FANTOMblog

Yuki & Nina
Hippolyta Girardota a Nobuhira Suwy

Nesoutěžní paralelní sekce canneského festivalu Quinzaine des Réalisateurs (The Directors’ Forthnight), jejíž tradice sahá až do roku 1969, představuje festivalovému publiku každoročně více než dvacítku filmů, které se zajímavostí vyrovnají bedlivěji sledovaným snímkům, uváděným v hlavní soutěži, ovšem objevností či svou osobitostí je mnohdy předčí. V loňském roce měl v této sekci svou premiéru i nový film původem japonského režiséra Nobuhira Suwy s prostým názvem Yuki & Nina, který se nyní v rámci Febiofestu dostává i k českému divákovi.

Stejně jako název je jednoduchá také základní osnova příběhu: dosud bezstarostné dětství devítileté Yuki, dcery japonské matky a francouzského otce, se začíná pomalu hroutit se zjištěním, že se rodiče chystají k rozvodu a Yuki by se měla s matkou natrvalo odstěhovat z Francie do Japonska. Spontánní vzpouru citlivé, neprůbojné Yuki vůči pro ni těžko pochopitelnému rozhodnutí rodičů podporuje její nejlepší pařížská kamarádka, dominantní, prostořeká Nina. Řešení, pro které se obě dívky rozhodnou, je příznačné jejich věku: útěkem z domova se pokusí přimět rodiče Yuki k usmíření. Opouštějí tedy město a zamíří do lesa…

Oč obyčejnější či dokonce banální je námět sám, o to poutavěji vyznívá Suwovo uchopení a zpracování celého příběhu. Nutno však podotknout, že režie i scénář filmu jsou výsledkem spolupráce Suwy s francouzským hercem (a zde tedy poprvé i režisérem) Hippolytem Girardotem. Oba tvůrci se setkali již při natáčení Suwova příspěvku Place des Victoires do povídkového filmu Paris, je t’aime a později se rozhodli natočit společný film, v němž by na vztahovou krizi manželského páru nahlédli prostřednictvím jejich dcerky, tedy výlučně z dětské perspektivy. Tematika komplikovaných a nefunkčních vztahů mezi partnery nebo členy nejužší rodiny, zachycovaných často v mezních momentech finálního rozpadu a konce vztahu, je ostatně především pro Suwu a jeho filmovou tvorbu charakteristická: již Suwův hraný debut 2/Duo (1997) se zaměřil na analýzu partnerství mladého japonského páru, z nichž ani jeden není spokojený se svým životem a stále hledá jeho adekvátní naplnění. V Yuki & Nině pak Suwa částečně opakuje totožný vyprávěcí vzorec, využitý již v jeho předchozích filmech M/Other (1999) a Perfektní pár (Un couple parfait, 2005), a tím je zaznamenávání nefungujících, rozpadajících se partnerských vztahů.

Nová je však nyní optika, z níž Suwa s Girardotem celý příběh vyprávějí. Zatímco již v M/Other mělo klíčovou roli v příběhu dítě (malý syn rozvedeného Tetsura, o kterého se kvůli nemoci své bývalé ženy musí postarat sám spolu se svou novou přítelkyní), jeho přítomnost v příběhu ještě nijak neovlivnila způsob a styl vyprávění. Všechny Suwovy dřívější snímky usilují o chladně analytický, nestranný pohled na příběh, rozvíjený prostřednictvím sledu často improvizovaných, objektivně zaznamenávaných hereckých akcí. Nyní se Suwa s Girardotem rozhodli pro opačnou perspektivu a pokusili se tak přiblížit dětskému světu, na který mají zásadní rozhodnutí dospělých vždy největší dopad. Díky dětskému pohledu, ovládajícímu celé vyprávění a vnášejícímu do něj nový imaginativní a fantazijní rozměr, zcela chybějící v Suwových předchozích filmech a popisovaný někdy jako „magický realismus“, se mohla režisérská dvojice vymanit ze striktních pout vnitřní logiky příběhu a poněkud volněji nakládat s jeho prostorovými i časovými dimenzemi. Nejde však o žádnou planě formalistickou hru s vyprávěním, příběh oscilující mezi realistickou a téměř spirituální rovinou (či snem a skutečností) je celkově konzistentní a spolu s nenásilným stylovým zpracováním podporuje prvotní záměr obou režisérů. Kameru svěřili Joséemu Deshaiesovi („dvornímu“ kameramanovi Bertranda Bonella), vyprávějícímu pomocí klidných obrazů, dlouhých, statických záběrů, aniž by tento dnes již téměř konvenční filmový jazyk současné kinematografie trpěl jakoukoli samoúčelností. Naopak: kamera obdobně jako v klasických Ozuových filmech postavená níže než je v „západním“ filmu zvykem supluje pohled dětské postavy a nepohnuté obrazy stupňují intenzitu sdělení, dovolují přiblížit se a soustředěně vnímat dětský svět. Během cesty obou dívek hustým lesem spoluvytvářejí a posilují působivou atmosféru téměř divoké přírody, která – ač ve skutečnosti nedaleko Paříže – evokuje zdání vzdáleného, neskutečného, téměř pohádkového světa; kontrastem mezi každodenní, bezbarvou realitou pařížského života a přirozenou, zcela samozřejmou snovostí a fantazijní podstatou cesty lesem jako by se v Suwově filmu tematizovalo prolínání a současně i vzdálenost francouzské (západní) a japonské (východní) kultury, zastupované právě postavou malé Yuki.

