FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Velké pohádky v Cannes

| Aktuálně, Filmové festivaly / Film Festivals
25. 05. 2015 |

Cannes

Nové tendence ve filmu

Letošní 68. festival v Cannes názorně ukázal, jak je pro filmaře obtížné reagovat na dnešní dobu pohybu, válek a krizí. Celá řada filmů se sice snaží vystihnout současnost, ale je to jen pokus. Nejodvážněji si přitom počínala francouzská herečka Emmanuelle Bercotová ve svém filmu Hlavu vzhůru, který festival otevíral. Bercotová byla v Cannes nadvakrát – také hrála v soutěžním filmu herečky a režisérky Maïwenn. Film Můj král s Emmanulle Becotovou a Vincentem Casselem v hlavních rolích ukazuje partnerský pár, který nemůže žít spolu ani bez sebe. Bercotová považuje své sociální drama Hlavu vzhůru o mladém delikventovi za výstižné pro dnešní dobu. „Mladí lidé nezajímá vzdělání, nemají ani šanci se vzdělávat. Místo toho je láká terorismus,“ řekla. Další aktuální film byl opět francouzský – Zákon trhu v režii Stéphana Brizé. Hrdinou jeho filmu je nezaměstnaný jeřábník (Vincent Lindon). Žije na podpoře 500 Euro a musí prodat přívěs, aby uživil rodinu. Nakonec ho vezmou jako hlídače do supermarketu. Tam špehuje lidi, sleduje je kontrolními kamerami, případně zneškodňuje zloděje. Pro hlídače pracovní místa ještě jsou. Nástupců sociálně kritického Michaela Moora bylo ale v Cannes málo. Filmaři se ve filmech vraceli k historickým námětům a pohádkám ze života.

Velká část soutěžních filmů byla natočena s mezinárodním obsazením a v angličtině. Nástup angličtiny ve filmu je drtivý. Mexický producent a režisér Michel Franco natočil ve francouzsko-mexické produkci anglicky mluvený film Chronic. Hlavní roli domácího opatrovníka terminálně nemocných v něm hraje britský herec Tim Roth. Francovi se na malých plochách podařilo zachytit několik zajímavých lidských typů, kteří jsou v posledním stadiu života a důvěřují víc opatrovníkovi než své rodině. Opatrovník má pro ně totiž víc empatie než členové rodiny. Další patrný rys je tendence filmů k žánrové vyhraněnosti. Takový je například tchajwanský historický film Vrah (režie Hou Hsiao Hsien) – je to především film oslavující bojová umění v době čínské dynastie Tchang. Kolem filmu vznikl malý skandál, protože film byl v oficiálním programu veden jako čínský film a u Festivalového paláce chyběla tchajwanská vlajka. Kvůli tomu protestovalo tchajwanské ministerstvo zahraničí.

V mezinárodní soutěži bylo poměrně dost kvalitních filmů, ale málo formálně a obsahově překvapivých. Norsko-francouzsko-dánská koprodukce Hlasitější než bomby (režie Joachim Trier) o rodině, která se vzpamatovává ze smrti matky, válečné fotografky nebo Haynesův film Carol s příběhem lesbické lásky z 50.let patřily k těm nejlepším v programu. Nicméně vysloveně překvapivých filmů jako byl formálně i obsahově mimořádný maďarský holocaustový snímek Saulův syn bylo málo a objevily se v jiných oficiálních sekcích než v soutěži.

