FANTOMblog

Politická kinematografie nabývá na rozsahu a významu vždy v souvislosti s celkovou politizací společnosti. Dosud nebývalý rozmach tak nabídla 60. léta minulého století s jejich revolučními turbulencemi zvláště v západní Evropě, Spojených státech a Latinské Americe. Od vzniku politického modernismu a tzv. třetího filmu se podobně silná hnutí dosud neobjevila. Zdá se, že až v poslední době necelého roku se znovu zvyšuje počet těch, kdo skrze pohyblivý obraz předkládají otevřenou politickou výpověď.

Tyto tendence zdaleka nedosahují sofistikovaných forem takového Godarda, Solanase nebo De Antonia z 60. a 70. let, jsou spíše audiovizuálním svědectvím probíhajících událostí, jak je tomu ostatně v zárodcích širších společenských změn obvyklé. Hlavní rozdíl však spočívá v něčem jiném – v kvantitě, s jakou jsou obrazové a zvukové záznamy pořizovány a distribuovány. V éře digitálních technologií jsou videokanály a sociální sítě zaplaveny videi uživatelů, kteří se nějakým způsobem aktivně zapojili do současného dění – různých protestů, demonstrací a výzev. Filmařem se tak stal každý, kdo si zapnul svůj mobil na náměstích Tahrír, Catalunya nebo v Zuccotti Parku poblíž Wall Street. Na druhou stranu však v internetovém moři zaniká „hlas“ těch, kdo točí jinak, a tím mohou nabídnout nějaké podnětnější sdělení. Potom opět vzrůstá význam tradičních institucí, jako jsou festivaly, klubová kina, cinematéky a galerie, které na tyto projevy zvlášť upozorní.

Při Occupy Wall Street vznikl volný kolektiv lidí, kteří skrze pohyblivý obraz toto hnutí podporují. Pod hlavičkou Occupy Cinema byly pořádány projekce přímo v Zuccotti Parku a následně na dalších místech demonstrací, pořízené nahrávky jsou šířeny přes online dostupné platformy, dochází k diskuzím jak na síti, tak v prostorech kin. Takto například vytvořil sérii svých Newsreels newyorský dokumentarista Jem Cohen. Autor filmů o hudbě (např. portrét Fugazi Instrument) nebo o urbanistice (např. řada portrétů východoevropských měst Buried in Light) se otevřeně inspiroval aktivitami filmařské skupiny Newsreel, která na přelomu 60. a 70. let bezprostředně mapovala tehdejší protestní snahy v Americe. Její postupy jako přímé snímání z pozice účastníka demonstrací, krátké záznamy rozhovorů, lehké dotvoření ve střižně v ucelený krátkometrážní film a doplnění nediegetickou hudbou najdeme i zde. Film tak nese určitou aktuální zpravodajskou hodnotu, zároveň se svojí – byť minimální – stylizací od ryze reportážního účelu odklání a funguje coby zpětná reflexe již proběhnuvších událostí. Newsreels byly potom zařazeny na program newyorského kulturního centra IFC jako klasické předfilmy před hlavní večerní projekcí a nyní jsou některé díly dostupné na jeho Vimeo kanále.

http://vimeo.com/ifccenter

Kromě Cohena se do Occupy Cinema volně zapojili i někteří další newyorští filmaři. Jonathan Demme pořídil se svou kamerou různorodý materiál, který následně sestříhal do dvou patnáctiminutových videí. V prvním mozaikovitě skládá celkový obraz demonstrace: skandující, diskutující, ale i odpočívající demonstranti se tu prolínají s náhodnými kolemjdoucími, policisty a zpravodajskými štáby. Druhé video si z toho všeho vybírá pouze jeden segment: spontánní performanci desítek bubeníků v Zuccotti Parku, která vystihuje patos vzpoury a zoom na jeden z plakátů doslova podtrhuje: „Drums are the heartbeat of revolution.“

http://www.youtube.com/user/ClinicaEsteticoNY

Ken Jacobs naopak svůj záznam téměř vůbec neupravuje. Prochází dolním Manhattanem spolu s demonstrujícím davem s neustále zapnutou malou digitální kamerou v ruce. Výsledek budí dojem aktivní účasti na demonstraci, který je ještě podpořen tím, že Jacobs celý záznam natočil na Fuji 3D kameru. Zatímco tedy Cameron a spol. skrze 3D obraz vymýšlejí fantastické světy, newyorská avantgarda se jím snaží ještě více přiblížit realitě. Jacobs svůj celovečerní film, nazvaný Occupy Wall Street in 3D, The 99% Join In, promítal veřejně v lednu v Anthology Film Archives. Ještě předtím ho však vložil na Youtube pod nickem NervousKen. Další projekce jsou plánovány na 12. května, kdy se uskuteční jeden z řady Occupy Your Cinema Day.