Obdobně jako Yuki v příběhu je pak i celý Suwův/Girardotův film jakýmsi svorníkem mezi kinematografií Západu a Východu, aniž bychom jej s čistým svědomím mohli k jedné z nich přiřadit. I proto jsme se rozhodli věnovat mu ve Fantomu samostatný prostor, místo abychom jej zařadili do aktuálně připravovaného Speciálu současného japonského filmu. Snad jej ale můžeme brát také alespoň jako předvěst a drobnou ochutnávku z nového čísla, které se již brzy objeví na hlavních stránkách Fantomu.

Yuki & Nina (Francie – Japonsko, 2009)
Scénář a režie: Nobuhiro Suwa a Hippolyte Girardot
Kamera: Josée Deshaies
Střih: Hisako Suwa, Laurence Briaud
Hudba: Lily Margot & Doc Mateo
Hrají: Noë Sampy, Arielle Moutel, Tsuyu Shimizu, Hippolyte Girardot a další.
92 min.

trailer: http://www.youtube.com/watch?v=BG-_vzpCCpA

(Text obsahuje spoilery)

Účast v canneské sekci Quinzane des réalisateurs, několik festivalových cen, pozornost mezinárodní kritiky a diváků alternativních kin na Západě. O tehdy čtyřiadvacetiletém Joshuovi Safdiem se díky jeho debutu The Pleasure of Being Robbed z roku 2008 začalo mluvit jako o vycházejícím talentu americké nezávislé scény. Tyto naděje potvrdil loňským filmem Got Get Some Rosemary, natočeném spolu s jeho o tři roky mladším bratrem Bennym.

Oba bratři ostatně filmují společně od dětství. Filmový entuziasmus v nich podporoval jejich otec – zanícený evropský cinefil, žijící v New Yorku. Filmy se doma promítaly, mluvilo se o nich a taky se natáčely. Na amatérskou digitální kameru, kterou jim otec koupil, Safdieho sourozenci zachycovali všechno kolem sebe. Postupně tyto autentické prožitky transformovali do krátkých mikropříběhů. Směs reality a náznaku fabulovaného vyprávění je z jejich filmů patrná dodnes.

V roce 2001 Josh spolu s bratrem a dalšími šesti přáteli založil filmový kolektiv Red Bucket Films. V něm vyprodukovali všechny své krátkometrážní pokusy a touto značkou obdařují i poslední celovečerní filmy. Mezitím se Josh přihlásil na studium filmu v Bostonu, které posléze dokončil. Realizace dlouhometrážního debutu nebyla nikterak cílená a producentsky promyšlená – spíše šlo o vyústění několika setkání a šťastnou souhru okolností. Filmař a tvůrce videoartu Casey Neistadt seznámil Safdieho s výrobcem kabelek Andym Spadem, pro kterého natáčel reklamní spoty. Spade Safdiemu přislíbil spolufinancování jeho tehdejšího celovečerního projektu Yeah, Get On My Shoulders pod podmínkou, že pro něho natočí reklamu. Safdie nakonec realizoval spoty dva, přičemž ten druhý způsobil změnu plánů. Byl to krátký příběh o dívce, která v newyorských ulicích vynalézavě okrádá kolemjdoucí. Tento nápad se nakonec rozrostl do celovečerního filmu The Pleasure of Being Robbed, financovaného Spadem a jeho obchodním partnerem.

