FANTOMblog

Na festivalu v Rotterdamu si odbudou svoji premiéru nejen debuty začínajících režisérů, ale také řada filmů již zavedených autorů, kterým stojí za to, poslat svůj nový snímek právě sem a ne na jiný filmový festival. Svým vsazením těsně mezi Sundance a Berlinale si musí Rotterdam svoji pozici hájit a možná i o některé tituly bojovat. Hodně režisérů se však rozhodne nizozemský festival upřednostnit právě pro jeho vyhraněný program. Mít svůj film v Rotterdamu pro ně zkrátka znamená čest.

Takto se například stala zahajujícím filmem celé přehlídky očekávaná novinka francouzského herce a režiséra, jenž ovšem točí spíše sporadicky, Lucase Belvauxe 38 témoins (38 svědků). Film, který by se docela dobře uchytil i v Cannes nebo v Benátkách, je adaptací románu Dideira Decoina (syn známého režiséra). V Le Havre někdo uprostřed noci brutálně zavraždí mladou ženu. Policii se nedaří vypátrat vraha, protože chybějí svědci. Vyprávění se stáčí k zaměstnanci přístavu, který bydlí ve stejné ulici. Ten policii i své přítelkyni, která byla v den zločinu v cizině, tvrdí, že byl v práci a o ničem nevěděl. Postupně však vyjde najevo, že vše bylo poněkud jinak… Belvaux trpělivě rozvíjí zápletku směrem k vyřešení kriminálního případu a zároveň k vystižení osobního dramatu postav. Rozhodnutí svědka změnit svoji výpověď vede k rozpadu partnerského vztahu a k usvědčení ostatních ze stejného strachu a pasivity. Nepříjemná otázka však zůstává i na konci: co vedlo obyvatele města k tomu, že oběti nejen nepomohli, ale že posléze zamlčeli i samotný zločin?

Belvauxův uměřený, do studených barev a přítmí zasazený film, v němž neklid doutná hluboko pod povrchem, kontrastuje s živelností filmového stylu Khavna De La Cruze. Filipínský radikál útočí na divákovy smysly nespoutanou barevností, ostrými střihy, expresivními titulky v obraze, extravagantním herectvím nebo eklektickou zvukovou stopou. Ve svém novém filmu Mondomanila vytvořil mix všech možných hudebních stylů (přičemž si písně složil sám), protože ho pojal jako současný muzikál z manilského chudinského ghetta. Do žánru se však prolamují i jiné polohy: filmu noir, grotesky či dokumentu. Cíl je zřejmý: rozbít homogenní, iluzivní obraz, který bychom si o životě ve slumu mohli utvořit. Proto De La Cruz odmítá dřívější pokusy o zobrazení ghetta; divák se nemá nechat dojmout (melodrama), ani lacině vyprovokovat (sociální drama). Spíš by měl ghetto vnímat ve všech jeho nejasnostech a rozporech.

Také Garin Nugroho ze sousední Indonésie, který dnes patří k velmi sledovaným režisérům, uvedl premiérově svůj film, nazvaný Mata tertutup (Páska přes oči), v Rotterdamu. A téma zvolil čistě politické: aktivity ilegální islamistické organizace NII (Indonéský islámský stát). Ty dokládá na příbězích tří postav: dívenky, která je spolu s dalšími unesena a převychována k potřebám náboženské agitace, chlapce, který ze vzdoru vůči životním podmínkám své rodiny vstoupí do militantní jednotky džihádu, a studentky, která se dobrovolně zapojí do aktivit organizace, postupně se vypracuje v jednu z nejschopnějších členek, aby byla následně mužskými představiteli skupiny potupena a odsouzena. Nugrohův film je pozoruhodný v mnoha ohledech: ve způsobu snímání (obraz oscilující mezi hyperrealismem a výtvarným dotvořením), v hudebním doprovodu (navracející se flétnový motiv, poetizující i znepokojující zároveň) a hlavně v podrobném vykreslení praktik NII (nábor členů, výcvik, rodinné zázemí vůdců, soudy apod.). Přitom Nugroho nehodnotí vlnu současné náboženské radikalizace v Indonésii jednoznačně: u každého z příběhů si všímá detailů, které vedou k proměně postoje postav a k jejich přijetí doktríny NII, což souvisí s ekonomickým stavem země, nefungující administrativou, absencí práv garantovaných státem a prohnilým politickým systém, pokoušejícím se o demokracii. Páska přes oči je kritická na obě strany a vnímavá hlavně vůči svým protagonistům.

Oba asijští filmaři, jakkoli jsou v zahraničí uznávaní, mají velké problémy s realizováním svých projektů doma. Nugroho byl nucen natočit svůj film v extrémně krátkém čase – během devíti dnů -, protože štábu hrozil teroristický útok ze strany islamistů. Pracovalo se přímo v reálu, s neprofesionálními herci a rozpočet nepřesáhl 100 000 eur. De La Cruzův projekt se rodil dlouho a ztěžka. Mondomanila získala už kdysi podporu od rotterdamského Fondu Huberta Balse na rozvoj kinematografií Třetího světa, ale trvalo dalších několik let, než mohl De La Cruz, který byl zároveň producentem, doplnit finance ještě z jiných, vesměs soukromých, zdrojů. Oba režiséři nešetří politické a náboženské (v jednom případě křesťanské, v druhém islámské) struktury svých zemí a pokud budou nadále takto zásadoví, komplikacím se nevyhnou. I proto je podpora ze strany festivalů, mezi které by se mohly začít pomalu počítat i české, důležitá.

