Snad čtenáři prominou a nebudou se stejně jako nejmenovaná česká kritička pohoršovat nad tím, že spolu s distributorem prozradíme celou zápletku filmu. Ta je jednak běžně dostupná v zahraničních recenzích i dalších materiálech a jednak může být právě tím důvodem, proč Rickyho vidět (mimochodem slovutná dáma si jaksi nevšimla, že ve stejném médiu, pro které píše, byl před časem uveřejněn rozhovor s režisérem, který sám hlavní „trumf“ svého filmu odtajňuje). Recenze tak může splnit svůj účel – být k užitku čtenáři a poskytnout mu informace, podle nichž se může rozhodnout, zda film zhlédne, či nikoli.
Ricky Françoise Ozona je poměrně jedinečný v tom, jak propojuje strohý realismus s fantastičností. Prozradit, v čem tato fantastičnost spočívá, znamená sice ochudit se o jeden moment překvapení, ale zároveň představuje možnost přiblížit více poetiku, se kterou Ozon pracuje. Ta je pro známého stylistu a žánrového chameleóna v některých ohledech netypická.
Film začíná jako obyčejné sociální drama. Matka vypravuje dceru do školy a chystá se na denní směnu v továrně. Během stereotypní práce u pásu si všimne nového dělníka. Několik vzájemných pohledů, prosba o cigaretu a rychlý sex na toaletách. Přitažlivost přeroste ve vztah a muž začne i přes odpor dcery u ženy bydlet. Po čase spolu zplodí syna. Celému vyprávění však předchází časově pozdější úvod, který spolu s bressonovskou stručností plnou elips naznačuje, že ve filmu půjde ještě o něco jiného. Úvodní sekvenci tvoří pouze dlouhý záběr na matku, která v zoufalém stavu sděluje sociální pracovnici, že chce umístit své dítě do ústavu.
Po narození Rickyho totiž začínají problémy. Chlapec je neklidný, často pláče a dožaduje se mléka. Napětí v rodině vypukne v konflikt po té, co matka najde na jeho těle modřiny a obviní partnera z násilí vůči synovi. Ten tato podle něho nesmyslná a opakovaná nařčení (modřiny nemizí a naopak se zvětšují) nemíní snášet a rodinu opouští. Záhy se však ukáže pravý důvod zranění – chlapci začínají růst křídla.
Ozon zbytek filmu samozřejmě podřizuje této zápletce, vypůjčené z povídky Rose Tremainové. Momenty běžných tíživých starostí střídají chvíle plné údivu, hrdosti a láskyplnější péče, přinášející trochu jiné obavy i nečekaný zdroj humoru. Nepravděpodobné vstupuje do zcela rutinního prostředí, které svou přítomností najednou osvobozuje. S tím, jak se malý Ricky pokouší vzlétnout, jako by se uvolňovaly zábrany, které mezi sebou postavy nahromadily. Jeho odlišná perspektiva je učí dívat se na svět znovu a jinak. Proto je Ozonův vypravěčský postup rozdílný od toho, jenž nám byl letos nabídnut v dalším vzácném filmu o fantastičnu proměňujícím lidské tělo. V Podivuhodném případu Benjamina Buttona sledujeme především to, jak se se svojí výjimečností musí vyrovnávat sám hrdina, zatímco v Rickym je hrdinova „jinakost“ hlavně výzvou pro jeho rodinu. Snad jedině v tomto smyslu může být Ricky andělem – poslem, jehož zpráva spočívá v křídlech, nejprve rozdělujících a postupně usmiřujících členy jeho rodiny.
Jan Křipač
Ricky (Francie – Itálie 2009)
Scénář a režie: François Ozon
Kamera: Jeanne Lapoirie
Hudba: Philippe Rombi
Hrají: Alexandra Lamyová (Katie), Sergi López (Paco), Mélusine Mayanceová (Lucy), Arthur Peyret (Ricky) ad.
H.C.E., 90 min.
Do you have more great artleics like this one?