Unikátní zážitek poskytlo mimosoutěžní uvedení polopornografického filmu Láska v režii francouzského režiséra Gaspara Noé a v původní 3D verzi. Film líčí především velmi otevřeně pohlavní akty mladého Američana v Paříži se dvěma ženami (začínající herečky Aomi Muyock a Klara Kristin). Film není zcela pornografický, protože detailně zobrazuje jen mužský úd a pohlavní styk, nikoli však pohlaví ženy. Film byl v Cannes zakoupen do amerických kin firmou Alchemy a pro streaming firmou Netflix. Není zatím jasné, jestli mu Americká filmová asociace MPAA navrhne rating NC-17 (od 17 let) anebo R (děti pod 16 let jen v doprovodu dospělé osoby). Evropský plakát se vztyčeným penisem, který masíruje ruka ženy, by byl v USA se sloganem „Coming soon“ patrně neakceptovatelný. Podobně eroticky senzační byl také srbský film Panama v režii Pavla Vućkoviče, který líčí vztah sexuální závislosti Jovana a Maji. Byl uveden v sekci Určitý pohled.

Filmové pohádky

Ve filmu Nanniho Morettiho Moje matka (mezinárodní soutěž MFF v Cannes) vystupuje americko-italský herec, který dostal roli v sociálním filmu režisérky, jejíž matka je vážně nemocná (a hlavně o vztahu matky a jejích dvou dětí je nový Morettiho film). Americko-italského herce, který stále zapomíná svou roli a proklíná film, ve kterém musí vystupovat, hraje americký herec italského původu John Turturro. Jedna z jeho replik  zní: „Chci tady ostud pryč , chci se vrátit do reality.“ O to právě ve filmech letošních Cannes šlo. Nakolik je jejich realita realitou, nakolik je zaznamenaná konverzace přesným zachycením toho, o čem mluvíme. Nakolik jsou věrné dokumentární záznamy ze zemí, kde se unáší, zabíjí a vykonávají tresty smrti na ulici. Právě proto možná letošní filmy v Cannes provokovaly otázky, jestli je současný film vůbec ještě schopen držet krok se sociální a politickou realitou a vůbec se stavem světa. Všechno to se totiž v posledním desetiletí rapidně proměnilo.

Jedna z reakcí filmařů na stále složitější realitu je odklon od ní. V Cannes letos běželo poměrně dost pohádkových, melodramatických příběhů se zázračnými zápletkami. V úvodu festivalu to byl anglicky mluvený film italského režiséra Mattea Garrona Pohádka pohádek se Salmou Hayek a Vincentem Casselem v hlavních rolích. Film je natočen v angličtině, což usnadní jeho širokou distribuci. Opulentní pohádka je složena ze třech dílů se třemi pohádkovými hrdiny (Šípková Růženka, Popelka a Rapunzel, kterou mj. zpracovali bratři Grimmové). Garrone využil možností italského studia zvláštních efektů Makinarium, jehož malíři, sochaři a digitální umělci vytvořili pro film celou řadu pohádkových příšer, obrů a ještěrů a pohádkově snových scén. Film krásně ukazuje, jak svět lidových vyprávění byl před třemi sty lety plný globálních příběhů, protože vypravěče trápily podobné věci: bohatství a chudoba, odvaha velkých hrdinů, nebezpečí nadzemských bytostí, boj zla a dobra. I všemi kritiky v Cannes zatracený film amerického nezávislého režiséra Guse Van Santa Moře stromů není nic jiného než pohádka, tentokrát pohádka o umírání. Pokud se divák na tenhle film bude dívat jako na realitu, zůstane nespokojen. Film je inspirován unikátním místem zeměkoule – „lesem sebevrahů“ Aokigahara na úpaté hory Fudži. Hrdina filmu Arthur (Matthew McConaughey) je sužován chmurami po dlouhé manželské krizi (jeho manželku hraje Naomi Watts). Letí jednosměrně z Massachusetts do Tokia a putuje dál do nitra lesa. Kamera si pohádkově hraje s různými podobami hustého lesního porostu, který na 35 km čtverečních připomíná zelený vlnící se oceán. Cestou lesem potká Arthur jiného sebevraha (Ken Wanatabe), který byl v práci přesunut na nižší funkci a nemůže to unést. V zásadě jde o pohádku o smrti a ztracenosti v lese, něco na způsob moderního Jeníčka a Mařenky.