Postava zlodějky Eleonore (Eleanore Hendricks) nás přitahuje svou nejednoznačností. Subtilní dívka se pohybuje newyorskou džunglí s očividnou lehkostí a krade s naprostou suverenitou. Svým zjevem nebudí žádné podezření, čehož obratně využívá. Někdy dokonce předstírá přátelství, aby svoje oběti krutě podvedla. Krade cokoli a její „trofeje“ nejsou často k užitku – jako například taška se psem a koťaty. S nimi se Eleonore dojemně mazlí, aby je vzápětí odhodila na pohovku. Jiné věci si zase „vypůjčí“ a za čas je vrátí zpět. Takto se s klíči, které najde v ukradené kabelce, dostane do auta, aniž by uměla řídit. Naštěstí je poblíž jeden její známý, který se k ní přidá a přiměje ji, aby ho odvezla domů do Bostonu. Během cesty se prý řídit naučí. Po krátkém výletu je již nepotřebné auto vráceno na své místo.

Z chování Eleanor je na první pohled patrná ohromná uvolněnost, nenucenost a svobodomyslnost. Je vládcem svého osudu a dokáže se spontánně radovat z maličkostí, které přinesou každodenní situace. Proplouvá životem s touhou vychutnat si každý okamžik. Jedná intuitivně a neočekávaně. Proto je tak fascinující Safdieho snímek sledovat: nevíme, jak každá událost skončí a kam nás zavede. Divák si v průběhu filmu může utvářet různé hypotézy podle dosavadních zkušeností s různými příběhy, ale ty většinou selžou. Dění vede k jiným následkům, než se předpokládá. Proto nás nepřestává Eleanor a její příběh zajímat.

Po několika odbočkách od logiky vyprávění nastane hlavní zvrat: dosud obratná zlodějka se nechá chytit. Krade všem na očích a když je odhalena, ani se nepokusí o útěk. Najednou se v plnosti vyjeví to, co bylo tušeno z dřívějších náznaků. Eleanor není ani tak pachatelem, jako spíše obětí své vlastní chorobné závislosti. Film se tak ke konci převrací do své melancholické polohy. Eleanor je v poutech odvážena na policejní stanici. Kvůli jinému případu, ke kterému jsou strážníci zavoláni, se na chvíli ocitne v zoo v Central Parku. Pozoruje pohyby zvířat, uvězněných stejně jako ona. Z reality ji krátce vytrhne sen – představa (další nečekaný prvek), která však rychle končí. Eleanor je policií propuštěna. Prochází se ulicemi mezi sněhovými vločkami. Zachází do megastoru, kde nenápadně ukradne nějaké DVD.

Safdie svým filmem záměrně utvořil variaci na vězeňský cyklus Roberta Bressona, zejména pak na Kapsáře. Narozdíl do francouzského režiséra však nedopřává své postavě kýženého vykoupení. Eleanor se dál dostává do svého kruhu drobných krádeží, ze kterého se nemůže vymanit. Formální zatčení a následné propuštění nepřináší řešení. Zpětně se The Pleasure of Being Robbed jeví – navzdory své primární lehkosti (dané i uvolněnou technikou, s níž je natočeno) – jako poměrně přesná studie osamění a křehkosti v moderním velkoměstě.

Jan Křipač

The Pleasure of Being Robbed (USA 2008)
Režie: Joshua Safdie
Scénář: Joshua Safdie, Eleonore Hendricks
Kamera: Brett Jutkiewicz, Joshua Safdie
Hudba: The Beets, Alex Billig, Noah Britton, Tiny Seas
Střih: Brett Jutkiewicz, Joshua Safdie, Ben Safdie
Hrají: Eleonore Hendricks (Eleanor), Joshua Safdie (Josh), Batman (Hello Beautiful / Handsome), The Fly (Fly) ad.
71 min.

http://www.youtube.com/watch?v=rhY3lo3THHY

http://www.youtube.com/watch?v=8LLloZ6JnWQ

KRRR!

