FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Láska až za hrob

| Aktuálně
28. 06. 2009 | , ,

Love Exposure Siona Sona

love_exposure1Když jsem měl možnost na letošním Berlinale zhlédnout v sekci Forum (v současnosti již nikoliv poslední) film japonského režiséra Siona Sona Love Exposure (Ai no mukidashi, 2007), bylo mi jasné, že podstupuji jeden z nejintenzivnějších zážitků, kterými jsem za celou svou kariéru cinefila v prostorech kin prošel. Potvrzení mého dojmu mi přinesla četba dubnových Sight & Sound[1], kde šéfredaktor Nick James označil Love Exposure za film Berlinale (zastíněný např. Tykwerovým The International (2009) a jinými). Love Exposure se tak stal filmem, o kterém se mluvilo v kuloárech a na který se dával tip známým, nicméně oko festivalu na něj pozornost neupíralo. Když jsem dnes četl komentář na www.imdb.com[2] jistého Wolfganga, který film viděl na frankfurtském Nippon Connection Film Festival, hned první věta, kterou film komentoval, byla: „Představte si dokonalý film a to, že po něm už nebude nikdy existovat žádný jiný, který by byl lepší.“[3], vzpomněl jsem si, že jsem měl s kolegou Ondřejem (kterého jsem na film zatáhl, aniž by tušil o co jde) odnášeli úplně stejné pocity.

Jelikož film je, ač se to dle synopse nezdá, jen a jen o lásce, můžeme alespoň na chvíli popustit uzdu svým impresím a dojmům a dát Wolfgangovi za pravdu, když píše: „Jsou to nejlepší čtyři hodiny, které jsem kdy zhlédnul. Láme mi to srdce, dosud se mi chvějí kolena a musím přiznat, že jsem na konci plakal jako dítě… V dnešní době je až s podivem, že můžete v kině podobné pocity prožít.“[4]

Co tedy způsobuje tak silné emoce, nejen u běžných diváků, ale i v zahořklých srdcích cynických kritiků?

Dostatek času je základ

Sonovy filmy jsem znal sporadicky, zaujaly mě, nicméně nikdy ne dostatečně, vždy jim něco chybělo, myšlenka byla v zásadě dobrá, složitosti vyprávění však vždy něco chybělo, aby byla zápletka dokonale sugestivní. To, co Sonovi scházelo, byla stopáž, dostatek času. Jeho příběhy byly natolik bizarní, že k tomu, aby byly smysluplně vyloženy (a Sono rád všechny podivnosti ve svých filmech dotahuje do stavu úplnosti), bylo potřeba mnoha minut – a v Love Exposure je jich požehnaně – přesněji řečeno 237.

Právě tato délka dává filmu úplně jiný ráz, přibývají verze pohledů nejen hlavních, ale i vedlejších postav. V polovině, kdy už by jiný film skončil, nastává obrat a vyprávění se ještě prohlubuje, komplikuje, dostáváme se doprostřed složité románové spleti. Frankofonní cinefil upozorní, že toto není nic nového, připomene např. Resnaisovo pětihodinové Smoking / No Smoking (1993) nebo Rivettův legendární skoro třináctihodinový Out 1, noli me tangere (1970), ale toto je opravdu něco jiného. Toto není literatura, toto je svět japonské komiksové mangy se vším, co si tento žánr žádá.

O čem tedy film je?