Ještě větší potíže zažívá v Číně umělec, disident a dnes už i bývalý vězeň Ai Weiwei, kterému Rotterdam uspořádal velkou retrospektivu a speciální výstavu. V posledním filmu, dokumentu So Sorry, líčí svůj spor se státem ohledně tragédie při zemětřesení v provincii Sečuán v roce 2008. Jak vyšlo najevo, za zmařené životy civilistů (z velké části dětí) nemohla pouze přírodní katastrofa, ale také politická nařízení, přikazující stavět budovy nevyhovující základním normám a špatně organizující následné záchranné akce. Po tragédii se Ai Weiwei staví na stranu obětí v jejich snaze domoci se na vládě spravedlnosti. Stává se jakýmsi neoficiálním mluvčím pozůstalých, za což je popotahován úřady a policií. Při jedné policejní razii je raněn do hlavy, musí být operován a přerušit nejen své politické, ale i umělecké aktivity (přípravy výstav na Západě). Ai Weiwei je ideovým otcem, producentem a hlavním aktérem svých filmů. Má kolem sebe malý štáb spolupracovníků, kteří dokumentují každý jeho krok. A protože se Weiwei dostává do přímého střetu s represivní mocí, je jeho kinematografie hrubá, ničím nepřikrášlená, v pravém slova smyslu autentická. Obraz pořízený skrytou kamerou nebo kamerou spuštěnou naprázdno není výjimkou. Záběry jsou často snímány v chvatu, intuitivně, bez přípravy. Film se stává živoucí pamětí a také důkazním materiálem o totalitní zvůli.

Zcela odlišný přístup k filmovému obrazu zastává Američan James Benning. Jeho velmi dlouhé, ve statickém rámu komponované záběry krajin abstrahují od realistického popisu a přesouvají pozornost k výtvarné hodnotě obrazu, vnitřnímu rytmu a kontemplaci. Nový film small roads je sérií 47 takovýchto záběrů, které Benning pořídil v různých částech Spojených států. V každém z nich je ústředním motivem silnice zasazená vždy do jiného přírodního celku. Už úvodní záběr nastoluje jedno z možných témat: vidíme prázdnou cestu klikatící se po mořském pobřeží a v pozadí hlučnou frekventovanou dálnici. Benningovy obrazy ukazují odcházející starý svět, nebo svět na okraji, který není pohlcen lidskou civilizací. Upozorňují na relativnost lidského snažení v kontextu monumentální přírody s jejím neměnným řádem, který přetrvává pomíjivost civilizačních výdobytků. Benningovy filmy jsou určeny pro prostor kina z několika důvodů: přítmí a ticho filmového sálu umožňuje více se soustředit, velikost plátna zvýrazní důležité nuance v kompozicích a časový průběh promítání odhaluje širší strukturní souvislosti filmu mimo izolovanost jednotlivých záběrů. V celkovém uspořádání vyniknou jednotlivé variace v rámování, proměnlivá délka trvání záběrů určující dynamiku filmu a postupná gradace od rozsáhlého obrazového materiálu z období jara až po ojedinělé pohledy do zimní krajiny.

James Benning je rovněž autorem námětu pro krátkometrážní snímek Garyho Mairse All That She Surveys (Vše co pozoruje). Film je studií ženské tváře a zároveň možností filmové techniky (od opět rámování přes velikost záběrů, světlo a herectví až po střihovou figuru záběr/protizáběr). Na plátně vidíme mladou ženu ve čtyřech různých prostředích (kavárna, tramvajová zastávka, cesta tramvají a návštěva výstavy). Žena pozoruje svoje okolí a reaguje různě na to, co vidí: úsměvem, zasněným pohledem, dokonce pláčem. Z minimalisticky užitých prostředků vzniká drobný příběh, který lze interpretovat rozmanitými způsoby: jako příběh o osamělosti, o touze po muži nebo o pouhé „bezúčelné procházce“.

Rotterdamský program nabídnul také několik premiér z oblasti abstraktního filmu a found footage. Jeden z předních umělců nakládajících s touto technikou, Jay Rosenblatt, sestavil svůj čtyřminutový snímek Inquire Within z několika obsahově zcela odlišných záběrů, které ale uspořádal do vzájemných dvojic na základě podobnosti a kontrastu zároveň. Voice-over nezúčastněně opakující slova „this – or this“ rytmicky odpovídá střídajícím se záběrům s hořící zápalkou a umělou lampou, vychrtlou opicí a podvyživeným chlapcem či tajícím ledovcem a výtahem. Divák je vyzván, aby hledal „informaci“ skrytou „uvnitř“ těchto spojů. Rakušan Norbert Pfaffenbichler zase pokračuje ve své sérii Notes on Film, v níž systematicky a často skrze humor prozkoumává kolektivní působivost filmových obrazů a jejich vazbu na utváření moderních dějin. Ve čtvrté části, nazvané Intermezzo, je rozkládán, variován a deformován jeden honičkový záběr ze staré Chaplinovy grotesky. Pomocí přidané zvukové stopy, reverzního obracení do negativu či zpětného chodu je zkoušena výstavba a účinnost gagu, jenž při tradičním způsobu projekce dokáže hypnotizovat diváky.

