FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Happy–Go–Lucky

| Kino
17. 04. 2009 | ,

Režisér Mike Leigh, který se již dnes dá nazvat žijícím klasikem britské kinematografie, mnohokrát ve svém díle potvrdil, že vládne poměrně vzácnou schopností vyprávět dramatické a poutavé příběhy velmi civilní formou. Jeho filmovou tvorbu proto oceňuje jak odborná veřejnost, tak svět filmového showbyznysu. Leigh je pravidelným frekventantem oscarových show, stejně jako ozdobou prestižních festivalů. Tato jeho univerzalita mu vždy sloužila ke cti a zdánlivě i v jeho posledním snímku jakoby tomu nebylo jinak. Přesto komediálně laděný příběh jakési „Amélie z Londýna“, nazvaný Happy-Go-Lucky, nabízí vedle tendence ho vřele přijmout také příležitost k zamyšlení nad nejasností hranic mezi lehkostí stylu a zjednodušováním obsahu, mezi nenuceností a zploštěním, smírností a zpovrchněním.

Už od úvodních záběrů, v nichž rozesmátá hlavní hrdinka Pauline, zvaná Poppy, ujíždí londýnskými ulicemi na svém bicyklu a kamera ji snímá v nepřetržitém několikaminutovém pohybu je cítit lehce umanutá snaha o důsledně pozitivní tón. Takové rozhodnutí je jistě legitimní a proti úmyslu vytvořit úsměvnou, barevnou a nekomplikovanou podívanou nelze namítat zhola nic. Obzvlášť v kontextu Leighovy dosavadní tvorby, v níž se zabýval tématy spíše vážnějšími, vycházeje z nejlepších tradic britské poválečné filmové školy, lze pochopit jeho rozhodnutí změnit žánr. V Happy-Go-Lucky je jasně čitelný záměr vzdálit se světu britské nižší střední a dělnické třídy a seriózních reflexí vztahových a morálních problémů ve prospěch většího soustředění na zevnějšek, barevnost a jakousi oslavu světlé stránky života, reprezentovanou bezprostřední nevyléčitelnou optimistkou Poppy. Ta pracuje jako učitelka na základní škole, žije ve společném bytě se svojí nejlepší kamarádkou, užívá si radostí svobodného života a hledí, aby i ostatní lidé byli v její přítomnosti pokud možno šťastni. Okamžik, v němž se vše začne komplikovat, však nastane poměrně záhy, to když se záměr začne křížit s přirozeností tvůrce. Leigh zjevně nedokáže ani v případě, kdy se rozhodl úmyslně zabrousit do hájemství komedie, upustit od svých tvůrčích zvyklostí a i tento příběh se snaží vést po civilní lince každodenní profánnosti. Čím víc ale rozvernou, hravou Poppy konfrontuje s reálným světem a jeho variabilitou, aniž by byl ochoten zcela opouštět až podezřele bezproblémovou prosluněnost jejího projevu, tím méně z něj ona vychází přesvědčivě. Pokud by zvolil cestu výše popsanou, tedy striktně zábavnou, oddychovou formu kultivované veselohry, spíše jednostranně traktovaná hrdinka by do ní zapadla ideálně. Ve střetu s obyčejností reálného života, kterou Leigh vykresluje se suverenitou sobě vlastní, však Poppy ve své jednorozměrnosti poněkud ztrácí na důvěryhodnosti a najednou začínají do jejího obrazu nenápadně prosakovat rysy méně sympatické. Což by opět bylo v pořádku, kdyby Leighovým záměrem bylo její osobnost nějak relativizovat, vést ji k určitému prozření, přijetí faktu, že život se skládá vedle světla i ze stínů a tím ji prohloubit a jako postavu vést k určitému vývoji. Tohle se však neděje, autor umíněně prezentuje Poppy jako kvintesenci téměř absolutního dobra a s místy zarážejícím a u něj nezvyklým zjednodušováním, které rozehrané situace žene až na samou hranici klišé, její osobou poměřuje a do značné míry i soudí ostatní postavy, které se nenacházejí, a to nikoliv vlastní vinou, ve stejném bezstarostně slunečném rozpoložení jako hlavní hrdinka.

