FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Frederick Wiseman – Struktura baletu

| Aktuálně, Za hranicemi
07. 11. 2011 |

La Danse Fredericka Wisemana

Dobrých filmů o baletu není moc. Letos byly do české distribuce zakoupeny hned dva: Aronofského Černá labuť a nenapodobitelné Červené střevíčky dvojice Powell – Pressburger, které budou v prosinci uvedeny v nové restaurované verzi. Oba filmy využívají potenciál média v tom, že na jedné straně zachycují a fixují prchavost taneční kreace a na straně druhé ji vsazují do širšího celku – umělého příběhu, střídavých žánrových poloh či celých uměleckých systémů (Powellova idea „komponovaného filmu“, potvrzená Aronofskym).

Nedávno však vznikl film, který balet pojednává jiným způsobem. Baletní umění už není součástí větší filmové mozaiky, ale existuje tu samo o sobě. Vše ostatní – lidé, věci, místa – se bud´ účastní na jeho vytvoření, nebo úplně mizí (spolu se zmiňovanými prvky fikčního filmu).

Známý americký dokumentarista Frederick Wiseman a jeho malý štáb strávili několik týdnů s baletním souborem pařížské Opery, aby zaznamenali jeho divadelní provoz během sezóny 2008/2009. Kamera snímá snad vše, co se ho nějakým způsobem týká: programování, jednání o sponzorech, angažování choreografů, zkoušení, setkávání vedení s tanečníky, šití kostýmů, stravování, opravy budovy, přípravy na představení, premiéry, recepce atd. Tyto fáze v „životě“ souboru však nejsou uspořádány odděleně a sekvenčně za sebou, ale Wiseman prostřihává mezi nimi, a vytváří tak dojem neustálého koloběhu v divadelní mašinérii. Zároveň však jednu složku zdůrazňuje – a to samotný tanec, od prvních pokusů v prázdném sále zkušebny až po vrcholnou choreografii na jevišti. Výsledkem je tedy obraz baletní tvorby, jíž jsou ostatní složky podřízené a dohromady přispívají k jejímu uskutečnění. Název filmu je nakonec docela výstižný.

Wiseman v Tanci plynně navazuje na svoje předchozí filmy. Opět se – tak jako v případě dnes již zavedených děl světového dokumentarismu Střední škola nebo Nemocnice – zajímá o chod veřejné instituce v její vnitřní složitosti a ve společenské roli, kterou zastává nebo by zastávat měla. V polovině 90. let se pak jeho pozornost zaměřila směrem k fungování instituce umělecké, která má svá specifika i jinou pozici v rámci společnosti. Ve snímku Ballet Wiseman přiblížil působení newyorského souboru American Ballet Theater a v La Comédie-Française pařížskou první divadelní scénu. Tanec je tedy jakýmsi svorníkem těchto dvou filmů a zároveň novým „portrétem“, protože každá z těchto institucí je nepoměřitelná s jinou právě tím, že vytváří svébytné umělecké projevy. Na umělecký soubor nelze napasovat obecná schémata fungování jako na školu, zdravotnické zařízení či veřejnou dopravu. Směr, kterým se ubírá, ovlivňuje několik jedinečných faktorů: autorský profil, aktuální dění v oboru, napětí mezi formálními výboji a dostáním tradici, genius loci atd.

Pařížský balet ve Wisemanově režijním uchopení připomíná pulsující organismus, v němž je hmotné zázemí oživováno obrovským nasazením a lidskou kreativitou. „Srdcem“ souboru je jeho umělecká ředitelka Brigitte Lefèvre, která zodpovídá za výslednou kvalitu programu, ale i za spokojenost svých zaměstnanců. Ona dominuje sekvencím, v nichž sledujeme různá setkání, rozhovory a schůze, určující chod divadla. Pokaždé jsme svědky jejího individuálního přístupu ke spolupracovníkům, ale zároveň neustálého zdůrazňování celku – společného zájmu, převažujícího nad osobními ambicemi. Inscenace se skládá z tvůrčího vkladu každého, kdo se na ní podílí a jehož individuální talent nesmí zadusit společný proces vznikání. V rozhovoru se špičkovým choreografem tak Lefèvre neopomene vyzdvihnout schopnosti a potřeby toho či onoho tanečníka a naopak.

Tento přístup dobře dokumentují pasáže ze zkoušek. Výsledná taneční performance, jež je součástí inscenace, vzniká postupně z neustálé komunikace mezi choreografem a tanečníkem. Tanečník je veden choreografovými pokyny, zkouší naplnit jeho představy, svým tělem se snaží vymanit z chyb a nalézt onen přesný, výstižný výraz. Bezezbytku naplňuje slova Maurice Béjarta, vyřčená při jedné příležitosti právě uměleckou šéfkou: „Tanečník je napůl jeptiška, napůl boxer.“ Ovšem vždy se během zkoušení – jak dokládají Wisemanovy záběry – naskytnou okamžiky, v nichž ho skladba, rytmus nebo vlastní pohyb dovedou k nečekanému projevu, který inspiruje choreografa, předčí jeho představy a posune baletní tvar dál. Choreografie není hotovou koncepcí, ale vzniká na místě z dlouhých a úporných hodin nácviků.