Jennifer Reeves v zatím posledním filmu Landfill 16 vzdává holt odcházejícímu 16mm materiálu. Vzala filmový pás se svým starším snímkem When It Was Blue a zahrabala ho na několik měsíců do hromady odpadků, aby plísně zanechaly na povrchu výraznější stopy. Nové výtvarné vzorce, které takto vznikly, potom dotvořila ruční malbou. Výsledkem je devítiminutová exploze proměňujících se barev a tvarů. Podobně jako Reeves pracuje se starým filmovým materiálem i původem japonský, avšak v Kanadě působící umělec Daïchi Saïto. Ve svém snímku Never a Foot Too Far, Even nechal rozkopírovat fragment dávného 35mm kung-fu filmu na dvě 16mm kopie, které dále výtvarně zpracoval. Mnohovrstevnaté struktury je docíleno skrze zmnožení obrazu, promítaného na plátno ze dvou samostatných projektorů.

Jan Křipač

Nad jednou ze sekcí IFF Rotterdam

V letošním ročníku mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu, jenž si získává pozornost hlavně uváděním nezávislých a experimentálních filmů, měli diváci možnost zhlédnout v sekci Signals řadu tematických filmových bloků, výstav a retrospektiv. Tato široce pojatá sekce je rozdělená do několika částí sjednocených určitým tématem nebo osobností tvůrce. Letos dramaturgové festivalu představili pětici okruhů: The Mouth of Garbage, Power Cut Middle East, Hidden Histories, Peter von Bagh a Regained.

Signals: Peter von Bagh

V sekci zaměřené na významné, přesto širší veřejnosti méně známé osobnosti kinematografie se Rotterdam oprávněně rozhodl pro finského režiséra a filmového historika Petera von Bagha. Dnes devětašedesátiletý von Bagh je zcela nepřehlédnutelnou personou ve filmové kultuře Finska. Autor mnoha odborných monografií, bývalý ředitel Finského filmového archivu, univerzitní profesor, šéfredaktor respektovaného časopisu Filmihullu a zakladatel alternativního festivalu Midnight Sun je také mj. režisérem ojedinělých dokumentů. Bohužel tyto filmy se za hranice Finska dostanou opravdu jen sporadicky. A právě sekce Signals umožnila divákům z celého světa se s von Baghovou tvorbou konečně podrobně seznámit (zvláště filmy Poslední léto 1944 a Příběh Mikka Niskanena jsou považovány za špičku svého žánru). Retrospektiva zahrnovala celovečerní i krátké filmy, ranou i pozdní tvorbu (např. Sodankylä navždy: Století filmu o již zmíněném Midnight Sun festivalu). Zvláštní skupinu pak pod názvem Preludes vytvořily krátké filmy, jež byly uváděny před hlavní celovečerní projekcí. Z této řady se vyjímají hlavně dva tituly: studie slávy a osamělosti Olavi Virta – o zbožňovaném finském zpěvákovi, který nakonec strávil poslední dny života zcela sám, a také Pockpicket – osobitá vtipná pocta Robertu Bressonovi, v níž hrdina místo krádeží naplňuje lidem kapsy penězi, aby jim pomohl v nouzi. Filmy uváděl svým nezaměnitelným způsobem Peter von Bagh osobně.

Signals: Regained

Součástí Signals byl také blok Regained, zacílený na dokumentární, experimentální a další filmy reflektující nějakým způsobem dějiny kinematografie. Letos zde bylo možné vidět jak původní díla (např. restaurovaná Cesta na Měsíc), tak novinky nakládající s jejich odkazem (např. Hugo a jeho velký objev). Ucelené retrospektivy (např. Bart Vegter) doplňovaly ojedinělé portréty filmařů (např. čtyřhodinový Fragments of Kubelka od Martiny Kudláček). Za pozornost rozhodně stojí i méně nápadný snímek Jeanne Crépeau Jouer Ponette – dokumentární film, jenž ukazuje práci režiséra Jacquesa Doillona na filmu Ponette s představitelkou titulní postavy Victoire Thivisol, která v roce 1996 na festivalu v Benátkách za svůj výkon získala Volpiho pohár. Victoire ztvárnila roli malé Ponette, která se snaží vypořádat se smrtí své matky. Od začátku sledujeme zkoušky s čtyřletou herečkou: některé scény se natáčejí několikrát, režisér šeptá dívce text, zkoušejí se různé varianty jedné scény. Pro jednoduchou orientaci v mimozáběrových komentářích se na začátku filmu objevuje sled vícebarevných poznámek. Dialog filmu je označen jednou barvou, komentáře režiséra jinou, věty vyřčené Victoire, ale nevztahující se k filmu – zase jinou. Takovým způsobem je divákovi prostředkována atmosféra natáčení a přibližováno postupné vpravování se herečky do předepsané role. S každou novou scénou se její výkon před kamerou zlepšuje až k emocionálně vyhroceným a působivě zahraným momentům. Po několika zkušebních černobílých záběrech nakonec následuje barevná varianta scény z filmu, v níž znenadání několikrát zkoušená a opakovaná scéna získává zcela novou formu a přesvědčivost.

