FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

JCVD

| Kino
10. 04. 2009 | ,

Návraty pozapomenutých hereckých hvězd jsou v poslední době stále častější. Ještě zcela neutichly debaty o Kurtu Russellovi v Tarantinově Autu zabiják a už se vzrušeně hovoří o Mickey Rourkovi, který se vrací s Wrestlerem. Není tedy překvapením, že to zkouší i jiný akční hrdina 80. let, Jean-Claude Van Damme, ve filmu JCVD režiséra Mabrouka El Mechriho.

Stačí malé ohlédnutí za nedávno vzniklými nebo i teprve vznikajícími hollywoodskými filmy a jasně vystoupí jeden ze současných trendů – recyklace starých předloh a resuscitace polomrtvých hrdinů (a potažmo herců). Takto se na plátna kin navrátili jak Rocky Balboa, tak John Rambo, znovu přišel Den, kdy se zastavila Země, opět se otevřela Akta X a na další výpravu vyrazil i Indiana Jones.1) Není tedy divu, že se na této „vzpomínkové“ vlně snaží svézt i další dnes pozapomenutí hrdinové zašlé doby. A právě jedním z nich je i Jean-Claude Van Damme.

Ač byla dosud řeč pouze o situaci v Hollywoodu, belgicko-francouzsko-lucemburský film Mabrouka El Mechriho k němu nemá daleko, už jen díky svému obsazení. Jean-Claude Van Damme se v rodné zemi honosí titulem prvního Belgičana v Hollywoodu, kde si v průběhu 80. a začátkem 90. let vybudoval pověst akčního hrdiny a „svalovce z Bruselu“. Přestože ta doba je pryč, Van Damme se nevzdává. A o tom vlastně jeho nový film je.

Unikátní na filmu JCVD je fakt, že se silně vymyká z dosavadní Van Dammovy tvorby. Velmi civilně zpracovaný snímek o nepovedené bankovní loupeži a jednom nešťastném nedorozumění silně vyčnívá ze záplavy levných akčních filmů typu Elita armády (The Hard Cops, Sheldon Lettich, 2006) nebo Teror ve vlaku (Derailed, Bob Misiorowski, 2002). Druhým netypickým rysem je reflexe života samotného Jean-Clauda Van Damma, který nejenže hraje sám sebe, ale dokonce v několikaminutové sekvenci vystoupí z role a rekapituluje svůj život. Silně nostalgická linka pak prochází i samotným filmem – belgičtí prodavači se touží vyfotit se slavným hercem, lupič žadoní o malou exhibici bojového umění a celé město v ulicích oslavně jásá na podporu svému rodákovi… Tím je film podobný Stallonově „comebacku“ Rocky Balboa (2006), ze kterého byly taktéž patrné vzpomínky staré herecké „legendy“ na předešlou kariéru, byť skrze jednu z jeho nejznámějších postav. U JCVD se ale divák neubrání dojmu, že celý film je pouze hercovou agitkou za návrat zpět na hollywoodské výsluní. Van Dammova hořkobolná stylizace do člověka zlomeného nepřízní osudu působí někdy až nepříjemně agresivně a strojeně (to je případ i jeho sebezpytného monologu, ve kterém neváhá sklouznout i k slzám). Podobně i samotná ústřední dějová linie přepadení banky je neustále prostříhávána flashbacky rozvodového řízení nebo vyjednávání kvalitních (což je tu synonymem „jakýchkoliv“) rolí s Van Dammovým agentem, které mají dokládat jeho svízelnou současnou situaci. Scény od rozvodového soudu, ve kterých filmový Van Damme bojuje o svoji (fiktivní) dceru, jsou odrazem skutečného Van Dammova usilí o získání syna Nicholase do své péče. Sám pak ve spojitosti s tímto filmem odhalil pro britský The Sun 2), že jeho jediná šance, jak získat syna zpět, je být opět úspěšný. Bohužel se to podepisuje i na samotném filmu.

Nicméně tato sebereflexe si zaslouží i ocenění, zejména ve scénách, v nichž se herec nebojí zesměšňovat sám sebe. Velmi sympaticky pak působí scény, ve kterých jej postarší rázná taxikářka nazývá primadonou, gangster se jej vyptává, jestli si dobarvuje vlasy, anebo ta s agentem a nové roli v pochybném filmu, kterou už ale stejně převzal Steven Seagal, protože slíbil ostříhat si svůj „ohon“. Tomu pak dominuje působivá úvodní akční scéna točená v jednom záběru, za jakou by se nemusel stydět žádný akční film z Van Dammovy zlaté éry. Divák se ale záhy dozvídá, že nejde o skutečnou scénu z tohoto filmu, ale výjev z natáčení dalšího Van Dammova průměrného akčního filmu, což paroduje jeho současnou situaci – natáčení v laciné asijské produkci s režiséry bez ambicí. S tím okrajově souvisí i celkový realismus, který Mabrouk El Mechri filmu dodává. Nepodává totiž Van Damma jako toho nepřemožitelného akčního hrdinu, jak jej divák zná, ale jako civilního, zlomeného muže, který se nežene do nebezpečí, ačkoliv má mnohokrát ve filmu výhodu na své straně – znalost bojových umění nevyjímaje. Pouze v závěru fantastickým zásahem za nadšeného jásání přihlížejícího davu zneškodní jednoho z gangsterů, aby byl následně celý výjev ironizován jako pouhá snová vize samotného Van Damma.

Film JCVD je sympatickým comebackem, který se inspiruje současnou nostalgickou vlnou a po vzoru Sylvestera Stallona nebo Harrisona Forda dokazuje, že ani Jean-Claude Van Damme se nebojí zesměšňovat svoji kariéru nebo dokonce otevřeně hovořit o vlastních chybách. Bohužel pro diváka je ale občas velmi křečovitý a celkové vyznění filmu pak působí jako urputná snaha o znovuzískání divácké přízně. Spolupráce s mladým režisérem Mabroukem El Mechrim se ale evidentně vyplatila a teprve budoucnost ukáže, jestli Van Damme patří do starého železa, nebo ještě ne.

Zdeněk Blaha

 

JCVD (JCVD, Belgie – Lucembursko – Francie 2008)

Režie: Mabrouk El Mechri

Scénář: Mabrouk El Mechri, Frédéric Benudis, Christophe Turpin

Kamera: Pierre-Yves Bastard

Hudba: Gast Waltzing

Střih: Kako Kelber

Hrají: Jean-Claude Van Demme (J.C.V.D.), François Damiens (Bruges), Liliane Becker (matka) ad.

Artcam, 97 min.

 


Poznámky:

1) Tento trend navazování na stará témata rozhodně neutichá. Výhledově nás čeká zejména remake původního Conana (režírovat by jej měl Brett Ratner), dále pak komiksový hrdina našich rodičů, novinář Tintin (The Adventures of Tintin: Secret of the Unicorn pod vedením Stevena Spielberga), nebo sequel starého cyber sci-fi TRON 2.0 (Joseph Kosinski).

2) Viz http://www.thesun.co.uk/sol/homepage/showbiz/film/article2210368.ece

Komentáře

Bez komentářů

Napište komentář