Francouzský režisér Jacques Audiard ve filmu Dheepan – oceněném nakonec Zlatou palmou – zas poněkud pohádkově ukázal, jak se rodina ze Srí Lanky utíkající před Tamilskými tygry dostane s falešnými pasy do Francie a nakonec zakotví v Anglii. A dokonce i tradičně realistický rumunský režisér Corneliu Porumboiu přesměroval ve svém filmu Poklad (sekce Určitý pohled) ze sociálna do pohádky. Film začíná jako realistický film o člověku jménem Adrian, který si potřebuje půjčit peníze, jde k sousedovi, ten mu nepůjčí, Adrian se ale vrátí a řekne mu, že má na svém venkovském pozemku poklad po prarodičích, a pokud mu soused půjčí, tak mu dá polovinu. Kopání pokladu je ještě realistické, pak ale přechází do směšna a nakonec do pohádky.

A není krásné romantické drama z přelomu roku 1952 a 1953 Carol od mistra amerického nezávislého filmu Todda Haynese také pohádka? Carol vznikla v britsko-americko-francouzské koprodukci podle románu Cena soli   Patricie Highsmithové. Tato autorka zemřela na leukémii 1995 ve věku 74 let jako milionářka, autorka dvaatřiceti knih a držitelka tří Edgarů a ve svých románech předběhla svou dobu. Uvědomila si, že ji nepřitahují normální ženy, ale ty, co uvnitř nesou část muže. O homosexualitě pak napsala svůj druhý román Cena soli, který vydala pod pseudonymem Claire Morgan. A právě podle něho po několika desetiletích vznikl film. Haynesovi se podařilo vytvořit emotivní portrét vztahu dvou žen – jedné, která pracuje jako prodavačka a chodí v obnošených šatech (Rooney Mara) a druhé, která má vilu, služku a chodí v norkovém kožichu (Cate Blanchettová). Vztah obou žen není líčen s takovou vášní jako francouzský Život Adély, už proto ne, že Cate Blanchettová zjevně nechce stavět na odiv své nahé tělo tak jako Léa Seydoux. Blanchettová pracuje spíš pohybem rukou, očí a záhadným usměvem. Nicméně záznam cesty za milostným vzplanutím je vylíčen přesvědčivě a silně. Komplikace jedné velké lásky nejsou zaznamenány nijak vyhroceně, aby bylo zachováno ladění romantického filmu. Je tu cítit tichý tón nostalgie i ujištění, že ženy se navzájem milovaly i v době, kdy to ještě nebylo společensky vůbec únosné. Také jedna pohádka, pohádka o velké a utajované lásce.

A pak tu byl ještě film, který měl hodně z pohádky. Natočil ho Belgičan Jaco Van Dormael a film se jmenuje Úplně Nový zákon (The Brand New Testament). Film prostřednictvím fantazijních obrazů líčí útěk desetileté dívky jménem Ea (Pili Groyne) z domu autoritativního otce (Benoit Poelvoorde), který si o sobě myslí, že je Bůh a podle toho i jedná s ostatními. Dívka požádá o pomoc Ježíše Krista, vystaveného na kredenci a ten jí poradí, že potřebuje osmnáct apoštolů, aby překonala otcovu nenávist. Dívka mezitím nedopatřením rozešle z otcova počítače textovou zprávu, z níž se stovky lidí dozvědí, kolik měsíců nebo let jim zbývá do konce života. To vyvolá paniku. Bubnem pračky potom Ea uteče na ulici a šest zbývajících apoštolů s pomocí bezdomovce skutečně najde. Jedním z nich je hlasatel evangelia, který má rád cirkus a gorily – hraje ho Catherine Deneuve. Nakonec manželka „Boha“ omylem restartuje počítač, zprávy z mobilu znázorňující čas zbývající do smrti zmizí a všechno se vrátí do obvyklých kolejí. Jen jeden z apoštolů se zatím dostane na Severní pól a „Bůh“ je eskortován do Uzbekistánu, kde s běženci montuje pračky.