Happy-Go-Lucky

Happy-Go-Lucky

Týká se to zejména postavy učitele autoškoly Scotta, u nějž se Poppy připravuje na řidičské zkoušky. Ten je líčen jako typický mrzout, protiva a pesimista, jehož Poppyina permanentní rozjásanost dráždí. Kdo by však čekal v intencích komediálního žánru, že hrdinka pomůže stárnoucímu naštvanému bručounovi vidět svět veseleji, kterýžto obehraný konstrukt by jistě Leigh dokázal se svojí typickou decentností osobitě oživit, bude zklamán. Místo toho Scotta z velmi nejasných pohnutek použije v závěrečném konfliktu, který mezi nimi eskaluje, jako zrcadlo, v němž se má odrážet triumf hrdinčina životního postoje. Instruktor se při tom ukáže jako silně nevyrovnaná osobnost s násilnickými sklony, jehož však Poppy s ukázkovou asertivitou doslova na hlavu porazí. Zároveň ale Leigh vloží Scottovi do úst věty, které velmi přesně postihují možné problematičtější pozadí Poppyina přístupu k životu a v zásadě by mohly být brány v potaz. Jsou ale využity spíš jako důkaz hrdinovy neochoty vidět v životě to dobré, což je s poněkud rozrušující autorskou naivitou prezentováno bezmála jako jeho osobní nedostatek. Tím však zároveň kráčí sám proti sobě. Místo většího sepětí s osobní filozofií hrdinky se může dostavit poněkud odcizující pocit, že téměř celý film divák sympatizoval s osobou, jejíž chování vedle nepopiratelné schopnosti šíření dobré nálady a konání dobrých skutků obsahuje také prvky nezodpovědnosti a dětinskosti, a že to, co se jeví jako příjemná bezstarostnost, může být stejně dobře neochota přijímat život v jeho celistvosti. Umanutá rozhodnost být co nejvíc usměvavá a „v pohodě“ může působit až protivně a snaha šířit dobrou náladu za každou cenu může zraňovat nedostatkem empatie. Že i přesto pro hlavní hrdinku může zbýt až nezasloužená porce sympatie, je především zásluhou skutečně mimořádného výkonu mladé, ještě nepříliš známé britské herečky Sally Hawkinsové a jistě i Leighovy výjimečné schopnosti vést herce. Osobnost Hawkinsové totiž vyzařuje natolik odzbrojující charisma a Leigh natolik dokáže kontrolovat, aby se její optimistická usměvavá živelnost nezvrhla v nesnesitelnou karikaturu, že i přes námětovou neujasněnost a scenáristickou nedotaženost dokáže v Happy-Go-Lucky udržet potenciální problematické pozadí Poppyina charakteru na sotva postřehnutelné rovině.

Ve své konečné podobě tak Happy-Go-Lucky působí poněkud roztříštěně – v komediálním rozměru funguje skutečně velmi dobře, požadavky na oddychovou, a přesto kultivovanou zábavu plní bez větších problémů. V ambicích vytváření myšlenkových přesahů však spíše selhává a to tím více, čím více se snaží být něčím víc než jen dobrou komedií. Tak či tak, pro náležité vychutnání tohoto snímku je zapotřebí podobné odhodlané umanutosti rozhodnout se bavit, oslavovat krásy života a přehlížet jeho ošklivost, jako to učinil Mike Leigh, stárnoucí bard, který se nechal unést bezstarostným půvabem postavy, kterou vytvořil. Se všemi pozitivními i negativními následky, jež taková míra stranění přináší.

Kateřina Lachmanová

 

Happy-Go-Lucky (Velká Británie 2008)

Scénář a režie: Mike Leigh

Kamera: Dick Pope

Hudba: Gary Yershon

Střih: Jim Clark

Hrají: Sally Hawkinsová (Poppy), Elliot Cowan (knihkupec), Alexis Zegerman (Zoe), Eddie Marsan (Scott) ad.

SPI, 118 min.

Komentáře

Bez komentářů

Napište komentář