Yu (Takahiro Nishijima) se dostane do prekérní situace. Jeho otec je katolický kněz a po smrti matky si najde milenku Saori (Makiko Watanabe), která má nezřízené choutky a dělá z otce monstrum, které nutí syna hřešit, aby se měl z čeho zpovídat. Čím více hřeší, tím více jej otec chválí. Počestný Yu se takto stává „čestným hříšníkem“ a svou pílí dotahuje své konání ad absurdum. Vstoupí do učení k mistru kung-fu, který jej naučí akrobacii, při níž fotografuje dívkám kalhotky. Yu dosahuje v tomto umění mistrovství a jeho život nabude najednou štěstí a smyslu. Na jedné ze svých výprav však zažije mystický zážitek, neb potká dívku Yoko (Hikari Mitsushima) – věc má však dva háčky. Yu se vsadil s kamarády a prohrál, je tedy nucen se převléci za ženu (nosí na sobě oblek postavy ze známých sexploatačních filmů 70. let – Lady Scorpion), a protože byl vychováván ve víře, nosí ve vzpomínkách slova zesnulé maminky, že žena, kterou si vezme, má být jako Panna Marie. V momentě, kdy Yu uvidí poprvé Yoko, obě věci určí navždy jeho budoucí život – pozná v Yoko Pannu Marii a Yoko se zamiluje do Lady Scorpion, ovšem nikoliv do Yua. Děj se komplikuje dále, ukáže se, že Yoko je dcerou Saori, Yu a Yoko se tak stávají nevlastními sourozenci. Aby bylo všem problémům zadost, přichází tajemná Koike (Ando Sakura), která projevuje eminentní zájem o Yua i Yoko, a ten není jenom platonický. V pozadí se vznáší hrozba podivného kultu Zero Church, který produkuje fanaticky oddané ctitele, ochotné si nechat přepsat osobnost a vstoupit do služeb s podivnými cíli.

love_exposure2 love_exposure3

Yu jako Lady Scorpion                    původní Lady Scorpion (herečka Meiko Kaji)

Znáte-li některý ze Sonových filmů – jmenujme jen ty nejznámější: Suicide Club (Jisatsu sakuru, 2002), Noriko´s Dinner Table (Noriko no shokutaku, 2005), Strange Circus (Kimyô na sâkasu, 2005) a Exte: Hair Extensions (Ekusute, 2007) – přijdou vám některé z motivů příběhu Love Exposure snad až příliš známé. Jmenovitě – motiv kultu, který dělá z lidí, pod rouškou klidu a míru, slepé a fanatické ovce; sexuální deviace; zneužívání dětí, které jsou poté zdeformovány do malých monster bez emocí; a zejména ironická kritika japonské společnosti, u Sona často maskovaná pod barvotiskem komiksové stylizace a jisté neschopnosti rozlišit, kde končí dobro a začíná zlo, tedy v rámci „normálních“ standardů. Nemůžeme opomenout ani strefování se do křesťanství, které je častou japonskou kratochvílí již od dob příchodu jezuitů (Yoko jako Panna Marie, Yu je kultem vyvolen jako budoucí mesiáš, Zero Church jako zvrhlá verze lásky, aneb jakákoliv církev). Sonovy hry s emocemi postav i divákovými[5] se opět pohybují v rámci dvou rovin – Sono jednak provádí hloubkovou psychologickou sondu svých postav (až do míry komičnosti a ironie, kdy z nich udělá karikatury) a jednak mu to umožňuje vrstvit roviny náhledů na všechny možné roviny příběhu každé z postav – čím delší stopáž, tím nejasnější obrázek, kdo je zloduch a kdo je jenom oběť něčí zlovůle. Sono však ví, kam se svým příběhem směřuje, a i přes mnohé odklony od hlavní linie se vždy vrací k ústřednímu tématu – řečeno banálně – lásce Yu a Yoko, jako svaté dvojici příběhu, jejíž cit jako v pohádkách zvítězí nad všemi úskalími, včetně fanatické sekty a její lesbické šéfové.

Podvratný pop

Jak bylo výše řečeno, Sion Sono je zejména velký ironik japonské kultury a společnosti. V jeho filmech vidíme obrázek japonské mládeže jako stupidní masy lehce ovlivnitelné médii a infantilitou pop-kultury (např. děti páchající hromadné sebevraždy – základní námět dvou dílů volné „sebevražedné“ trilogie – Suicide Club (2002) a Noriko´s Dinner Table (2005)). Na druhé straně stojí generace dospělých, neschopná komunikace se svými potomky, což děti vede v lepším případě k citové izolovanosti a rodiče do tenat ztráty svých potomků, nebo ve vyšších oktávách Sonovy vize pekla se rodičovské postavy mění v kruté tyrany a ničitele dětských duší (motiv znásilňování dívek svými otci je pro Sona jednak tvrdou kritikou patriarchální krutosti japonské rodiny, jednak argumentem pro vysvětlení, odkud se bere fanatické zlo a citová vyprahlost). Třetím krokem do propasti lidské prázdnoty je pro Sona úplné odosobnění člověka, ztráta lidskosti, citů, emocí, správných hodnot – některé postavy se mění skoro v démonické tvory a do filmů tak vstupuje metafyzický činitel, nepochopitelné zlo, které přichází odjinud (abychom k těmto postavám byli spravedliví, jedná se o postavy ze Sonových kratších filmů, kde není dostatek prostoru k vysvětlení jejich motivací – démonicky zlými se však jeví např. domnělý vůdce sekty Genesise (hraje jej japonská popová hvězda Rolly) ze Suicide Clubu nebo pedofilní otec hrdinky filmu Strange Circus (2005) Mitsuko).

