FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

‘španělský film’

Letošnímu jubilejnímu 40. ročníku Letní filmové školy chyběli souběhem nešťastných náhod výraznější (i původně potvrzení) hosté z řad tvůrců. Obvyklým autorským retrospektivám i nejširší, národnostně orientované programové sekci (soustředěné letos na Španělsko) proto ve většině případů odpadlo základní lákadlo v podobě přímého setkání, které vždy stimulovalo atmosféru, někdy napětí při projekcích. Pro španělský fokus a jeho programovou součást zaměřenou na současnou scénu by se určitě nabízela účast tvůrců jako je Albert Serra či Jaime Rosales (kteří shodou jiných náhod naopak již zanedlouho navštíví jihlavský festival), tady se ale dramaturg sekce David Čeněk rozhodl pro překvapivější řešení. Ze zkušených režisérů se v Uherském Hradišti představil u nás dosud méně známý, žánrově a temnými příběhy inspirovaný Agustí Villaronga, zatímco výběr ze španělské tvorby posledních let dostali na starost zástupci domácí kritiky – redaktoři webového časopisu www.elantepenultimomohicano.com. Možnost setkání se zástupcem média, studentem filmu, práv a mimochodem synem zdejšího velvyslance Ignaciem Navarrem tak nabídla namísto filmařské výpovědi specifický pohled z druhé strany, dotýkající se jak vývoje národní produkce, tak i pozic domácí filmové kritiky (nejen) v digitálních sférách.

V Sylviině městě (r. José Luis Guerín)

V Sylviině městě (r. José Luis Guerín)

Co byste odpověděl, zeptá-li se „kritik“ vás jako „kritika“ na smysl této činnosti? Jak se formoval názor na (filmovou) kritiku u vás a spolupracovníků vašeho webu?

Když jsme o tom nedávno v časopise diskutovali, zjistili jsme, že je velmi složité najít stejné hledisko, stejné pojetí. Každý totiž píše jinak. Každý máme svůj vlastní, jasně odlišený styl. Jsou tu autoři, které zajímá v podstatě literární přístup, věnují se hlavně příběhu a jeho interpretaci. Někdo zase píše silně pod vlivem emocí, které v něm film vyvolal. Já sám se nejčastěji zaměřuji na analýzu – estetickou a technickou stránku filmů zároveň. Mým cílem je, aby čtenář textu nacházel ve filmu další a nové významy – což je celkově dost složité, protože se do něj musí umět skutečně ponořit. Tři roky jsem studoval filmovou režii, ale už v té době jsem cítil, že mě víc zajímá filmy rozebírat a psát o nich. A když jsem jednou narazil na tento časopis, zkontaktoval jsem šéfredaktora a mohl jsem začít.

Web El Antepenúltimo Mohicano (Předposlední mohykán) funguje od roku 2008. Jste skupina spjatá generačně, založená třeba na osobních známostech? Drží redakci pohromadě nějaká společná ideová linie?

Celý ten projekt narůstal postupně: původně z iniciativy jediného autora, který na svém webu publikoval první text, toho si všimli druhý pisatel, třetí a postupně se přidali. Já jsem, tuším, čtvrtý v pořadí. V současnosti je nás už kolem třiceti – někdo díky osobní známosti, přátelství. Jsou tu ale i výrazně starší autoři. Například jeden z kolegů má přes padesát a stará se především o vlastní sekci zaměřenou na klubové a archivní filmy. Většina autorů působí v Madridu. Šéfredaktor Emilio Luna je ovšem z Cáceres, města víc na Jihu, a komunikuje s námi odtud. Jsme spíše otevřená skupina, která se různě rozrůstá: letos k nám například přispívá také kolegyně pracující v New Yorku pro OSN, a tak pro nás sleduje nové americké premiéry. Jiný kolega z Dublinu zase píše o anglosaských filmech. Věkově a myslím, že i názorově, je to velmi různorodá kombinace.

Je pro vás důležitý digitální formát, anebo se snažíte propracovat i k tištěné podobě?

Šéfredaktor Emilio Luna se pokoušel připravit několik vydání u něj v Cáceres. A potom to zkusit v Madridu. Nakonec se to ale nepodařilo z finančních důvodů. Náš web je nekomerční, nežije z reklamních ploch. Nabízíme jen jeden stálý odkaz na web artové distribuční společnosti. Pro většinu z nás jde vlastně o zálibu a honoráře dostává jen webový editor, který ale pracuje i v novinách. A podobně to mají i ostatní. Letos se ale čtenost hodně zvedla, protože jsme vyjeli taky do Cannes, na Berlinale, byli jsme i v Karlových Varech. Takže tištěnou verzi snad zkusíme už brzy.

