FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

‘festivaly’

70MM FILM FEST KRNOV

 

Existují jistá pochybení, která se připomínají svým nositelům opakovaně. Podobně jako název filmové přehlídky v Krnově svou podobou označuje dvě roviny smyslu: charakteristický zvuk filmové promítačky i hláskovou specifičnost češtiny; i můj vztah k dané filmové akci má dvě roviny: trvalo tři roky naší mediální spolupráce Fantomu a KRRR! přehlídky, než jsem do Krnova zajel a osobně navštívil danou akci, dalších několik měsíců trvalo, než jsem do ruky opět vzal festivalovou brožuru a začetl se do úvodního textu Stanislava Novotného o technice a specifikách 70mm filmového formátu a šestikanálového magnetického zvukového záznamu. Musím se přiznat, že jsem předtím na vlastní oči nikdy sedmdesátku neviděl, o to větší zájem u mě vzbudila informace, že součástí programu přehlídky bude i poslední snímek mého oblíbeného režiséra Paula Thomase Andersona The Master (2012), natočený v originále na 65mm negativ, ze kterého se později vyrobily obě existující varianty filmových kopií (35 & 70mm, Kodak Vision 2383, u 70mm je ale zvolen tradiční poměr 1:1.85). Vydal jsem se tedy do Krnova.

master

V zápalu mnohých historizujících studií o kapacitě a technickém vybavení filmových sálů by se mohl zrodit ostrůvek analýzy, zkoumající kulturně a symbolicky schematizované konotace obklopující jednotlivé filmové sály. Vedle subjektivní, jistě bohaté, sémantiky by předmětem dané analýzy byly spíše určité lokální mytologie, které – často záměrně budovány – vyznačují specifický prostor konkrétního filmového sálu v kontextu národních filmových dějin i kulturních akcí: Thermal, Mír, Velké kino, Hvězda atd. V kině Mír 70 se v průběhu dubnového víkendu (12.–14. 4.) promítlo 9 filmů, měl jsem štěstí vidět dva z nich: Star Wars: Epizodu VI Návrat Jediů (1983) a již zmíněného Mistra (2012). Krátká filmová glosa ale není primárně věnována filmům, i když k Andersonovu Mistru se Fantom brzy vrátí.

Kino Mír má své kouzlo, které je ve spojení s danou přehlídkou podpořeno a zvýrazněno instalací skromné, ale zajímavé výstavy věnované vývoji různých filmových formátů včetně instalace několika promítacích strojů (doposud funkčních), z nichž ty největší jsou samozřejmě určeny pro sedmdesátky.

panorama_sal_kino_Mir70

Dominantní rys přehlídky se zároveň stává i její hlavní slabinou. Kolik filmů stojí opravdu za to (jednání o právech, shánění filmové kopie atd.) dovézt do Krnova a pustit publiku; osobně vítám možnost vidět některé filmy v neobvyklém formátu a rád navštívím projekci filmu, který jsem nikdy neměl možnost vidět na plátně, resp. v kině na plátně, ale dramaturgická invence je zde, řekl bych, radikálně tlumena existencí/dostupností filmové kopie. O to více si cením informací o historii, technických detailech a problémech jednotlivých kopií, způsobu natáčení a práci se zvukem pro daný formát; některé z nich částečně zazněly během krátkých úvodů, které byly – tradičně – realizovány před zahájením projekce. Úvod k prvnímu filmu, jenž jsem měl možnost vidět, byl typickým příkladem toho, jak takový úvodní vhled nemá vypadat; možná jde o můj vyhraněný postoj k samotnému formátu „úvodních slov“, ale kdyby do proslovu nevstoupil promítač a technik s informacemi o příznacích stárnutí filmových kopií (typické tmavnutí a červenání) a možnostech jejich restaurování, byl by celý úvod jen snůškou komentářů a glos (snad vtipných, nevím) k fenoménu Star Wars, který je – podle mluvčího úvodního slova – všem dobře znám, ale je potřeba formou „když už jsme tady“ nějakým způsobem vyplnit čas před projekcí. Naopak druhé úvodní slovo k filmu The Master bylo zajímavé nejen krátkým připomenutím již existujících interpretací (na obecné rovině), ale také poukazem na způsob, jakým režisér Anderson, tzv. po staru, daný film natáčel, např. stříhal manuálně na střihačském stole nebo použil tradiční analogový záznam zvuku.

SW-ROTJ70

Krnovská přehlídka 70mm filmu má své kouzlo, které by mohlo být podpořeno poctivějším a bohatším programem nejen o historii a technickém zázemí tohoto specifického formátu, ale také komplexnějšími informacemi o mizejícím kouzlu filmového materiálu. A nemusí jít vždy o nostalgii.

