FANTOMblog

Skryté tajemství

Předčítač Stephena Daldryho

Filmové adaptace úspěšných literárních děl většinou netrpí nedostatkem pozornosti ze strany diváků či kritiky. Na druhou stranu je jejich kvalita pod pozornějším i přísnějším dohledem, neboť téměř každý čtenář má představu o tom, jak by měla vypadat filmová realita, vytvořená podle literární předlohy. Jistě nejde o náhodu: tři filmové tituly, které výrazně podnítily zájem u filmové kritiky i u diváků, tvoří svůj filmový příběh podle literární předlohy. Zatímco Fincherův Benjamin Button se pohybuje spíše v rovině inspirace (povídkou F. Scott Fitzgeralda), Mendesův film Nouzový východ (Revolutionary Road) a Předčítač Stephena Daldryho jsou přímou adaptací literárních děl – v případě Mendesova filmu jde o stejnojmenný román Richarda Yatese, Daldryho Předčítač je adaptací stejnojmenného románu Bernharda Schlinka. Jistě nelze danou tendenci přeceňovat, minimálně vzhledem k počtu i k různorodosti filmů točených v Hollywoodu, ale určitý příklon k jistotě literárních kvalit a k historickým příběhům „osudových“ setkání, jež vytvářejí dynamiku vyprávění, sledovat jistě lze.

Britský režisér Stephen Daldry je dalším velmi dobrým příkladem evropského režiséra, který výrazně oslovil americké filmové produkce a který svým stylem i výběrem témat dokázal vnést do komerčněji orientovaného filmového průmyslu cit pro filmový příběh i pro to, co bychom asi mohli nazvat „atmosférou“ vyprávění. Nejde jen o tančícího Billy Elliota pod šňůrami prádla v šedivém fiktivním městě Everington (Billy Elliot, 2000) nebo o snivě zamyšlenou Virginii pozorující skvrnu na zdi nad krbem (The Hours, 2002). Daldryho evidentně fascinuje křehký a často velmi komplikovaný vztah individua a určitého historického kontextu, jenž formuje daného hrdinu, který ovšem dokáže úspěšně vzdorovat různým tendencím nutícím ho k přizpůsobení. Jinak tomu není ani v případě Daldryho posledního filmu – Předčítač (The Reader, 2008).

Stejnojmenný román (Der Vorleser) německého spisovatele Bernharda Schlinka vyšel v Německu roku 1995 a stal se velmi úspěšným bestsellerem, který byl přeložen do 39 jazyků (včetně češtiny), a jako vůbec první německá kniha obsadil první místo v žebříčku bestsellerů časopisu New York Times. Bernhard Schlink ve svém románu vcelku tradiční formou vylíčil údajně částečně autobiografický příběh mladého muže, jenž naváže celoživotní vztah se starší ženou, později obviněnou z vraždy téměř tří set lidí, které jako dozorkyně německého koncentračního tábora během druhé světové války nechala uhořet v kostele po bombovém náletu. Schlink ovšem román nenapsal jako svým způsobem historický dokument událostí německé nacistické historie, ale jako přísně osobní, subjektivně „interpretovaný“ (skrze postavu vypravěče – mladý muž Michael Berg) příběh nerovné lásky dvou lidí, z nichž každý žije v rozdílném světě a jakémukoliv spojení těchto dvou světů je intenzivně bráněno tehdejší společností. Jestliže současná literární i filmová kritika poukazuje na určitou Schlinkovu i Daldryho nezodpovědnost – ve způsobu zobrazení hrůz koncentračních táborů – opomíjí jeden důležitý fakt: Schlink nechal vystoupit veškerá fakta explicitně ve vzpomínkách Michaela Berga, který ve své paměti postupně listuje a předčítá, stejně jako předčítá Hanně díla světové literatury – postupně odkrývá jednotlivé vrstvy významů (ostatně Schlink jako spisovatel začínal detektivními příběhy, ve kterých vystupovala hlavní postava pod jménem „Selb“) a právě přísně subjektivní pohled na objektivně zformované a interpretované události dráždí současnou kritiku, formulující svůj nesouhlas do jednoduché otázky: jak je možné takhle mluvit o nacistické minulosti? Schlink tak činí na první pohled možná provokativně, ale v důsledku velmi tradičně – prostým uvědoměním si, že ony dva světy jsou propojeny jednoduše přímo skrze vztahy dětí k rodičům, kteří byli, chtíc nechtíc, součástí určitého historického vývoje a tento v podstatě interní vztah dává navíc do souvislosti s historickým vývojem od 60. let až do současnosti (ale jaksi až v druhém plánu). Centrální místo plně zaujímá příběh vzájemné lásky dvou rozdílných lidí a Daldry, resp. David Hare, jenž napsal pro Daldryho i scénář k filmu The Hours podle románu Michaela Cunninghama, se v tomto smyslu plně drží literární předlohy; příkladem může být sekvence Michaelovy prohlídky koncentračního tábora, která je snímána „sledovacím“ záběrem explicitně subjektivního původu.

