FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Rameaův synovec – premiéra v ČR

| Aktuálně
30. 09. 2009 |

Čeští diváci budou mít v říjnu ojedinělou možnost zhlédnout zásadní počin kinematografie 70. let – Rameauova synovce od Michaela Snowa. Inspirován Diderotovým románem vytvořil kanadský filmař na ploše 285 minut cosi na způsob „encyklopedie interakce mezi zvukem a obrazem“ (P. Adams Sitney), jež nebyla dosud vydána na VHS či DVD a existuje pouze v několika kopiích, které jsou občas promítnuty v uměleckých galeriích, muzeích či cinematékách. Jednu z nich zapůjčilo Národnímu filmovému archivu Österreichisches Filmmuseum pro speciální projekci, která se uskuteční v pražském kině Ponrepo 6. 10. od 17:30. Večer osobně uvede režisér a filmový kurátor Henry Hills.

Rameaův synovec

Michael Snow na svém projektu pracoval v letech 1972–1974, ale zúročil v něm i některé starší úvahy o mluveném filmu z poloviny 60. let. Celkově se odklonil od svého dosavadního zájmu, uplatňovaného zejména ve snímcích Wavelength, <—> a La région centrale, o pohyb kamery jako významotvorný činitel filmu a začal se podrobněji zabývat základní funkcí média zaznamenávat obraz a zvuk. Nejmenšími strukturními jednotkami, vstupujícími do vzájemných kombinací, se staly slabika a filmové políčko, promítané rychlostí 24x za vteřinu. Tyto mikrostruktury jsou poté spojovány ve větší celky – epizody, jejichž výsledný počet je opět čtyřiadvacet (plus „errata“ a „dodatky“). V nich jsou vážnou, hravou i humornou formou prozkoušeny různé alternativy lidského poznávání skutečnosti – ať už skrze přímý tělesný kontakt či prostřednictvím umělých společenských nástrojů a přístrojů (jazyk/umělecké projevy/moderní technologie). Výsledkem je rozsáhlý esej o možných podobách reprezentace světa, jejich uplatnění v určitém společenském řádu a důsledcích pro lidskou komunikaci.

Snow do filmu zakomponoval svůj vlastní subjekt v několika variantách: jako jméno svádějící k dalším konotacím, jako shluk písmen přeskupujících se v množství anagramů, jako hlas a konečně jako fyzické tělo. Vedle toho dal ovšem prostor některým dalším umělcům z newyorské alternativní scény (Jonas Mekas, Nam June Paik, Joyce Wielandová), čímž přesunul důraz od autorské výlučnosti směrem k otevřenému kolektivnímu pojetí. Takto lze film chápat i jako svého druhu antologii samostatných projevů na dané téma. V ní je vedle Snowových současníků zastoupena celá řada již odezněných „hlasů“ – od Platóna přes Diderota až po Duchampa ad.

Jan Křipač

Komentáře

Bez komentářů

Napište komentář