Michal Kříž

 KRRR_2013_700x90

IFF Rotterdam

By on Únor 11, 2013

Jak známo z českých médií, které se jinak o festival v Rotterdamu nezajímají, jedním ze tří letošních vítězů se stal Môj pes Killer Miry Fornay. Vypravěčsky strohý a vizuálně pečlivě vystavěný (pohyblivé záběry, tlumené barvy, jarní světlo) film zaujal porotu v čele s čínským disidentem Ai Weiweiem hlavně svým tématem. Fornay naštěstí otázku latentního společenského rasismu pojednává na konkrétním příběhu jedince, jehož chování je podmíněno vícero faktory (rodina, ekonomická situace, osobnostní zrání). Ze sociálního dramatu (dnes tak ceněného) se důraz nenápadně přesouvá do téměř existenciální roviny, aniž by k tomu bylo zapotřebí složitých dialogů a náročných hereckých výkonů (Fornay kompletně vyměnila původní profesionální obsazení za neherce). Nebezpečí tezovitosti je zamezeno i díky zvolenému minimalistickému přístupu, jímž nejsou dějové příčiny do detailů rozebírány, ale spíše uhadovány z letmých náznaků v jednání postav.

Ještě větší odstup od protagonistů demonstruje ve svém vítězném filmu Rakušan Daniel Hoesl – aniž by při tom sklouzl do hanekeovsko-seidlovského šklebu. V Soldate Jeannette sleduje ženu z vídeňské „high society“, která po rozchodu s partnerem postupně přichází o veškerý svůj majetek. Před věřiteli prchá na venkov, začne žít na jedné z farem a je nucena opustit své dosavadní zvyky. Oproti Killerovi je Jeanette přece jen trochu filmem à la thèse. Hoesl poměřuje dva protikladné způsoby života a zkouší, zda vůbec můžou v dnešní době mezi sebou komunikovat. Na jedné straně bezbřehý konzum, záliba v luxusu, odstup od reality. Na straně druhé hmatatelná skutečnost, dřina, únava. Bodem, kde se oba světy setkávají, je apatie. Pesimismus u Hoesla však neústí do excesu (jak jsme u rakouských umělců, nejen filmových, zvyklí), ale spíše do ironie, dokonce s nádechem humoru. 

Třetí vítěz, Mohammad Shirvani z Íránu, vyhranil svůj film víc do politiky, jakkoli zašifrované do průhledného podobenství (cesta, jak se vyhnout postihům). Jeho Fat Shaker je jednoznačnou kritikou patriarchálního systému, podanou na příběhu nevybíravého otce rodiny, který nutí svého atraktivního syna podvádět a okrádat bohaté ženy. Naznačený děj se ale začne komplikovat stále absurdnějšími výjevy, až nakonec není jasné, co je realitou, snem či vyšinutou vizí. Shirvani je pravým opakem usebraných režisérů typu Kiarostamiho, Panahiho nebo koneckonců i Farhadiho. Jeho kinematografie je neurvalá, burcující, plná zneklidňujících obrazů. I když útočí na kořeny politického systému, je skrze svou stylizaci v mnohém nejasná a těžko si najde cestu k většinovému publiku (zapomeňme, že jeho film někdo koupí do české distribuce). Je to škoda, protože Shirvani patří jinak k předním íránským vizuálním umělcům. V Rotterdamu byl součástí kolektivní výstavy Inside Iran, pro kterou navrhl instalaci pod názvem Elephant in Darkness. Uprostřed místnosti, jež byla kurátory pojata jako orientální čajovna, umístil obrovskou krychli s různými otvory pro zrak, sluch a hmat. Návštěvník mohl svými smysly zakoušet její (tak jako v případě filmu) trochu tajuplný, trochu podivný, ale hlavně k aktivnímu postoji vybízející obsah.

Prolínání filmu a výtvarného umění, jež je pro Rotterdam typické, se týkalo i dalšího soutěžícího – Miky Taanily. Finský avantgardista představil v soutěži krátkých filmů svůj zatím poslední projekt Six Day Run. Zachytil v něm na kameru šestidenní newyorský maraton, v němž účastníci neběží pro nějakou trofej či vlastní potěšení, ale chápou ho jako svého druhu meditaci pod vlivem učení Šrí Činmoje. Taanila abstrahuje od bezprostředního záznamu a pomocí digitální manipulace s obrazem a zvukem navozuje cosi jako duchovní trans. Poněkud jiným způsobem ovšem pojal své dvě instalace v rotterdamské galerii pro současné umění TENT. První byla uspořádána v rámci programu Sound Stages, zaměřeného na propojení hudby s pohyblivým obrazem, a Taanila v ní reflektoval každodenní užití hudby ve veřejném prostoru (nákupní centra, letiště, nádraží). Na stěny zavěsil několik malých reproduktorů, jejichž hudbu mohl návštěvník vnímat až z bezprostřední blízkosti, a jeden monitor s videem, rozvíjejícím téma ve formě dokumentu.

