FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Jiné vize jsou soutěžní sekcí olomoucké Přehlídky animovaného filmu, která se letos uskutečnila od 3. do 6. prosince 2015. Jejich cílem je mapování soudobých tendencí českého pohyblivého obrazu – tedy oblasti na pomezí animace, experimentálního filmu a videoartu. V dosavadních ročnících byla zastoupena celá řada popředních umělců (Roman Štětina, Pavla Sceranková, Pavel Ryška, Roman Týc ad.). Vzrůstající význam soutěže dokládá například i fakt, že loňská vítězka Barbora Kleinhamplová se letos stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Deset finalistů Jiných vizí nevybírá festivalová dramaturgie, ale výrazná osobnost spjatá s prostředím českého pohyblivého obrazu. Konečný výběr tedy vedle běžných kritérií (kvalita, originalita) odráží i konkrétní kurátorský záměr. Tentokrát se koncipování Jiných vizí ujala teoretička a publicistka Lenka Střeláková, jež volila ze 110 přihlášených děl. Svoje pojetí vymezila několika hledisky, z nichž určující se stala zejména „odlišenost“ soudobých forem pohyblivého obrazu od tradičního způsobu jejich prezentování. Jiné vize proto byly na festivalu představeny v různých modech: jako souvislé pásmo o délce jedné celovečerní projekce a jako svébytná galerijní instalace v prostorách Uměleckého centra Univerzity Palackého. V prvním případě Střeláková vybírala a řadila za sebou jednotlivá díla tak, aby společně utvořila metanarativ „kosmologické antropologie“, vymezený tématy času, sci-fi či dystopie. V druhém případě nechala na návrh umělců Matěje Al-Aliho a Tomáše Moravce vytvořit výstavu Odlišené vize, která představovala finální práce jako samostatné instalace a zároveň jako součást jednoho architektonicky provázaného celku.

Z promítnutých/vystavených děl bylo využito prostředků animace zejména ve videu Davida Možného Sleepless. Vítěz Jiných vizí z roku 2010 pracoval s estetikou socialistických bytových interiérů 70. let, jejichž modely nechal postavit v ateliéru, aby je následně digitálně zanimoval. Umakartové zdi a dřevěný nábytek jsou provrtávány ostrými předměty, přemísťovány, destruovány. Prostor balancuje mezi „všedností a katastrofou, násilím a únavou, obývákem a výslechovou místností“ (Možného autorská explikace). Téma katastrofy je přímo slovně artikulováno ve videu Michala Cába a Aleše Čermáka Země se chvěje: komentář ve voice-overu vypráví v první osobě příběh o apokalyptické pohromě, zatímco obraz nabízí abstraktní vzorce, vytvořené programem OTCA Bricea Duea. Zhroucení společnosti dokumentuje automatické přeskupování jednoduchých pixelů na obrazovce.

Sleepless

Sleepless (autor: David Možný)

S náznaky sci-fi pracuje rovněž Janek Rous ve svém Zvuku z pouště. Širokoúhlá projekce je rozdělena do pěti vertikálních bloků, z nichž každý přináší odlišné informace o příběhu. Postavy, kráčející po holé pláni, podávají na kameru své izolované výpovědi. Kvazi-dokumentaristická metoda je vsazena do stylizovaného rámce, který jednotlivé fragmenty propojuje a za přispění zvuku utváří nejistý časoprostor „na hranici spánku a bdělosti“. Za svůj přístup byl Rous nakonec vyhlášen celkovým vítězem soutěže.

Zvláštní uznání udělila porota, v níž zasedl malawijský performer Samson Kambalu, chilsko-norská kurátorka Daniela Arriado a američtí umělci Jonathan Monaghan s Gabrielem Florenzem, dvojici Petra Lelláková – Vladimíra Večeřová za jejich video Marmotour. Autorky svou přítomností oživují odosobněný prostor mramorového dolu nedaleko toskánské Carrary, který dal vzniknout mnoha klasickým sochařským dílům od Trajánova sloupu až po Michalangelova Davida. Choreografie těl vstupuje do kontaktu s hrubým materiálem, proměňuje jeho výtvarný kontext a nově promýšlí jeho umělecký potenciál. Ve videu Terezy Adámkové Jedním dechem zase tělesný pohyb zpřítomňuje hlubší vrstvy paměti – samotných protagonistek i celé společnosti. Autorka snímá na tři kamery hromadnou skladbu, kterou po mnoha letech znovu nacvičují bývalé účastnice spartakiády. V rytmu jejich synchronizovaných gest rezonuje zapomenutá historie kolektivně prožívaného kultu mládí.

Komentář k žánru videoperformance vytvořil svým snímkem Kamera Petr Krátký. Na ploše necelých čtyř minut zkombinoval a reinterpretoval dvě starší videa Zuzany Žabkové. Manipulací s obrazem (zpomalování) a střihem (kontrastní přechody, prázdné záběry) se význam přesouvá od performance k samotnému charakteru média a způsobům jeho strukturace. V případě Davida Helána pak performance nebyla obsahem natočeného videa, ale stala se živou součástí festivalového prostoru: autor různými prostředky narušoval projekci svého filmu Budoucnost patří heliu, jehož trailer byl zařazen do soutěže.

Letošní ročník Jiných vizí potvrdil, že české umění pohyblivého obrazu našlo v Přehlídce animovaného filmu svou adekvátní platformu. Stalo se tak díky vyváženému soutěžnímu výběru, způsobu jeho prezentace i doprovodnému programu, v němž byly diskutovány současné možnosti distribuce, archivace a teoretické reflexe média rozkročeného mezi kinem, galerií a muzeem.

Jan Křipač

Komentáře

Komentáře: 1

  1. Chuck napsal:

    That’s a posting full of inighst!

Napište komentář