FANTOMblog

Podobně jako v Miami Vice i ve Veřejných nepřátelích se ihned ocitáme v centru dění. Bez jakékoliv expozice sledujeme bankovního lupiče Johna Dillingera, kterého právě přivážejí do věznice, a v zápětí i jeho ozbrojený útěk na svobodu. Již samotný úvod do jisté míry předjímá strukturu celého snímku, jemuž chybí obligátní dramaturgický oblouk, počínající přerodem obyčejného muže v gangstera, veřejného nepřítele číslo 1., pokračující vzestupem a následným pádem. Michael Mann sice zakončuje svůj film Dillingerovou smrtí před Chicagským biografem, nicméně jako tradiční životopis Veřejní nepřátelé rozhodně nepůsobí. Důraz není kladen ani tak na fakta (o životě amerického gangstera se divák dozví jen sporadicky), ale na atmosféru doby a vztahy mezi postavami. Mannovy příběhy jsou protkány fascinací střetu dvou silných charakterů, ať již stojících vzájemně bok po boku na straně dobra – Insider: Muž, který věděl příliš mnoho, Miami Vice, nebo jako protivníci – Nelítostný souboj, Collateral. Veřejní nepřátelé jsou rovněž postaveny na konfliktu dvou výrazných protihráčů. Mezi Johnem Dillingerem a jeho protivníkem, agentem FBI Melvinem Purvisem však nevzniká ono zvláštní pouto a nestandardní vztah, jako je tomu v Mannových předchozích filmech. Střet obou nepřátel je mnohem instinktivnější a přímočařejší, bez větší dávky melancholie, jež usedla na vyznění finální scény v Nelítostném souboji či Collateralu. Dillingerův hořkosladký osud je působivě ilustrován v několika scénách – v jedné z nich se Dillinger drze prochází policejní služebnou a tam se dává do řeči s policisty, druhá je pak situovaná do biografu, kde, těsně před začátkem filmu, sleduje na plátně zatykač na sebe sama.

Veřejní nepřátelé je typ filmu, na který je třeba si navyknout. Divák je zprvu poněkud šokován patinou filmového obrazu, specifickou texturou, na míle vzdálenou té, které dosahuje většina dobových snímků. Teprve, když si oči zvyknou na frenetickou formu, rozevře se před divákem – na poměry mainstreamového filmu – radikální a neobvyklý vizuální výraz, v němž absentuje většina formálních klišé. Digitální kamera dodala obrazu – zejména pak v přestřelkách – na autentičnosti a dynamice, takže se většina scén ještě více přibližuje realitě. Filmová estetika Veřejných nepřátel vychází i z konfrontace syrových a nepřikrášlených video záběrů se záběry točenými na filmovou surovinu, jejichž ostrost a prokreslení působí jak z jiného světa. Zatímco v  Miami Vice digitální kamera ještě nacházela opodstatnění kvůli celkově moderní tváři filmu, Veřejní nepřátelé by vzhledem k tématu a dobovému ukotvení primárně vyzývali k daleko konzervativnějšímu uchopení. O to větší riziko musel režisér podstoupit, když se rozhodl snímat retro látku na jednu stranu velmi nápaditě, ale zároveň i způsobem, jež dozajista řadu diváku nepřesvědčí, dost možná odradí. Mann se zkrátka snaží, aby divák při sledování filmu zažíval i s ozkoušenými postupy zcela novou zkušenost a to nejen ve vztahu k obrazu, ale i zvukové stopě. Realističnost zvuku a design zvukových efektů je vskutku ohromující, autenticita přestřelek mrazivá, takže teprve nastupující hudba poskytuje určitý druh úlevy.

Veřejné nepřátele lze označit za mimořádné dílo, a to i navzdory tomu, že se režisér v podstatě zříká okázalosti a epičnosti, což mu látka dozajista nabízela. V kontextu žánru takřka experimentální zacházení s formou jen nahrává výlučnosti tohoto titulu, který není glorifikací osobnosti Johna Dillingera, ale ani prvoplánovým atakem na pokroucenost či agresivitu doby. Ač se jedná o příběh ve své podstatě velice banální, strohý v dialozích, ukrývá se pod jeho povrchem intimní a sevřené drama. Po Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007, r. Andrew Dominic) tak přichází další snímek, který stejně netradičním způsobem zachycuje osudy slavného zločince.