Druhá instalace spadala do nesoutěžní sekce krátkometrážních filmů Spectrum Shorts. Taanila však svůj snímek The Most Electrified Town in Finland nepromítal v kině, ale na tři vedle sebe umístěná plátna v přízemí TENTU. Každé z nich odráželo jiné záběry, pořízené na 16mm kameru v zapadlém finském městečku Eurajoki, v jehož blízkosti se staví nová jaderná elektrárna. Audiovizuální materiál je zhuštěným svědectvím o místě plném rozporů: poklidná příroda/razantní industrializace, tradiční kultura/technologické inovace, víra v pokrok/strach z budoucnosti (v perspektivě Fukušimy).

Tent

Jinak Spectrum Shorts nabídlo spoustu pozoruhodných, převážně experimentálních filmů. Jednak shrnulo to důležité, co za poslední rok vzniklo (namátkou snímky Dominique Gonzalez-Foerster, Oguchi Yoko, Mahmouda Khaleda, Lewise Klahra, Michaela Robinsona či Gabriela Abrantese), jednak představilo několik světových premiér. Korejec Cho Seongo v Stoned konfrontuje starobylé umění, zakotvené v určité duchovní tradici, s dnešními globálními trendy. Pomocí digitální technologie pracuje dál s výtvarným rázem buddhistické svatyně Angkor Vat. Mění barvy, zmnožuje prostory, dodává rytmus – určovaný poklidným klavírem v protikladu k nervnímu rocku King Crimson. Dvojice Erik MoskowitzAmanda Trager v Two Russians in the Free World zase zkoumá možnosti narativního filmu: logiku zápletky, úlohu vypravěče, výstavbu rozhovoru (narušováno je trvání a úhel záběru, figura záběr-protizáběr, synchronizace). Vznikl při tom velmi hravý a v mnohém překvapivý snímek, který připomene něco z filmařů inspirovaných surrealismem – od Buñuela přes Resnaise po Lynche. Na poli abstraktního filmu/videa si Rotterdam po právu hýčká Japonce Makina Takashiho, jenž zde už jednou vyhrál v krátkometrážní soutěži. Letos přivezl svůj nový počin, nazvaný lapidárně 2012. Původně šlo o živou hudebně-vizuální performanci, kterou Takashi následně přetvořil do půlhodinového videa. I když o něm hovoří jako o přechodném díle, nic to nemění na tom, že se jedná o suverénně zvládnutou záležitost. Celé video charakterizuje vyklenutí od tmavých barev/prázdných ploch/táhlých tónů smyčců směrem k barevné dynamice/tvarové proměně/elektronickému beatu a zase zpět do původního ztišení (ovšem v mírné variaci). Nelze než být zvědavý, s čím přijde Takashi příště.

K nejzajímavějším částem rotterdamského programu již tradičně patří sekce Signals: Regained, v níž jsou experimentální filmy uspořádány do tematicky ucelených bloků nebo jsou uváděny dokumenty a hrané filmy, vztahující se nějakým způsobem k dějinám kinematografie. Festival letos v této sekci mj. vzdal poctu třem nedávno zesnulým filmařům – Marcelu Hanounovi, Stephenu Dwoskinovi a Stomu Sogovi. Zatímco první dva jsou veřejnosti alespoň trochu známí, třetího si může Rotterdam připočíst ke svým objevům. Stom Sogo tvořil v úzkém okruhu svých přátel, sdružených kolem newyorského Anthology Film Archive. Většina jeho filmů byla promítnuta jen jednou, nebo vůbec. Kurátor Anthology Andrew Lampert v Rotterdamu představil kolekci, kterou teprve počátkem letošního roku přivezl z Tokia, kde Sogo před svou smrtí bydlel. Skládala se z digitálu, 8mm a 16mm materiálu, mezi kterými autor volně přecházel. Sogova tvorba je vůbec charakteristická prudkostí, bezprostředností, syrovou spontaineitou. A také nehotovostí – Sogo filmy většinou zpětně neupravoval, nedodával jim „působivější“ tvar, neopatřoval titulky. Názvy (jež kvůli překotné přípravě nebyly ani otištěny v katalogu) jsou často mnohoznačné. Výchozí formou byl pro Soga deník. Ani v něm však nebyl nikterak systematický, záznamy jsou velmi nahodilé, nepromyšlené a zabývající se spíše podružnostmi. Nelze jim však upřít naprostou otevřenost, vztahující se i na ty nejintimnější stránky života. Zároveň však Sono z deníkové subjektivity vystupuje a zničehonic překlápí film do ryze abstraktní polohy. Ta je ovšem – ve srovnání např. s Takashim – opět nesformovaná, dravá, spontánní. Je jasné, že Stom Sogo byl objeven pozdě. Ale ještě horší je, že už nebude točit.

