FANTOMblog

Filmem Milenci se završuje jedna etapa ve tvorbě Jamese Graye – etapa charakteristická leitmotivem návratu ztraceného syna, silnou emocionalitou postav a precizním stylem, který kritika označuje za klasický. Dosud nezávislý filmař, zvyklý na minimální rozpočty, nyní natáčí pro hollywoodský Paramount s Bradem Pittem nákladnější projekt o britském cestovateli Percy Fawcettovi, který se na začátku minulého století vydal do Amazonie hledat bájné Ztracené město. Nový film bude postrádat další důležité atributy, na které jsme byli u Graye zvyklí: prostředí etnických menšin Brooklynu, původní scénář a hereckou osobnost Joaquina Phoenixe, na jehož výkonu byly z velké části postaveny tři ze čtyř Grayových filmů.

Phoenix vévodí i zatím poslednímu filmu Milenci. V něm se leitmotiv návratu ztraceného syna objevuje – narozdíl např. od předchozího Noc patří nám – hned v první scéně. Hlavní hrdina jménem Leonard páchá sebevraždu pádem do řeky. Na poslední chvíli se však stihne z vody vynořit a s čísi pomocí si zachrání život. Vrací se domů ke svým rodičům, s nimiž momentálně žije, protože mu zkrachoval vztah, do něhož vkládal veškeré své naděje. Vrací se zpátky do života. Ale tento návrat není – oproti biblickému podobenství – v Grayových filmech nikdy konečným vykoupením, spočinutím v otcovském náručí po chybně nastoupené cestě. Pro Grayovy postavy je volba návratu jediným řešením tváří v tvář smrti, ale život, který tím získají, nevede z různých důvodů ke štěstí.

Mezi hlavní důvody patří nemožnost smíru mezi pragmatickým jednáním a vnitřním emocionálním přesvědčením postav. V Malé Oděse obnoví Joshua kontakt s rodinou hlavně kvůli svému mladšímu bratrovi a umírající matce, i když ví, že je to v jeho dráze zabijáka špatný krok. Podobně likvidační je pro Lea, jenž si právě odseděl svůj trest, když se v Temných zákoutích zaplétá do zločinných machinací v rodinné firmě, neboť nedokáže opustit ty, které nejvíc miluje. V Noc patří nám se zase naopak Bobby přidá na stranu zákona po té, co je spácháno násilí na jeho rodině, se kterou se víceméně nestýká – i když to přinese destrukci jeho osobního života i celé dosavadní kariéry.

V Milencích se Leonard zprvu zkouší plně zapojit do rodinného koloběhu, přestože se cítí vnitřně prázdný. Opět chodí do otcova podniku, ve kterém pracuje, a účastní se všemožných oslav a setkání (rodinné rituály, spjaté s komunitou židovských imigrantů z Ruska jsou pravidelnou součástí všech Grayových filmů). Na jednom z nich se seznámí s dívkou, se kterou postupně naváže bližší vztah. Mnohem osudovější se však ukáže být jeho zprvu náhodný kontakt s novou nájemnicí v domě. Leonard – tak jako všechny Graovy ústřední postavy – nechce dělat kompromisy a naplno se odevzdá svému citu. Ten ho ale znovu postaví před volbu – s tím rozdílem, že druhý návrat již znamená zpronevěřit se vnitřnímu hlasu.

Příběh o milostném rozhodnutí a vášni k ideálu sice vzdáleně připomene dva neopakovatelné filmy o konfliktu mezi erótem a rozumem – Hitchockovo Vertigo a Rohmerovu Moji noc s Maud – přesto má nejblíže ke svému literárnímu vzoru: Dostojevského Bílým nocím. I když Gray (kromě nezbytných změn, vyplývajících z aktualizace tématu) přidává jednu klíčovou postavu navíc, dodržuje v zásadě vyznění předlohy: obnovení a rozvinutí citových vazeb ke skutečnosti ozřejmuje naši existenci – ať už ústí do osamocení (ze kterého vzešly), či nikoli. Emoce, které postavy navenek projevují, jsou silné samy o sobě, a proto u Graye nepotřebují podpořit další filmovou technikou. Z toho důvodu je styl Milenců i ostatních filmů až klasicky uměřený, plynulý, nerušivý. Vyznačuje se pečlivým rozzáběrováním, vyváženou kompozicí, střídmým svícením. Zkrátka určitým filmovým konzervatismem, který však zároveň znamená naprosté zvládnutí řemesla, neboli dokonalou režii.

