FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

‘Cannes 2014’

O několika filmech 67. MFF v Cannes

V posledních letech nastal ve světě filmových festivalů paradox: běží na nich spousty filmů, které mají během několika festivalů relativně velkou návštěvnost, 100 000 diváků není výjimka. Ale pak jejich život rychle končí, filmy nejsou běžně distribuvovatelné, leda s podporou. A ta přinese často jen dalších několik tisíc diváků. Přitom natočení filmu samo stojí třeba milion i několik milionů Eur, a to z veřejných fondů.

Dobrou situací v produkci evropských filmů a kritickou situací v evropské distribuci se na 67. Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes zabývalo Evropské finanční fórum. Navštívila ho i předsedkyně mezinárodní poroty, novozélandská režisérka Jane Campion. Evropští producenti očekávají pomoc od inovativních technologií a nových distribučních kanálů. Evropský film může tímhle způsobem získat i návštěvnost až 700 000 počítačových diváků (počítáno na počet kliků) a být víc nezávislý na klasické distribuci. Evropští i mimoevropští producenti se shodli, že ve filmu žádná krize nebyla a není, nicméně televizní stanice dnes nakupují stále méně filmů, příjmy z home videa klesají, velcí distributoři jsou velmi opatrní a jdou po velkých filmech a velkých jménech. Točte, říkají televizní stanice režisérům a producentům, ale točte pro nás, kinofilmy nás nezajímají. Spíkři konference se shodli i na tom, že vytvořit evropskou diváckou obec je stále krásný sen, i když koprodukce mezi evropskými a mimoevropskými zeměmi běží jako dobře namazané soukolí. Například argentinsko-německo-francouzský film Utečenec (režie Diego Lerman) o útěku matky a syna od násilnického otce má jako koprodukčního partnera Polský filmový institut, i když film má argentinský obsah a argentinské herce a není v něm nic polského. Poláci jsou si tak jistí, že film získá podporu pro síť polských artkin, že do něj polská strana vstoupila. Film na festivalu v Cannes běžel v sekci Čtrnáctideník režisérů. Z filmového trhu odjela řada velkých distributorů s prázdnou. Americký producent a podnikatel Peter Brant se v Cannes nezávislých uměleckých filmů otevřeně zastal: „Myslím, že velké společnosti by měly být aktivnější v nakupování nebo produkci nezávislých filmů. Nezávislé filmy vytvářejí prostor pro studiové filmy, které přijdou později. I v minulosti bylo mnoho dnes slavných mainstreamových režisérů a producentů, kteří začínali na malých nezávislých filmech. Velká studia by určitě měla mnohem víc podporovat svět nezávislého filmu, aby získala talenty, s nimiž je možno jít dál.“

Kino reality

To, co filmový festival chce, se dá charakterizovat poměrně jednoduše: buď filmy ze skutečnosti a podle skutečných osudů, nebo poněkud vymknuté, bláznivé, ale nápadité snímky. Tohle byl také hlavní rozměr toho, co letos běželo v pěti hlavních programových sekcích MFF v Cannes. Jako 1001 dní dlouhý film, jako syrské kino realismu nazval režisér Ossama Mohammed svůj heroický film Stříbřité vody – Syrský autoportrét, který sestavil spolu se syrsko-kurdskou dokumentaristkou Wiam Simav Bedirxan z Homsu. Mohammed pracoval pro Národní filmový ústav v Damašku a pro film natočil pasáže revolučních demonstrací v Damašku, ve městě Banyias a v Daraa, zatímco Bedirxan dokumentovala obléhání Homsu zejména z pozice malých dětí. Své denní práce posílala přes internet Mohammedovi, který mezitím emigroval do Paříže. V Paříži získal Mohammed další snímky přes You Tube. Některé části filmu jsou natočené jen mobilem. Celý film je stylizován jako rozhovor obou filmařů, oba nezávisle na obraze komentují docela poeticky situaci. Díky tomu je film aspoň trochu snesitelný. Obsahuje totiž záběry mučení obětí vládními vojáky i odvlékání a bití nedostatečně revolučních jedinců revolucionáři, snímky zmrzačených koček a pobitých nebo zabitých lidí. Je tu i navracející se sekvence s demonstrantem, který musel líbat před vládními vojáky obraz Bašára Asada a líbat nohy vojáka, který ho mučil. Film Stříbřité vody – Syrský autoportrét byl uveden v programové sekci Určitý pohled za velké pozornosti francouzských médií.