Asi jediný známý tištěný časopis ze Španělska je Caimán Cuadernos de cine, částečně spjatý s francouzskými Cahiers du cinéma. Existuje mezi vaším webem a Cuadernos de cine nějaká rivalita nebo vzájemná diskuse?

Rivalita ani ne. Celá španělská kritická scéna je značně širší a pestřejší, takže nejde tolik o přímé vymezování. Je tu ale konkurence různých webů a recenzentských serverů na internetu. Je pravda, že tištěných časopisů je míň. Zrovna Cuadernos jsem ale nikdy příliš nesledoval, četl jsem jiné časopisy – Dirigido por nebo Fotogramas. V Cuadernos de cine ale působí můj dřívější pedagog, Carlos Reviriego, a je vidět, že se pod vedením šéfredaktora Carlose F. Herredera časopis velmi vyhranil a preferuje hlavně radikálnější a autorskou tvorbu. V tom se myslím náš web liší – že jsem konzervativnější. A všechny nás baví i komerční kinematografie, věnujeme jí dost prostoru.

Jakou úroveň má španělská deníková kritika? Je to „propast“ ve srovnání se specializovanými médii?

Je to různé, záleží na konkrétních případech. Nechce se mi kritizovat jiné kritiky. Samozřejmě, že z některých novin poznáte, že jsou svázané s určitými produkčními společnostmi a autoři tudíž mají za úkol ctít dohodu. Zkušení a známí kritikové – jako třeba Carlos Boyero z El País nebo Luis Martínez z El Mundo – mají ale vybudovanou zvláštní pozici a můžou si z ní dovolit kritizovat ostře, subjektivně a jejich texty neztrácí smysl. Carlos Boyero je možná vůbec nejradikálnější v názorech, je nekompromisní a na každém filmu najde spoustu výhrad. Je to jednoduché hledisko „líbí-nelíbí“, černobílé a plné emocí, ale já mám ten styl docela rád. Má v sobě spoustu energie. Boyero i Luis Martínez, který je mi zase blízký analytickým a filozofickým přístupem, píšou stylem, který se mi líbí víc než můj vlastní.

Samota (r. Jaime Rosales)

Samota (r. Jaime Rosales)

Jak dokázali domácí filmaři zareagovat na ekonomickou a politickou krizi, která měla ve Španělsku velmi silný průběh?

Krize obecně je docela „výhodným“ obdobím, protože pomáhá nacházet nové, vynalézavé přístupy a metody – je to dáno samozřejmě ekonomickou stránkou. Filmaři nutně zkoušejí levnější cestu, hledají levnou techniku a jiné záznamové formy – obrazově je pak kvalita třeba nižší, ale podstatná jsou témata a výpovědi postav. Ve Španělsku vzniklo za poslední roky několik filmů, které tuto změnu přímo reflektují: film Mapa (r. Léon Siminiani, 2012), který mám moc rád, je výborným autobiografickým deníkem, který sice začíná pokusy režiséra natočit plánovaný film, ale jediné, co nakonec vznikne, je tento autentický dokument. A motiv tvůrčího hledání a problémů, které krize přináší, se objevují i v dalších filmech.

V loňské soutěži Fórum nezávislých se v Karlových Varech hrál film Smutný pach masa (El triste olor de la carne, r. Cristobal Arteaga), znáte ten film? Jaká byla jeho domácí „životnost“?

Viděl jsem ho a líbil se mi díky stylu – jednozáběrový film. Dlouhé scény, ve kterých děj neustále pluje, v jednom toku právě jako zachycovaný čas. Takovou formu mám rád za její dynamičnost a intenzitu. Je to určitě přímé svědectví atmosféry krize. Pokud ale vím, tak se celkově do kin vůbec nedostal, jedině v domácím prostředí ve Vigu, kde byl natočený. Těch filmů je víc, co se ve Španělsku vůbec neprosadí, i když jsou během roku předváděné na spoustě zahraničních festivalů. Hlavně od mladých tvůrců. Rozumím tomu, že dostat je do kin doma ve Španělsku je teď extrémně složité, ale přijde mi, že to není správná cesta, a rád bych, aby mělo domácí publikum také šanci je znát.

Rýsuje se nějaká spolupráce mezi mladou generací?

Nevím o přímé produkční spolupráci – spíš tito filmaři přebírají podobné trendy a technologie. Vzniklo třeba několik filmů natočených kamerou z mobilu. Jsou to ale samostatné projekty. O nějakou společnou tradici, provázané zázemí jde třeba v katalánském filmu: to je fungující, tradiční centrum, s vlastním systémem i filmovou školou v Barceloně. Jestli jde o otázku společného, nového hlasu celé mladé generace si ale nejsem jistý. Není tu vlna, jen několik osobností.

