FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Archiv: Prosinec, 2010

Seminář britského filmu

By on Prosinec 17, 2010

Vloni byl program Semináře britského filmu věnován punku a i letos se jeho organizátoři rozhodli pokračovat v prozkoumávání vazeb mezi filmem a hudbou. Téma bylo nasnadě: John Lennon – a tak se do Uherského Hradiště sjeli cinefilové spolu s příznivci slavného Beatla, což přehlídce zajistilo velmi slušnou návštěvnost. Tato souhra pravidelného prosincového termínu konání a kulatého výročí Lennonovy smrti však sama o osobě ještě nic neznamená. To, že se seminář nakonec vydařil, je dané několika dalšími okolnostmi.

Tou hlavní je důslednost a vyváženost programu. Dramaturgie byla zaměřena výhradně na Lennonovu osobnost a nevypomáhala si popularitou Beatles. Přednost tak dostal dnes mírně upozaděný film Jak jsem vyhrál válku před ostatními Lesterovými režiemi Perný den a Pomoc!. Jediným filmem s Beatles zůstala Žlutá ponorka, v níž jsou členové kapely „pouze“ animovanými postavami a která byla „strategicky“ odpromítána v okrajových časech. Z lennonovské filmografie pak byly uvedeny výhradně snímky, které se vyhýbaly jakékoli skandalizaci a naopak pojednávaly o hudebníkově kariéře v širších souvislostech, nebo se zaměřovaly na opomíjené aspekty jeho života (např. dospívání, mírové aktivity, další informace o soukromí a politickém tlaku v americkém „exilu“). Tyto rysy se objevovaly napříč filmovými druhy hrané fikce, dokumentu a experimentální kinematografie. Navíc fakt, že celý jeden programový blok byl věnován experimentálním snímkům Lennona / s Lennonem, lze chápat také jako důležitý příspěvek, rozšiřující známý mediální obraz o tomto – nejen – zpěvákovi. Z filmového deníku Happy Birthday to John od Jonase Mekase, zařazeného do bloku experimentů, i z jiných Mekasových vzpomínek roztroušených v dalších filmech pak vyplývá masmédii jinak ignorovaný pohled na Lennona jako na „pouhý“ popový doprovod umělecky výbojné Yoko Ono. Pro newyorskou avantgardu 70. let byla stěžejní právě japonská výtvarnice (a filmařka, hudebnice atd.), nikoli slavný hitmaker. Což tedy vybrat Yoko Ono jako téma jednoho z příštích filmových seminářů (ať už v Hradišti, či jinde)? Nicméně byl to také nebývale silný partnerský vztah, který inspiroval oba dva k jedinečným počinům – a to, myslíme si, i v rámci samotných Beatles. Bez Yoko Ono by byl Lennonův přínos, a tedy i celkový hudební výraz Beatles chudší.

John Lennon ve filmu Two Virgins

Lennonova osobnost ovšem nebyla představena pouze skrze filmy. Na literárních čteních byla připomenuta jeho nonsensová poezie, přičemž záludnosti při jejím překládání do češtiny přiblížili autoři překladů během samostatné besedy. Lennonova hudba zazněla v rámci poslechového pořadu Petra Nožičky, přednášky Petra Gratiase a nočních DJ setů v klubu Mír. Výtvarný doprovod přehlídky zajišťovala výstava fotografií, sledující proměny legendární Lennonovy zdi na pražské Kampě od 80. let do současnosti. Toto pro hradišťské akce charakteristické rozpětí mezi různými uměleckými projevy tak našlo v Lennonovi zcela přirozené, jednotící téma. Zachován zůstal i dramaturgický záměr odprezentovat některé vedlejší cykly, vybrané ovšem tak, aby svým rozsahem a významem nezastiňovaly cyklus hlavní. Letošní volba byla v tomto přesná: britskou kinematografii zastupovala skupina snímků, které v posledním roce zaznamenaly největší mezinárodní ohlas (za pozornost stojí zejména české premiéry Bright Star Jane Campion a Dalšího roku Mikea Leigha), česko-slovenský cyklus byl zacílen na filmovou reflexi osobnosti Nicholase Wintona, v jehož životě se dramaticky prolíná ostrovní historie se středoevropskou. Programový kruh je uzavřen.

Bed In Lennona a Ono v Montrealu

I když letošní ročník probíhal v náhradních prostorech (kino Hvězda procházející kompletní rekonstrukcí bylo nahrazeno menším sálem Reduty) a nakonec z vážných rodinných důvodů nemohl dorazit hlavní host, hudební publicista Bill Harry, uskutečnila se celá akce naprosto hladce bez větších organizačních problémů. To přispělo k celkově uvolněné atmosféře, podpořené neformálními setkáními u sklenky vína či procházkami v zasněženém předvánočním městě. „Zimní filmovka“ tak důstojně doplnila hlavní hradišťskou akci – Letní filmovou školu –, i když ji Asociace českých filmových klubů nepořádá. Pořadatelem semináře zůstávají pouze Městská kina Uherské Hradiště, jejichž ředitel Josef Korvas sestavil pro letošek úplně nový, mladý tým, který odvedl zcela profesionální práci: včetně původní koncepce, programové náplně bez zbytečných změn, shippingu filmů, kvalitních projekcí, pravidelných úvodů a obsažného, editorsky pečlivě ošetřeného katalogu. 

V této souvislosti stojí za to zmínit i jednu mediální dohru, která po skončení semináře následovala a která stále pokračuje. Hlavní dramaturgyní festivalu a autorkou většiny textů v katalogu je Jana Bébarová, jejíž starší recenzi na lennonovský film Nowhere Boy z drtivé většiny opsal známý hudební kritik Vojtěch Lindaur do podzimního speciálního čísla časopisu Reflex o Johnu Lennonovi. Tento novinář nejen, že ve „svém“ textu článek Bébarové necitoval, ale vydával ho za svůj. Když na tento fakt v dopise upozornil Lukáš Gregor, zakladatel filmového časopisu 25fps, kde byl původní článek Bébarové v květnu uveřejněn, dočkal se od Lindaura vyhýbavé odpovědi a ze strany šéfredaktora i vedoucího kulturní rubriky Reflexu pouze dlouhého mlčení. Když po několika slušných prosbách o reakci nakonec vedoucí kulturní rubriky Milan Tesař odepsal, jeho odpovědět byla vůči Gregorovi, Bébarové i celé 25fps přinejmenším přezíravá, ne-li přímo arogantní. Jak je tedy možné, že časopis, který se v této zemi vydává za přední společenské a kulturní periodikum, trpí takovou profesně nezodpovědnou praxi? A jak je možné, že takovýmto způsobem komunikuje s kolegy v oboru? A jak je možné, že neví o těch, kteří už léta vytvářejí jeden z mála filmových časopisů u nás (dodržující pochopitelně zcela elementární pravidla oborové publicistiky), dále jsou např. pravidelnými přispěvovateli do jiných periodik, vyučujícími na filmových školách, členy redakce Filmových listů při Letní filmové škole nebo dramaturgy britského a archivního semináře? Je po to všem vůbec možné pracovat dál v oblasti kulturní publicistiky? Možná ano – ale vyjma oblasti filmu. Zde jsou zmínění pánové kolem Reflexu prostě nekompetentní.

Jan Křipač, Ekaterina Stetsenko

P. S. Celou „kauzu Reflex“ nejdete shrnutou zde:

http://25fps.cz/2010/ztraceno-v-prekladu/