Jiné filmy zase přiblížily osobnosti vyhraněných režisérů, jakými byli např. Jean Epstein, Artavazd Pelešjan nebo Maya Deren. James June Schneider představil v Jean Epstein, Young Oceans of Cinema divákům nové vizuální uchopení starých Epsteinových záběrů natočených ve 40. letech v Brittany: kombinuje archivní materiály s nově pořízenými záznamy, jež ve vzájemném propojení poukazují na možnosti filmového média a jím prezentovaného obrazu v proměnlivých technických podmínkách. Zároveň máme příležitost „ponořit se“ do hloubky Epsteinova způsobu vidění krajiny – ať už skrze použité citáty, jež se v psané podobě objevují na plátně, nebo skrze komentáře jeho současníků.

Jinou formu dokumentu zvolil Pietro Marcello ve svém filmu Il Silenzo di Pelesjan. Už podle názvu můžeme předpokládat, že Pelešjan ve filmu nepromluví. Na úplném začátku se objevuje vysvětlení proslulého pojmu „distanční montáž“ a ve filmu pak pozorujeme režisérovou návštěvu Moskvy, kde v raných 60. letech studoval na VGIKu. Mlčení Pelešjana je tedy opravdovým mlčením. I když sledujeme rozhovor režiséra s někým jiným, neslyšíme ho, jen vidíme otevírající se ústa. Naopak přímé rozhovory tvořily větší část dokumentu Gerarda Gila Fargase a Jaimeho Ballady Larrasy Maya Deren, Take Zero. Kromě vzpomínek režisérčiných současníků zaznívá hlas samotné autorky: převážně v rozhlasových záznamech rozebírá kromě jiného otázky o podstatě umění, přibližuje svůj zájem o náboženství, vysvětluje svůj pohled na některé zfilmované scény a jejich význam (např. zobrazení rituálu ve filmu). O svérázném vztahu Mayi Deren k filmu svědčí i někteří ze spřízněných filmařů: Alexander Hammid, Jonas Mekas, Jean Rouch. Graeme Ferguson vzpomíná na Mayin nezvyklý přístup k filmování tance kamerou – režisérka si byla jistá, že kamera „tančí“, a tvrdila, že pro praci s kamerou je potřeba stát se tanečníkem. V dokumentu jsou použity fragmenty z několika jejích avantgardních snímků (nejen Meshes of the Afternoon) a také úryvky z filmů, jež nebyly nikdy dokončeny.

Uvažování o filmovém umění se stává hlavním tématem také několika dalších snímků sekce Regained. Speech Act (v Rotterdamu ve světové premiéře) od belgického režiséra Hermana Asselberghse ukazuje jednu vyučovací hodinu v oboru filmových studií, v níž výklad pedagoga o žánrovém filmu pomalu přechází ve filozofující monolog o povaze filmu a jeho jednotlivých komponentů. Cituje slavný Godardův výraz: „Pokud opravdu chcete vidět svět, zavřete oči“ a následně věnuje velkou pozornost černému obrazu na plátně, což je podle něj nejen obyčejná barva nebo jednoduchý přechod mezi jednotlivými záběry; tímto se dostává k podrobnému výkladu o černé barvě ve filmu jako takové a označuje ji jako přítomnost absence. Odtud pak vedou jeho úvahy k reálným možnostem zobrazení abstraktního myšlení ve filmu.

Naopak otázku zobrazení zcela konkrétních politických aktivit promýšlí ve svých dlouhých rozhovorech, které vedl s Philippem Grandriexem, japonský režisér Masao Adachi. Po kariéře filmového kritika se Adachi přiklonil v 70. letech k undergroundové kinematografii prezentující politiku radikálních levicových skupin. Z filmařů, pro něž psal scénáře (Oshima, Wakamatsu), tak zašel patrně nejdál. Grandrieuxův portrét Il se peut que la beauté ait renforcé notré résolution – Masao Adachi je cenný nejen charakteristickými posuny v obraze (vychýlené rámování, rozostřený záběr, ladění do studených barev) a otevřeností výpovědi, ale také začleněním vzácných sekvencí z filmů, které Adachi točil pololegálně na Blízkém Východě jako člen japonské Rudé armády.

Ksenia Stetsenko

Bright Future

Festivalová sekce Bright Future, která patří k druhé nejsledovanější filmové sekci na festivalu v Rotterdamu, je svým programovým zaměřením na převážně první a druhé filmy doposud ne příliš známých režisérů přímo ideálním místem pro dynamiku, originalitu a odvážnost festivalové dramaturgie. Na jedné straně je filmová sekce Bright Future určitým doplněním hlavního soutěžního programu (Tiger Awards Competition), na straně druhé umožňuje uvést na festivalu nejen filmy, které se již nějak ve světě prosadily a byly podpořeny filmovým fondem Hubert Bals, ale také předvést nové trendy světové kinematografie, dramaturgicky vybrané dle kritéria originality filmového jazyka. Evropský divák tak má často šanci zhlédnout snímky nejen z exotických částí světa (Indonésie, země Střední Ameriky, centrální Afriky atd.), ale také evropská díla experimentující s filmovým příběh či jazykem. Lze v podstatě říct, že do Rotterdamu se jezdí kvůli svěžímu, čerstvému proudu světové kinematografie a Bright Future umožňuje navíc objevit i nové tvůrce, z nichž někteří se mohou později objevit i v hlavním soutěžním programu.