70MM FILM FEST KRNOV

5. PŘEHLÍDKA 70MM FILMŮ

KRNOV 9.-11. DUBNA 2010

Ve dnech 9. – 11. dubna 2010 pořádá Městské informační a kulturní středisko Krnov 5. ročník Přehlídky 70mm filmů. K pátému výročí si pořadatelé nadělili název, který chtějí používat i v dalších letech.

„Název přehlídky KRRR! vznikl v agentuře Filmochod, která má na starosti sjednocenou vizuální prezentaci naší akce. Má několik významů. KRRR! může být chápáno jako citoslovce – skupina souhlásek evokující zvuk promítacího stroje, nebo z fonetického hlediska jako kombinace neznělých a znělých hlásek (pozn. zadopatrové a zubních) tvořících (pro cizince téměř nevyslovitelný) začátek názvu města Krnov. Jedná se o originální nápad, který při schvalování vzbudil bouřlivé reakce, a doufáme, že diváky a návštěvníky zaujme a přiláká“, přiznává Kateřina Lindovská, ředitelka Městského informačního a kulturního střediska v Krnově.

Krnovské kino Mír 70 je v současné době jediné v zemích Visegrádské čtyřky (ČR, Slovensko, Polsko a Maďarsko), které je schopno odpromítat 70mm formát filmové kopie s původním, až šestikanálovým magnetickým záznamem zvuku na 105 metrů čtverečních zahnutého plátna. Přehlídka má za úkol připomenout dnes již ve střední Evropě nepoužívaný formát filmové kopie, který oslňoval návštěvníky brilantním zobrazením detailů a ve své době nepřekonatelným prostorovým zvukem.

S ohledem na 65. výročí ukončení 2. světové války byly do programu přehlídky vybrány dva tituly, které budou mít v ČR svou kinopremiéru. Prvním z nich je životopisný snímek Generál Patton (1970) a druhým válečné špionážní drama Operace Crossbow (1965).

Kromě filmů čeká na návštěvníky přehlídky malá výstava promítací techniky v předsálí kina, výstava filmových plakátů, přednášky, referáty a zajímavé postřehy k jednotlivým filmům.

Akci organizuje Městské informační a kulturní středisko Krnov ve spolupráci s Městem Krnov a Asociací českých filmových klubů za podpory Ministerstva kultury České republiky. Na akci spolupracuje rovněž Polska federacja dyskusyjnych klubów filmowych.

Předchozí ročníky:

2006

Tento ročník přehlídky nabízel především sovětskou produkci – působivý životopisný snímek Vzlet (1979) o životě průkopníka teorie raketových letů K. E. Ciolkovského, hudební drama Cikáni jdou do nebe (1975) nebo tendenčně zaměřenou epopej Vojáci svobody (1977) – ale i západní sci-fi – Zajati vesmírem (USA 1969), Vetřelec (USA 1979), Ikaros (Signále – Ein Weltraumabenteuer, NSR 1970).

2007

V tomto roce byla na přehlídce poprvé v ČR uvedena 70mm kopie filmu Doktor Živago (USA 1965) s Omarem Sharifem a Geraldinou Chaplin, historický velkofilm Potopa (Polsko 1974) nebo např. unikátní německý dokument Létající Clipper (NSR 1962).

2008

Mezi tituly, které byly na přehlídce k vidění, byl například stále populární muzikál West Side Story, historický film Kazimír Veliký, východoněmecká historická komedie Hejtman Florián, nebo historické velkofilmy Spartakus a Lawrence z Arábie (celostátní premiéra – film nebyl nikdy v české filmové distribuci).

2009

4. ročník byl oslavou výročí 40 let od spuštění 70mm projekce v kině Mír 70 Krnov. Proto na programu nemohla chybět komedie Báječní muži na létajících strojích, která projekci „sedmdesátek“ v Krnově odstartovala. Magnetem přehlídky byly takové tituly jako: 2001: Vesmírná odysea, Terminátor 2: Den zúčtování, Neuplatní, nebo film Poslední údolí, který byl uveden v české kinopremiéře. Z nových titulů byl na formátu 70mm představen film Paříž 36.

Aktuální ročník

Organizátoři postupně navazují kontakty s pořadateli obdobných přehlídek 70mm filmů v západní Evropě a kontaktují světové archívy i soukromé sběratele, kteří jsou schopni zapůjčit jak celé filmy, tak i fragmenty pro potřeby seminářů.