love_exposure4 love_exposure5

Takahira jako Yu                                                   a v civilu

love_exposure6 love_exposure7

Hiraki jako Yoko                                                          a v civilu

Love Exposure Sono ubírá na brutálních motivech a vnímá pop-scénu naivních teenagerů jen jako hřiště pro úchylné jedince (jako např. v Suicide Club nebo Exte: Hair Extensions (2007), ale zobrazuje ji jako příjemné místo pro život, plné krásných lidí v podání dvou momentálně populárních japonských idolů – popové hvězdičky Takahiry Nishijimy (jako Yua), známého hlavně jako zpěváka a herce z televize, a mladé herecké hvězdičky Hikari Mitsushimy (jako Yoko), známé zejména ze sérií Death Note (hraje sestru hlavního hrdiny Kiry). Sonův svět temných vizí se takto zjemňuje, v mnohém připomene (hlavně výstavbou příběhu) Noriko´s Dinner Table, ovšem s mnohem silnějším činitelem, kterým je pohlavní pud teenagerů. Když se totiž ohlédneme zpět, tak Sono nikdy takto silnou energii neuchopil. Jeho hrdinové byli naopak vždy sexuálně deprimovaní nebo brutálně deformováni po emoční stránce. Ačkoliv jsou emoce hrdinů postaveny hlavně na chemii hormonů, je to právě hormonální produkt, jinak zvaný „láska“, který dělá z Love Exposure silně citový zážitek.

Na závěr

Vězte, že Sono si nebere tvůrčí dovolenou, a ačkoliv stačil za rok zplodit  čtyřhodinový opus, tak již v tomto roce je v japonské distribuci uváděn jeho další film – v americkém překladu jako Be Sure to Share (Chanto tsutaeru, 2009). Film se z traileru jeví jako Sonův návrat k subtilnějším a osobnějším tématům (otec mladíka Shiry je na smrt nemocný a sám Shira zjistí, že má rakovinu a zbývá mu jen krátký čas, snaží se to tajit, aby otce více netrápil), jaké jsme mohli vidět např. v jeho celovečerním debutu Bicycle Sighs (Jitensha toiki, 1992).

To ještě není všechno – Sono momentálně připravuje první zahraniční projekt – The Lords of Chaos, který je plánován na rok 2010. Jedná se o adaptaci knihy Michaela Moynihana, věnované norské black metalové scéně, konkrétně kauze Varga Vikernese, který na pódiu „popravil“ svého spoluhráče, a taktéž aféře vypalování kostelů, která se v Norsku rozpoutala (nejenom) díky Vikernesovi.

Pozn. Film Love Exposure bude uveden v rámci sekce „Jiný pohled – Tokio FilmeX udáví“ na 44. MFF Karlovy Vary pod překladem Pod vlivem lásky. Připomeňme, že Sion Sono byl přes čtyřmi lety oceněn na karlovarském festivalu za film Noriko´s Dinner Table.

Rudolf Schimera


[1] Sight & Sound, April 09, Volume 19, Issue 4: Nick James: City of Lost Souls, str.28-32

[2] http://www.imdb.com/title/tt1128075/

[3] „Imagine the perfect movie, and there will never be a better one after that.“

[4] „The best 4 hours of cinema I have ever seen. It’s so heartbreaking, my knees are still shaking and I have to say, I cried like a Baby at the End…. It’s very rare you feel those magic moments in cinema these days.“

[5] Někdy zmiňované srovnávání Sona s Larsem von Trierem, co se manipulací s emocemi diváka týče, je dle mého názoru v tomto kontextu nesprávné, Sono je cynik a ironik, nikoliv psychicky nemocný sadista.

trailer: http://www.youtube.com/watch?v=ehmQ9fEf5bo

Komentáře

Bez komentářů

Napište komentář