FANTOMblog

V posledních dnech jsme několikrát psali o filmech v soutěži letošního AniFestu. Osmý ročník mezinárodní přehlídky animovaných filmů, která se letos uskutečnila hned ve dvou městech (Třeboň a Teplice), je po včerejšku minulostí. Proto se sluší alespoň krátkým výčtem zmínit jména vítězných snímků a tvůrců.

Z Třeboně si cenu za Nejlepší český animovaný film si odnesla Kristýna Dufková (Usnula jsem), nejlepším animovaným filmem do 5 minut byl vyhlášen německý snímek Brzo ve vašich městech (Thilo Ewers), v kategorii filmů do 15 minut zvítězil francouzsko-britský koprodukční film Deset (režie: BIF). Ve středometrážní kategorii (do 60 minut) ocenila porota snímek Řetězová pila australského režiséra Dennise Tupicoffa. A v kategorii celovečerního filmu zvítězil Bill Plympton s filmem Idioti a andělé.
V teplické části AniFestu pak porota rozhodovala soutěž studentských a zakázkových filmů. Cenu za nejlepší filmové pásmo v soutěži škol si odnesla belgická ADICAF, přičemž za nejlepší studentský film byl vyhlášen snímek Pěkný den na piknik (režie Monica Gallab). V kategorii zakázková tvorba vyhrály filmy Metař na měsíci (režie Konstantin Golubkov, Rusko 2007) a V pohodě (režie Cesar Diáz Meléndez, Španělsko 2008). Cenu teplických diváků, stejně jako Grand Prix za celkově nejlepší film mezinárodní soutěže AniFestu 09 získal, jak jinak, film Billa Plymptona Idioti a andělé.

Idioti a andělé Billa Plymptona

Soutěž celovečerních filmů AniFestu sice po zásluze vyhrál film Idioti a andělé Billa Plymptona, ve Fantomu si však krátce povšimneme jiného velmi zajímavého snímku v této sekci.
Sita zpívá blues americké animátorky Niny Paley je hravým, poutavým a formálně velmi pestrým autorským zpracováním eposu Rámájana. Paley nejenže klasické dílo indické literatury originálním a zábavným způsobem přibližuje dnešnímu „čtenáři“, ale příběh Rámy a Sity jí slouží zároveň jako paralela pro vlastní zkušenost s nevydařeným citovým vztahem.

Obrázek 1

Film je vlastně mozaikou čtyř vypravěčských úhlů pohledu, které Paley pravidelně střídá a odlišuje je i v samotné výtvarné složce (jedná se vždy o jednoduchou 2D animaci). Ústřední linkou je samozřejmě příběh bezpodmínečné lásky Sity k zamilovanému, ale pochybujícímu Rámovi (Obrázek 1). Tento příběh však glosují tři postavy (v duchu asijských stínových loutek), které celý film debatují o různých faktech a reálích z Rámajany, čímž vtipně posouvají děj kupředu či vypichují nějaký konkrétní detail. V „jejich“ podání mají stejné postavy eposu jinou výtvarnou podobu, než jakou jim Paley vtiskla v základní vypravěčské rovině – tentokráte Paley vychází přímo z autentických ilustrací (Obrázek 2). Třetí podobu Sity a dalších hrdinů přinášejí vkládaná muzikálová čísla (Obrázek 3) na písně jazzové zpěvačky Annette Hanshaw. Tyto vsuvky – které jsou rovněž odkazem na tradici indického Bollywoodu – už pohled na Rámájanu přesouvají do osobní polohy režisérky. Právě písně Annette Hanshaw napomáhaly Nině Paley (podle jejích vlastních slov – viz webové stránky filmu) v době, kdy prožívala osobní krizi po rozchodu s přítelem. A tím se dostáváme ke čtvrté vypravěčské i výtvarné rovině filmu – paralelní příběh mladé ženy, kterou během pracovního pobytu v Indii opustí její přítel. Její osud je ve svých zvratech podezřele podobný příběhu Sity (Obrázek 4), která tak získává svou celkově již čtvrtou, zcela odlišnou podobu, v níž nechybí ani zapojení reálných fotografií.