Jan Křipač

Milenci (Two Lovers, USA 2008)
Režie: James Gray
Scénář: James Gray, Ric Menello
Kamera: Joaquín Baca-Asay
Střih: John Axelrad
Hrají: Joaquin Phoenix (Leonard Kraditor), Gwyneth Paltrowová (Michelle Rausch), Vinessa Shawová (Sandra Cohen), Moni Moshonov (Rueben Kraditor), Isabella Rosselliniová (Ruth Kraditor) ad.
Palace Pictures, 110 min.

Zkušený dokumentarista Robert Sedláček se stává nepřehlédnutelným tvůrcem i v oblasti hraného filmu. Po solidním debutu Pravidla lži nyní následují Muži v říji, v nichž sice výrazně změnil žánr (ze sociálního dramatu k satirické komedii), ale z několika dalších prvků lze rozeznat svébytný autorský svět. Sedláček zůstává trpělivým pozorovatelem (spíše než kárajícím moralistou) naší současnosti, o níž vypovídá skrze relativně uzavřenou komunitu postav (terapeutická skupina drogově závislých, obyvatelé moravské vesnice). Tyto postavy obdařuje jedinečnými charakterovými rysy, projevujícími se ve zdánlivě nepodstatných drobnostech. Situace, které v průběhu vyprávění nabudou dramatické vyhrocenosti, mají reálný základ. Herci ho pak dokáží naplnit vlastní působivou interpretací (vždy jde o kombinaci zavedených tváří – ovšem v nezvyklých rolích – s méně známými, až pro film objevnými).

Muži v říji nás zavádí do zapadlé jihomoravské obce Mouřínov. Zdejší starosta spolu s podnikatelem, hospodským a dalšími věrnými usiluje o vybudování pořádné silnice, která by spojila jejich domovy se „světem“. Hodlá proto lobovat na místě nejvyšším – u premiéra, který se chystá vesnici poctít svoji návštěvou u příležitosti jediné významnější události, jíž se může moravský kocourkov pyšnit: mezinárodní soutěži ve vábení jelenů.

Sedláček do tohoto okruhu několika čtverečních kilometrů zakomponovává obraz dnešního – nejen politického – života v posttotalitní společnosti. Společnosti provinční, s obskurními ideály, překroucenými tradicemi, průhlednou přetvářkou. Ale taky společností, která se – naštěstí – nebere příliš vážně. Za touto vnější fasádou (natřenou z levných barev) veřejného života se skrývají mnohem vážnější soukromá dramata (úsměvu navzdory), která odrážejí stejnou touhu: vyprostit se z vlastní omezenosti, dojít skutečného naplnění a nehrát před ostatními frašku. Sny některých postav se zhmotňují alespoň v hravých motivech, kontrastujících s fádností vesnické reality – ve vycpaném podvodním světě uprostřed hospodského sálu, v nádherné mušli namísto tradiční vábničky, v barevném kolotoči, roztočeném v noci na dvorku jednoho z domků… Z přímočaré politické satiry najednou probleskne až hrabalovský cit pro krásu opomenutého, nepotřebného.

Muži v říji nejsou dokonalým filmem. Chybí mu ladnost a vyrovnanost velkých komedií. Rozbíhá se do mnoha vedlejších epizod, z nichž některé nejsou pro vyprávění podstatné a ubírají mu na spádu. Větší důraz na střih by rovněž ke konci dopomohl ke smělejší gradaci, která působí příliš rozvláčně. Přesto je tento Sedláčkův pokus cenný ve své výpovědi o současné politické kultuře, které se čeští režiséři hraných filmů zatím vyhýbají, i ve svém záměru předložit ji divákovi nepodbízivou, poměrně kultivovanou, a přitom humornou formou.