Pavel Tomešek – vedoucí Kina Mír 70 Krnov:

„Najít sjednocující dramaturgický prvek pro výběr jednotlivých titulů není vůbec jednoduché, neboť nabídka filmů ve formátu 70mm je celosvětově omezená. Proto jsme obdobně jako v loňském roce „zalistovali kalendářem“ a s překvapením jsme zjistili, že nejjednodušší bude znovu využít různá výročí. Tím hlavním pro nás bylo 65. výročí ukončení 2. světové války. Válečné filmy plně využívaly možností velkého filmového formátu, zvláště v hromadných bojových scénách. Proto uvedeme v kinopremiéře životopisný film Generál Patton o kontroverzním americkém veliteli a méně známý špionážní snímek Operace Crossbow, který vychází z historické anglo¬americké tajné operace zaměřené na likvidaci raket dlouhého doletu V1 a V2 na území nacistického Německa. Třetím snímkem s válečnou tématikou měl být americký muzikál Za zvuků hudby (pozn. děj je zasazen do rakouských Alp po připojení Rakouska ke Třetí říši – tzv. Anschluss). S ohledem na omezené finanční možnosti letošního ročníku jsme ale nuceni uvedení tohoto snímku přesunout do některého z dalších ročníků.“

Další výročí jsou svázána buď s daty natočení jednotlivých snímků – Generál Patton (1970 = 40 let), Operace Crossbow (1965 = 45 let), nebo se dají najít v jejich námětu – Gándhí (6.4.1930 došlo při tzv. Solném pochodu k porušení zákona o těžbě soli v Indii a tato akce zahájila boj za osamostatnění Indie z anglické nadvlády).

„Po zkušenostech z předchozích ročníků chceme v rámci přehlídky představit filmový formát 70mm jako jedinečnou atrakci své doby. Proto v programu nesmí chybět filmy s náměty sci-fi. Diváci tak budou mít šanci vidět na velkém plátně dnes již kultovní snímky Superman, Batman, Vetřelci, nebo hororovou klasiku Vymítač dábla. Jedná se sice o obecně známé tituly, ale filmové plátno těmto filmům dodává neopakovatelnou atmosféru, které není schopno dosáhnout žádné domácí kino,“ dodává Pavel Tomešek.

Do krnovského kina v současné době míří kopie z evropských i amerických archívů, jiné přivezou na přehlídku soukromí sběratelé. Ačkoli se pořadatelé snaží zajistit ty nejkvalitnější kopie, jsou omezeni nejen jejich dostupností, ale i stářím materiálu.

„Jak již pravidelní návštěvníci akce vědí, některé kopie trpí jistou ztrátou barevnosti a posunem k červeným tónům. Tato závada je dána výrobním procesem určitých filmových materiálů a je to fakt, se kterým se musíme u kopií starých 30-50 let smířit. Naší snahou je sehnat kopie co nejkvalitnější, ale ne u všech byl proveden digitální přepis a rekonstrukce na nový 70mm filmový pás. I přesto nás dovedou překvapit množstvím zachycených detailů. Zároveň se jedná o filmy, které pravděpodobně nikde jinde v ČR na filmovém plátně neuvidíte“ upozorňuje Pavel Tomešek na „záludnosti“ archivních snímků.

Bližší informace můžete získat na webových stránkách přehlídky na adrese http://www.krrr.cz nebo http://www.70mmkrnov.cz

Pro účastníky je nabízena výhodná akreditace na 3 dny za 600,- Kč, akreditace na dva dny 500,- Kč (studenti sleva 40% do 26 let věku, členové Filmových klubů sleva 20% po předložení průkazu FK). Vstupné na jednotlivé filmy bez akreditace bude v rozpětí 50-100 Kč. Počet jednotlivě prodávaných míst bude omezen počtem akreditovaných účastníků přehlídky.

Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky.

Program

Na celý víkend jsme připravili celkem osm celovečerních „sedmdesátek“ a několik fragmentů 70mm filmů.

O úvody k jednotlivým filmům se podělí filmoví recenzenti, pedagogové uměleckých škol a dramaturgové veřejnoprávních médií.

Pátek 9.4.

Superman – USA /VB/Kanada 1978, 143 min., rež. Richard Donner, film, který přivedl k životu komiksovou legendu, 3x nominace Oscar.

