ATTENBERG Athiny Rachel Tsangari
Jeden z nejlepších objevů loňského festivalu v Benátkách, řecká filmařka Athina Rachel Tsangari, se svým dramatem ATTENBERG představí českým divákům už za nedlouho na MFF v Karlových Varech díky přehlídce současné vlny řeckého filmu. Ta od roku 2008 pravidelně osvěžuje největší akce a v případě snímku Kynodontas Yorgose Lanthimose si ze svých soutěžních sekcí odnáší i vítězství, ovšem jako každá jednoduchá nálepka v dnešní praxi nadnárodních produkcí ani tato nedokáže plnohodnotně popsat skutečný kontext. A. R. Tsangari pojí s běžnou domácí tvorbou jen nemnoho: film vystudovala v Texasu a první snímek The Slow Business of Going (2001) natočila v angličtině; v Řecku se zatím kromě produkce (spolupracuje právě s Lanthimosem) věnovala pouze oficiální sféře včetně tvorby videoprojekcí pro athénskou olympiádu. Hlavní roli ve filmu ATTENBERG navíc ztvárnila v Benátkách hereckou cenou dekorovaná Ariane Labed, jež je francouzského původu a která neuměla během natáčení ani slovo řecky, tudíž se text učila foneticky. Je paradoxní, že právě ona skrze snímek reprezentuje současnou řeckou dospívající generaci, na druhou stranu právě tím se potvrzuje problematičnost užitého slova řecký. Do jaké míry tedy v uměleckém oboru platí národností označení, zvláště když je příběh vyvázán z lokálních žánrových schémat a tématem i stylem je srozumitelný při troše filmové vzdělanosti kdekoli po světě?
Ariane Labed ztvárňuje třiadvacetiletou dívku Marinu, která žije s otcem v malém továrním městě v zálivu (jde o místo, kde Tsangari strávila dětství) a ve zdejší vylidněné pustotě se za asistence jediné kamarádky Belly učí, jak zrát, jak dospět. Film zachycuje její psychiku v pohybu; věk nových poznávání a nutnosti navyknout na tíhu vlastní budoucnosti a ztrátu jistot je plný útěků a nerozhodného pochodování z místa na místo, a zase zpátky, jinak. Skládání mozaiky Marininy mysli je tou nejdůslednější koncepcí, kterou ATTENBERG namísto lineárního vyprávění příběhu uplatňuje, a jednotlivé typy dílků, jež se ve filmu soustředěně mísí, bychom mohli rozdělit na několik druhů:
1) Esteticky laděné obrazy, jež se ovšem ve střihových pasážích rychle vyměňují. Prim v nich hrají barvy – oranžová, odstíny modré, zelené na bílém, šedivém a matném pozadí; vynikne v nich zvětralá struktura holých zdí, nálada jižního přímořského klima, industriální ráz kraje. Otáčející se ostřikovač trávníku občerstvuje zahradu, panoramatické nadhledy uklidňují odtažitým tichem. Tyto obrazy utvářejí rytmus filmu a snaží se diváka vést k zvědavému ohledávání prostoru, průzkumu skutečnosti v jejích malých, ale klíčových detailech. Ve statických záběrech funguje princip rovnocennosti člověka s okolním světem, kompozice nectí jeho výsadní postavení, pokud právě neprobíhá akce.
2) Styly chůze, které nacvičují Marina s kamarádkou Bellou. Bílý chodník je jakousi běžeckou dráhou a pochod, jež dívky podnikají ve stále týchž tmavě modrých šatech a vysokých botách, připomíná potrhlou chůzi Monty Pythonů; styl se stává postupně více a více groteskním a absurdním, jak se hlavní hrdinka za asistence své mentorky postupně osvobozuje a proniká – díky ní či již samostatně – do záhadných tajů sexuality, vztahů (trénink líbání, porovnávání ženských a mužských tělesných znaků, testování orientace). Výstupy komentují posun v ději – jako chorál v řeckém dramatu. Jako by se v těch momentech čas zastavil a probíhala rekapitulace dosavadního stavu poznání. V Marininém životě se právě něco zásadné mění; je nutné být připraven a kontrolovat jednotlivosti.