Lukáš Masner

Veřejní nepřátelé (Public Enemies, USA 2009)
Režie: Michael Mann
Scénář: Ronan Bennett, Michael Mann, Ann Biderman
Kamera: Dante Spinotti
Hudba: Elliot Goldenthal
Střih: Jeffrey Ford, Paul Rubell
Hrají: Johnny Depp (John Dillinger), Christian Bale (Melvin Purvis), Marion Cotillardová (Billie Frechetteová), Billy Crudup (J. Edgar Hoover), David Wenham (Harry ´Pete´ Pierpont), Giovanni Ribisi (Alvin Karpis) a další.
Bontonfilm, 140 minut

Existují filmy, které jsou v České republice stále nasazovány do multiplexů, a přesto tam působí jaksi nepatřičně. Hrstka diváků v sále nad nimi kroutí hlavou, posílá si esemesky, nebo spolyká praženou kukuřici dříve, než čekala. Pokud rovnou z kina neodejde. Zákazník si koupí lístek na americký film a vidí něco, co se mu podobá jen velmi vzdáleně. To je případ filmů Shyamalana, Graye, Santa. A taky Hranice ovládání Jima Jarmusche.

Kdo by Jarmuschovy filmy neznal, mohl by si možná myslet, že reklamní slogan o akcí nabitém thrilleru není ironií. Samozřejmě, že je – jak potvrdí hned první záběry. Žánr je tu zastoupen pouze několika základními atributy, ty další jsou – jako u Jarmusche vždy – vtipně variovány. Nechybí zabiják, organizovaná síť spiknutí, zločin. Absentuje však emocemi naplněná akce. Jako zbraň postačí kytarová struna. Honičky nahrazují procházky městem, přestřelky čekání na nepřítele, rychlé dialogy dlouhé úvahy o filmech, hudbě, vědě, kosmu, zániku. Jsou to monology postav, které zabiják potkává během své cesty vyprahlým Španělskem za vykonáním své zakázky a které naznačují jakési spolčení bohémů proti novodobému kolonialismu, zosobněnému postavou Američana.

Ale příběh je zde ještě méně důležitý než v předchozích Jarmuschových dílech. To, co převládá a co z Hranice ovládání činí opravdový filmový zážitek, jsou obrazy – vize, které nemají v příběhu své přímé opodstatnění. Vyplývají volně na povrch a zase mizí. Derou se na plátno z mezer mezi již tak řídkými událostmi. Zabijákovy zámlky, zdrženlivé pohyby a pohledy stále otevřených očí (ani v noci ho nevidíme spát) tlumí vyprávění a naopak posilují vizuální složku filmu. A zde Jarmusch s kameramanem Christopherem Doylem excelují v různě pojatých výjevech, ať už jde o záběry na pustou andaluskou krajinu, modernistickou architekturu Madridu či umělé kostýmy a líčení zvláště ženských postav, připomínajících vidinu ze snu či starého filmu.

Tím, že v sobě Jarmusch-vypravěč nakonec objevil výtvarníka, se tento americký filmař naplno přihlásil k evropskému odkazu velkých post-neorealistických režisérů Rosselliniho a Antonioniho, kteří ve svých poválečných filmech dali naplno prostor výtvarnému umění, rozvolňujícímu tradiční dramaturgii. Zabijákovo putování přírodní a kulturní krajinou má blízko k bloudění postav ve Stromboli, Cestě po Itálii, Dobrodružství a zcela evidentně Povolání: reportér (Španělsko, architektura, žánrový základ thrilleru). V těchto filmech se významová škála záběrů posunula od literárního sdělení směrem k vizuálnímu působení a kino mohlo být chápáno také jako alternativní galerie s pohyblivými fotografiemi-plátny. Další možnosti (barva, HD obraz, větší narativní volnost) v tomto ohledu v současnosti prozkoumávají hlavně režiséři mladší generace Apichatpong Weerasethakul, Jia Zhang-ke, Steve McQueen aj. Jim Jarmusch se k nim – k překvapení některých, kteří svou nevoli již vyjádřili – pouze připojil.