Jan Křipač

Festival Cinematik

By on Září 3, 2012

Ve slovenských Piešťanech začne tento pátek 7. ročník mezinárodního filmového festivalu Cinematik, který patří k nejslibnějším akcím svého druhu ve středovýchodní Evropě. Je zaměřen převážně na současného mladého diváka, aniž by se mu snažil příliš podbízet. Program tak nabízí kromě zaručených, „kultovních“ filmů (Drive, Stud) i snímky neotřelé a v Česku zatím neviděné (Policajt Nadava Lapida, Ministr Pierra Schöllera)

Cílem festivalu je vzbudit v divácích hlubší zájem o film – a činí tak poměrně nenásilnou, přitom vkusnou formou. Například letošní retrospektivy jsou tematicky lákavé a zároveň přinášejí mnohdy netradiční přístupy k médiu (francouzský noir, Leos Carax, jiný western). Cinematik neopomíjí ani animovaný a dokumentární film, jemuž je věnována dokonce samostatná soutěž. V ní jsou zahrnuty pouze domácí snímky, dokazující stoupající úroveň slovenské dokumentaristiky v posledních letech.

Nesporným přínosem festivalu je i jeho ediční činnost. Kromě katalogu je zde již druhým rokem vydáván speciální sborník, jehož texty doplňují jednu ze sekcí. Letos volba připadla na francouzský noir a vyšla docela hutná kniha s příspěvky domácích i zahraničních autorů (stejně jako vloni je zastoupen i Fantom). V tomto smyslu Cinematik sympaticky naplňuje standardy všech obstojných festivalů ve světě.

 

V Česku panuje představa, že Karlovy Vary jsou prvním festivalem, který krátce po Cannes uvádí filmy, jež se tam odpremiérovaly. Není tomu tak. Například hned v sousedním Slovensku se každoročně v polovině června koná tamní nejznámější festival – Art Film Fest v Trenčianských Teplicích, který mnohé z nich představí. Jistě: festival má za sebou krátkou historii (letos bude jubilejní 20. ročník) a nepatří do A kategorie, takže se v soutěži objeví snímky bez světové premiéry. Přesto je program dobře sestaven a obsahuje několik položek, které stojí za pozornost.

Především jsou to ony filmy z Cannes, zařazené do sekce Evropská zákoutí. Diváci budou moci zhlédnout nejdiskutovanější z nich – Lásku Michaela Hanekeho, která získala Zlatou palmu. Z dalších oceněných filmů bude promítnut Za kopci Cristiana Mungia (nejlepší scénář a herečka). V programu se objeví i tři kontroverzní počiny canneské hlavní soutěže: Holy Motors Leose Caraxe, Ráj: Láska Ulricha Seidela a Cosmopolis Davida Cronenberga. Z ostatních festivalů byly vybrány mj. skvělé Alpy Yorgose Lanthimose (Benátky), Klip Maji Miloš (Rotterdam) nebo Je to jen vítr Bence Fliegaufa a César musí zemřít bratrů Tavianiových (oba Berlín). Tím však výčet zdaleka nekončí.

Art Film Fest nabízí také několik retrospektiv, z nichž zaujme např. fokus na současný britský film (viz poslední číslo Fantomu) nebo pro zahraniční diváky a novináře důležitá přehlídka aktuální slovenské tvorby. Hlavními hosty festivalu, který proběhne od 16. do 23. června, budou Emmanuelle Béart, Ben Kingsley a Andrej Končalovskij. Jeho Strýček Váňa, viděný znovu na plátně, slibuje silný zážitek. Zkrátka: na Slovensko se za filmem vyplatí jezdit.

www.artfilmfest.sk

(red)

Paralelní sekce Cannes

By on Duben 25, 2012

Zatímco oficiální program filmového festivalu v Cannes je v hledáčku většiny médií, na přidružené sekce, pořádané jinými organizátory, se už pozornost tolik neupírá. Přitom se v nich často odpromítají neméně pozoruhodné filmy, které do značné míry určují trendy dnešní kinematografie. Tyto sekce jsou v současnosti dvě – Semaine de la Critique a Quinzane des réalisateurs – a jejich line-up bývá zveřejňován s týdenním posunem oproti hlavnímu programu.

Semaine de la Critique (Týden kritiky) byl založen v roce 1962 Francouzským syndikátem filmové kritiky s cílem objevovat nové režisérské talenty. Proto je zaměřen pouze na debuty nebo druhé filmy začínajících autorů. V minulosti se díky přehlídce prosadili např. Bernardo Bertolucci, Philippe Garrel, Ken Loach, Wong Kar Wai nebo Arnaud Desplechin. Soutěž je rozdělena mezi celovečerní a krátkometrážní filmy. Komsie, která je vybírá, se skládá z předních francouzských kritiků, kterým předsedá bývalý šéfredaktor Cahiers du cinéma Charles Tesson. Vloni hned několik cen získaly filmy Take Shelter Jeffa Nicholse a Akáty Pabla Giorgelliho.