3) Čas, který Marina tráví s otcem. Jejich komunikace, společné mlčení i dovádění, fakticky tesklivé loučení. Spyros je architekt, projektant továrního charakteru města, a spolu s utichnutím výroby, automatizací provozu se chystá na odpočinek i on, neboť je v pokročilém stádiu rakoviny. Marina s ním absolvuje všechna vyšetření, zamlčené čekání v nemocničních chodbách, domácí melancholii.
Spyros byl jediným mužským vzorem, s nímž se Marina prozatím v životě setkala; cestu za osamostatněním a novou budoucností, do které jí otec předává zkušenosti a věčné osvícenské rady, začíná ještě za jeho netušené kontroly, když se seznamuje s cizincem, jež se náhle objevuje ve městě. Muž (jehož odvážně ztvárnil Yorgos Lanthimos) je pro Marinu výzvou k finální zkoušce z dospělosti – vytvoření milostného vztahu.
Studujíc prakticky funkce vlastního těla, Marina pozoruje rozdíly mezi lidmi navzájem, mezi ženami a muži, mezi lidmi a zvířaty a neživým světem, který je obklopuje. ATTENBERG je náročnou poetickou verzí přírodopisných dokumentů Sira Richarda Attenborougha, které ostatně otec s dcerou pravidelně sledují v ložnici u televize. Při pořadu živě imitují opičí gesta a v hádavou zvířecí řeč beze slov někdy přechází i jejich obyčejný lidský hovor; v člověku se čas od času vznítí jeho spořádaná rozumová aparatura a v takových chvílích se pak vrací k divokým instinktům, společným pro všechny živočichy. Antropologická analýza, za níž tedy film může bez rozpaků být přijímán, je pak nejvíce otevřená při pozorování sexuálního chování jedinců (Marina se pravidelně setkává s cizincem v jeho bytě). A zde již tkví rozdíl mezi náznakovým portrétem a důslednou studií, jež při sledování překvapuje tím, kam až ve své explicitnosti zachází.
Vše se ovšem děje s jemnou citlivostí typicky elegantního stylu moderní ženské kinematografie. Film není profesorsky chladný a nechová se ke svému studijnímu materiálu odtažitě jako v badatelně. Naopak výsledné aranžmá je vcelku temperamentně podbarvováno hudbou, jež přichází po tišších scénách a mile ironizuje rodící se existenciální stíny příběhu. I popové skladby páru Françoise Hardy – Jacque Dutronc ze šedesátých let ale plynou lehce a snově jako třeba při sekvenci jízdy spolu se skútrem podél tenisových kurtů. Při samotné hře Mariny s Bellou se kamera tiskne na její kůži, do vlasů a esteticky vybízí diváka vcítit se do její bytosti. Tematika různorodých výstupů a dějů se střídá svižně a tak je dalším momentem, kdy lze na Marinin rozmarný stav upřít nerušenou pozornost, scéna její performance Spyrosem oblíbené skladby Be Bop Kid od americké post-punkové dvojice Suicide u nemocničního lůžka. Rám je statický a divák se nemůže fyzicky k tanci přiblížit, mentálně je však spřízněn s dívčinou otevřenou rozpačitostí a apatickou odevzdaností rytmu strojové písně „o skutečném životě“. Fakt, že hlavní mírou všech částic díla je Marinin vnitřní život, je čitelný ze svobodné filmové těkavosti, vynechávání či znevýrazňování některých situací (třeba právě otcovy smrti), náladovosti.
Athina Rachel Tsangari, jejíž snímek je s rozpustilostí sobě vlastní původně pojmenován kapitálkami, se univerzálním výkonem vyhrávajícím si s nápaditostí scén, vizuální a kompoziční intertextualitou i smyslem pro lehkost a ironii neváže jen k určité národní vlně – postavení nezávislého tvůrce (a skupiny jeho spolupracovníků) je vždy jedinečné. A tak bychom ATTENBERG alespoň mohli vklínit do kontextu tvorby nových filmařek s jasnou – navzájem však nestejnou – vizí jako jsou Kelly Reichardt či Jessica Hausner (ostatně i Sophia Coppola), a to jen proto, že jsou v posledních sezónách spjaté právě s benátským festivalem.
Matěj Nytra
ATTENBERG (Řecko, 2010)
scénář a režie: Athina Rachel Tsangari
kamera: Thimios Bakatatakis
hrají: Ariane Labed (Marina), Vangelis Mourikis (Spyros), Evangelia Randou (Bella), Yorgos Lanthimos (inženýr)
95 min.
[do_widget „Nejnovější příspěvky“]