Trh s filmy oživl, ale objevily se nové přízraky

Filmovému trhu v Cannes se po hubených letech začalo letos dařit. Bylo tu uvedeno 3300 filmů a 1000 filmových projektů. Navštívilo ho 11 000 filmových profesionálů. Celá řada titulů ze čtyř  hlavních sekcí festivalu byla nakoupena distributory nebo sales agenty. Překvapivě byl do distribuce prodán i soutěžní film Saulův syn (režie László Nemes), který úplně novým uměleckým způsobem nasvěcuje téma holocaustu.

Do hry jménem filmový průmysl začali ve větším vstupovat miliardáři. Jejich agenti se prezentovali v Cannes. Ostatně, miliardáři lační filmu tu byli vždycky, nicméně jejich roli později převzala velká studia. Nyní se vracejí zpět na scénu. To potvrdil například Mocah Green, jeden z manažerů společnosti Film Finance and Sales u Creative Artists Agency v Los Angeles. Podle jeho informací si dnešní miliardáři nevybírají filmy, témata a režiséry srdcem nebo přes milostné vzplanutí k filmové hvězdě jako dřív, nýbrž pomocí prvotřídních manažerských týmů zakládají strategické firmy, které vytvářejí dobře propojený filmový a mediální průmysl. S přispěním miliardářů vznikly už dříve filmy jako hudební snímek Whiplash, historický thriller Kód Enigmy, psychologický thriller Černá labuť nebo originální komedie Granhotel Budapešť. Filmový producent a distributor Avi Lerner, který od roku 1984 vyprodukoval na tři sta filmů, televizních seriálů a shows a založil respektované společnosti Nu Image a Millenium, je skutečný filmový mogul dneška. Jeho zájmem není vytvářet velkofilmy se stars, ale „balíky“ různorodých filmů s vyššími i nízkými rozpočty, které se pak dobře prodají. Orientuje se na koprodukce. Jeho zájmem nejsou jen snímky plné krve a výbuchů, ale něco, co vezme divály za srdce, jak v Cannes zdůraznil režisér Ariel Vromen (natočil například gangsterky The Iceman a Criminal – tu druhou právě připravuje na letní premiéru).

Méně potěšující, až šokující zprávou byla v Cannes ohlášená celosvětová expanze Netflixu, amerického poskytovatele streamovaných médií, který funguje v Severní a části Jižní Ameriky, v Karibiku a v části Evropy (Dánsko, Finsko, Irsko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko, Spojené království, Francie, Švýcarsko, Rakousko, Belgie a Německo). Expanze má nastat roku 2016. Americký producent Harvey Weinstein nazval Netflix „vizionářskou společností“. Jeden z manažerů Netflixu Ted Sarandos v Cannes oznámil, že internet do několika let zcela změní vnímání filmů. Netflix bude premiérovat filmy přes internet, tradiční kina přijdou zkrátka, i když Netflix s nimi do jisté míry počítá. Jinými slovy – tradiční způsob filmové distribuce – kino, VOD, DVD, televize se dostal mimo trend a Netflix toho hodlá využít. Bude ve velkém programovat filmy hollywoodských studií s odkupem práv ve výši do 1 miliónu dolarů za teritorium. Ukázalo se například, že filmy s americkým komikem, hercem, hudebníkem a producentem Adamem Sandlerem (Vodonoš, Velký táta) nejsou jen ryze americká záležitost, ale mají potenciál cestovat, protože Sandler má facebookové fanoušky po celém světě. Proto s ním Netflix uzavřel smlouvu na distribuci zatím čtyř filmů. V žádném případě ale firma nebude expandovat v zemích, kde místní zákony vyžadují příliš velkou časovou vzdálenost mezi premiérou v kině a v jiných médiích. Netflix bude mít zájem zejména na distribuci amerických kousků, protože neamerické mají v mimoamerických zemích jen 10 – 20 procent podílu na trhu. Sarandos ale řekl, že Netflix půjde i do produkce, a to amerických i neamerických filmů. „V každém případě plánujeme investovat do lokálních evropských filmů, do středně drahých amerických filmů s rozpočty do 50 milionů dolarů a do originálních filmů se známými herci.“ Nákup filmů se bude řídit přesnými pravidly – půjde vždy o celosvětová práva. Účast producentů na profitu se neplánuje. Budou to fixní garance, které Netflix producentům zaplatí bez ohledu na úspěch filmu. Nezávislé evropské filmy chce Netflix kupovat za výrazně nižší ceny, protože toto státně podporované „zboží“ prý produkuje malé zisky. V Číně, která je pro Netflix teritoriem snů, chce firma pracovat s místními filmovými nebo mediálními společnostmi, které znají terén. V Cannes se hned spekulovalo, která z čínských firem by to mohla být. Netflix ještě nemá přesnou strategii, jak čínský trh ovládnout. „V Číně jsou specifické modely práce, které jsme ještě neprovozovali,“ řekl Sarandos. V Číně se zatím podařilo Netflixu distribuovat jen politický seriál House of Cards, který kritizuje úplatnost demokratických politiků, což se čínským cenzorům líbilo. Evropští producenti se v Cannes do plánovaného systému distribuce opřeli se vší vehemencí. Řekli, že Netflix povede k destabilizaci evropského ekosystému podpor, protože žádný dotační systém pro evropské filmaře vůbec neplánuje. Sarandos ale kontroval, že evropští filmaři mají naopak díky Netflixu šanci získat globální publikum.