http://www.youtube.com/user/NervousKen

Jan Křipač

 

Biografická noticka na okraj truffautovského výročí

Truffaut byl Rossellinimu představen André Bazinem v Paříži roku 1955 po dokončení filmové adaptace novely Stefana Zweiga La Paura. Rossellini byl znechucen negativní kritikou a přemýšlel dokonce o tom, že s filmovou kariérou skončí. Většina filmů, které natočil po L’Amore, byla komerčně neúspěšná a u italských filmových kritiků propadla. Truffaut mu napsal dopis, v němž zmiňuje: ,,Vážený pane Rossellini, Váš vynikající film Cesta po Itálii je ve Francii promítán ve verzi naprosto zmrzačené střihem a dabingem. Distributor pan Caradou ho dokonce přejmenoval na ´Rozvedenou z Neapole´.“ Roberto Rossellini se proti veškerým změnám ostře ohradil a sešel se s Truffautem a dalšími redaktory Cahiers du cinéma, kteří způsobili kvůli Caradovu zásahu do filmu takový poprask, že byla původní verze promítána alespoň ve filmových klubech a malých nezávislých kinech .

Zájem a obdiv mladých francouzských kritiků (zejména vůči jeho novějším filmům František, prosťáček boží, Stromboli a Cesta po Itálii) Rosselliniho velmi potěšil. Fakt, že si kritici, kteří snili o tom, že se stanou režiséry, vybrali jeho za svého učitele, v něm zlomila pocit izolace a znovu v něm probudila nadšení pro film. V eseji Jak jsem je poznal Rossellini píše o vřelém vztahu, který s Francouzi měl a s Italy naopak postrádal. Zmiňuje, že když poprvé viděl Truffauta, vyprávěl mu mimo jiné o operaci své dcery. Truffaut vyjádřil lítost a Rosselliniho si okamžitě získal. Přátelství se později ještě prohlubovalo.

Asistent režie

Bylo to dáno i vzájemnou praktickou spoluprací, kterou Rossellini Truffautovi nabídnul. Ten souhlasil a pracoval jako jeho asistent po dobu tří let. V letech 1955 a 1956 vytvořil kolem tuctu filmových námětů. Dělal rešerše, vyhledával lokace, svolával herce a psal synopse. První spolupráce proběhla v únoru 1955. Rossellini požádal Truffauta, aby zkusil najít komedii, vhodnou pro Ingrid Bergmanovou v hlavní roli. Truffaut napsal osmdesátistránkový podklad pro scénář Décision d’Isa. K realizaci nikdy nedošlo. Mezi dalšími projekty byl společný film o Georgesi Pitoëffovi a jeho ženě Ludmile, jejichž životním příběhem byl Truffaut okouzlen, nebo Montherlantova La reine morte, kvůli které jeli oba do Lisabonu projednat produkční smlouvu. Strávili zde několik dní, během nichž se rovněž snažili domluvit si schůzku s Manoelem de Oliveirou. Rossellini se však v Portugalsku necítil dobře a z natáčení sešlo. Po cestě zpátky byl Rossellini natolik okouzlen Kastilií, že se rozhodl vrátit se sem a natočit zde Carmen. V Paříži navštěvoval potenciální producenty a našel i dokonce “dokonalou” představitelku Carmen (členku Španělského baletu). Producenti ale prosazovali v obsazení hvězdu Marinu Vlady, a tak Rossellini ztratil zájem. Posledním nerealizovaným projektem bylo zamýšlené natáčení sovětské verze Paisy.

