Existují filmy, které jsou v České republice stále nasazovány do multiplexů, a přesto tam působí jaksi nepatřičně. Hrstka diváků v sále nad nimi kroutí hlavou, posílá si esemesky, nebo spolyká praženou kukuřici dříve, než čekala. Pokud rovnou z kina neodejde. Zákazník si koupí lístek na americký film a vidí něco, co se mu podobá jen velmi vzdáleně. To je případ filmů Shyamalana, Graye, Santa. A taky Hranice ovládání Jima Jarmusche.
Kdo by Jarmuschovy filmy neznal, mohl by si možná myslet, že reklamní slogan o akcí nabitém thrilleru není ironií. Samozřejmě, že je – jak potvrdí hned první záběry. Žánr je tu zastoupen pouze několika základními atributy, ty další jsou – jako u Jarmusche vždy – vtipně variovány. Nechybí zabiják, organizovaná síť spiknutí, zločin. Absentuje však emocemi naplněná akce. Jako zbraň postačí kytarová struna. Honičky nahrazují procházky městem, přestřelky čekání na nepřítele, rychlé dialogy dlouhé úvahy o filmech, hudbě, vědě, kosmu, zániku. Jsou to monology postav, které zabiják potkává během své cesty vyprahlým Španělskem za vykonáním své zakázky a které naznačují jakési spolčení bohémů proti novodobému kolonialismu, zosobněnému postavou Američana.
Hranice ovládání
Ale příběh je zde ještě méně důležitý než v předchozích Jarmuschových dílech. To, co převládá a co z Hranice ovládání činí opravdový filmový zážitek, jsou obrazy – vize, které nemají v příběhu své přímé opodstatnění. Vyplývají volně na povrch a zase mizí. Derou se na plátno z mezer mezi již tak řídkými událostmi. Zabijákovy zámlky, zdrženlivé pohyby a pohledy stále otevřených očí (ani v noci ho nevidíme spát) tlumí vyprávění a naopak posilují vizuální složku filmu. A zde Jarmusch s kameramanem Christopherem Doylem excelují v různě pojatých výjevech, ať už jde o záběry na pustou andaluskou krajinu, modernistickou architekturu Madridu či umělé kostýmy a líčení zvláště ženských postav, připomínajících vidinu ze snu či starého filmu.
Tím, že v sobě Jarmusch-vypravěč nakonec objevil výtvarníka, se tento americký filmař naplno přihlásil k evropskému odkazu velkých post-neorealistických režisérů Rosselliniho a Antonioniho, kteří ve svých poválečných filmech dali naplno prostor výtvarnému umění, rozvolňujícímu tradiční dramaturgii. Zabijákovo putování přírodní a kulturní krajinou má blízko k bloudění postav ve Stromboli, Cestě po Itálii, Dobrodružství a zcela evidentně Povolání: reportér (Španělsko, architektura, žánrový základ thrilleru). V těchto filmech se významová škála záběrů posunula od literárního sdělení směrem k vizuálnímu působení a kino mohlo být chápáno také jako alternativní galerie s pohyblivými fotografiemi-plátny. Další možnosti (barva, HD obraz, větší narativní volnost) v tomto ohledu v současnosti prozkoumávají hlavně režiséři mladší generace Apichatpong Weerasethakul, Jia Zhang-ke, Steve McQueen aj. Jim Jarmusch se k nim – k překvapení některých, kteří svou nevoli již vyjádřili – pouze připojil.
Jan Křipač
Hranice ovládání (The Limits of Control, USA – Španělsko – Japonsko 2009)
Scénář a režie: Jim Jarmusch
Kamera: Christopher Doyle
Hudba: Boris
Střih: Jay Rabinowitz
Hrají: Isaach De Bankolé (Samotář), Jean-François Stévenin (Francouz), Paz de la Huerta (nahá dívka), Tilda Swinton (Blondýna), Bill Murray (Američan) a další.
H.C.E., 116 min.