A aby toho nebylo málo, další černou můrou evropských filmařů se stala cenzura. Rumunsko-francouzský režisér Radu Mihăileanu v Cannes řekl, že se obává „omezení svobody projevu v mnoha zemích“, a to zejména po útoku na satirický časopis Charlie Hebdo. Mihăileanu utekl před diktaturou Nicolae Ceaușesca do Francie jako chlapec. „Rád bych varoval před tím, že různá témata je stále obtížnější popisovat, a to zejména témata náboženská. Současná situace zmrazí svobodu projevu,“ zdůraznil v Cannes. „Bylo by naivní se domnívat, že situace kolem filmů jako je americký film Interview o severokorejském diktátorovi Kim Čong-unovi nezmění způsob rozhodování ve filmovém průmyslu,“ řekl právní zástupce britské společnosti Channel 4 Prash Naik. Workshopy na Filmovém trhu intenzivně upozornily na to, že digitální distribuční platformy mění šíření i způsob vnímání filmu. Filmy na smartphonech a tabletech jsou realitou. Pro majitele práv a vysílatele to znamená výzvu ve vztahu k formátu i obsahu filmu. Nejistota producentů, jestli najdou vůbec distributora nebo vysílatele, poznamenala v Cannes mnoho diskusí filmových profesionálů. Odborníci evropských institucí se však jednoznačně vyslovili pro zachování kultury kin a filmových festivalů. Dalším tématem bylo, jak vybírat filmy do distribuce. „Dříve jsme vybírali filmy na festivalech,“ řekl Jakub Duszyński z firmy Gutek Film. „Nyní ale delegujeme výběr filmů na publikum. Používáme portál Festival Scope. Na této webové platformě lidé hlasují a oceňují své oblíbené filmy. Porota je sestavena z běžných lidí, kteří diskutují, hlasují a pomáhají tak vytvářet silnější vztah k divákům než kdykoli předtím.“