Letošní výběr se opět skládá z 10 celovečerních a 10 krátko/středometrážních filmů z celkového počtu 1200 přihlášených děl. Podle dostupných informací za zmínku určitě stojí hned úvodní snímek celé sekce Broken britského režiséra Rufuse Norrise v hlavní roli s Timem Rothem a s hudbou Damona Albarna (Blur, Gorillaz), dále např. pulsující Peddlers indického režiséra Vasana Baly o střetu drogového dealera s kriminalistou uprostřed přelidněné Bombaje nebo bulharský dokument Sofia´s Last Ambulance od Iliana Meteva, přibližující extrémní a často absurdní podmínky, ve kterých musí pracovat místní záchranka. Mimo soutěž zaujme debut absolventky pařížské filmové školy La Fémis Alice Winocour, pojmenovaný jednoduše Augustine podle slavné múzy francouzských surrealistů, dlouhodobě léčené z hysterie.

Druhá ze sekcí – Quinzane des réalisateurs – vznikla v roce 1969 jako reakce na předchozí zrušený ročník festivalu a pořádá ji Sdružení francouzských režisérů. Je charakteristická především svým nezávislým duchem, takže je zde prostor pro mnohdy odvážnější filmy, než nabízí hlavní soutěž Cannes. Starší ročníky pomáhaly prosadit tehdy začínající režiséry, jakými byli např. Rainer Werner Fassbinder, Martin Scorsese, Michael Haneke, bratři Dardennové nebo Sofia Coppola. Přehlídka nerozdává žádné ceny, ale uvedené filmy si pravidelně získávají značnou pozornost kritiky. V loňském roce se zde objevily např. Dýchat Karla Markovicse, Modrý pták Gusta Van den Bergha nebo Sur la planche Leïly Kilani.

Pro letošek organizátoři vybrali solidní sestavu opět 21 filmů, ve které defilují zavedená jména (Ruiz, Gondry, Larraín, Lvovsky) i nové naděje (Massoud Bakhshi, William Vega, Rachid Djaïdani). A do programu krátkometrážních filmů se dostal po čase i český zástupce – 3D animovaný snímek Tramvaj Michaely Pavlátové, natočený v česko-francouzské koprodukci.

 

70mm film fest Krnov

By on Březen 16, 2012

Severomoravský Krnov přivítá mezi 13. až 15. dubnem všechny zájemce o specifickou filmovou techniku 70mm. Místní kino Mír 70 je v současnosti jediným místem v zemích Visegrádu, kde lze kopie s tímto formátem odpromítat. Diváci mají tedy jedinečnou možnost zhlédnout filmy, jako např. Děrsu Uzala (r. Akira Kurosawa) nebo Jak byl dobyt Západ (r. John Ford), v jejich původní podobě. Kromě širokého obrazu a zahnutého velkého plátna (105 m²) projekce upoutá také plastickým zvukem, zaznamenaným na šestikanálovou magnetickou stopu.

Některé snímky z programu nebyly dosud v České republice uvedeny, a odbudou si tak na přehlídce svoji kinopremiéru. Z toho důvodu jsou pořadatelé odkázáni na spolupráci s evropskými i americkými filmovými archivy, které jsou i díky sympatickému vyhranění přehlídky svolné k použití vzácných kopií ze svých sbírek. Projekce filmů budou doplněny odbornými úvody a přednáškami, do předsálí kina bude instalována výstava dobových plakátů.

Tématem, který dramaturgie festivalu vždy váže k nějakému výročí, je letos Cinerama, od jejíhož uvedení do praxe uplyne 60 let. Kromě Fordova westernu v ní byl natočen např. „mrazivý“ politický thriller Johna Sturgese s Rockem Hudsonem v hlavní roli Polární stanice Zebra. Z dalších titulů programu mimo Cineramu nelze pominout např. Indiana Jones a Chrám zkázy nebo Ciminovo válečné delirium Lovec jelenů.

Více informací na www.krrr.cz

Od 22. do 30. března proběhne v Praze a následně v některých dalších městech 19. ročník MFF Febiofest. Z programu vybíráme 15 tipů, které nás zaujaly.

 

Máme papeže! (Itálie 2011)

Hlavní host festivalu Nanni Moretti představí mj. jeden z nejzásadnějších filmů loňského roku (viz http://blog.fantomfilm.cz/?p=1911).

 

Bitva o Alžír (Itálie 1966) a Červené střevíčky (Velká Británie 1948)

Nově restaurované verze dvou smělých filmů minulosti a zároveň důkazy dvou opačných režijních vizí: Pontecorvova černobílého, přímočarého verismu a Powellových barevných orgií.

 

Zavázané oči (Indonésie 2012)

Indonésan Garin Nugroho má na Febiofestu rovněž svoji retrospektivu, v jejímž rámci bude promítnut i jeho poslední kontroverzní film o radikálním islámu, který měl premiéru nedávno v Rotterdamu (viz http://blog.fantomfilm.cz/?p=2092).

 

Našim láskám (Francie 1983)

Možná nejlepší film od výtečného pozorovatele mezilidských vztahů Maurice Pialata, ale hlavně zachycení hereckého talentu tehdy začínající Sandrine Bonnaire – dalšího hosta festivalu.

