FANTOMblog

blog filmového magazínu FANTOM

Rozhovor s Pablem Traperem

| Filmové festivaly / Film Festivals
24. 01. 2011 | , ,

Rozhovor s Pablem Traperem o filmu Carancho (2010)


Michael Guillén: Začněme titulem Vašeho filmu. Co vlastně Carancho znamená?

Pablo Trapero: Carancho je sup, ale …jak to mám říct…je zvláštním způsobem pěkný, pohledný. Pocit, který máte tváří v tvář tomuto dravci, je jiný, než který běžně máte, když se setkáte s dravcem. Přesto, jedí mršiny.

Guillén: Je carancho odlišný od běžného černého supa?

Trapero: Ano, můžete ho potkat jen v přírodě, v pampě. Je to velký pták. Záměr je ten, aby reprezentoval postavu Sosy (Ricardo Darín). Je zajímavé, že potom, co měl film premiéru v Argentině, začali lidé používat tento termín i pro tento typ právníků. V současné době je v Argentině ohlášen anti-carancho zákon.

Guillén: Carancho mi hned připomněl jeden komentář uruguayského spisovatele Eduarda Galeana, který považuje termín „nehoda“ za nevhodný pro popis automobilového vraku. Galeano tvrdí, že na vraku automobilu není nic náhodného; vlastně od chvíle, kdy bylo auto vynalezeno a vypuštěno volně na silnice, je automobilový vrak jako fakt nevyhnutelný. Galeano řekl, že mnohem vhodnější by bylo použít slovo „důsledek“ než „nehoda“. V případě filmu Carancho by se též mělo uvažovat o důsledku, jenž vede auta ke srážce. Jsem v pokušení říct, že jste použil milostný příběh k tomu, abyste reflektoval tuto deformaci. Proč jste se vydal touto cestou?

Trapero: Záměrem bylo vytvořit milostný příběh v prostředí válečné zóny; zobrazit lásku, jež vyrůstá ze zoufalství či z extrémní situace. Obě myšlenky se objevily najednou: milostný příběh i dané prostředí. Od počátku jsem pracoval s představou dvou postav: právníka a lékařky záchranné služby. Jsou to profese, na které narazíte po celé Argentině. Hodně jsem studoval jejich světy. Navíc na začátku jsme pracovali i s myšlenkou natočit film noir.

Guillén: Jsem překvapen, že zmiňujete film noir – i když i jiní ho v souvislosti s Vaším filmem zmínili -, i Vy jste původně Carancho popsal jako klasický „černý thriller“, což je, myslím, přesnější. Z mého pohledu není Carancho film noir; je spíše poctivou kriminálkou, proto bych se rád ujistil, co tím myslíte: odkazujete na určitou souvislost, jak zobrazit těžkou sociální situaci? Jde o sociální problémy, které jsou nahlíženy z temné strany?

Trapero: Ano, přesně tak. Ale ne jen tím, že o nich budeme mluvit, ale tím, že jsou přítomné v pozadí. To je způsob, jak rozumím slovu noir. Skrze milostný příběh můžeme usuzovat o širším pohledu.

Guillén: Jednou z věcí, která mě na filmu potěšila, byly scény nečekaného násilí v situacích, kde jsem to nepředpokládal. Například jde o scény, kdy se Luján (Martina Gusmán) snaží pomoct opilci v sanitce, a ten ji napadne, nebo scéna – ještě lépe – zápasu gangů na pohotovosti. Zvláště ta druhá je dojemně komická. Obecenstvo se při při této scéně smálo.

Trapero: Opravdu? Super!

Guillén: Můžete pohovořit o tom, jak pracujete s násilím, jak v situacích, kde jde o humor, nebo naopak?

Trapero: V obou scénách, které jste zmínil, jde o to upustit páru. Jde o únikovou cestu pro nahromaděné emoce. Samozřejmě, násilí tu slouží černému humoru, ale ne každý tomu rozumí, a někteří to berou dokonce velmi vážně. Ale mým záměrem bylo, aby si to diváci užili stejně jako Vy. A tento prožitek souvisí s rozporuplností dané situace: kontrast je tu mezi tím, co dělá Luján – snaží se pomoct ostatním –,  a násilím, co dělají oni. To je černý humor.

Guillén: A nikdo není lepší než Ricardo Darín, pokud jde o zachycení těchto rozporuplností. Carancho je pro jeho postavu skvělou metaforou, protože na jedné straně je hoden opovržení díky svému pronásledování ambulancí, na straně druhé je díky tomu i okouzlující. Přesně jak jste popsal Carancho: je tu přítomna určitá svůdnost v Sosově přirozeném predátorství. Ve skutečnosti jsem byl často okouzlen Darínovým výkonem, jak dokáže svádět svůj ženský protějšek.

Trapero: Což je to samé, jako kdyby jste řekl, jak daná postava svádí publikum.

Guillén: Přesně. Skrze své postavy – částečně i jako Sosa ve Vašem filmu – ustanovuje diskutabilní etiku; svádí vás k tomu, abyste přijali jeho nakažlivou etiku. Je tím, co bych nazval manipulátor. Jaké to bylo s ním pracovat? Bylo to poprvé, že ano?