Češi v Cannes

Český moment byl v Cannes především díky krátkému filmu Retriever (režie Tomáš Klein, Tomáš Merta) v sekci Cinéfondation. Pozitvně zafungoval i výběr producenta Jana Macoly do programu Producers on the Move a Kristiny Hejdukové (Sirena Film), Jiřího Konečného (Endorfilm), Karly Stojákové (Axman Production), Pavla Strnada (Negativ) a Petra Tichého (Barrandov Studios) do Producers Network. Filmový trh se 3300 filmy navštívilo 11 000 filmových profesionálů, kteří tu mohli vidět i české filmy Ghoul, Koza a Kobry a užovky. Hodně se o Česku mluví také ve francouzském filmu Jsem bojovník (režie Laurent Larivière), který běžel v druhé hlavní sekci Určitý pohled. Tématem filmu je pašování a prodej psů s padělanými rodokmeny. Velká část psů přichází podle filmu do Francie z Česka. Film líčí příběh nezaměstnané, která zakotví jako ošetřovatelka v psím útulku a pronikne do tajů černého obchodu se psy. Výhradním dodavatelem nejrůznějších ras jsou Češi, kteří útulek pilně zásobují štěnaty bez certifikátů. Postkomunistické země ale nepřišly v Cannes zkrátka. Nejvíc byli přítomni Rumuni, potom Srbové, Chorvati a Maďaři.

Filmy o realitě

I přes potíže s distribucí filmů o realitě se objevily snímky, které se snaží ukázat současnou skutečnost tak, jak je. Francouzsko-belgický film Kovbojové (programová sekce Čtrnáctideník režisérů) v režii Thomase Bidegaina ukazuje jednak belgickou komunitu „kovbojů“, kteří žijí americkou country, americkou kulturou a jízdami na koních a na druhé straně složitou situaci v zemi, kde vládne islámský fundamentalismus. Film vypráví příběh „country“ rodiny se dvěma dětmi. V roce 1995, po jedné kovbojské oslavě, dívka Kelly zmizí. Později se sama ozve, že ji nikdo nemá hledat. Přijala islám a arabské jméno Aafia. Otec se přesto rozhodne ji najít, ale prostor, kde dívka může být, je prakticky neomezený. Může to být Belgie, Holandsko, Dánsko, Sýrie, Irák, Pákistán. Dívku, v jejímž pokoji najdou rodiče arabsky psané texty, patrně odvedl muž jménem Ahmed, který do té doby pokojně žil v Belgii. Nakonec po přibližně deseti letech (v době, kdy ještě nezačal islámský džihád) se sestru rozhodne hledat bratr Kid. V rámci mise OSN pro uprchlíky se dostane do Jemenu a Afghánistánu, kde získá přízeň muže, jemuž se říká Američan. „Nikdy neříkej ta hloupá slova Al Káida nebo Tálibán,“ poučuje chlapce „Američan“. „Američan“ má důvěru Arabů a vyjednává výměnu unesených lidí za peníze. „Američan“ Kida pod samopaly arabské ochranky převede do města Chaman v Balúčistánu, kde Kid najde Ahmeda, ale nešťastnou náhodou ho zastřelí. Žádnou stopu k sestře nenajde. Belgický konzul vykoupí Ahmedovu ženu Shazhanu, která má být hozena do jámy, a umožní Kidovi vycestovat i s ní. „Zrovna tak jako já se nikdy nevrátím do Pákistánu, tak ty nikdy nezjistíš, kde je tvoje sestra,“ řekne mu Shazhana.

Festival v Cannes ukázal radosti i obtíže filmového průmyslu dnešní doby. Běžela tu celá řada filmů o lásce, o nezaměstnanosti, o válkách. Diváci festivalu opět hledali své hvězdy a filmové společnosti se snažily prodat svůj produkt. Svazek zemí produkujících filmy se rozrostl o arabské země s  hlavním mediálním městem Abú Dhábí. Na Croisettě bylo slunečno, ne moc horko a z Cannes vzešla jedna jasná zpráva: pohyblivý obraz přežije a umění bude stále lákat ve všech zemích, protože je tajemné jako dívka Ea z filmu Úplně Nový zákon.

                                                                    Radovan Holub, Cannes

Komentáře

Bez komentářů

Napište komentář