Kozoroh jedna (Capricorne One) – USA/VB 1977, 123 min., rež. Peter Hyams, ani 41 let po přistání člověka na Měsíci neutuchají konspirační teorie o jedné velké blamáži. Této teorie využili i tvůrci filmu, pouze Měsíc zaměnili za Mars. Mise byla podvod, vraždy byly skutečné.

Generál Patton (Patton) – slavnostní zahájení přehlídky – USA 1970, 172 min., rež. Franklin J. Schaffner, vyobrazení kariéry kontroverzního amerického generála během 2. světové války, 7x Oscar včetně Nejlepší film.

Sobota 10.4.

Operace Crossbow (Operation Crossbow) – VB 1965, 115 min., rež. Michael Anderson, v tomto špionážním válečném dramatu se spojenečtí agenti snaží infiltrovat německé výzkumné raketové pracoviště. Akční fikce na základě historické anglo-americké operace Crossbow zaměřené na likvidaci raket dlouhého doletu V1 a V2.

Gándhí (Gandhi) – VB/Indie 1982, 191 min., rež. Richard Attenborough, Biografie Mohandase K. Gándhího, nenápadného právníka, ze kterého se stala díky jeho filozofii nenásilí a přímého protestu vůdčí duchovní osobnost Indie. Příběh Mahátmy Gándhího a jeho vzestupu z postu bojovného právníka v Jižní Africe až na pozici duchovního vůdce v Indii. 8x Oscar včetně Nejlepší film + 3x nominace.

Batman - USA/VB 1989, 126 min., rež. Tim Burton, Gotham City je sužováno gangstery, které vede kyselinou děsivě znetvořený Joker, na scénu ovšem nastupuje Temný rytíř… 1x Oscar.

Vetřelci (Aliens) – USA/VB 1986, 137 min., rež. James Cameron, druhý díl ságy, tentokrát ne všichni proti jednomu, ale Ripleyová se skupinou speciálně vycvičených vojáků proti tisícihlavé smrtící síle vetřelců na nedávno osídlené kolonii. 2x Oscar + 5x nominace.

Vymítač ďábla (The Exorcist) – USA 1973, 122 min., rež. William Friedkin, hororová klasika, která v době uvedení vyvolala skandál světového formátu. 2x Oscar + 8x nominace.

Neděle 11.4.

Ukázky z hudebních filmů – seminář

Operace Crossbow

Generál Patron

Vetřelci

Akce je pořádána za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a města Krnov.

Uzavřené vědomí

Prokletý ostrov Martina Scorseseho

(text obsahuje spoilery)

Když se režiséra Martina Scorseseho ptali novináři při tiskové konferenci před oficiální premiérou na filmovém festivalu Berlinale na jeho další případnou spolupráci s Leonardem DiCapriem, odpověděl uznávaný režisér vyhýbavě. Následující otázku, směřující na jeho případně další snímek s mafiánskou tematikou, ovšem zodpověděl relativně jasně, a to v tom smyslu, že „mafiánské“ filmy jsou v jeho filmografii v menšině, osobně prý dává přednost thrillerům, popř. psychologicky vyhraněným příběhům s výraznou hlavní postavou. Právě na tradici předešlých snímků, jako byly Špinavé ulice (Mean Streets, 1972), Taxikář (Taxi Driver, 1976) či Mys hrůzy (Cape Fear, 1991), navazuje v jistém smyslu i Scorseseho nový snímek Prokletý ostrov (Shutter Island, 2010), který již počtvrté spojil Leonarda DiCapria s legendou americké režie Martinem Scorsesem a který minimálně pro americké novináře vytváří prostor pro spekulace, zda se stane jejich vzájemná spolupráce podobně legendární, jako byla režisérova spolupráce s Robertem De Nirem. V každém případě je Prokletý ostrov další Scorseseho filmovou adaptací; připomeňme Věk nevinnosti (The Age of Inocence, 1993 dle předlohy Edith Whartonové či již zmíněný Mys hrůzy dle knihy The Executioners Johna MacDonalda); tentokrát úspěšného stejnojmenného románu Denise Lehaneho.