V letošním roce obsahovala sekce ctihodných 68 filmů z celého světa, různých žánrů a zaměření; třináct snímků (z jedenácti zemí) bylo uvedeno navíc ve světové premiéře a opět se ukázalo, že Bright Future není jen vedlejší sekcí festivalu, ale samostatnou a relativně uzavřenou přehlídkou a ukázkou festivalové dramaturgie. Výhodou je i různorodost vybraných filmů; některé snímky byly již uvedeny na jiných festivalech (Cannes, Benátky a tento rok i v silném zastoupené Locarno), některé filmy získaly určité uznání v zemích svého původu a část z filmů si pro své uznání přijela právě do Rotterdamu.

Sentimental Animal

Snímky ze sekce Bright Future se účastní i festivalových soutěží a i tento rok některé ceny putovaly k tvůrcům filmů, které byly zařazeny do této sekce. Čínský nezávislý režisér Wu Quan, příležitostný hudebník a multimediální tvůrce, si za svůj film Sentimental Animal odnesl cenu NETPAC (Network for the Promotion of Asian Cinema). Ve svém černobílém pohledu (za kamerou stál režisérský kolega Zhang Yuedong) na čínskou historii Quan experimentuje především s vyprávěním, které střídáním různých forem odkazuje do prostředí čínského nezávislého filmu. MovieSquad ocenění od mladé poroty (od patnácti do devatenácti let) získal britský film Weekend režiséra Andrew Haigha, který je již na podobně ceny jistě zvyklý, neboť jeho pohled na hledaní mužské sexuality byl úspěšný v minulosti již na mnoha festivalech po celém světě. Haighova sverázná variace na Brief Encounter (1945) Davida Leana oslovila publikum především svou spontánní otevřeností nejen k otázkám mužské homosexuality, ale též k úvahám o lidské svobodě.

Z celého programu lze zmínit hned několik filmů, které jistě stojí za pozornost. Částečně se jedná o debuty a nelze si více než přát, aby zmínění tvůrci mohli v realizaci svých filmových projektů pokračovat. V některých případech jde o tvůrce již známé (minimálně v okruhu filmové a festivalové kritiky i v odborných kruzích); např. druhý film tureckého režiséra Özcana Alpera Future Lasts Forever (Gelecek uzun sürer, 2011), jenž na sebe výrazně upozornil svým umělecky vyhroceným debutem Autumn (2008) nebo taktéž druhý film ruského režiséra Bakura Bakuradzeho The Hunter (Okhotnik, 2011) snímajícího každodenní život na farmě s prostým, ale uhrančivým smyslem pro detail.

Future Lasts Forever

Za krátké představení rozhodně stojí debut italského režiséra Alessandra Comodina, oceněného již na festivalu v Locarnu cenou ‚Cineasti del Presenti‘ (Filmmakres of the Present), Summer of Giacomo (L’estate di Giacomo, ITA/FR/Belgie 2011). Jednoduchý příběh blíže neurčené dvojice mladých lidí – sluchově postižený Giacomo a Stefi – je téměř hyperrealisticky snímán z krátké vzdálenosti, a umožňuje tak zachytit i ty nejjemnější záchvěvy vzájemné interakce obou mladých lidí, kteří putují zalesněnou krajinou k malému jezírku, kde spolu prožijí až ideální odpoledne, symbolisticky odkazující k ideji ráje a blaženosti. Comodin a kameraman Alvin Case skvěle pracují s detaily, střihem i náznakem nevyřčeného, které poletuje mezi oběma mladými lidmi, podobně jako se palička bubeníka míhá vzduchem v úvodní dlouhé sekvenci, zachycující Giacoma hrajícího na bubny. Rámec příběhu je v podstatě jemně kritický, neboť zobrazuje vztah mladých lidí jako určitou nerovnováhu: Giacomo si v závěru filmu nachází konečně partnerku, která trpí stejným postižením, ale nesdílí podobné nadšení jako Stefi. Obdivuhodné jsou především výkony obou protagonistů (Giacoma Zuliana a Stefanie Comodin), kteří svým neprofesionálním výkonem, v pozitivním smyslu, vtiskují filmu obdivuhodnou atmosféru, jež je podpořena až fantasmagoricky sledující kamerou a zvukovou stopou zachycující záchvěvy mládí, radosti i vzájemné rivality.

Summer of Giacomo

Další debut odkazuje k bohatému kontextu německé filmové tvorby kolem filmové školy v Mnichově. Debutující režisérka Jessica Krummacher ve svém filmu Totem (Německo 2011) naplňuje určité schéma charakteristické pro tzv. Berlínskou školu, popř. Novou vlnu německého filmu. Svým příběhem mladé Fiony, nastupující do rodiny jako pomocnice, odkrývá i kriticky obhlíží nešvary nejen německé společnosti, ale také individuální pokleslosti lidských bytostí. Krummacher navíc zvolila poněkud rafinovanější postup a postavě Fiony vtiskla určitou záhadnost, vyplívající z její neznámé minulosti. V základu realistický přistup k příběhu (kamera sleduje rutinní dění, nakukuje do jednotlivých pokojů rodinné vily a v detailech zobrazuje individuální úchylky členů domácnosti) umožňuje režisérce budovat odstup k hlavní postavě, jenž je dán nejen záblesky z minulosti Fiony, ale také striktním odstupem kamery od událostí, které se dějí ve vile. Určitou osobitost vnáší do děje jen občasné odstoupení kamery od stanoveného plánu a přiblížení se k tvářím postav, jež ještě mají nějaké city. Absurdní podtón (Fiona opatrovává dvojčata-panenky a svou noční procházkou s kočárkem značně překvapí místní policii, jež ovšem pochopitelně konstatuje neporušení zákona) daného vyprávění jen nahrává možnosti zařadit tento povedený debut do již zmíněného kontextu německého filmu. V psychoanalytickém obrazu německé rodiny, v rámci které stojí otec na vrcholu nechutnosti, zvrácenosti a patriarchální zhovadilosti, načrtává Jessica Krummacher zoufalý obraz lidské osamělosti a touhy sdílet s druhými své značně pošramocené pocity. V základu nejde o nějaké překvapení, ale spíše se jedná o systematickou práci s příběhem a obrazem, která rozhodně u debutu potěší.