Obrázek 2

Čtvero různých výtvarných podob jednoho příběhu, čtvero odlišných narativních přístupů. Může to působit jako formalistní schválnost, ale opak je pravdou: Nina Paley tímto způsobem nápaditě postihuje jeden z charakteristických znaků hinduismu – reinakrnace a vtělení do rozličných podob.
Zároveň je každá ze čtyř výtvarných rovin ukázkou rozličných režijních a autorských kvalit americké animátorky. Na jedné straně předvádí dokonalé choreografie v davových muzikálových výstupech, na straně druhé zase dosáhne maximálního komického i informativního efektu pomocí působivě jednoduchých koláží á la Terry Gilliam, v nichž hraje hlavní roli vtipný poloimprovizovaný rozhovor tří amerických Indů. K tomu přidává dvě výtvarně zcela odlišně (přitom adekvátně) zpracované varianty téhož příběhu, jehož obdoby zažívají lidé po staletí.

Obrázek 3

Tak jako se Višnu převtěluje do dalších a dalších podob (princ Ráma je sedmou z nich), tak jako příběh eposu získává ve vyprávění, v knihách, na divadle či třeba v animovaném filmu další a další podoby, žije již svým vlastním, nezadržitelným životem i film Sita zpívá blues. Mimojiné kvůli problémům s autorskými právy k písním Annette Hanshaw se Nina Paley rozhodla film nechat k dispozici všem případným zájemcům o zhlédnutí.

Vít Peřina

Obrázek 4

Touha Veroniky Vossové

11. května v 19:00

Filmový sál FF UP

Křížkovského 10, Olomouc

Ti, kdo obdivují výtvarnou krásu záběrů Xaviera Schwarzenbergera a vypravěčské umění Rainera Wernera Fassbindera v seriálu Berlin Alexanderplatz, který nyní vysílá Česká televize, si zajisté nenechají ujít projekci jejich filmu Touha Veroniky Vossové. Fassbinder se v něm nechal inspirovat životem německé meziválečné herečky Sybille Schmitzové (známé např. z Dreyerova Upíra) a Schwarzenberg zase podmanivým černobílým stylem melodramat ateliérů UFA.

Časy zářivé slávy prominentní herečky Třetí říše a údajné Goebbelsovy milenky jsou dávno pryč. V polovině 50. let zůstává z Veroniky Vossové pouze elegantní zevnějšek, který zastírá životní zklamání a závislost na morfiu. Minulost se začne připomínat po té, co bývalou divu potká za deštivého večera jeden novinář a ona v něm okamžitě vzbudí zvědavost.

Fassbinder natočil poslední část své poválečné trilogie (Manželství Marie Braunové, Lola) na základě článku uveřejněného v Die Zeit a i když změnil jména skutečných protagonistů, jejich identitu do značné míry zachoval – včetně režisérů Maxe Ophülse a Gustafa Gründgense, který kdysi zabránil hereččinu zákazu kvůli její bisexualitě. Touha Veroniky Vossové získala v roce 1982 na berlínském festivalu ocenění nejvyšší – Zlatého medvěda.

Touha Veroniky Vossové (Die Sehnsucht der Veronika Voss, SRN 1982)
režie: Rainer Werner Fassbinder
kamera: Xavier Schwarzenberger
hrají: Rosel Zechová, Armin Mueller-Stahl, Hilmar Thate, Rainer Werner Fassbinder ad.
čes. tit., 104 min.

Ačkoli nemá Anifest zvláštní sekci, určenou pro filmy z východní Evropy, přesto je jejich zastoupení v oficiální soutěži poměrně výrazné – což je dáno geografickou polohou festivalu a jeho možnostmi prostředkovat mezi různými kulturními oblastmi Evropy. Letos bylo vybráno na tucet krátkometrážních a jeden středometrážní snímek, které reprezentují animaci ve východní části kontinentu.