Teddy Daniels (Leonardo DiCaprio), vyšetřovatel teprve vznikající FBI, rozhodně není postavou, kterou by divák Scorseseho filmů neznal. Jeho utkvělá představa prahnoucí po spravedlnosti, ale zatížená jistým druhem negativní vzpomínky, jsou téměř paradigmatickým určením, které lze nalézt v mnoha režisérových filmech – mění se jen způsob našeho pohledu na ně, prostředí a částečně i žánr. Ostatně jak daleko má Danielsova touha poznat pravdu při vyšetřování zmizelé chovanky psychiatrické léčebny na Shutter Island k rozhořčení Travise Bickla či k násilné zatvrzelosti Williama Cuttinga? Teddy Daniels přijíždí na Shutter Island se svým kolegou Chuckem Aulem (Mark Ruffalo), aby odhalili způsob, jakým se psychicky nemocná žena dostala ze své zamčené cely: na jedné straně tedy mají za úkol vyřešit vcelku tradiční případ, na straně druhé se ocitají na místě, kde se rozum umanutě brání fascinaci šílenstvím. Právě od počátku podezřelé prostředí dané léčebny, která je rozdělena na tři sektory podle závažnosti spáchaných činů jejích obyvatel, staví celý příběh do světla podivné zvrácenosti, jež získává na síle pomocí ve vyspělé společnosti tradičních příběhů – mýtů: kolik různých verzí hrůzostrašného vyprávění o způsobech léčby psychicky nemocných je vystaven běžný obyvatel v blahobytu spočívajícího společenského uskupení? Právě onen vztah léčby, pomoci na straně jedné a krutosti, experimentu, co vše dokáže lidský mozek, na straně druhé, tvoří dohromady napětí charakteristické pro první půlku daného snímku.

Teddy Daniels postupuje při vyšetřování tradičním způsobem – vyslýchá jednotlivé pacienty i personál, ale výsledkem je jen stále složitější spletenec událostí a příhod. Scorsese umanutě sleduje hlavní postavu, kombinuje její pohled na události s mírným odstupem, který ale divákovi nedovolí v podstatě opustit Teddyho vědomí jednotlivých událostí. Fakt, že s Teddym sdílíme i jeho traumatické vzpomínky, týkající se jeho ženy, která uhořela v domě, jenž byl zapálen recidivistou Andrew Laeddisem, jen dokreslují ambivalentní povahu toho, co vidíme a zjišťujeme pomocí všech dostupných informací. Vypravěčská strategie spočívající na nemožnosti rozhodnout, kdo vypráví (ve filmu komplikovaná nejednoznačností, co vše se vlastně na vyprávění podílí), je relativně často využívanou technikou, jak vytvořit napětí i v konečném důsledku překvapivou pointu. O tu – domnívám se – v tomto filmu ale nejde. Samotný fakt, že Teddy je pravděpodobně úzce spojen s léčebnou na Shutter Island, je svým způsobem zřejmý zhruba od druhé třetiny celého filmu; tím, k čemu divák směřuje svou pozornost, je přirozená zvědavost, jakým způsobem bude hlavní postava, ke které má divák – i na čistě vizuální rovině – velmi blízko, vytvářet další směřování příběhu a jak bude zároveň udržovat jeho nerozpornost a uvěřitelnost. Vtipem celé konstrukce je dvousečná funkčnost celého vyprávění: funguje jak pro toho, kdo se čistě nechá „nést“ žánrem, tak i pro toho, kdo uvažuje ve výše naznačené linii.

Danielsovy vzpomínky na jeho působení v armádě během 2. světové války, kde se zúčastnil osvobození koncentračního tábora Dachau, jsou umně spojeny s problémy, které detektiv řeší ve fikční přítomnosti na Shutter Islandu, především v komunikaci s hlavním psychiatrem doktorem Johnem Cawleym (Ben Kingsley), popř. s doktorem Jeremiahem Naehringem (Max von Sydow), jenž svým germánským přízvukem dokáže spustit v Danielsovi dané vzpomínky. Kritizovat Scorseseho za přílišnou tradičnost oněch pasáží není příliš na místě, neboť nejdříve zastupují „reálnou“ minulost hlavní postavy, aby posléze vlastního nositele usvědčily – v úchvatné nepřerušené jízdě, zachycující padající těla postřílených německých oficírů – z manipulace a z domýšlivé snahy zakrýt skutečnost. Prostý fakt přirozené náklonnosti diváka k hlavní postavě nedovoluje – na pravděpodobné rovině emocionální katarze – opustit Danielse uprostřed jeho pátrání. Scorsese umocňuje daný fakt kombinací rychlého střihu s pohybem a pohledem kamery, která dynamicky klouže po tváři stále více pochybujícího Danielse.