Totem

Francouzský debut Valérie Massadian Nana (Francie 2011), který byl již oceněn v Locarnu cenou pro nejlepší debut roku, pracuje fascinujícím způsobem z perspektivou čtyřletého dítěte. V jednoduchém příběhu z fascinujícího světa okolí prázdného domu sledujeme přímočaré vyprávění o putování malého hrdiny světem dospělých. Výhodou Massadian je její zkušenost s fotografií (dlouhou dobu spolupracovala s Nan Goldin, se kterou ji pojí fascinace časovým průběhem fotografií v následnosti jejich prezentace), jež se zhmotnila v jejím čistém zobrazení dětského světa bez předsudků a hlavně bez nánosů lidské zkušenosti s okolním světem. Až puristické vyprávění okořeněné občasnými sekvencemi ze světa dospělých (porážka prasete je v dětských očích dobrodružným zážitkem, před kterým se jen zavírají oči), snímaného vždy s odstupem a nezainteresovaně, může být oním svěžím impulsem, kterých není ve filmu nikdy dost.

Nana

Osobně bych nerad vynechal i následující snímky: filmového vítěze festivalu v Locarnu Back to stay (Abrir puertas y ventanas, Argentina/Švýcarsko/Nizozemí 2011) režisérky Milagros Mumenthaler pro své rozvětvené vyprávění v prostoru jednoho domu a krásné hudební pasáže; filmový projekt vzešlý z rotterdamského CineMartu Last Winter (L’hiver dernier, Belgie/FR 2011), debut amerického režiséra žijícího v Belgii Johna Shanka, který v rozmáchle snímaném příběhu mladého farmáře zobrazil úpadek tradičního venkova i osobní tragédii jedince, jenž se nechce smířit se skutečností. Shank evidentně ovlivněn evropskými mistry (Tarr, Angelopoulos) vsadil na dlouhé v pomalejším tempu stříhané záběry, zprostředkovávající souvztažnost příběhu mladíka s okolní krajinou. Za poznámku dále jistě stojí i druhý snímek Lena (Nizozemí, 2011) belgického režiséra Christopha Van Rompaeyho, který na sebe upozornil svým úspěšným debutem Moscow, Belgium (2008), či německý debut režiséra a kameramana Jana Zabeila The River Used to Be a Man (Der Fluss war einst ein Mensch, Německo 2011), který ve stopách Wernera Herzoga putuje s miniaturním štábem africkou divočinou a vypráví příběh mladého muže (Alexander Fehling), jenž postupně odkrývá svá niterná tajemství podobně jako objevuje způsob, jak v divočině přežít.

The River Used to Be a Man

Sekce Bright Future je místem setkávání rozličných žánrů, tendencí a idejí světového filmu. Podobný filmový program by neměl chybět na žádném festivalu, který sám sebe považuje za exkluzivní filmovou událost v Evropě.

Michal Kříž

Tiger Awards Competition

U špičkových filmových festivalů se nestává, že by hlavní soutěž trpěla velkou rozkolísaností v kvalitě. Většina filmů si až na výjimky drží svoji úroveň a představuje důležitý vklad pro další festivaly, případně širší filmovou distribuci. To bezpochyby platí pro Cannes, Benátky, Berlín a Locarno. Festival v Rotterdamu má svoji pozici ztíženou tím, že je jeho soutěž zaměřená na výhradně začínající mladé režiséry a jejich první, potažmo druhé snímky. O to víc je s podivem, že se tamní Tiger Awards Competition těší značnému respektu se snímky, které se přinejmenším vyrovnají filmům zavedených režisérů, promítaných na ostatních festivalech. Je to zásluhou ředitele Rutgera Wolfsona a jeho týmu dramaturgů, kteří filmy z celého světa vybírají. Letošní ročník nebyl výjimkou.

V Rotterdamu porota ocení vždy shodně tři snímky nejvyšší cenou Tiger Award. Odhadovat výsledky dopředu letos moc nešlo – až na jeden či dva filmy z celkových patnácti mohla porota udělit „Tygra“ kterémukoli z nich. Spíše se dalo čekat, že než podle vesměs výrazných uměleckých výsledků se bude porota řídit snahou rozdělit ceny rovnoměrně mezi jednotlivé regiony – Asii, východní Evropu a Latinskou Ameriku. Každý z nich přispěl do soutěže poměrně zásadně.