 

Moje léto lásky (Velká Británie 2004)

Starší snímek Pawła Pawlikowského, citlivě vystihující neopakovatelné momenty prvních milostných vzplanutí.

 

Jednoduchý život (Hongkong 2011)

Jedna ze spíše ojedinělých možností vidět u nás film přední hongkongské režisérky Ann Hui. Její poslední režie zpracovává skutečný příběh o celoživotním přátelství dvou lidí z odlišných společenských vrstev. Ve vedlejší rolí se objeví kolega Hui z hongkongské nové vlny Tsui Hark.

 

Akáty (Argentina 2010)

Zlatá kamera z Cannes 2011 pro nejlepší debut (Pablo Giorgelli).

 

Avé (Bulharsko 2011)

Film Konstantina Bojanova z téže soutěže. Road movie lehce odkazující k novému Hollywoodu (Strašák, Malé životní etudy) o dvou tulácích (on/ona) v současném Bulharsku.

 

Martha Marcy May Marlene (USA 2011)

Další pozoru hodný debutant – tentokrát Američan Sean Durkin. Nebýt však dosud téměř neznámé Elizabeth Olsen v herecky náročné roli dívky duševně svírané svými traumaty, ztěží by jeho snímek získal takový ohlas.

 

Bouřlivé výšiny (Velká Británie 2011)

Andrea Arnold se chopila klasické četby zcela jinak, než jak bychom z jejích předchozích snímků usuzovali.

 

Bestiář (Kanada 2011)

Po karlovarském profilu Denise Villeneuva možnost seznámit se s tvorbou dalšího z výrazných Kanaďanů současnosti – Denise Côtého. Ze tří filmů vybíráme ten poslední – dokument inspirovaný středověkými bestiáři, jenž měl premiéru na letošním Sundance.

 

Na jih (Francie 2011)

Puzzle z osudů čtyř různých postav uprostřed letní Marseille. Pohráváním si s možnostmi filmového vyprávění Jean-Jacques Jauffret vzdáleně připomene některé postupy Alaina Resnaise (Smoking/No Smoking).

 

Portrét v pološeru (Rusko 2011)

Příběh o konsekvencích jednoho násilného činu, podaný tak, že přesně vystihuje současné ruské společenské klima. Po premiéře v Soči převzaly debut Angeliny Nikonovové další velké festivaly (Toronto, Londýn, Rotterdam) a kritika nešetří chválou.

 

Spící kráska (Austrálie 2011)

Film Julie Leigh, který už od uvedení v Cannes rozděluje diváky. Svým tématem kolem lidské tělesnosti i stylem dokonale vyvážených obrazů jedny irituje a v druhých vyvolává nadšení. V Praze tomu nebude jinak.

 

Probuzení (ČSR 1959)

Z velké retrospektivy Jiřího Krejčíka vybíráme snímek, který udělal hvězdu z Jany Brejchové, objevil nové herce (Kodet, Kostka, Kačer) a naznačil trendy 60. let v obraze i zvuku.

 

Rotterdam: premiéry

By on Únor 24, 2012

Na festivalu v Rotterdamu si odbudou svoji premiéru nejen debuty začínajících režisérů, ale také řada filmů již zavedených autorů, kterým stojí za to, poslat svůj nový snímek právě sem a ne na jiný filmový festival. Svým vsazením těsně mezi Sundance a Berlinale si musí Rotterdam svoji pozici hájit a možná i o některé tituly bojovat. Hodně režisérů se však rozhodne nizozemský festival upřednostnit právě pro jeho vyhraněný program. Mít svůj film v Rotterdamu pro ně zkrátka znamená čest.

Takto se například stala zahajujícím filmem celé přehlídky očekávaná novinka francouzského herce a režiséra, jenž ovšem točí spíše sporadicky, Lucase Belvauxe 38 témoins (38 svědků). Film, který by se docela dobře uchytil i v Cannes nebo v Benátkách, je adaptací románu Dideira Decoina (syn známého režiséra). V Le Havre někdo uprostřed noci brutálně zavraždí mladou ženu. Policii se nedaří vypátrat vraha, protože chybějí svědci. Vyprávění se stáčí k zaměstnanci přístavu, který bydlí ve stejné ulici. Ten policii i své přítelkyni, která byla v den zločinu v cizině, tvrdí, že byl v práci a o ničem nevěděl. Postupně však vyjde najevo, že vše bylo poněkud jinak… Belvaux trpělivě rozvíjí zápletku směrem k vyřešení kriminálního případu a zároveň k vystižení osobního dramatu postav. Rozhodnutí svědka změnit svoji výpověď vede k rozpadu partnerského vztahu a k usvědčení ostatních ze stejného strachu a pasivity. Nepříjemná otázka však zůstává i na konci: co vedlo obyvatele města k tomu, že oběti nejen nepomohli, ale že posléze zamlčeli i samotný zločin?