Je třeba zmínit především dvě sekvence: jednak sekvenci, ve které Daniels opustí svého kolegu a vydá se vstříc jedinému prozatím neprobádanému místu – osamocenému majáku, a sekvenci, v rámci které objeví hledanou dívku v opuštěné jeskyni. V první sekvenci, umocněné hlukem rozbouřeného moře, slézá Daniels ostré útesy, aby si ověřil, zda na ostrých skalách skutečně zahlédl tělo svého kolegy: přitom je v rychlém sledu snímán z mnoha úhlů způsobem, jenž značí téměř nemožnost rozhodnout, zda se pohybuje dolů či nahoru. V druhé sekvenci – v rozhovoru Danielse s uprchlou dívkou, která se představí jako bývalá doktorka léčebny, jež odhalila tajemství již několikrát zmíněného majáku, ve kterém se provádějí pokusy na pacientech za účelem vytvoření dokonale rezistentního vědomí budoucích bojovníků – je celý rozhovor Danielse s doktorkou snímán z lehkého podhledu skrze plápolající oheň. Obě sekvence vytvářejí signál směřující svou nejednoznačností do prostoru mezi tím, co zatím víme a čemu jako diváci věříme, a tím, co začínáme postupně tušit. Roztříštěnost pohledu i matně blikající obrazy jednotlivých událostí z nás postupně činí – podobně jako z dané postavy uprchlé doktorky – svědky hrůzostrašného experimentu (na rovině poznání) či neurotiky (na rovině psychické), neschopné rozhodnout, co je ona – od školy nezpochybňovaná – realita.

Právě ona neurotičnost, podpořená na rovině filmového příběhu faktem, že se vše odehrává za časů všeobecné nedůvěry a podezřívání, v době tzv. honu na představitele komunismu, je nejsilnějším významovým děním celého filmu. Obraz americké společnosti, stimulované léky, přesto schizofrenní co do role, kterou má hrát, je nesen neurotickou představou rozporu mezi faktem, že její představitelé zcela přirozeně lžou, nenávidí a s krutostí jednají s ostatními, a faktem, že jejich role „amerického hrdiny“ implementovaná do jejich vědomí samotným filmovým médiem zůstává stále nenaplněna. I proto se závěrečné Danielovo prohlášení, spočívající v touze umřít v roli hrdiny, i když fakticky naplňuje roli vraha své manželky, která zabila jejich tři děti (Danielsovo vědomí přisoudilo její funkci logicky postavě hledané ženy), nejeví jako příliš překvapivé. Tento experiment „hry na určitou roli“, jenž byl s hlavní postavou rozehrán hlavním ošetřovatelem Cuckem Aulem za pomoci hlavního psychiatra Johna Cawleyho, tak ztělesňuje podobnou hru každého jedince, který uvažuje o roli, kterou v dané společnosti hraje či – a to je podstatné – hrát chce. Pointa zhmotňující se ve zjištění, že Teddy Daniels je Andrew Laeddis, tak nehraje tradičně roli diváckého údivu nad rafinovaností daného vyprávění, ale zcela zjevně poukazuje na hrůzu, číhající v nitru každého jedince žijícího ve společnosti, jež dbá o blaho a uniformní „duševní“ zdraví svých příslušníků spíše než o jejich skutečné přání a pocity.

Film Shutter Island Martina Scorseseho je další mistrnou ukázkou obrazu zhoubného společenského tlaku na jedince, tentokrát rámovaného žánrem přístupným téměř všem divákům – a to mu vyčítat rozhodně nelze.

Michal Kříž

Shutter Island (Prokletý ostrov), USA 2010

režie: Martin Scorsese

scénář: Laeta Kalogridis, Steven Knight podle románu Dennise Lehaneho

kamera: Robert Richardson

hrají: Leonardo DiCaprio (Edward „Teddy“ Daniels), Mark Ruffalo (Chuck Aule), Ben Kingsley (Dr. John Cawley), Max von Sydow (Dr. Jeremiah Naehring), Michelle Williams (Dolores Chanal) a další.

Bontonfilm, 138 min.

trailer: http://www.youtube.com/watch?v=HYVrHkYoY80