A to se také stalo. Porota, v níž zasedli např. režiséři Eric Khoo a Samuel Maoz nebo bývalá dlouhodobá dramaturgyně Rotterdamu Ludmila Cviková, ovšem zároveň překvapila v něčem jiném: rozdala ceny pouze ženským režisérkám. Tygra si tak odnesla Dominga Sotomayor z Chile za De jueves a domingo (Od čtvrtka do neděle), Maja Miloš ze Srbska za Klip a Huang Ji z Číny za Jidan he shitou (Vejce a kámen). Poněkud nečekané rozhodnutí vlastně dobře zapadne do svobodomyslné, tvůrčí atmosféry, v jaké je celá soutěž připravována a koncipována.

Všechny tři filmy vykazují naprosto odlišné režijní styly, nicméně je jim společný zájem o dětské, respektive dospívající hrdiny. De jueves a domingo líčí pozvolný rozpad jedné chilské rodiny ze střední třídy, který však prezentuje z perspektivy dvou malých sourozenců, bratra a sestry. Rodina se rozhodne vydat na dovolenou, která má být dost možná jejím posledním společným pobytem, protože každý z rodičů má jinou představu o budoucím soužití. Třídenní cesta autem na venkov začíná zcela nevinně – rozhovory, vtipy a hrami. Jak se ale stává výprava stále úmornější a vyčerpávající, vychází najevo sílící napětí mezi oběma rodiči, kteří již nedokáží před dětmi tak dobře skrývat své vzájemné antipatie. Že je něco v nepořádku však divák zprvu pouze nejasně odhaduje, protože kamera se zaměřuje především na děti uzavřené do svého světa a rodiče jsou snímáni spíše z hlediska sourozenců než skrze objektivní záběry. Pouze letmá narážka nebo prudší gesto zahlédnuté ze zadního sedadla naznačí narůstající konflikt. Ten nakonec vyvrcholí otevřenou hádkou kdesi uprostřed chilské pouště. Dcerka, která už to nemůže snést, utíká za matkou, jež zmizela v nehostinné, pusté krajině…

Dominga Sotomayor se se svým filmem prosazovala možná o něco hůře, protože čelila hned dvojí konkurenci z Brazílie a čekalo se, že některý z brazilských zástupců v soutěži by mohl Tygra získat. Nakonec se oba museli spokojit s vedlejšími cenami. Kleber Mendonça Filho, který v O som ao redor (Zvuky ze sousedství) suverénně, altmanovským způsobem odvyprávěl spletitý příběh ze současného Recife o rodinných vztazích, vášni a násilí, byl oceněn novináři z FIPRESCI a domácí nizozemští kritici alespoň nominovali na svoji cenu vizuálně vytříbený (černobílý cinemascope) a způsobem vyprávění nezvyklý (jedna vracející se událost s měnícími se postavami) film Sudoeste (Jihovýchod) režiséra Eduarda Nunese, který svým přístupem evokoval dávnou modernistickou poetiku 60. let (např. hned první záběr citující úvod Markety Lazarové).

Čínská vítězka Huang Ji přivezla do Rotterdamu formálně nejsevřenější snímek z celé soutěže. Soustředí se v něm na postavu čtrnáctileté dívky, která je ustrkována svými spolužáky a nenachází dostatek zastání ani doma. Žije u svého strýce a tety, protože rodiče odešli za prací do většího města. Bližší vztah si vytvoří ke své babičce, která se dosud řídí dávnými náboženskými tradicemi. Hrdinka se jim snaží porozumět a přijmout je za své, přísná pravidla týkající se ženské tělesnosti, kterou začíná na sobě pociťovat, však vedou k vyhroceným důsledkům. Huang Ji používá velmi jemnou vizuální techniku: pracuje s tlumeným světlem, měkkým digitálním obrazem, pomalým rytmem. O to více pak vyniknou krajní situace, ke kterým dochází, projevené v tělesné, kompoziční a barevné expresi. Bezesporu silný filmový zážitek.

Talent Huang Ji trochu zastínil jiné asijské režiséry, kteří by na méně vyprofilovaných festivalech neměli problém prorazit. Týká se to zejména Wichanona Somumjarna, který doplatil patrně na to, že v letech 2008, 2010 a 2011 v Rotterdamu vždy vítězili thajské filmy. Ale co na tom, když v Thajsku jako málokde jinde dochází k takovému filmovému rozmachu? Co nové jméno, to nezvyklý přístup, osvobodivá práce s médiem, zaujetí filmem. Platí to i pro Somumjarna. Jeho debut Sin maysar fon tok ma proi proi (Další rok v dubnu hořelo) začíná jako docela obyčejný nezávislý film: student architektury odjíždí z Bankoku do své rodné vesnice, aby se zde setkal s přáteli, navštívil svatbu své bývalé přítelkyně a oslavil Nový rok. Cestou na autobus se zaplete do natáčení nízkorozpočtového filmu s názvem Další rok v dubnu hořelo. To v něm ještě více utvrdí jeho rozhodnutí opustit architekturu a stát se režisérem. Tento životní krok marně vysvětluje svému otci, řediteli místní školy. V přibližně třetině filmu se ale vyprávění láme: v jedné z dalších rodinných scén už nevystupují herci, ale na kameru promlouvají přímo členové Somumjarnovy rodiny. Ukazuje se, že celá dosavadní fikce byla autobiografická. Somumjarnův otec vypráví o minulosti, rozchodu s matkou, rodinné nehodě, po níž „další rok v dubnu hořelo.“ Po zbytek filmu pak režisér volně střídá mezi rovinami dokumentu, rodinného videa a inscenované akce. Různorodý materiál ale dohromady skládá obraz, který prozrazuje jednu a tu samou fascinaci drobnými okamžiky života: ať už je to jízda na koni, zpívání karaoke v malé hospůdce nebo vzájemné porozumění s blízkým člověkem.

