Podzim jako synekdocha
Synecdoche, New York Charlieho Kaufmana
Whoever has no house now will never have one.
Whoever is alone will stay alone.
Will sit, read, write long letters
Through long evening.
And wander the boulevards up and down, restlessly
While the dry leaves are blowing.
Fenomén scénáristů či kameramanů na režisérském postu je velmi atraktivním tématem mnoha pojednání. Zajímavost tohoto fenoménu lze jistě spatřovat v obecné představě filmu jako kolektivního díla, v rámci kterého se mnohdy uplatňují různorodé tendence, a je právě na režisérovi, aby je dokázal skloubit do relativně ucelené koncepce filmové formy a stylu. Dějiny filmu jsou plné často velmi dramatických příběhů zhrzených scénáristů či kameramanů, kteří nedokázali překročit vlastní profesní zařazení. V případě filmu Synecdoche, New York (USA 2008) úspěšného scénáristy a v tomto případě poprvé i režiséra Charlie Kaufmana však půjde spíše o příběh úspěchu a uznání.
Charlie Kaufman se jako scénárista prosadil již svým prvním dílem – film V kůži Johna Malkoviche (Being John Malkovich, 1999) hned zkraje stanovil určité paradigma, ze kterého lze směle interpretačně vycházet i k dalším filmům, jež vznikly podle Kaufmanova scénáře. Film natočil tehdy debutující režisér Spike Jonze, krom pochopitelné účasti Johna Malkoviche se ve filmu objevuje i Catherine Keener a základní tematická paleta (fenomén lidského vědomí, lidské percepce a motivy zdvojení a halucinační touhy tvořit) je vcelku explicitně zobrazena. Spike Jonze později natočil s Kaufmanem ještě Adaptaci (Adaptation, 2002) a dle informací samotného Kaufmana měl točit i Synekdochu, New York; dalšími režiséry, jež debutují filmy natočenými podle Kaufmanových scénářů, jsou Michel Gondry (Home Nature, 2001) a George Clooney (Confessions of a Dangerous Mind, 2002). Gondry si později – podobně jako Jonze – spolupráci s Kaufmanem zopakuje (Eternal Sunshine of the Spotless Mind, 2004). Rekapituluji: „být někým“, „adaptovat“, „přirozenost“, „zpověď“, „mysl“ a především „tvorba“.
Caden Cotard (Philip Seymour Hoffman) je divadelním režisérem právě dokončujícím svou další hru Smrt obchodního cestujícího Arthura Millera. Svou tvůrčí potencialitu je neustále nucen omezovat, ale díky získání MacArthurova grantu pro výjimečně nadané dostane šanci vytvořit své mistrovské dílo. Zatímco jeho žena Adele (Catherine Keener) i s dcerou odjíždějí do Berlína, kde Adele vystavuje své výtvarné miniatury, Caden postupně začne budovat svůj dokonalý divadelní svět, ve kterém každá postava vytvoří roli neoddělitelnou od skutečného života. V opuštěné tovární hale v centru New Yorku brzy vyroste jeho zmenšená kopie, která brzy převezme funkci originálu. Caden se stane režisérem všech osudů, aby brzy zjistil, že dokonalá tvorba je nedokonalým životem.
Na první pohled je zřejmé, že i v tomto filmu podle Kaufmanova scénáře jsou přítomny motivy charakteristické pro jeho tvorbu: Caden je bytostně hnán touhou vytvořit dokonalé dílo, nepodléhající časovým či kulturním změnám – dokonalý realismus, jenž by – podobně jako život – uchvacoval publikum svou různorodostí, ale zároveň – jaksi v druhém plánu – umožňoval tvůrci určité korekce. Role postavy Cadena a role režiséra Cadena v celém představení prostě musí být zdvojeny, neboť jak chcete dohlížet na své dohlížení v roli, kterou hrajete i řídíte zároveň? Kulisy představení se tedy postupně rozrůstají, podobně jako se rozrůstá herecký kolektiv, jenž musí postupně obsazovat jednotlivé role v různých plánech představení. Caden začne skutečně „dramaticky“ (mýtotvorně) žít, miluje se s jinými ženami, zakládá paralelní rodiny a občas – stále méně – sleduje život „tam venku“. Postavy svých žen zaměstnává jako své asistentky, které brzy začnou tuto roli plnit i ve hře, neboť je zřejmé, že hranice mezi fikcí a realitou je pouhou fikcí reálného tvůrce.
