Tabu je třetí celovečerní film portugalského režiséra a bývalého kritika Miguela Gomese, jenž na sebe výrazně upozornil zejména předchozím titulem Náš milovaný srpen (viz http://blog.fantomfilm.cz/?m=200912), uvedeným u nás před dvěma lety na Dnech evropského filmu. V obou případech si Gomes vyhrává s budováním příběhu, odkazy na popkulturu a směšováním vážného s komickým. V Tabu však ještě více rozvinul práci s audiovizuálním stylem – právě s ohledem na možnosti filmového vyprávění. Celý projekt, z velké části postavený na improvizaci, byl natočen v mezinárodní koprodukci – mj. za účasti nezávislé společnosti Komplizenfilm přední německé režisérky Maren Ade. Berlínský festival se pak stává platformou pro snímky vyprodukované touto firmou – ať už to bylo Tabu, Všichni ostatní od samotné Ade nebo vloni Spavá nemoc od Ulricha Köhlera.
Tabu je rozčleněno do tří částí: vstupního Prologu a následných kapitol, nazvaných podle stejnojmenného Murnauova snímku z roku 1931. Jen jejich pořadí je obrácené: nejprve Ztracený ráj a až potom Ráj. Zatímco tedy Murnau vypráví o čistotě erotické lásky, narušené časem a civilizací, Gomes nechává své postavy se na tuto touhu zpětně rozvzpomenout. Začíná své vyprávění od konce – od poněkud teskné přítomnosti v současném Portugalsku, aby se v půlce filmu náhle přesunul do idealisticky vyobrazené minulosti uprostřed exotické Afriky. Prolog je pak jakýmsi samostatným vstupem do celého filmu, jehož smysl – pakliže je vůbec nějaký – se ozřejmí až na úplném konci. Je koncipován jako surreálně vyhlížející, vtipný výjev ze starého filmu o „melancholickém krokodýlovi“ a portugalském lovci, pronásledovaném v pralese duchem jeho zemřelé ženy.
Druhá část Ztracený ráj pak zachovává zvolený klasický formát 1,37 : 1 i černobílý obraz – oba výchozí body, na nichž svůj film Gomes ještě před natáčením postavil. Mění se jen výtvarný ráz obrazu, který je přizpůsoben celkové změně nálady ve vyprávění. Nacházíme se v portugalské metropoli mezi čtveřicí postav: postarší Pilar, jejího nápadníka, sousedky Aurory a její služky Santy. Pilar marně shání nájemníka do svého bytu. Občas si k sobě zve místního malíře, který se jí dvoří. Jeho obrazy, které ji daruje, však nemůže vystát a po každé z návštěv je sundává ze stěn. Jednou spolu navštíví kino – dávný film, který Pilar propláče a malíř prospí. Záběry nevidíme, jen z reproduktorů slyšíme píseň Be My Baby od Phila Spectora. Aurora tráví většinu času po hernách a kasinech. Prohýří téměř veškeré jmění, které jí zbylo ještě z dob prosperity v africké kolonii. Obviní svoji služku Santu, že ji očarovala voodoo, a způsobila tak všechny její prohry. Když onemocní, přeje si vidět dávného známého Gian Lucu Venturu. Přátelé ho vypátrají, ale už je pozdě. Aurora umírá a Ventura začíná vyprávět svůj příběh.
Třetí část Ráj je pak vizualizací jeho vzpomínek. Zatímco předchozí kapitolu o osamění a touze po minulosti natočil Gomes na 35mm materiál se sytým obrazem, s kontrasty mezi bílou a černou a s velkou hloubkou ostrosti, nyní volí 16mm film, výraznou zrnitost obrazu a širokou škálu šedi. Spolu s výtvarným rázem se mění i nálada příběhu a žánr: Ráj evokuje hollywoodské dobrodružné filmy a melodramata 50. let s jejich euforií a erotickým nábojem. Celá kapitola je subjektivním vyprávěním Ventury a jako každá vzpomínka nestaví na slovním detailu, ale na vágním obraze, který vyvstává v paměti a který vzdáleně připomíná film beze slov. Proto Gomes odstraňuje ze zvukové stopy veškerý dialog (i když postavy spolu v obraze hovoří) a nechává plynout za sebou jednotlivé záběry, které doplňuje o ruchy a hudbu z okolí. Z lidského jazyka zaznívá pouze monolog Ventury, který ve voice-overu vypráví svoji africkou love-story. Kdysi v 50. letech ho honba za dobrodružstvím vehnala do jedné z kolonií, které tenkrát Portugalci v Africe drželi. Živil se jako bubeník v kapele, jež místním bělochům zprostředkovávala výdobytky rock`n`rollu. Mezi jejich největší hity patřilo Be My Baby od Phila Spectora. Ventura je okouzlen atraktivní Aurorou, provdanou za majitele farmy pod horou Tabu. I on jí imponuje svou mužností, odvahou a bezprostředností. Záminkou k seznámení se stanou její narozeniny a Venturův neobvyklý dar – malý krokodýl.
Takto se vracíme zase zpět k Prologu, který je zhuštěnou parafrází celého filmu, jenž má následovat. Jako ve snu jsou v něm nelogicky, asociativně zřetězeny prvky, se kterými se bude dále pracovat, tentokrát již v ucelenější formě. A hlavně Prolog otevírá jedno z klíčových témat Tabu: minulost, jež je lidskou pamětí filtrována v obrazech, připomínajících ze všeho nejvíc právě film. Proto je Tabu vlastně vizuální rozpravou o kinematografii v jejích různých podobách; rozpravou nenásilnou, rozvernou a v mnohém objevnou.
Jan Křipač
Text uveřejněn ve Filmu a době, 3/2012. Redakčně upraveno.
Tabu (Portugalsko, Německo, Brazílie, Francie 2012)
Režie: Miguel Gomes
Scénář: Miguel Gomes, Mariana Ricardo
Kamera: Rui Poças
Střih: Miguel Gomes, Telmo Churro
Hrají: Teresa Madruga, Laura Soveral, Ana Moreira, Carloto Cotta ad.
118 min.
Komentáře
Bez komentářů