Kromě Somumjarna se originálním způsobem se svými debuty vyrovnali také dva jihokorejští režiséři. Lee Kwang-Kuk nezapře, že byl žákem a asistentem Honga Sang-sooa: i on ve svém filmu Ro-men-seu Jo (Joe Romantika) rád splétá složité příběhy s různými vypravěči, s postavami tápajících tvůrců v krizi a s ironickým odstupem vůči nim. Jen jsou tyto příběhy ještě více zacyklené a postavy ještě více upovídané. Radost z konstruování příběhů převládá nad čistou filmařinou. Druhý korejský tvůrce, Park Hong-Min, zasel jako by kráčel ve stopách Bonga Joon-hoa: v příběhu o muži pátrajícím po své zmizelé manželce rozšiřuje žánrové vzorce road movie a krimi o prvky absurdity, černého humoru a dokonce nadpřirozena. Navíc neskrývá svůj zájem o technickou stránku filmu: jeho Mulgogi (Ryba) byl první snímek rotterdamské soutěže natočený a promítaný ve 3-D. To vše a minimálně ještě půvabná scéna s mluvící rybou zamezují tomu, aby film skončil v zapomnění.

Vizuální styl třetí oceněné režisérky, Srbky Maji Miloš, je pravým opakem ukázněnosti Huang Ji. Je divoký, nespoutaný, neuspořádaný. Přesně odpovídá světu hlavních protagonistů – teenagerů živořících v zapadlém srbském maloměstě. Jejich propadnutí současné „klipové“, digitální komunikaci je vyjádřeno skrze záběry pořízené z ruční kamery, webkamery nebo mobilních telefonů. Ještě přesvědčivěji film vyznívá díky naprosto jistému projevu neherců – zvláště v některých i na dnešní poměry šokujících scénách násilí a sexu. Jistě, přístup Maji Miloš je přehnaný, ale na druhou stranu její film vyhrocenou formou upozorňuje na společenskou atmosféru v zemi. A za tuto schopnost „portrétování ztracené poválečné generace Srbska“ Miloš také obdržela cenu od nizozemské kritiky.

Do extrémů ovšem zašli i další zástupci východoevropské kinematografie. Jakoby se tento region stále nemohl vymanit z devastující komunistické minulosti. Je to jiná Evropa, syrovější, neotupělá, drásavá. Polští výtvarníci Anka a Wilhelm Sasnalovi vytvořili ve filmu Z daleka widok jest piekny (Z dálky to vypadá hezky) chladný obraz venkovské komunity, v níž nad normálními vztahy převládne cynismus, přecházející v násilí. Autoři ovšem odmítají divákovi cokoli vysvětlovat. Ve fragmentech stroze předkládají jednání svých postav, aniž by se pídili po příčinách. Ty ostatně ani nelze na iracionálním Východě bezezbytku objasnit. Společenskou krutostí se zabývá také druhý film ruského režiséra a dramatika Vasilije Sigareva Žiť (Žít). Čeští diváci mohou znát jeho debut Vlček, který před dvěma lety soutěžil v Karlových Varech. Bohužel tam, stejně jako v Rotterdamu, si Sigarevův film nezískal takovou pozornost, jakou by si zasloužil. Sigarev dokáže na příbězích postav z okraje společnosti (alkoholici, vdovy, svobodné matky) vystihnout nejen aktuální společenskou situaci v současném Rusku, ale dokáže jí dát i určitý přesah: co utváří hodnotu lidského života tváří v tvář takové mezní zkušenosti, jakou je smrt? To je základní otázka jeho nového filmu, na kterou hledáme odpověď spolu s třemi protagonisty tří samostatných příběhů, které Sigarev vypráví.

V rotterdamské soutěži nakonec zůstal jeden film, který se vymykal všem trendům a souvislostem. Jedinou souvislostí, která se nabízí, jsou snímky Yorgose Lanthimose – především poslední Alpy (promítané mimochodem v Rotterdamu v sekci Spectrum). Alpy a filmový debut Babise Makridise L spojují jména scenáristy Efthimise Filippou a herce s nezaměnitelným zjevem Arise Servetalise. Takže i zde nalezneme charakteristické prvky nového řeckého filmu: groteskní absurditu, jazyk postavený na frázích a klišé, motivy úzkosti podané s humornou nadsázkou. Jenže, jak trefně popisuje rotterdamský katalog, Makridis svůj film vyhranil do ještě abstraktnější polohy. Herectví je více strojové, en face záběry a protizáběry se opakují s mechanickou pravidelností, protagonisté mizí z obrazu, přičemž dialog pokračuje dál apod. Do toho dlouhé dětské popěvky zpívané dospělými, dokola pouštěná kazeta se špatně zahraným Měsíčním svitem a příběh o vášnivém automobilistovi, který musí svůj fetiš vyměnit za motocykl. Kritici se zdráhali, zda film přijmout, nebo odsoudit jako naprostý nesmysl, ale řekněme si to otevřeně: s L nastal čas zatřást s exkluzivitou Drive.

Jan Křipač

Jidan he shitou trailer

Klip trailer

L trailer

41st International Film Festival Rotterdam, 2012