Schlink dokonce  – a Daldry taktéž – explicitně formuluje princip výstavby vlastního díla: je jím určitý syžet skrývání tajemství, na jehož základě lze údajně popsat vývoj literatury od Homéra až po současnost. Nezáleží přitom na tom, jaké povahy jsou dané informace (ušlechtilé či zkažené), ale na právě na onom faktu přítomnosti či nepřítomnosti určitého vědění, tedy na faktu, jenž má výrazně „literární“ (snad sémiotickou) povahu: i šedesátá léta ve své radikálnosti  a odporu k pravidlům a tradicím předešlé doby lze vysvětlit jako pouhou nevědomost faktu, že „květinové děti“ nebudou jiné než jejich rodiče.

A tak Hanna urputně skrývá svou negramotnost, i když jí to výrazně přitíží při soudním procesu, a Michael podobně opatrovává svou lásku k ní, neboť ví, že v době, kdy trvá v plné síle, ji nikdo nemůže pochopit – Daldry s Harem navíc trochu poupravili narativní schéma celého vyprávění, a Michael Berg tak své vyprávění v různých časových rovinách „rámuje“ svou současnou existencí a vztahem ke své dceři, jež se na úplném konci stane prvním posluchačem, který dokáže rozumět danému příběhu (pochopitelně vyjma diváků).

Daldry má již tradičně šťastnou ruku při výběru herců (v minulosti např. Jamie Bell, Nicole Kidman): Kate Winslet i Ralph Fiennes jsou ve svých rolích přesní, zvl. Fiennes dokázal dospělému Michaelovi Bergovi vtisknout ojedinělou křehkost i zarputilost v jednání. Mladý David Kross je vycházející hvězdou německého filmu (v současnosti např. film Krabat, 2008) a po boku zkušené Kate Winslet se jako mladý Michael dokázal prosadit, i když mu částečně pomohl scénář i střih.

Předčítač Stephena Daldryho je další ukázkou filmového umění tohoto režiséra, jež stojí rozhodně za vidění. Chybí ji sice hravost a naivnost Billy Elliota a obrazová emocionalita The Hours, ale vnáší do této filmové společnosti nezvykle kontroverzní téma subjektivní interpretace citlivých historických událostí – ale upřímně: bylo to s Virginií Woolfovou jinak?

Michal Kříž

The Reader (Předčítač), USA, Německo 2008

režie: Stephen Daldry

scénář: David Hare podle stejnojmenného románu Bernharda Schlinka

kamera: Roger Deakins, Chris Menges

hrají: Kate Winslet (Hanna Schmitz), Ralph Fiennes (Michael Berg), David Kross (mladý Michael Berg), Bruno Ganz (profesor Rohl), Karoline Herfurth (Marthe), Jeanette Hain (Brigitte) a další.

Palace Pictures, 124 min.

Texty kritiky (výběr):

http://www.hollywoodreporter.com/hr/film-reviews/film-review-the-reader-1003917714.story

http://www.huffingtonpost.com/thelma-adams/reading-between-the-lines_b_147631.html

http://www.slate.com/id/2210804/pagenum/2