Rozhovor s Jakubem Felcmanem, kurátorem přehlídky Cannes 2013 – ozvěny Týdne kritiky, která se uskuteční v pražském kině Ponrepo od 20. do 22. září. Více na www.bio-ponrepo.cz
AS: Letos se podruhé budou moci diváci seznámit s ucelenou kolekcí krátkometrážních filmů ze sekce Týden kritiky, která se promítá souběžně s festivalem v Cannes. Domnívám se, že mnozí nevědí, čím se tato sekce odlišuje od jiných festivalových sekcí nebo v čem spočívá její význam. Můžeš trochu přiblížit historii Týdne kritiky?
JF: Týden kritiky se poprvé objevil v roce 1962 a byl iniciován Asociací francouzských filmových kritiků (Association Française de la Critique de Cinéma), kteří sestavovali program této sekce, která se od té doby promítá paralelně s hlavním soutěžním programem. V dřívějších letech ještě filmy do soutěže nominovaly státy, takto to fungovalo až do roku 1972. Většinou tak do soutěže pronikly filmy etablovaných režisérů a cílem Asociace bylo tuto situaci změnit a dát šanci i méně známým jménům a nováčkům. Kritikové chtěli vytvořit platformu pro debutanty, kteří prozatím neměli podporu producentů a chtěli uvádět a objevovat nové talentované režiséry. S tímto argumentem nemohl velký festival příliš polemizovat.
AS: Později vznikly na festivalu, ale i nezávisle na něm, další sekce.
JF: Od roku 1969 přibyla ještě paralelní sekce La Quinzaine des Réalisateurs, kterou organizuje Společnost francouzských režisérů (Société des Réalisateurs de Film). V roce 1978 vznikla na festivalu sekce Un Certain Regard.
AS: Vypadá to, že Un Certain Regard, tedy sekce Jiný pohled, se svým výběrem filmů přibližuje nezávislé sekci Týdne kritiky.
JF: Edouard Waintrop, ředitel sekce La Quinzaine, mi říkal, že všichni vědí, že sekce Un Certain Regard je tam proto, aby „překážela“ Týdnu kritiky, ne La Quinzaine. Sekce se tomu různými způsoby bránily: tradicí a pluralismem. Týden kritiky musel deklarovat, že bude uvádět první nebo maximálně druhý film nějakého režiséra.
AS: A jak na to reagují novináři, kteří o festivalu píší? Zajímají se i o Týden kritiky nebo je vše soustředěno na hlavní soutěž? Nevybavuji si, že by o filmech z Týdnu kritiky u nás někdo psal, někdy se najde zmínka o sekci Un Certain Regard.
JF: Francouzští novináři píší o paralelních sekcích dosti intenzivně. Také proto, že je to součástí jejich kultury. Některé ročníky jsou dokonce tyto sekce upřednostňované před hlavní soutěží. O těchto sekcích také píší novináři ze zemí, jejichž filmy se v nich aktuálně objevují. Čeští novináři mají v periodikách, do kterých píší, velmi málo prostoru na obsáhlejší rozbor a zařazení filmů do sekcí, ve kterých se promítají. Často tak unikne důležitý kontext. Novinář je spíše nucen psát o hvězdách, které se na festivalu objevují, i když přijely na festival jen prezentovat nějakou charitativní akci a jejich účast třeba vůbec nesouvisí s uvedením jejich nového filmu.
AS: Vrací-li se režisér do Cannes se svým druhým filmem, stane se často, že už je jeho film uveden přímo v hlavní soutěži?
JF: Stává se to. V archivních materiálech festivalu se to dá i vysledovat. Ptal jsem se organizátorů, zda je to plánované či organizované, že Týden kritiky je takovým nultým stupněm před uvedením v hlavní soutěži a následně dojde k větší propagaci. Oficiální odpověď byla ne. Z pohledu producenta, filmaře, novináře nebo účastníka festivalu je jasné, že všichni vědí, že být v Cannes v jakékoliv sekci, tedy i v Týdnu kritiky je odrazovým můstkem.
AS: Můžeš připomenout kdo z významných režisérů začínal v sekci Týdne kritiky?
JF: Dnes je jich už mnoho, například Jean Eustache, Chris Marker, Leos Carax, François Ozon, Bernardo Bertolucci, Ken Loach, Gaspar Noé nebo Wong Kar Wai. Zajímavé je i nahlédnout do historie této sekce a vyhledat účast českých filmů. Například O něčem jiném Věry Chytilové se objevilo zde, také Démanty noci Jana Němce, Juráčkova Postava k podpírání, Schormův film Každý den odvahu nebo Uherovo Slnko v sieti. Všechny tyto filmy se hrály v Cannes, v Týdnu kritiky.
AS: Vím, že na festival v Cannes jezdíš už mnoho let. Loni jsi byl dokonce porotcem krátkometrážní soutěže Týdne kritiky, proto mě zajímá tvůj názor na vývoj této sekce v průběhu minulých let. Jde stále o progresivní díla autorů, z nichž se dá vytušit, že jsou výtvorem nadaných režisérů?