V roce 1956 se Truffaut během cesty z festivalu v Benátkách zastavil na několik dní u Rosselliniho doma v Santa Marinelle poblíž Říma. V té době připravoval svůj první snímek La Peur de Paris, který Rossellini produkoval s podporou Franco-London Films, Deutschmeisterovy produkční skupiny. Smlouva byla podepsána 21. listopadu. Truffaut získal 100 000 franků za čtyřicetistránkový scénář a podle smlouvy měl dostat 1 milion franků za realizaci filmu po jeho dokončení. Byl to příběh o dospívání mladého muže, který se vrací z vojenské služby v Německu do Paříže ke svému strýci, jenž jej s jeho přítelem, bohatým umělcem, zasvěcuje do pařížského života a žurnalistiky. Brzy je však mladík otráven povrchností a cynickým životem a páchá sebevraždu. Zachrání ho však přítel Robert, který s ním pracuje v novinách. Vzdá se novinařiny a živí se pouličním prodejem knih. Potká dvě ženy. Jednu platonicky, leč vášnivě miluje a druhá, starší dáma, která vede noční klub, ho finančně podporuje. Nakonec se mladík obrací k opravdové lásce. V příběhu je patrný vliv Rosselliniho filmových postav, které jsou spojeny s Truffautovými vlastními zážitky z vojenské služby, novinařiny a milostných avantýr. Bohužel ani tento projekt nebyl nikdy realizován.

Jejich spolupráce skončila náhle v roce 1957. Rossellini se rozhodl natočit dokument v Indii, produkovaný RAI (Radio Televisione Italiana). Truffaut se na něm ze začátku aktivně podílel. Prováděl rešerše, dokonce se radil s Jeanem Renoirem, který získal cenné informace při realizaci Řeky v roce 1950. Natáčení mělo trvat dva roky a Truffaut si nemohl dovolit být v Indii tak dlouho. Proto raději nakonec Rossellinimu spolupráci odřekl.

Na otázku, jestli byl Truffaut v něčem ovlivněn Rossellinim, odpověděl, že zcela jistě. Vážnost, promyšlenost a komplexnost jeho filmů ho osvobodila a povznesla nad “spokojený entuziasmus”, který pociťoval z amerických filmů. A jak říkal: Nikdo mne nemá rád vděčí hodně Německu v roce nula .

“Roberto Rossellini a André Bazin jsou ti nejinteligentnější muži, které jsem poznal. Rozumí a spojují tolik věcí najednou, že jim přestáváte stačit. Roberto mě naučil, že téma filmu je důležitější než originalita, že dobrý scénář nemá víc jak dvanáct stránek, že bych měl děti režírovat s tím největším respektem, že kamera není důležitější než vidlička a že si před každým filmem mám říci: Natočím to, nebo zemřu.” (z dopisu J. M. Barjolovi, 19. května 1965).

Alexandra Monhartová

Severomoravský Krnov přivítá mezi 13. až 15. dubnem všechny zájemce o specifickou filmovou techniku 70mm. Místní kino Mír 70 je v současnosti jediným místem v zemích Visegrádu, kde lze kopie s tímto formátem odpromítat. Diváci mají tedy jedinečnou možnost zhlédnout filmy, jako např. Děrsu Uzala (r. Akira Kurosawa) nebo Jak byl dobyt Západ (r. John Ford), v jejich původní podobě. Kromě širokého obrazu a zahnutého velkého plátna (105 m²) projekce upoutá také plastickým zvukem, zaznamenaným na šestikanálovou magnetickou stopu.

Některé snímky z programu nebyly dosud v České republice uvedeny, a odbudou si tak na přehlídce svoji kinopremiéru. Z toho důvodu jsou pořadatelé odkázáni na spolupráci s evropskými i americkými filmovými archivy, které jsou i díky sympatickému vyhranění přehlídky svolné k použití vzácných kopií ze svých sbírek. Projekce filmů budou doplněny odbornými úvody a přednáškami, do předsálí kina bude instalována výstava dobových plakátů.

Tématem, který dramaturgie festivalu vždy váže k nějakému výročí, je letos Cinerama, od jejíhož uvedení do praxe uplyne 60 let. Kromě Fordova westernu v ní byl natočen např. „mrazivý“ politický thriller Johna Sturgese s Rockem Hudsonem v hlavní roli Polární stanice Zebra. Z dalších titulů programu mimo Cineramu nelze pominout např. Indiana Jones a Chrám zkázy nebo Ciminovo válečné delirium Lovec jelenů.