Stříbřité vody – Syrský autoportrét

Stříbřité vody – Syrský autoportrét

Jako kino reality by se dal nazvat také francouzský soutěžní film Hledání v režii Michela Hazanaviciuse. Je to film z druhé čečenské války v roce 1999, ale francouzský režisér se nesoustředil na bojové akce, spíš na to, co následovalo. Exodus statisíců lidí, kteří ztratili střechu nad hlavou a snažili se dostat do sousedního ruského Ingušska, kde fungovala humanitární pomoc. Děj začíná v roce 1999, deset let po pádu železné opony. Ruská armáda byla v době, kdy byl prezidentem Boris Jelcin, do jisté míry rozložena a začínala se znovu stavět na nohy. Proto režisér věnuje velkou pozornost dějové lince s mladíkem Koljou (Maxim Emelianov). Je to obyčejný kluk, kterého policie chytí na ulici Permu při hulení a za trest ho odvede do armády. Tam Kolja zprvu trpí v polní márnici, je okopáván od mazáků i od velícího důstojníka, ale nakonec se dostane na frontu a pochopí, že musí střílet a zabíjet, pokud nechce být zabit sám. Dostává se do světa, který má úplně jiná pravidla. Film poprvé zcela jasně ukazuje, že ruská armáda se v Čečensku dopustila krutostí ve velkém a byly tu naplánovány velké vojenské akce, které musel schválit tehdejší premiér Vladimír Putin. Ruské armádě se tímto násilnickým způsobem podařilo rozložit celý čečenský národ a jeho kulturu. Právě proto se režisér rozhodl natočit film v Gruzii, protože v Čečensku by se podle svých slov mohl dostat do konfliktu s ruskou armádou. „Chtěl jsem udělat film, kde postavy nebudou prezentovat své přesvědčení nebo víru. Šlo mně o to, abych zachytil lidi, kteří jsou vystaveni válce. Natočil jsem film o Čečensku, ale může to být film o jakékoliv jiné válce. Měl jsem předtím zkušenosti s armádou, ale ne s ruskou armádou. O ruské armádě jsem si před natáčením hodně přečetl. Četl jsem například knihu Barva války od ruského novináře a válečného veterána z první čečenské války Arkadije Babčenka, který popisuje denní život vojáků. Z knihy jsem použil některé části… To, že ruští vojáci v Čečensku masakrovali civilisty, je historický fakt. Zjistil jsem, že ruská armáda je neuvěřitelný výkonný stroj, který umí vyrobit z běžných lidí vojáky. Tento stroj funguje velmi tvrdě a násilně. Vojáci ve válce nenáležejí nikomu jinému, jen válce, musí nenávidět a bojovat, nic víc.“ Film velmi otevřeně líčí druhou čečenskou válku jako válečné tažení následované genocidou, nikoli jako prostou protiteroristickou operaci. Evropská unie ale tuto interpretaci neuznává, proto je ve filmu terčem kritiky. Druhou dějovou linkou ve filmu je příběh jedenáctiletého chlapce jménem Hadji (Abdul-Khalim Mamatsuijev), jemuž před jeho očima ruská jednotka zabije otce a matku a chlapec se sám s vlnou uprchlíků dostane do ingušského Nazranu. Tam se ho ujme humanitární pracovnice EU (hraje ji režisérova manželka a star z jeho předchozího filmu The Artist Bérénice Béjo), nechá ho u sebe bydlet a vaří mu. Tahle linka, jak čečenský uprchlík k chápající dívce přišel, je z celého filmu ta nejméně uvěřitelná.