Samotná myšlenka zdvojení, resp. nahrazení celku jeho částmi, které brzy vytvoří celek, je relativně stará a jistě dnes již nikoho nepřekvapí, ale Kaufman jako režisér naštěstí nerezignoval na příběh, jenž ukotvil v osudech jedné ústřední postavy – Cadena. On je centrálním místem celého projektu, k němuž se sbíhají ostatní nitky vyprávění. I když se později stane i on sám jen částí původně celé myšlenky, zůstává z pochopitelných důvodů hlavním bodem vcelku spletitého vyprávění. Kaufman (dle mého) velmi elegantně rozlomil film na dvě půlky, navzájem na sebe odkazující a vlastně jedna druhou zrcadlící, aby zvýraznil určitý paradox (trochu schizofrenní), jenž je přítomen na všech úrovních filmového díla: v příběhu jako tematizace společenských rolí, lidské tvorby, lidského vnímání obecně (stará epistemologická otázka znovu oživená moderní psychologií – jsem to já, kdo vnímá moje já?), na úrovni filmového vyprávění určitým zlomem ve strategii (sekvence, ve které Caden deklamuje své odhodlání před všemi herci, z nichž jeden ho přeruší otázkou – „kdy sem konečně pustíme diváky, už je to sedmnáct let“ – je poprvé explicitním odkrytím strategie) i na rovině filmového stylu, v rámci kterého je většina záběrů rámována značně matoucím způsobem (část-celek, tedy synekdocha jako funkční způsob klamání diváka – je daný záběr „reálným“ zobrazením filmové reality, nebo jen pohledem na další výsek divadelního příběhu?). Kaufman navíc nerezignoval na svižnost vyprávění (vyčítat filmu ztrátu rytmu je stejné jako vyčítat vědomí rychlost při snění), podporovanou prostou zvědavostí, jak daný projekt vlastně ukončit. Osobně se mi zdá spojení závažné myšlenky (ne zrovna nové, ale zručně ztvárněné) s humorně laděným pohledem na hypochondrii umělce (tedy v podstatě opět na určitý model) a s kriticky laděným zobrazením newyorského uměleckého světa (další synekdocha, trochu patriotická) vcelku ideální. Navíc Kaufmanův cit pro jazyk (přirozený i filmový), tedy významy, je obdivuhodný – jméno Caden Cotard k sobě přivolává celý rej významů: „doma vypiplaný“ (cade), „dětinsky senilní“ (dotard) „zbabělec“ (coward), který svou uměleckou synekdochu (synecdoche) propracovává v Schenectady (z mohawského jazyka, původně označujícího místo výskytu borovic, ale metaforicky odkazující k významu skleník), části státu New York. Právě skrytá i relativně viditelná bohatost jednotlivých možných interpretací vábí diváka k dalšímu shlédnutí, jak ostatně Kaufman sám přiznává.
Vzájemné zrcadlení obou částí filmu je v příběhu navíc podpořeno i vztahem Cadena ke své ženě Adele, resp. jejich uměleckým zaměřením. Adele maluje miniatury, shlédnutelné pouze za pomoci speciálních brýlí, zatímco Caden umělecky tvoří v celcích – jejich životní synekdocha je jediná, která nedojde naplnění. V závěrečné sekvenci, ve které Caden definitivně ztrácí svou autorskou suverenitu, je i završen dvojí pohled na lidskou řeč, komunikaci. V posledním záchvěvu dechu chce Caden vyslovit konečné jméno celého projektu – přeruší ho ale slovo druhého. Bytostná snaha porozumět tu prohrává s pouhým napodobováním komunikačních modelů (viz sekvence Cadenova setkání se svou dcerou – nemožnost překladu?) – to je, myslím, dostatečně silný zážitek, který lze rozhodně zopakovat.
Michal Kříž
Synecdoche, New York (Synekdocha, New York), USA 2008
režie: Charlie Kaufman
scénář: Charlie Kaufman
kamera: Frederick Elmes
hrají: Philip Seymour Hoffman (Caden Cotard), Catherine Keener (Adele Lack), Jennifer Jason Leigh (Maria), Emily Watson (Tamy), Samantha Morton (Hazel) a další.
Bontonfilm, 124 min.
texty:
(rozhovor)
http://www.ioncinema.com/news/id/3381/interview_charlie_kaufman_synecdoche_new_york
(kometář ke scénáři)
http://www.latimes.com/entertainment/news/cl-et-scriptland13sep13,0,4222289.story