Jan Křipač

Muži v říji (ČR 2009)
Scénář a režie: Robert Sedláček
Kamera: Petr Koblovský
Hudba: Tomáš Kympl
Střih: Matouš Outrata
Hrají: Jaroslav Plesl, Eva Vrbková, Martin Trnavský, Pavel Zedníček, Jaromír Hanzlík ad.
Bontonfilm, 119 min.

Snad čtenáři prominou a nebudou se stejně jako nejmenovaná česká kritička pohoršovat nad tím, že spolu s distributorem prozradíme celou zápletku filmu. Ta je jednak běžně dostupná v zahraničních recenzích i dalších materiálech a jednak může být právě tím důvodem, proč Rickyho vidět (mimochodem slovutná dáma si jaksi nevšimla, že ve stejném médiu, pro které píše, byl před časem uveřejněn rozhovor s režisérem, který sám hlavní „trumf“ svého filmu odtajňuje). Recenze tak může splnit svůj účel – být k užitku čtenáři a poskytnout mu informace, podle nichž se může rozhodnout, zda film zhlédne, či nikoli.

Ricky Françoise Ozona je poměrně jedinečný v tom, jak propojuje strohý realismus s fantastičností. Prozradit, v čem tato fantastičnost spočívá, znamená sice ochudit se o jeden moment překvapení, ale zároveň představuje možnost přiblížit více poetiku, se kterou Ozon pracuje. Ta je pro známého stylistu a žánrového chameleóna v některých ohledech netypická.

Film začíná jako obyčejné sociální drama. Matka vypravuje dceru do školy a chystá se na denní směnu v továrně. Během stereotypní práce u pásu si všimne nového dělníka. Několik vzájemných pohledů, prosba o cigaretu a rychlý sex na toaletách. Přitažlivost přeroste ve vztah a muž začne i přes odpor dcery u ženy bydlet. Po čase spolu zplodí syna. Celému vyprávění však předchází časově pozdější úvod, který spolu s bressonovskou stručností plnou elips naznačuje, že ve filmu půjde ještě o něco jiného. Úvodní sekvenci tvoří pouze dlouhý záběr na matku, která v zoufalém stavu sděluje sociální pracovnici, že chce umístit své dítě do ústavu.

Po narození Rickyho totiž začínají problémy. Chlapec je neklidný, často pláče a dožaduje se mléka. Napětí v rodině vypukne v konflikt po té, co matka najde na jeho těle modřiny a obviní partnera z násilí vůči synovi. Ten tato podle něho nesmyslná a opakovaná nařčení (modřiny nemizí a naopak se zvětšují) nemíní snášet a rodinu opouští. Záhy se však ukáže pravý důvod zranění – chlapci začínají růst křídla.

Ozon zbytek filmu samozřejmě podřizuje této zápletce, vypůjčené z povídky Rose Tremainové. Momenty běžných tíživých starostí střídají chvíle plné údivu, hrdosti a láskyplnější péče, přinášející trochu jiné obavy i nečekaný zdroj humoru. Nepravděpodobné vstupuje do zcela rutinního prostředí, které svou přítomností najednou osvobozuje. S tím, jak se malý Ricky pokouší vzlétnout, jako by se uvolňovaly zábrany, které mezi sebou postavy nahromadily. Jeho odlišná perspektiva je učí dívat se na svět znovu a jinak. Proto je Ozonův vypravěčský postup rozdílný od toho, jenž nám byl letos nabídnut v dalším vzácném filmu o fantastičnu proměňujícím lidské tělo. V Podivuhodném případu Benjamina Buttona sledujeme především to, jak se se svojí výjimečností musí vyrovnávat sám hrdina, zatímco v Rickym je hrdinova „jinakost“ hlavně výzvou pro jeho rodinu. Snad jedině v tomto smyslu může být Ricky andělem – poslem, jehož zpráva spočívá v křídlech, nejprve rozdělujících a postupně usmiřujících členy jeho rodiny.

Jan Křipač

Ricky (Francie – Itálie 2009)
Scénář a režie: François Ozon
Kamera: Jeanne Lapoirie
Hudba: Philippe Rombi
Hrají: Alexandra Lamyová (Katie), Sergi López (Paco), Mélusine Mayanceová (Lucy), Arthur Peyret (Ricky) ad.
H.C.E., 90 min.