Ráje na zemi a nehostinná místa

Realistickou linku filmů ze skutečných prostředí podpořil v Cannes i německý režisér Wim Wenders, který za svůj film Sůl země dostal Zvláštní cenu poroty mimosoutěžní sekce Určitý pohled. Film pojednává o světoznámém brazilském fotografovi Sebastião Salgadovi. Wenders ho natočil spolu s fotografovým synem Julianem Ribeiro Salgadem. Líčí, jak určující pro Salgada bylo, že chodil do školy ve městě poblíž dešťového pralesa a setkal se s levicovými myšlenkami šedesátých let v době, kdy už žil v Paříži a Londýně. V roce 1973 začal pracovat jako fotograf pro noviny, agentury, výstavy. Film ale není chronologický. Zahajuje ho sekvence z vesnice v horách Západní Papuy. Tohle místo totiž Salgado považuje za ráj na zemi. Salgado považuje za ráj na zemi celkem pět míst na zaměkouli. K Salgadovým rájům patří také krajina brazilského státu Pará, kde žije kmen Zo’é, národ Nenetů na ruské Sibiři, ještěři a želvy Galapág a také nově založené pralesy Mata Atlantica v Brazílii. Tato místa jsou podle jeho názoru nadějí lidstva. Záhy po tomto optimistickém úvodu se dostáváme do pekla chudých, do částí země postižených migracemi a vykořeňováním lidí. Jsou to například zlaté doly Serra Pelada v Brazílii, kam směřují dělníci, dobrodruzi i intelektuálové z celé země a vracejí se buď bohatí, nebo mrtví. Salgadovy největší fotografické projekty v Latinské Americe (cyklus Jiná Amerika) nejsou o nic veselejší. Fotograf dostal do svých snímků mnoho utrpení. Jeho obrázky z krizových částí světa sdělují, že lidský život v oblastech světa jako je Rwanda, Brazílie, Nigérie či Bosna naprosto ztrácí hodnotu. Snímky Salgado komponuje podobně jako plátna starých mistrů. Kompozice a hlavní postava, to ústřední, co se v ten moment stalo: to dokáže jeho fotografie zachytit. Salgadovy cesty do Afriky přinesly další série fotografií, při kterých tuhne krev. Jsou to například obrázky z oblasti Sahelu na okraji Sahary a z regionu Tigray v Etiopii. Hladomory a migrace. Na konci tisíciletí vytvořil Salgado varovný celosvětový cyklus s názvem Workers. Byl patrně jediný fotograf, který důkladně a s nasazením života zachytil požár ropného pole Rawdatain v Kuvajtu v roce 2002 včetně zkázy královské zahrady s ptáky, jejichž křídla slepila nafta a kteří už nikdy nevzlétli. Největší důležitost přičítají Salgado i Wenders poslednímu cyklu Exodus. V něm na konci minulého století a na začátku tohoto zachytil fotograf migrace a odsuny obyvatel v Iráku, Indii, Palestině i jinde. Zvláštní pozornost věnoval genocidě v Rwandě v roce 1994, kdy bylo vyvražděno celkem půl miliónu lidí i následující genocidě v Kongu v roce 1997, kdy zmizelo 250 000 lidí. Za zvlášť důležitý z dějinného hlediska považuje Salgado exodus Srbů a Bosňanů z bývalých jugoslávských republik, protože k němu došlo v evropské zemi s vysokou životní úrovní a výbornou infrastrukturou. Tady se Salgado přesvědčil, že genocidy a migrace nejsou jen výsadou chudých zemí. „Potom, co jsem při fotografování genocid a migrací obyvatel viděl, už nevěřím na spásu,“ říká Salgado.

Další film, který je vybudován na realitě a z reality, i když má fiktivní postavy a zápletky, byl soutěžní film Timbuktu, natočený v koprodukci Mauritánie a Francie africkým režisérem a producentem Abderrahmanem Sissako. Tento oceňovaný africký tvůrce se narodil v Mali, žil v Mauritánii a nyní se pohybuje mezi Mali a Francií. Jeho nový film je vysoce aktuální, pojednává o islamistech. Ti na začátku filmu obrazoborecky střílí z kalašnikovů do tradičních afrických sošek. Bojovníci islámu působí nedaleko města Timbuktu a nutí vesničany žijící v hliněných chýších, aby přijali myšlenky džihádu. „Kouření je zakázáno, hudba je zakázána, ženy musí nosit závoje,“ vyhlašují ortodoxní vykladači náboženství, vyzbrojení samopaly, vlajkami a po ruce s dobrovolníky, ochotnými kdykoli střílet. Hudba i nezakryté hlavy nebo ruce žen jsou pro ně prostě „haram“, hříšné. Požadují také, aby se místní učili arabsky, protože lokální jazyk bambara je pro mnohé z islamistů nesrozumitelný. Místní jsou ale vzpurní. Ten, kdo neposlouchá, je potrestán. Bití přes záda pro ty, kdo přes zákaz hráli na kytaru, kamenování osob zahrnutých v písku za cizoložství. „Jsme vaši strážci,“ vyhlašují islamisté. Režisér filmu sám není proti islámu. „Islám jako každé náboženství je řízen láskou, vysokými hodnotami a tolerancí. Ale když tyhle tři věci zmizí, je to vážné,“ řekl Sissako v Cannes. Je až zarážející, kolik těchhle nehostinných území na Zemi máme. Je dobré, že se právě evropský film neuzavírá do své věže ze slonoviny a vydává se na výzkum tam, kde vznikají války, genocidy a odsuny obyvatel.

