FANTOMblog

Nečekaný nástup neznámého režiséra Neilla Blomkampa na filmovou scénu připomene průlom kdysi talentovaného George Lucase: nejen žánrem sci-fi, ale také tím, že celovečerní debut je rozpracováním předchozího krátkometrážního snímku, nebo faktem, že za celým projektem stál známý producent-režisér, který ho osobně zaštítil. Peter Jackson je pro Blomkampa tím, čím byl Francis Coppola pro Lucase. Původním záměrem dvojice bylo natočit adaptaci videohry Halo, ale kvůli vysokým nákladům se nakonec tvůrci rozhodli pro levnější variantu. District 9 stál ve výsledku „pouhých“ 30 milionů dolarů, které se vrátily hned v průběhu premiérového víkendu v amerických kinech.

Nejvíce prostředků spotřebovaly zvláštní počítačové triky, nezbytné zejména pro vytvoření postav mimozemšťanů, navržených podle Blomkampových představ bytosti mezi hmyzem a člověkem. Nutnost určité antropomorfizace vyplývala z předpokladu, že divák měl s vesmírnými vetřelci částečně sympatizovat v jejich snaze bránit se účelovému zacházení ze strany člověka. Početná posádka vesmírné lodě, která se jednoho dne objeví nad jihoafrickým Johannesburgem, je rychle zpacifikována a umístěna do jedné z městských čtvrtí. Po vzrůstajícím napětí je však separována do zvláštního tábora za městem a dána do správy soukromé firmě, snažící se profitovat z její vyspělé technologie, která však v daných podmínkách nemůže (zatím) plně fungovat.

Témata xenofobie, segregace a kulturní asimilace postupně přecházejí v představu možného propojení organického těla s anorganickým materiálem v jednu oživenou soustavu, která umožňuje lépe manipulovat s okolní realitou a v krajním případě si ji násilím podmanit. Cronenbergovská hlavní postava příběhu – úředník, řídící veškeré operace v uzavřené oblasti – je infikována mimozemskou DNA, která zmutuje část jejího těla a zadaptuje ji na neznámé technologické možnosti, včetně bio-mechanických zbraní. Okamžitě se stává štvancem mezi dvěma cizími světy, z nichž ani do jednoho nyní fyzicky nepatří, a přitom je pro oba skrze svoje schopnosti mimořádně důležitým cílem.

Blomkamp natáčel za pomoci několika digitálních kamer přímo v jihoafrickém reálu, čímž dosáhl podobné jednoty naturalismu s fantastičností (za použití umělých triků) jako nedávno Matt Reeves v Monstru. Na rozdíl od něho však digitální obraz v District 9 neslouží k simulaci výhradně subjektivního pohledu protagonistů a la home made video, ale k navození různých forem zachycení událostí: od interních záběrů soukromé firmy přes televizní přenosy a dokumenty (příběh je vyprávěn ve flashbacích) až po nekonkrétní zdroj obecného „filmového“ vypravěče (zejména ve scénách, v nichž nemůže být protagonista nikým sledován a natáčen). V sounáležitosti s obrazem kombinuje hudební složka artificiální zvuky (ambientní i výrazně rytmizované) s autentickým africkým zpěvem. Skrze tuto různorodost prostředků a průraznost témat vytvořil Blomkamp velmi aktuální film, v němž žánr nabývá nových poloh a zároveň promlouvá k divákům.

Jan Křipač

District 9 (USA – Nový Zéland 2009)
Režie: Neill Blomkamp
Scénář: Neill Blomkamp, Terri Tachellová
Kamera: Trent Opaloch
Hudba: Clinton Shorter
Střih: Julian Clarke
Hrají: Sharlto Copley (Wikus Van De Merwe), Jason Cope (Grey Bradnam), Nathalie Bolttová (Sarah Livingstoneová), John Sumner (Les Feldman) ad.
Palace Pictures, 112 min.