Jan Křipač

Hranice ovládání (The Limits of Control, USA – Španělsko – Japonsko 2009)
Scénář a režie: Jim Jarmusch
Kamera: Christopher Doyle
Hudba: Boris
Střih: Jay Rabinowitz
Hrají: Isaach De Bankolé (Samotář), Jean-François Stévenin (Francouz), Paz de la Huerta (nahá dívka), Tilda Swinton (Blondýna), Bill Murray (Američan) a další.
H.C.E., 116 min.

Divadlo život

„If we shadows have offended, think but this; and all is mended that you have but slumbered here while these visions did appear and this weak and idle theme no more yielding but a dream.“

Hrdinové tragikomické fresky Arnauda Desplechina jsou aktéry velkého divadla zvaného život.

Do severofrancouzského městečka Roubaix se na vánoční svátky sjíždějí členové rozvětvené rodiny Vuillardů. Cíl? Nalézt vhodného dárce kostní dřeně pro nemocnou matku rodu, sjednotit disfunkční rodinu a v neposlední řadě oslavit Vánoce.

Hraje se divadlo všech forem. Coby předkrm se servíruje to pimprlové, kdy loutky sehrají tragickou prehistorii rodiny. Na samém vrcholu děje jest předvedena tradiční Vánoční hra v podání nejmladších Vuillardů. A tečku za filmem obstará adekvátní citát ze Shakespeara.

Zdánlivě nepodstatné divadelní střípky z ohromující vztahové mozaiky Desplechinova filmu jsou východiskem ke vnímání Desplechinova filmu: Divadelní stylizaci přisuzuje Desplechin řadě monologů jednotlivých postav pronášených přímo do kamery, což jej spojuje s Rivettem či Bergmanem. Scénami na jevišti se stávají i dílčí momenty příběhu (soud, půlnoční diskotéka, zkoušení šatů v obchodě atpod.). Především však hrají divadlo samotní Vuillardové. Skrývají své kostlivce ve skříních. Tají své touhy a bolesti. Vědomi si publika (v divadle ostatně někteří z nich i přímo pracují či pracovali) konají leckdy až nepatřičně, hystericky. Přehánějí či naopak utajují. Život je pestrý a Vánoční příběh je o životě. Desplechin míchá s formami (stylu herectví, způsobů snímání) jako DJ Ivan s gramodeskami při koncertu. Opětovně si hraje s žánrovými variacemi (tentokráte si vzal na mušku především hollywoodský subžánr filmů Home for the Holidays). Kloubí komedii s tragédií, propojuje svůj film s divadlem a literaturou (co scéna, to citace), přičemž neméně významnou roli hraje i výběr použité klasické i současné hudby. Přemírou odkazů a citátů Desplechin vytváří další a další odbočující uličky, díky čemuž má divák na jedné straně pocit, že je svědkem čehosi neohraničeného, nemajícího začátek a konec, na straně druhé v něm sílí vědomí univerzální platnosti daných situací, které by se při troše štěstí či smůly mohly přihodit i jemu. Zároveň však touto svou zálibou v odkazech dává Desplechin najevo, kterak jsou jeho autorské filmy osobní. Ostatně v Roubaix se Desplechin narodil, měl 3 sourozence, prošel si rozchodem a vyhrocenou soudní pří se svoji ex-přítelkyní, podobně jako Henri Vuillard se svoji sestrou…atd.

Právě ona zakončuje film citátem ze Shakespearova Snu noci svatojánské a doufá, že vše se ukáže být pouhým snem. Ovšem coby zkušená divadelní herečka musí moc dobře vědět, že Pukem nalíčené peripetie ve skutečnosti žádným snem nebyly. Takže jak to vlastně dopadne s onou transplantací?  Přežije Junon Vuillardová? Můžete si hodit mincí – panna nebo orel? Život je hra a hra je základem divadla. A to platí i ve filmech. V těch Desplechinových obzvlášť.

Vít Peřina

Vánoční příběh (Un conte de Noël, Francie 2008)

Režie: Arnaud Desplechin

Scénář: Emmanuel Bourdieu, Arnaud Desplechin

Kamera: Éric Gautier

Hudba: Grégoire Hetzel

Střih: Laurence Briaud

Hrají: Catherine Deneuveová, Mathieu Almaric, Melvil Poupaud, Emmanuelle Devosová, Chiara Mastroianniová a další.

NFA, 143 minut