Timbuktu

Timbuktu

Fikce a hry

Na letošním MFF v Cannes velké fikce prostě nebyly. Je to jednak proto, že je překonává skutečnost, jednak proto, že mnozí mistři velkých fikcí jako Atom Egoyan nebo Olivier Assayas ve svých filmech v soutěži nepřinesli nic nového. Assayas dokonce uvedl to, co obvykle nazýváme europudink. Dokonce i ruský režisér Andrej Zvjagincev dostal do svého výborného soutěžního filmu Leviathan víc současné trpké ruské reality než je pro něho obvyklé. Jeho film o drsném opilci a slabém člověku Koljovi (Alexej Serebrjakov) má přitom i mytologický rozměr. Kolja se dostane do konfliktu se starostou města. Starosta operuje neomezenou mocí a potřebuje Kolju, jeho manželku a syna vystěhovat a prosadit na místě jejich domu developerský projekt. Kolja si najme advokáta z Moskvy. Advokáta ale zbijí a Kolju strčí do vězení. Gauner s posvěcením církve zvítězí, moře se bouří, ale mořská příšera stojí na straně zla.

Vypadá to, jakoby se stroj velké filmové fikce zadrhával. Proto jako osvěžení působily „malé fikce“. Italská herečka, zpěvačka a modelka Asia Argento měla v programové sekci Určitý pohled film Nepochopená o devítileté dívce jménem Aria s poněkud potrhlou matkou, která je komunistka a nymfomanka (Charlotte Gainsbourg), a sebevzhlíživým a agresivním otcem. Film je situován do roku 1984. Aria se cítí sama, pořád ji odněkud vyhazují, má jen kočku. Ale nedá se. Film není žádná sociální studie vykořenění, nýbrž vitálně a místy i vesele natočený snímek napěchovaný hudbou a akcí.

Nepochopená

Nepochopená

Do světa velkých fikcí nás vrací také nový film britského režiséra Mika Leigha Pan Turner s vynikajícím Timothy Spallem v hlavní roli. Režisér sociálních příběhů ze současnosti se pustil do neobyčejného portrétu provokativního umělce J. M. W. Turnera v předminulém století. Leigh sám v Cannes přiznal, že postava malíře ho fascinovala: „Je to záhadný muž a pro mě osobně je mistrem neobvyklého podání motivů, romantiky a vize světa. Géniové jsou většinou zvláštní lidé a mají konflikty s okolím. Mají ale často i vnitřní konflikty, třebaže navenek jsou okouzlující. Dospěl jsem k pocitu, že tento muž měl divokost v srdci. Miloval pracující lidi, často mezi ně chodil a hodně z nich čerpal. A k tomu měl půvabnou poetickou duši. Pro mě bylo velmi zajímavé zkoumat ten rozpor mezi jeho brutalitou a jemnou láskou v srdci, o níž nevěděl, jak ji použít.“ Celkově je ale Leighův film velká fikce s tóny úsvitů a západů slunce s bárkami v popředí.

Soutěžní film Mommy od enfant terrible kanadské kinematografie Xaviera Dolana pomáhá také obnovit víru, že fikce má ještě smysl (na rozdíl od debutu Ryana Goslinga, který je sice hodně fiktivní, ale jako celek nesmyslný). Mommy (podle řetízku na krku, dárku syna matce) je excentrická, ale skvělá studie soužití matky (Anne Dorval) a hyperaktivního syna trpícího neurovývojovou poruchou ADHD (vynikající Antoine-Olivier Pilon). Kluk je těžko zvladatelný a trpí záchvaty agrese. Sám o sobě mluví jako o „retardovi“, ale sní o tom, že bude jednou studovat na přední světové umělecké škole Juilliard v New Yorku. Dostane se místo toho do ústavu. Ale především je tenhle film velká fikce o lidech, kteří se neumějí nebo nechtějí dostat do souladu s realitou. „Film pro mě není běžná práce, ale je to můj způsob vyjadřování,“ řekl Dolan v Cannes. „Myslím, že pro nás všechny, herce, režiséra, kameramana to bylo upřímná práce. Pro mě je film trochu jako droga, které potřebujete pořád víc. S lidmi, kteří jsou tu se mnou, jsme tvořili svobodně, a to je to, co chci dělat. Potřebuju mít možnost se vyjádřit a možnost tvořit. Mým cílem není dělat prohlášení a nechci pracovat jako stroj. Navíc, nevím, kolik času nám zbývá. Vím, jsme mladí, ale nevím, kolik času mám, tak chci tvořit tady a teď.“ Možná tohle jsou slova, obsahující to hlavní poselství letošních Cannes.

Radovan Holub, Cannes