Lionel je řidičem příměstského vlaku. Žije se svojí již dospělou dcerou na okraji Paříže. Dává Joséphine vše, co může, aby jí vynahradil ztrátu matky. Ta mu jeho oddanost vrací svojí vroucí péčí. Teď však pro oba nastal čas vykročit novým směrem.

Příběh Claire Denisové je otevřenou poctou japonskému mistru rodinných mikrodramat Jasudžiru Ozuovi – zvláště jeho Pozdnímu jaru –, ale vychází rovněž z autorčina vlastního rodinného zázemí. Předobrazem pro hlavní postavu se stal její dědeček – latinskoamerický emigrant, kterému zemřela žena a on musel svoji dceru vychovávat sám.

Ozuovské „doteky“ nalezneme v mnoha motivech: domácí práce, společné stolování, cesty vlakem, popíjení s přáteli, povinnosti v zaměstnání. Režisérův styl je připomenut několika zátišími, v nichž předměty vypovídají o málomluvných postavách často více, než ony samy.

Přesto se Denisové film ubírá svou cestou. Chybí mu vyhrocenost zápletky, kterou najdeme v Pozdním jaru (aby otec přiměl dceru ke sňatku, rozhodne se předstírat přípravu vlastní svatby, čímž by pro dívku v domě nebylo místo). Zde jsou motivace postav spíše zatajeny, až z jejich jednání si domýšlíme skutečné příčiny. Vztahy nejen mezi otcem a dcerou, ale i mezi ostatními protagonisty zůstávají nedořečeny.

Celkové společenské pozadí je pochopitelně rozdílné, ačkoli Denisová dbá stejně pozorně jako Ozu na přesnou sociální ukotvenost postav. V tomto smyslu rozvíjí jedno ze svých stálých témat, kterým je prolínání různých kultur, jež zasahuje do konkrétních lidských osudů. Lionel, Jo a jejich blízcí žijí v prostoru, který si pro sebe složitě zabydlují, aby ho zároveň pozvolna opouštěli. Tento svět v pohybu zachycuje kamera Agnès Godardové v občasných těkavých záběrech, jež rozkolísávají pevně orámované ozuovské kompozice.

Křehkost a unikavost životních okamžiků, které nelze popsat slovy, se projevuje ve výrazně hudebním charakteru filmu. Denisová patří k těm, kdo dokáží spojit hudbu s obrazem tak, že se vzájemně obohacují, a vyznění scény by ztěží bylo bez jedné ze složek průraznější. Takto už tradičně nechává do svých povlovných záběrů zaznít hudbu Tindersticks, která v novém filmu vyjadřuje rozdílnými motivy odlehčenou i tíživou polohu scén.

Kromě toho v 35 panácích rumu zaznívají všemožné songy, ke kterým mají postavy nějaký osobní vztah. Tyto písničky většinou někde poslouchají – ať už v rádiu, jukeboxu, či obchodě – nebo na ně přímo tančí. Tanec patří ve filmech Claire Denisové k nejotevřenějším emocionálním projevům postav – v něm se dokáží uvolnit a sdělit pravdu, ovšem nikoli pouze verbálně. Řeč těla je výmluvnější.

V klíčové scéně tohoto filmu (přibližně uprostřed vyprávění) zažene nehoda a prudký liják všechny hlavní postavy do malého baru. Po několika skleničkách na rozehřátí pouští kdosi hudbu. Z reproduktorů zní popový šlágr 80. let Nightshift od The Commodores a Denisová na něj rozehrává jemnou sérii gest, pohledů a dotyků, které přesně vyjadřují dosud nevyřčenou touhu i napětí všech zúčastněných. I v tomto pohybu těl v sepětí s pohybem kamery je cosi z „hudebnosti“ jejího režijního stylu.

Jan Křipač

35 panáků rumu (35 rhums, Francie – Německo 2008)
Režie: Claire Denisová
Scénář: Claire Denisová, Jean-Pol Fargeau
Kamera: Agnès Godardová
Hudba: Tindersticks
Střih: Guy Lecorne
Hrají: Alex Descas (Lionel), Mati Diopová (Joséphine), Nicole Doguéová (Gabrielle), Grégoire Colin (Noé) ad.
Artcam, 100 min.