JF: Ve výběru filmů do sekce Týdne kritiky je možné vidět, jak vypadá práce festivalového dramaturga či kurátora. Mám dojem, že tato sekce se profiluje čím dál tím lépe. Nejsem ani tak okouzlen jednotlivými filmy, ale oceňuji jejich skladbu, kdy je čitelné, na základě čeho byly filmy do celovečerní i krátkometrážní soutěže vybrány. Krátkometrážní sekce je vybraná tak, aby fungovala jako ucelený program. To znamená, že kurátorský vliv je zde mnohem silnější. Sekce je podepsaná Bernardem Payenem, který má představu, jak by měl program vypadat a dle této představy filmy do sekce zařazuje. I u celovečerních filmů je možné najít klíč, podle kterého jsou filmy do sekce vybírány. Jsou dva základní přístupy, jak vybírat filmy do sekcí, buď jednoduše tematicky nebo autorsky. Kurátor si dělá určitý katalog filmových stylů, tak se dělá i výběr v Cannes. To jde v hlavní soutěži, ale ne u Týdne kritiky, kdy jde o debuty. Jejich klíčem je rozpoznání témat, kterými se nejmladší autoři zabývají. Svůj předpoklad pak konfrontují se stovkou filmů, které musejí zhlédnout. Ve výběru do Týdne kritiky je pak možné vidět, co festival v Cannes považuje za určitou čítanku současných trendů v kinematografii, se kterou se dá samozřejmě polemizovat. Důležité však je, že je to čitelné i pro diváka.
AS: Kolik lidí vybírá filmy do krátkometrážní soutěže kromě Bernarda Payena?
JF: Postupuje se podle platných evropských pravidel. Syndikát filmových kritiků nominuje tři delegáty, kteří filmy vybírají. Delegáti mají tříletý mandát. Pak se obměňují.
Loňský ročník byl v mnoha ohledech převratný. Přehlídka krátkých filmů se hodně změnila. Velmi se zpřehlednil výběr a proměnily se poroty. V minulých letech byli členy poroty většinou studenti z různých zemí apod. Loni byly poprvé ustaveny dvě standardní poroty. Tedy jeden prezident a až pět jeho spoluporotců, kteří jsou vybráni s velkým časovým předstihem z řad odborníků, které považuji za určité filmové diplomaty. Zpravidla jsou vybíráni lidé z nezávislého sektoru, kteří mohou často festival upozornit na autory ze svých zemí, kteří by mohli uniknout pozornosti festivalových výběrčích. Tím pádem si festival udržuje určitou svoji platformu, díky které se mu daří hledat a nacházet zajímavé filmaře po celém světě a objevuje tak nové talenty, což je touha každého festivalu – být objevitelem talentů. Díky tomu si stále udržují laťku nejlepšího festivalu. Daří se jim tak dozvědět se o filmech ještě v době jejich vzniku, nečekají jen, že jim filmy budou autory či producenty nabídnuty. Festival v Cannes má jistě dominantní pozici a nemusel by se obtěžovat vyhledáváním. Jiné festivaly to nedělají s takovou obratností a průhledností. Je to vlastně určitý vrcholek francouzské dramaturgické tradice.
AS: Již loni proběhla v Ponrepu první přehlídka Týdne kritiky z Cannes. Z mého pohledu však byl divácký i mediální ohlas minimální. Proč si myslíš, že tomu tak bylo?
JF: Všechny sekce festivalu v Cannes, kromě hlavní soutěže, mají v Paříži reprízu asi týden po skončení festivalu. V pařížské cinematéce, Forum des images a v kině Reflet Medicis jsou filmy promítány nonstop čtrnáct dní. Ani v Paříži se nestane, že například filmy, které jsou v Cannes přístupné jen profesionálům a těm, co vystojí dlouhé fronty, by byly vyprodané. Tak to není. Sály nejsou plné, festival už nikoho nezajímá, ale je to skvělá služba.
AS: Podle jednoho roku se samozřejmě ještě nedá hodnotit. Cinefilové, studenti filmových věd či FAMU a další diváci mají v Ponrepu jedinečnou možnost vidět, kam se film bude ubírat a čeho si kritika cení. A to opravdu za minimální vstupné. Je možnost vidět, co je z odborného hlediska nejžádanější či případně raná díla budoucích režisérských hvězd. Jde o určitý předvoj, kde je možné zachytit, co nového se v kinematografii děje. A proto bych čekala trochu větší zájem.
JF: Mnohaletá práce na festivalech mě utvrdila v tom, že nemá moc velký smysl zabývat se sledovaností. Ponrepo obdobně jako třeba ČT si musí udržet tu nejšpičkovější kvalitu, ale nedá se to kombinovat s diváckou sledovaností. Je třeba mít programy, které zajistí diváckou účast, a jiné, které zajistí určitou elitnost.
Těší mě, že mohu s organizátory v Cannes domluvit promítání celé přehlídky krátkých filmů z Týdne kritiky v Praze, v kině NFA, v Ponrepu. Líbilo se mi, že pařížská cinematéka promítá reprízu filmů v Cannes a chtěl jsem, aby tato možnost byla i u nás. Je to i způsob, jak zbavit festival určité nedostupnosti. Chci bydlet ve městě, které dělá reprízu Týdne kritiky v Cannes. I kdybych se jí sám nezúčastnil. Na druhou stranu si myslím, že je třeba, aby se o přehlídce dozvěděli lidé, kteří by se jí chtěli zúčastnit, tedy aby se k těm správným lidem tato informace dostala.
Amira Shehatová