Wiseman však neprezentuje umělce pouze jako výlučné jedince, slepě oddané svému „poslání“. Naopak do svého filmu začleňuje zcela všední pasáže: jednání o angažmá, péči o vyčerpané tělo, stravovací návyky, denní režim v divadle apod. Tanečníci, choreografové, režiséři a další chodí prostě do práce jako každý jiný. Ke slovu se tak dostává i nejisté společenské postavení, zejména tanečníků. V několika sekvencích se řeší otázka sociálního zabezpečení, když odchod do „důchodu“ je v případě baletních umělců o pětadvacet let dříve než u ostatních občanů. Najednou se stává Wisemanův film, natáčený v době první vlny ekonomické krize po roce 2008, politicky naléhavý a s každou další prezentací jeho aktuálnost zřejmě ještě poroste. Původně projekt, soustředěný na oblast umění, tak získal podobnou vyhrocenost jako některé Wisemanovy politicky zaměřené dokumenty (ironií ducha doby např. je, že vedení se bije za státní důchody svých zaměstnanců a zároveň žádá o sponzorství Lehman Brothers).

Ačkoli tedy Tanec obsahuje vedle umělecké i společenskou a politickou výpověď, neznamená to, že by byl Wiseman – narozdíl od Moora nebo Vachka – aktivistickým režisérem, který vstupuje do dění a sám ho svým zásahem ovlivňuje. Naopak, jeho postoj je maximálně zdrženlivý, odmítající jakoukoli manipulaci s aktéry a předkamerovou realitou. Před natáčením Wiseman nedělá žádné podrobné přípravy, nechá se tématem prostoupit až na místě. Jeho kamera snímá vše z odstupu, avšak trpělivě a zúčastněně (viz jemné švenky na detaily a pohyb tanečníků, dokládající cit pro situaci). Wiseman nikdy nevede rozhovory s aktéry, ale pouze je přítomen jejich vlastním setkáním. Neprezentuje ve filmu jejich názory, ideje a představy přímo, ale zprostředkovaně skrze to, co se v daném čase a prostoru tak jako tak odehrává. A naprosto odmítá připojit svůj vlastní komentář.

 

 

Přesto nepatří Wiseman k typickým zástupcům tzv. direct cinema, i když ho tam někteří opakovaně řadí. Tvrdí, že ne vše je pro film stejně důležité a že obraz reality nevyvstane z prosté juxtapozice pořízených záběrů. Ze stovek hodin natočeného materiálu naopak razantně vybírá a tento výběr následně pečlivě organizuje do konečné podoby. Podle Wisemana má být filmař pozorovatelem, který nechá naplno projevit svět, ve kterém se nachází. Zároveň ale nemůže popřít sám sebe a jeho subjekt vstupuje do procesu vzniku filmu nejprve skrze zvolenou pozici kamery a objekt snímání a poté skrze úpravu materiálu ve střižně. Zde usiluje o to, dát filmu, jak sám říká, „dramatickou strukturu“ – to znamená různě akcentovat jednotlivé motivy a zároveň ponechat provázanost celku, dodat střihové skladbě rytmus či zapojit některé konstrukční principy (např. kontrastu či gradace).

I proto působí Tanec ve výsledku nejen jako dokumentární pojednání o zvoleném tématu, ale také jako esteticky vytříbený tvar. Je to dáno nejen způsobem uspořádání ve střihu, ale také smyslem pro proporčnost a kompozici záběru. Wisemanova kamera uceleně rámuje figury tanečníků, abstrahuje od reality zdůrazňováním linií, ornamentů a barev v architektuře, pracuje s proměnlivou světelnou tonalitou (od prosluněných exteriérů přes potemnělé siluety až po zhasínající reflektory v sále) atd. Filmový obraz v sobě udržuje napětí mezi bezprostředním záznamem a jeho dalším dotvářením, a prezentuje tak „dramatický“ pohyb celého filmu: od nehotového, nedokonalého, provizorního k definitivnímu. Schvácená těla tanečníků svědčí o fascinující lehkosti večerního představení, stejně jako popraskané zdi ve sklepě o smělé Chagallově fresce v divadelní kopuli Palais Garnier. Vizuální styl tak pečetí své téma: navzdory politice a ekonomice tu jde především o krásu.

Jan Křipač

(Poděkování patří E. S., která mě naučila dívat se na balet.)

La Danse – Le ballet de l’Opéra de Paris (USA – Francie, 2009)

Produkce a režie: Frederick Wiseman

Kamera: John Davey

Hudba: Joby Talbot, Benjamin Wynn

159 min.

 

Trailer k filmu: http://www.imdb.com/video/imdb/vi2975401241/

Komentáře

Komentáře: 1

  1. canada goose sale uk napsal:

    belstaff ebay jobs 37211
    canada goose sale uk http://winter.jacket-mall.co.uk/

Napište komentář