Nejpočetnější kolekci utvořily současné ruské filmy. V ní byly rovněž obsaženy hlavní tendence, které se objevují i v jiných východoevropských produkcích – tedy hra se žánry, příklon ke klasickým látkám a reflexe současnosti skrze vyhrocenou poetickou formu. Vtipnou variaci na žánr pověsti přinesly snímky Hliněný panáček (r. Stepan Koval) a Maima Dlouhoočekávaný (r. Inga Korzhneva), vzniklé v rámci cyklu Hora diamantů, který připravuje od roku 2004 studio Pilot, jež v něm představuje ve zhuštěné a modernizované podobě folklór určitých regionů Ruska. Z etnických kořenů jižních Slovanů potom vychází chorvatská Morana (r. Simon Bogojević Narath), která téma zla a smrti aktualizuje do dnešní společnosti. S konvenčními prvky pohádky si zase vyhrál polský režisér Waldek Mordarski, jehož Dokonalý rytíř je de facto minutovým gagem, parodujícím rytířovu chrabrost, s níž osvobozuje princeznu z netvorova područí. Nadsázka ve vyprávění je zdůrazněna stroze minimalistickou, černobílou kresbou. Naopak Slovák Boris Šima pracuje ve své grotesce Chyťte ho s náročnějšími technikami, kombinujícími pojarovskou reliéfní loutku s počítačovou animací. Příběh o nezbedném chlapci, který uteče při školní exkurzi v muzeu a ničí ho svými bláznivými malůvkami, má také složitější vyprávěcí strukturu, zahrnující více motivů, postav a prostředí. Co do trvání patří film k nejdelším v soutěži.

Náročnější narativní i výtvarné ztvárnění vyžadovaly filmy, vycházející z klasických literárních předloh. Zkušená ruská režisérka Maria Mouatová natočila snímek On a Ona podle Gogolovy povídky s mistrně propracovanými loutkami a rekvizitami, jež oživují nostalgický příběh o nezrušitelnosti pout k blízkému člověku. Odlišným způsobem postupovala mladá česká absolventka VŠUP Magdalena Bartáková, která pro svoje osobité ztvárnění starozákonní Písně písní, nazvané Zahrada uzavřená, zvolila formu lehkého náznaku v kresbě tužkou a černou pastelkou na průhledných fóliích.

K nejsilnějším filmům z východoevropské kolekce patří ty, jež se nějakým způsobem vztahují k současnému světu. Jeho obraz může být absurdně stylizovaný, symbolicky otevřený nebo kriticky konkrétní – ale vždy je nelichotivý, ponurý a nesmlouvavý. Někteří východní filmaři pomocí skalpelu výtvarné zkratky diagnostikují choroby naší doby – zejména v postsocialistických společnostech, zasažených virem globalizace. Rus Pavel Suhih v Pravdivém příběhu větrákového muže satirizuje prázdný slavomam a politické prospěchářství, Chorvat Veljko Popović v Ta, která měří tupý konzum a Estonec Priit Pärn v Životě bez Gabrielly Ferri citovou apatii velkoměstského člověka – tvora mezi robotem, klonem a maskotem. Maďar Geza M. Tóth pak vše transponuje do apokalyptické vize svého Erga, v němž dvě bezpohlavní bytosti bojují o své přežití, přičemž smrt je možná jediným vysvobozením z nicoty. Minimálně tyto čtyři snímky potvrzují, že animovaná tvorba ve východní Evropě navazuje svojí uměleckou úrovní na slavnou minulost a zároveň neztrácí kontakt s živou přítomností. Naopak.

Jan Křipač

Ergo

Týden po premiéře Kaufmanovy Synecdoche, New York, režijním debutu úspěšného scenáristy, přichází do kin snímek Herečky, který natočila žena také spojovaná převážně s jinou uměleckou profesí než s filmovou režií – herečka Valeria Bruni Tedeschi. Po své režijní prvotině z roku 2003 Snáz projde velbloud…[1], odkrývající prostředí privilegované buržoazní smetánky, z něhož sama Tedeschi pochází, se zaměřila na komornější téma, jemuž však ani tentokrát nechybí autobiografický rozměr a výrazně introspektivní pojetí.