Belvauxův uměřený, do studených barev a přítmí zasazený film, v němž neklid doutná hluboko pod povrchem, kontrastuje s živelností filmového stylu Khavna De La Cruze. Filipínský radikál útočí na divákovy smysly nespoutanou barevností, ostrými střihy, expresivními titulky v obraze, extravagantním herectvím nebo eklektickou zvukovou stopou. Ve svém novém filmu Mondomanila vytvořil mix všech možných hudebních stylů (přičemž si písně složil sám), protože ho pojal jako současný muzikál z manilského chudinského ghetta. Do žánru se však prolamují i jiné polohy: filmu noir, grotesky či dokumentu. Cíl je zřejmý: rozbít homogenní, iluzivní obraz, který bychom si o životě ve slumu mohli utvořit. Proto De La Cruz odmítá dřívější pokusy o zobrazení ghetta; divák se nemá nechat dojmout (melodrama), ani lacině vyprovokovat (sociální drama). Spíš by měl ghetto vnímat ve všech jeho nejasnostech a rozporech.

Také Garin Nugroho ze sousední Indonésie, který dnes patří k velmi sledovaným režisérům, uvedl premiérově svůj film, nazvaný Mata tertutup (Páska přes oči), v Rotterdamu. A téma zvolil čistě politické: aktivity ilegální islamistické organizace NII (Indonéský islámský stát). Ty dokládá na příbězích tří postav: dívenky, která je spolu s dalšími unesena a převychována k potřebám náboženské agitace, chlapce, který ze vzdoru vůči životním podmínkám své rodiny vstoupí do militantní jednotky džihádu, a studentky, která se dobrovolně zapojí do aktivit organizace, postupně se vypracuje v jednu z nejschopnějších členek, aby byla následně mužskými představiteli skupiny potupena a odsouzena. Nugrohův film je pozoruhodný v mnoha ohledech: ve způsobu snímání (obraz oscilující mezi hyperrealismem a výtvarným dotvořením), v hudebním doprovodu (navracející se flétnový motiv, poetizující i znepokojující zároveň) a hlavně v podrobném vykreslení praktik NII (nábor členů, výcvik, rodinné zázemí vůdců, soudy apod.). Přitom Nugroho nehodnotí vlnu současné náboženské radikalizace v Indonésii jednoznačně: u každého z příběhů si všímá detailů, které vedou k proměně postoje postav a k jejich přijetí doktríny NII, což souvisí s ekonomickým stavem země, nefungující administrativou, absencí práv garantovaných státem a prohnilým politickým systém, pokoušejícím se o demokracii. Páska přes oči je kritická na obě strany a vnímavá hlavně vůči svým protagonistům.

Oba asijští filmaři, jakkoli jsou v zahraničí uznávaní, mají velké problémy s realizováním svých projektů doma. Nugroho byl nucen natočit svůj film v extrémně krátkém čase – během devíti dnů -, protože štábu hrozil teroristický útok ze strany islamistů. Pracovalo se přímo v reálu, s neprofesionálními herci a rozpočet nepřesáhl 100 000 eur. De La Cruzův projekt se rodil dlouho a ztěžka. Mondomanila získala už kdysi podporu od rotterdamského Fondu Huberta Balse na rozvoj kinematografií Třetího světa, ale trvalo dalších několik let, než mohl De La Cruz, který byl zároveň producentem, doplnit finance ještě z jiných, vesměs soukromých, zdrojů. Oba režiséři nešetří politické a náboženské (v jednom případě křesťanské, v druhém islámské) struktury svých zemí a pokud budou nadále takto zásadoví, komplikacím se nevyhnou. I proto je podpora ze strany festivalů, mezi které by se mohly začít pomalu počítat i české, důležitá.

Ještě větší potíže zažívá v Číně umělec, disident a dnes už i bývalý vězeň Ai Weiwei, kterému Rotterdam uspořádal velkou retrospektivu a speciální výstavu. V posledním filmu, dokumentu So Sorry, líčí svůj spor se státem ohledně tragédie při zemětřesení v provincii Sečuán v roce 2008. Jak vyšlo najevo, za zmařené životy civilistů (z velké části dětí) nemohla pouze přírodní katastrofa, ale také politická nařízení, přikazující stavět budovy nevyhovující základním normám a špatně organizující následné záchranné akce. Po tragédii se Ai Weiwei staví na stranu obětí v jejich snaze domoci se na vládě spravedlnosti. Stává se jakýmsi neoficiálním mluvčím pozůstalých, za což je popotahován úřady a policií. Při jedné policejní razii je raněn do hlavy, musí být operován a přerušit nejen své politické, ale i umělecké aktivity (přípravy výstav na Západě). Ai Weiwei je ideovým otcem, producentem a hlavním aktérem svých filmů. Má kolem sebe malý štáb spolupracovníků, kteří dokumentují každý jeho krok. A protože se Weiwei dostává do přímého střetu s represivní mocí, je jeho kinematografie hrubá, ničím nepřikrášlená, v pravém slova smyslu autentická. Obraz pořízený skrytou kamerou nebo kamerou spuštěnou naprázdno není výjimkou. Záběry jsou často snímány v chvatu, intuitivně, bez přípravy. Film se stává živoucí pamětí a také důkazním materiálem o totalitní zvůli.