Více informací na www.krrr.cz

Od 22. do 30. března proběhne v Praze a následně v některých dalších městech 19. ročník MFF Febiofest. Z programu vybíráme 15 tipů, které nás zaujaly.

 

Máme papeže! (Itálie 2011)

Hlavní host festivalu Nanni Moretti představí mj. jeden z nejzásadnějších filmů loňského roku (viz http://blog.fantomfilm.cz/?p=1911).

 

Bitva o Alžír (Itálie 1966) a Červené střevíčky (Velká Británie 1948)

Nově restaurované verze dvou smělých filmů minulosti a zároveň důkazy dvou opačných režijních vizí: Pontecorvova černobílého, přímočarého verismu a Powellových barevných orgií.

 

Zavázané oči (Indonésie 2012)

Indonésan Garin Nugroho má na Febiofestu rovněž svoji retrospektivu, v jejímž rámci bude promítnut i jeho poslední kontroverzní film o radikálním islámu, který měl premiéru nedávno v Rotterdamu (viz http://blog.fantomfilm.cz/?p=2092).

 

Našim láskám (Francie 1983)

Možná nejlepší film od výtečného pozorovatele mezilidských vztahů Maurice Pialata, ale hlavně zachycení hereckého talentu tehdy začínající Sandrine Bonnaire – dalšího hosta festivalu.

 

Moje léto lásky (Velká Británie 2004)

Starší snímek Pawła Pawlikowského, citlivě vystihující neopakovatelné momenty prvních milostných vzplanutí.

 

Jednoduchý život (Hongkong 2011)

Jedna ze spíše ojedinělých možností vidět u nás film přední hongkongské režisérky Ann Hui. Její poslední režie zpracovává skutečný příběh o celoživotním přátelství dvou lidí z odlišných společenských vrstev. Ve vedlejší rolí se objeví kolega Hui z hongkongské nové vlny Tsui Hark.

 

Akáty (Argentina 2010)

Zlatá kamera z Cannes 2011 pro nejlepší debut (Pablo Giorgelli).

 

Avé (Bulharsko 2011)

Film Konstantina Bojanova z téže soutěže. Road movie lehce odkazující k novému Hollywoodu (Strašák, Malé životní etudy) o dvou tulácích (on/ona) v současném Bulharsku.

 

Martha Marcy May Marlene (USA 2011)

Další pozoru hodný debutant – tentokrát Američan Sean Durkin. Nebýt však dosud téměř neznámé Elizabeth Olsen v herecky náročné roli dívky duševně svírané svými traumaty, ztěží by jeho snímek získal takový ohlas.

 

Bouřlivé výšiny (Velká Británie 2011)

Andrea Arnold se chopila klasické četby zcela jinak, než jak bychom z jejích předchozích snímků usuzovali.

 

Bestiář (Kanada 2011)

Po karlovarském profilu Denise Villeneuva možnost seznámit se s tvorbou dalšího z výrazných Kanaďanů současnosti – Denise Côtého. Ze tří filmů vybíráme ten poslední – dokument inspirovaný středověkými bestiáři, jenž měl premiéru na letošním Sundance.

 

Na jih (Francie 2011)

Puzzle z osudů čtyř různých postav uprostřed letní Marseille. Pohráváním si s možnostmi filmového vyprávění Jean-Jacques Jauffret vzdáleně připomene některé postupy Alaina Resnaise (Smoking/No Smoking).

 

Portrét v pološeru (Rusko 2011)

Příběh o konsekvencích jednoho násilného činu, podaný tak, že přesně vystihuje současné ruské společenské klima. Po premiéře v Soči převzaly debut Angeliny Nikonovové další velké festivaly (Toronto, Londýn, Rotterdam) a kritika nešetří chválou.

 

Spící kráska (Austrálie 2011)

Film Julie Leigh, který už od uvedení v Cannes rozděluje diváky. Svým tématem kolem lidské tělesnosti i stylem dokonale vyvážených obrazů jedny irituje a v druhých vyvolává nadšení. V Praze tomu nebude jinak.

 

Probuzení (ČSR 1959)

Z velké retrospektivy Jiřího Krejčíka vybíráme snímek, který udělal hvězdu z Jany Brejchové, objevil nové herce (Kodet, Kostka, Kačer) a naznačil trendy 60. let v obraze i zvuku.