Tedeschi v Herečkách odhaluje prostředí divadla (divadelního zákulisí, zkoušek, představení): divadlo jako svět sám pro sebe, svět mající zvláštní, poněkud fantazijní status, kde se prolíná fiktivní a skutečné, iluze a realita, pak determinuje podobu celého filmu. Nejde však o strohé analyzování mechanismů vzniku divadelní inscenace; divadlo jako klíčová složka v podloží příběhu umožňuje režisérce vytvořit hermeticky uzavřený, semknutý filmový svět, v němž se těsně propojuje několik rovin příběhu: momenty z civilního života hlavní hrdinky, herečky Marcelline (návštěvy plaveckého bazénu, konflikty s matkou, modlitby v kostele k Panně Marii) se proplétají s divadelními zkouškami (Marcelline v inscenaci Turgeněvovy hry Měsíc na vsi připadla hlavní role Natalie Petrovny) a posléze i se scénami z jednotlivých představení – díky nim ožívají také fiktivní postavy dramatu. Hranice mezi fikcí a realitou jsou znejistěny a vztahy mezi dramatickými postavami nacházejí svůj odraz ve skutečných vztazích jejich představitelů (a naopak). Jen v takto vystavěném světě mohou postavy legitimně vést dialog s nepřítomným partnerem, s dávno zemřelými členy rodiny či se samotnou postavou z Turgeněvovy hry, která se (pirandellovsky) vzepře fikční podstatě a začíná pronásledovat své reálné okolí.

Marcelline (Valeria Bruni Tedeschi) prožívá svou osobní krizi pramenící z nenaplněného soukromého života, což nedokáže vyvážit ani zdařilá herecká kariéra, a její privátní problémy se odrážejí v neschopnosti najít adekvátní výraz pro svou dramatickou postavu. Protipólem je jí Nathalie (Noemie Lvovsky), asistentka režiséra a zneuznaná herečka, mající ovšem na rozdíl od Marcelline rodinné zázemí. Společným jmenovatelem jejich životů je neutuchající touha po tom, co ani jedna z nich v danou chvíli nemá na dosah. Ostatní – nepříčetný režisér (excentrický Mathieu Amalric), mladý herecký kolega (umírněný Louis Garrel) či Marcellina suverénní, nekonformní matka – doplňují mírně bizarní panoptikum postav: nejde o hluboké psychologické studie, ale spíše o drobné, „obrysové“ herecké etudy – tyto náčrtky postav jsou však barvité a (snad až překvapivě) výrazně živoucí.

Nevtíravá kamera, zaměřující se především na hercovu tvář, vypráví příběh v barevně výrazných, avšak precizně vyvážených záběrech bez zbytečně častých agresivních střihů; obzvláště ve scénách jevištních zkoušek nabývají některé záběry kvalit fotografických portrétů. Jedním z nejnápadnějších – téměř dominantních – stylových prvků je ovšem hudba, umocňující působivost scén a především v závěru sloužící k nastolení finální harmonie a rovnováhy. Tedeschi se nerozpakuje kombinovat odlišné hudební styly: árie a kavatiny z Mozartovy Figarovy svatby tak doplní diskotéková I Will Survive a nakonec také dvě verze jazzového šlágru Glenna Millera In The Mood.

Valeria Bruni Tedeschi – ve spolupráci s osvědčenými spolupracovníky, zejména Noemií Lvovsky – natočila svěží, humorný snímek, jenž může místy být určitým déjà vu Rivettových či Oliveirových filmů a který by mezi současnou nabídkou českých kinodistributorů rozhodně neměl zapadnout nepovšimnut.

Hana Stuchlíková

Herečky (Actrices, Francie 2007)

režie: Valeria Bruni Tedeschi

scénář: Valeria Bruni Tedeschi, Noemie Lvovsky

hrají: Valeria Bruni Tedeschi, Noemie Lvovsky, Mathieu Amalric, Louis Garrel, Marisa Borini, Valerie Golino, Maurice Garrel ad.

110 min., Artcam

[1] Film byl uveden v roce 2003 na festivalu v Karlových Varech.