Zcela odlišný přístup k filmovému obrazu zastává Američan James Benning. Jeho velmi dlouhé, ve statickém rámu komponované záběry krajin abstrahují od realistického popisu a přesouvají pozornost k výtvarné hodnotě obrazu, vnitřnímu rytmu a kontemplaci. Nový film small roads je sérií 47 takovýchto záběrů, které Benning pořídil v různých částech Spojených států. V každém z nich je ústředním motivem silnice zasazená vždy do jiného přírodního celku. Už úvodní záběr nastoluje jedno z možných témat: vidíme prázdnou cestu klikatící se po mořském pobřeží a v pozadí hlučnou frekventovanou dálnici. Benningovy obrazy ukazují odcházející starý svět, nebo svět na okraji, který není pohlcen lidskou civilizací. Upozorňují na relativnost lidského snažení v kontextu monumentální přírody s jejím neměnným řádem, který přetrvává pomíjivost civilizačních výdobytků. Benningovy filmy jsou určeny pro prostor kina z několika důvodů: přítmí a ticho filmového sálu umožňuje více se soustředit, velikost plátna zvýrazní důležité nuance v kompozicích a časový průběh promítání odhaluje širší strukturní souvislosti filmu mimo izolovanost jednotlivých záběrů. V celkovém uspořádání vyniknou jednotlivé variace v rámování, proměnlivá délka trvání záběrů určující dynamiku filmu a postupná gradace od rozsáhlého obrazového materiálu z období jara až po ojedinělé pohledy do zimní krajiny.

James Benning je rovněž autorem námětu pro krátkometrážní snímek Garyho Mairse All That She Surveys (Vše co pozoruje). Film je studií ženské tváře a zároveň možností filmové techniky (od opět rámování přes velikost záběrů, světlo a herectví až po střihovou figuru záběr/protizáběr). Na plátně vidíme mladou ženu ve čtyřech různých prostředích (kavárna, tramvajová zastávka, cesta tramvají a návštěva výstavy). Žena pozoruje svoje okolí a reaguje různě na to, co vidí: úsměvem, zasněným pohledem, dokonce pláčem. Z minimalisticky užitých prostředků vzniká drobný příběh, který lze interpretovat rozmanitými způsoby: jako příběh o osamělosti, o touze po muži nebo o pouhé „bezúčelné procházce“.

Rotterdamský program nabídnul také několik premiér z oblasti abstraktního filmu a found footage. Jeden z předních umělců nakládajících s touto technikou, Jay Rosenblatt, sestavil svůj čtyřminutový snímek Inquire Within z několika obsahově zcela odlišných záběrů, které ale uspořádal do vzájemných dvojic na základě podobnosti a kontrastu zároveň. Voice-over nezúčastněně opakující slova „this – or this“ rytmicky odpovídá střídajícím se záběrům s hořící zápalkou a umělou lampou, vychrtlou opicí a podvyživeným chlapcem či tajícím ledovcem a výtahem. Divák je vyzván, aby hledal „informaci“ skrytou „uvnitř“ těchto spojů. Rakušan Norbert Pfaffenbichler zase pokračuje ve své sérii Notes on Film, v níž systematicky a často skrze humor prozkoumává kolektivní působivost filmových obrazů a jejich vazbu na utváření moderních dějin. Ve čtvrté části, nazvané Intermezzo, je rozkládán, variován a deformován jeden honičkový záběr ze staré Chaplinovy grotesky. Pomocí přidané zvukové stopy, reverzního obracení do negativu či zpětného chodu je zkoušena výstavba a účinnost gagu, jenž při tradičním způsobu projekce dokáže hypnotizovat diváky.

Jennifer Reeves v zatím posledním filmu Landfill 16 vzdává holt odcházejícímu 16mm materiálu. Vzala filmový pás se svým starším snímkem When It Was Blue a zahrabala ho na několik měsíců do hromady odpadků, aby plísně zanechaly na povrchu výraznější stopy. Nové výtvarné vzorce, které takto vznikly, potom dotvořila ruční malbou. Výsledkem je devítiminutová exploze proměňujících se barev a tvarů. Podobně jako Reeves pracuje se starým filmovým materiálem i původem japonský, avšak v Kanadě působící umělec Daïchi Saïto. Ve svém snímku Never a Foot Too Far, Even nechal rozkopírovat fragment dávného 35mm kung-fu filmu na dvě 16mm kopie, které dále výtvarně zpracoval. Mnohovrstevnaté struktury je docíleno skrze zmnožení obrazu, promítaného na plátno ze dvou samostatných projektorů.

Jan Křipač