V tematické kolekci, kterou jste pro Letní filmovou školu připravili, se neobjevují pouze filmy mladých tvůrců, zastoupeny jsou i současné filmy od již zkušenějších režisérů. Jak přesně lze pojmenovat klíč k výběru?

Chtěli jsme ukázat především autorské snímky, takové, které totiž u španělského publika nikdy příliš neuspějí a nejsou lákadlem jako domácí mainstream s hereckými hvězdami nebo žánrové filmy. Třeba horory – ty jsou v posledních letech skoro nejúspěšnější domácí produkcí. Dá se říct, že existuje boom hororových filmů. Ostatně vycházející z bohaté tradice předchozích dekád. Agustí Villaronga, který tu má retrospektivu, je dobrým reprezentantem starší generace 80. let. Náš výběr se ale řídil – i když jsme měli i jiné návrhy – vymezenou tematikou ženy ve filmu. A při volbě jednotlivých snímků nás už tolik nevázalo, jde-li o film začínajícího režiséra nebo někoho ze starších tvůrců. Důležitý byl ale výrazný autorský rukopis, v kombinaci s tématem.

Ženské protagonistky se ve filmech objevují v různých situacích. Někdy jde dokonce o pozici objektu, který pronásleduje mužská perspektiva – jako ve francouzsky mluveném V Sylviině městě (En la ciudad de Sylvia, r. José Luis Guerín). Překvapivé ale je, že se kromě nejvíc mainstreamové mozaiky tří ženských osudů Z tvého okna do mého (De tu ventana a la mía, r. Paula Ortizová, 2011) a druhé části stylově pozoruhodné studie následků znásilnění Elisa K. (2010) od Judith Colellové ve výběru neobjevilo více filmů od žen-režisérek.

Nevím, čím to je, ale bylo docela složité vybrat víc filmů, které by nebyly v mužské režii. Žen-filmařek je tu skutečně jen pár. Snad je to pro ženy – nejen ve Španělsku – stále obtížnější a ve filmu vládne machismus. Alespoň u nás. Nevím, jestli je to v české kinematografii jinak… Ale asi by bylo zajímavější vidět víc ženských pohledů. Jediná autorská „hvězda“ mezi španělskými filmaři je Isabel Coixetová.

Elisa K. (r. Jordi Cadena, Judith Colellová)

Elisa K. (r. Jordi Cadena, Judith Colellová)

Nejznámějším jménem ve výběru je Jaime Rosales. Sledovat jeho druhý film Samota (La soledad, 2007) v tomto kontextu ženského tématu zároveň ukazuje, nakolik snímek s nesmírně funkčním a precizním stylem dovede tematiku přesáhnout. Je to zároveň film o rozpojení, ztrátě kontaktu, tragédii, jež rodině způsobil šok madridského teroristického útoku. Jak je vnímán Rosalesův další autorský vývoj – až po letošní canneskou novinku?

Rosalesovy filmy jsou nekompromisní, drsné. Dovedou diváka zasáhnout napětím a emocemi, i když je potřeba podvolit se jejich realistickému stylu, který vyžaduje spolupráci. Myslím, že výbornou Samotu, která získala několik cen, ještě Rosales nepřekonal. Neviděl jsem sice následující Kulkou do hlavy (Tiro en la cabeza, 2008), který také zachycuje teroristický motiv, v jeho stylu ale existuje postupný vývoj se stejnými základy: dialogy, které jsou částečně improvizované, větší zájem o kompozici a obraz než o herectví, skoro až dokumentaristický přístup. Letošní Hermosa juventud završuje tyto principy a mám z něj silný zážitek. Zatímco předchozí, černobíle stylizovaný film Snění a ticho (Sueño y silencio, 2012) mě trochu zklamal – a popravdě si z něj už skoro nic nepamatuji, což není dobré znamení. Od Rosalese se teď každopádně čeká hodně. Po právu.

A jak je na tom solitér Albert Serra? Jakou pozici mají jeho filmy po úspěchu loňské casanovské variace Historka o mojí smrti (Història de la meva mort), vítězi z Locarna?

O Serrovi je složité cokoliv tvrdit a shrnovat, protože to je pro španělskou scénu de facto zapomenutý, neobjevený autor. Mnohem známější a diskutovanější je Rosales. Ale myslím si, že když Serra vyhraje tak důležitý festival a ten film se ani nepodaří uvést v distribuci, je to pro nás velká ostuda. Ovšem tak to někdy funguje. Filmaři třeba mají úspěch v zahraničí a na festivalech, ale doma ve Španělsku je nikdo nezná. Takový kontrast existuje i jinde – i Woody Allen je slavnější a oceňovanější ve Španělsku a po Evropě než v Americe.

Ptali se Matěj Nytra a Kateřina Chromková