí i pro Hodanův dokument). Druhý den bez Gomese.

9. 7. Na filmu Zero, který mi byl doporučen hned několika známými, dlouho nevydržím. Režisér Gyula Nemes je, o tom se nedá pochybovat, moc příjemný chlapík, je pro záchranu ekosystému, proti globalizaci – a jak vtipně si pohrává s filmem! Ještě rychleji ze sálu mne vyžene Matteo Garrone se svojí Pohádkou pohádek. K oběma útěkům bezpochyby přispěla skutečnost, že jsem se byl ráno podruhé podívat na druhý díl Gomesovy trilogie. Nikoho nepotkávám na projekcích tak často, jako Tomáše Pavlíčka. Občas i na Gomesovi, který ho nadchl už při premiéře v Cannes. Až o něm bude básnit u Hendricha v rádiu, zůstanou všechny jeho dobře míněné věty zase beznadějně zavinuté v současném českém famácko-filmstud(y)ijním slovníku, v pohledu, který jako by nebylo možné „prolomit“. Jenže právě Pavlíčkovi se to jednoho dne povede a najednou začne točit méně roztomilé a méně bezvýznamné filmy než ten, který jsem od něj viděl ve Varech loni (Parádně pokecal).

10. 7. Třetí díl Gomesovy trilogie, jdu na něj potřetí. A zase se mi tím všechny ostatní filmy dne „smazávají“. Odpoledne mi volá Sladký, umřel Omar Sharif, je třeba o něm něco říci, takže… nebyl náhodou někdy ve Varech? Bylo by to hezké, ale nebyl.

Večer, když mluvím s Procházkou, pronese nějaký jeho kolemjdoucí známý nejčastější otázku letošních Varů: „Už jste viděli Mládí? Cože? Ještě ne???“ Tento muž šéfuje kultuře v České televizi, informuje mne Procházka.

12. 7. Zpět v Praze. Po mnoha letech návrat k Exilu a království. Stejně, jako když jsem ho v -nácti četl poprvé, líbí se mi zase nejvíc povídka Jonáš aneb Umělec při práci. „Musí objevit to, co dosud jasně nepochopil, přestože o tom vždycky věděl a vždycky to maloval jako něco známého. Musí se konečně zmocnit tajemství, které není tajemstvím umění, jak dobře věděl.“ No samozřejmě, to je Tisíc a jedna noc Miguela Gomese a její rozchod se vším, co se dneska točí, její hledání camusovského „jiného tajemství“. Na některá setkání prostě v životě čekáš, nejdřív neklidně, dlouho zoufale, pak… pak přijde okouzlení. A tak mi letos vyplnil (z opačného pohledu: vymazal) celý festival jeden jediný film (byť šestihodinový, rozdělený na tři díly).

Miguel Gomes je věřící člověk. Možná ani trochu religiózní (nevím to), ale někdo, kdo nejen někdy parádně pokecal nebo si pohrál s filmem (k tomu není žádné zvláštní víry zapotřebí). Vzpomínáš si, o víře mluvil už loni Bruno Dumont v souvislosti s Malým Quinquinem. Jak ale prostřednictvím filmu věřit například v něco, jako je „lid“? Tak, jako se to kdysi podařilo Renoirovi v Marseillaise a vůbec nejkrásněji ve Zločinu pana Langa, totiž fyzicky-konkrétně, neideologicky, neabstraktně. Dnes toho je schopen asi jedině Miguel Gomes. Dovede si ale blogerský lid z Čsfd, famácký lid, cinefilní lid, filmovědný lid představit úplně odlišný lid Gomesův? Jaromír Blažejovský, jediný stoprocentně snobovzdorný tuzemský filmový kritik, který s tímhle normálním lidem chodí na Troškovy filmy a nemá sebemenší potřebu se od něj štítivě a přezíravě distancovat, si ho (hlavně jeho moravskou větev) představit dokáže. Já o hodně míň. Ale Šeherezáda-Gomes alespoň diváka vezme na cestu, při níž se člověk může zhluboka nadechnout zdravého vzduchu jako po boku každého, kdo nějakou víru (dostatečně konkrétní víru!) má. Odkládám časopis s tématem „Kam směřuje filmová kritika“ (zajímá mne česká), je to sté číslo Cinepuru, stá noc – zoufalá, černější už být nemůže… a zkouším to s Očitým svědkem. Úspěch pouze poloviční. Nicméně brzy je mi jasné, že Kolář toužil dostat do poezie co nejvíc „pravdy fyzického světa“, že tady literatuře dával výslovně přednost před filmem (dost možná by změnil názor, kdyby v roce, v němž sbírku psal, mohl vidět takové Německo v roce nultém – ale to nemohl, pro československou komunistickou distribuci Rossellini nebyl košer). O co šlo v roce 1949 Kolářově poezii, to ve vzácných okamžicích může dokázat film, dokonce jedině tady má nad literaturou opravdu „navrch“. Effenbergerovy ztracené filmové pokusy ze stejné doby šly snad tímto směrem…

Dnes tady je Miguel Gomes. Je to stále jasnější: právě mezi jeho Portugalskem, Weerasethakulovým Thajskem, Caraxovou Paříží a Alonsovou Argentinou proudí to nejlepší, co současný film může dát. Jednou do roka to vytryskne i v červenci ve Varech. Jinak to – aspoň v zemích českých a moravských – bublají poměrně utajeně hluboko pod zemí, pod spálenou zemí katederního nemyšlení, jak ho plodí a den za dnem dál pilně kultivují deadly studies z Brna, Prahy a Olomouce.

 Milan Klepikov