FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Truffaut a Rossellini

| Aktuálně, Výročí
23. 03. 2012 |

Biografická noticka na okraj truffautovského výročí

Truffaut byl Rossellinimu představen André Bazinem v Paříži roku 1955 po dokončení filmové adaptace novely Stefana Zweiga La Paura. Rossellini byl znechucen negativní kritikou a přemýšlel dokonce o tom, že s filmovou kariérou skončí. Většina filmů, které natočil po L’Amore, byla komerčně neúspěšná a u italských filmových kritiků propadla. Truffaut mu napsal dopis, v němž zmiňuje: ,,Vážený pane Rossellini, Váš vynikající film Cesta po Itálii je ve Francii promítán ve verzi naprosto zmrzačené střihem a dabingem. Distributor pan Caradou ho dokonce přejmenoval na ´Rozvedenou z Neapole´.“ Roberto Rossellini se proti veškerým změnám ostře ohradil a sešel se s Truffautem a dalšími redaktory Cahiers du cinéma, kteří způsobili kvůli Caradovu zásahu do filmu takový poprask, že byla původní verze promítána alespoň ve filmových klubech a malých nezávislých kinech .

Zájem a obdiv mladých francouzských kritiků (zejména vůči jeho novějším filmům František, prosťáček boží, Stromboli a Cesta po Itálii) Rosselliniho velmi potěšil. Fakt, že si kritici, kteří snili o tom, že se stanou režiséry, vybrali jeho za svého učitele, v něm zlomila pocit izolace a znovu v něm probudila nadšení pro film. V eseji Jak jsem je poznal Rossellini píše o vřelém vztahu, který s Francouzi měl a s Italy naopak postrádal. Zmiňuje, že když poprvé viděl Truffauta, vyprávěl mu mimo jiné o operaci své dcery. Truffaut vyjádřil lítost a Rosselliniho si okamžitě získal. Přátelství se později ještě prohlubovalo.

Asistent režie

Bylo to dáno i vzájemnou praktickou spoluprací, kterou Rossellini Truffautovi nabídnul. Ten souhlasil a pracoval jako jeho asistent po dobu tří let. V letech 1955 a 1956 vytvořil kolem tuctu filmových námětů. Dělal rešerše, vyhledával lokace, svolával herce a psal synopse. První spolupráce proběhla v únoru 1955. Rossellini požádal Truffauta, aby zkusil najít komedii, vhodnou pro Ingrid Bergmanovou v hlavní roli. Truffaut napsal osmdesátistránkový podklad pro scénář Décision d’Isa. K realizaci nikdy nedošlo. Mezi dalšími projekty byl společný film o Georgesi Pitoëffovi a jeho ženě Ludmile, jejichž životním příběhem byl Truffaut okouzlen, nebo Montherlantova La reine morte, kvůli které jeli oba do Lisabonu projednat produkční smlouvu. Strávili zde několik dní, během nichž se rovněž snažili domluvit si schůzku s Manoelem de Oliveirou. Rossellini se však v Portugalsku necítil dobře a z natáčení sešlo. Po cestě zpátky byl Rossellini natolik okouzlen Kastilií, že se rozhodl vrátit se sem a natočit zde Carmen. V Paříži navštěvoval potenciální producenty a našel i dokonce “dokonalou” představitelku Carmen (členku Španělského baletu). Producenti ale prosazovali v obsazení hvězdu Marinu Vlady, a tak Rossellini ztratil zájem. Posledním nerealizovaným projektem bylo zamýšlené natáčení sovětské verze Paisy.

V roce 1956 se Truffaut během cesty z festivalu v Benátkách zastavil na několik dní u Rosselliniho doma v Santa Marinelle poblíž Říma. V té době připravoval svůj první snímek La Peur de Paris, který Rossellini produkoval s podporou Franco-London Films, Deutschmeisterovy produkční skupiny. Smlouva byla podepsána 21. listopadu. Truffaut získal 100 000 franků za čtyřicetistránkový scénář a podle smlouvy měl dostat 1 milion franků za realizaci filmu po jeho dokončení. Byl to příběh o dospívání mladého muže, který se vrací z vojenské služby v Německu do Paříže ke svému strýci, jenž jej s jeho přítelem, bohatým umělcem, zasvěcuje do pařížského života a žurnalistiky. Brzy je však mladík otráven povrchností a cynickým životem a páchá sebevraždu. Zachrání ho však přítel Robert, který s ním pracuje v novinách. Vzdá se novinařiny a živí se pouličním prodejem knih. Potká dvě ženy. Jednu platonicky, leč vášnivě miluje a druhá, starší dáma, která vede noční klub, ho finančně podporuje. Nakonec se mladík obrací k opravdové lásce. V příběhu je patrný vliv Rosselliniho filmových postav, které jsou spojeny s Truffautovými vlastními zážitky z vojenské služby, novinařiny a milostných avantýr. Bohužel ani tento projekt nebyl nikdy realizován.

Jejich spolupráce skončila náhle v roce 1957. Rossellini se rozhodl natočit dokument v Indii, produkovaný RAI (Radio Televisione Italiana). Truffaut se na něm ze začátku aktivně podílel. Prováděl rešerše, dokonce se radil s Jeanem Renoirem, který získal cenné informace při realizaci Řeky v roce 1950. Natáčení mělo trvat dva roky a Truffaut si nemohl dovolit být v Indii tak dlouho. Proto raději nakonec Rossellinimu spolupráci odřekl.

Na otázku, jestli byl Truffaut v něčem ovlivněn Rossellinim, odpověděl, že zcela jistě. Vážnost, promyšlenost a komplexnost jeho filmů ho osvobodila a povznesla nad “spokojený entuziasmus”, který pociťoval z amerických filmů. A jak říkal: Nikdo mne nemá rád vděčí hodně Německu v roce nula .

“Roberto Rossellini a André Bazin jsou ti nejinteligentnější muži, které jsem poznal. Rozumí a spojují tolik věcí najednou, že jim přestáváte stačit. Roberto mě naučil, že téma filmu je důležitější než originalita, že dobrý scénář nemá víc jak dvanáct stránek, že bych měl děti režírovat s tím největším respektem, že kamera není důležitější než vidlička a že si před každým filmem mám říci: Natočím to, nebo zemřu.” (z dopisu J. M. Barjolovi, 19. května 1965).

Alexandra Monhartová

Komentáře

Bez komentářů

Napište komentář