Trapero: Ano, bylo to poprvé. Samozřejmě, znám Ricarda celou věčnost. Oslovil jsem ho v souvislosti s tímto filmem, když natáčel s Juanem José Campanellou film The Secret In Their Eyes (2009). V prvním stádiu příprav jsem ho oslovil, abych zjistil, co si o daném projektu myslí a zda by měl zájem ve filmu hrát. Byli jsme v kontaktu během všech fází vývoje daného příběhu. Oba dva, Ricardo i Martina Gusmán, tvořili dobrý tým. Jejich vztah fungoval od začátku. Od prvního setkání jsme věděli, že to bude fungovat, mělo to fungovat. Strávil jsem s nimi spoustu času během čtených zkoušek, mluvili jsme o tom, při obědech, při skleničce, mluvili a mluvili, mnohem více než později při skutečných zkouškách reálných situací. Vrhli jsme se přímo z těchto diskuzí do natáčení, raději než bychom to příliš zkoušeli. Bylo tomu přesně naopak, než jak Martina vlastně pracuje. Strávila šest měsíců studiem své role, jednou týdně absolvovala dvaceti čtyř hodinovou směnu ve skutečné nemocnici na ambulantním oddělení. V důsledku toho se stala asistentkou doktora záchranné služby. Její přístup k roli byl velmi staromódní, znáte to? Krůček po krůčku se stala danou postavou.

Guillén: Toto je vaše třetí společná práce s Martinou Gusmán. Co z jejího talentu Vás láká k tomu ji mít ve Vašich filmech?

Trapero: Je to úsměvné, pracovala v produkci, když jsme se poprvé potkali, je to již dávno. Ale od čtyř let studovala jako herečka, když ji bylo sedmnáct, pracovala se známým maestrem Carlosem Gandolfinim, bylo to unikátní, byla velmi mladá. Martina má velký herecký talent. To, čeho si na jejím hereckém projevu cením nejvíce, je, jak dokáže pracovat s postavami. Její smysl pro detail – pohyb, její způsob pohledu – to je mnohem důležitější než schopnost říct to správné na pravém místě. Oba, Ricardo i Martina, jsou techničtí v tom, co dělají. Když jim řeknu, jděte odsud sem, vždy to přesně udělají; ale ve stejné chvíli jsou schopni improvizovat, pokud je to potřeba. Rád přidávám nové věci do jednotlivých scén, když točím. Záběr po záběru se stále snažím zlepšovat svůj film, snažím se udělat každý záběr unikátní. Oba dva to skvěle zvládají. Samozřejmě, Martina mě zná dlouho, ale je dobré mít takový základ a důvěru.

Guillén: Mám rád její výkon ve filmu Lion´s Den [2008, r. Pablo Trapero; pozn. překladatele], samozřejmě, ale musím říct, že možná ještě více mám rád teď její výkon ve Vašem novém filmu. Pojďme se věnovat zvukovému aranžmá. Použil jste velmi ambientní zvuk dopravy, pochopitelně, který byl plně záměrný, předpokládám.

Trapero: Již jsem zmínil myšlenku o válečné zóně jako o prostředí, které je velmi nepříznivé pro jednotlivé postavy, ale nechtěl jsem ho jen tak zobrazit. Chtěl jsem danou atmosféru přenést do jednolitých scén, naznačit, že tam venku je život opravdu těžký. Všechny ruchy i zvuky mají poskytnout divákům určité informace, a to i v situacích, kdy Sosa a Luján vaří, dívají se na televizi nebo jen odpočívají na pohovce; diváci slyší zvuky pulzujícího města přicházející skrze okno.

Guillén: Můžete říct pár slov o spolupráci s kameramanem Juliánem Apezteguiou, jak se vám podařilo zachytit atmosféru stísněného prostoru, který se navíc často pohybuje?

Trapero: Bylo to zvláštní točit na těchto místech, ve kterých jsme měli i dlouhé záběry, některé dokonce až osm minut. Nepoužili jsme steadycam ani nic podobného. Julián vždy pracuje s ruční RED kamerou, ačkoli k ní potřebuje speciální postroj, a točili jsme ve skutečných autech. Co se týká lokací, točili jsme ve skutečných nemocnicích kvůli atmosféře, ale také jsme si v nich vytvořili zvláštní prostor, kde jsme točili scény, které se odehrávají na ambulanci. Ten prostor měl skryté dveře, abychom mohli vytvořit dlouhým záběrem iluzi pohybu skrze jednotlivé místnosti.

Guillén: Nedávno jsem se zabýval myšlenkou, co vlastně znamená „současný film“, zvláště z pohledu režijních postupů. Vaše filmy se často zabývají sociálními problémy – jako teď pojistnými podvody ve filmu Carancho – považujete své filmy v tomto smyslu za aktuální? Co pro Vás pojem „současný film“ znamená?

Trapero: Svým způsobem se mi líbí, že mé filmy korespondují s tím, co se děje ve skutečnosti, ale nejsem si jistý, že to znamená být „aktuální“. Možná ano. Mé filmy jsou spíše dokladem či svědkem určitého momentu. I v případě, že točíte science fiction, nějakým způsobem komentujete dobu, ve které točíte. Není to jen tím, v jaké době zrovna točíte, je to spíše tím, jak realitu vnímáte. To je to, co mám rád. Když děláte film, úplně cítíte ten čas, kdy jste ho točili; zároveň ale cítíte, jak na vás působí, když ho sledujete. Líbí se mi, když film působí několik let a reflektuje dobu, kdy byl natočen; zároveň ale dokáže oslovit i publikum po mnoha letech. Tak rozumím současnému filmu, i když byl natočen před osmdesáti lety. Zamlouvá se mi myšlenka komunikovat s filmy skrze čas.

Guillén: Věnujme se Vaší produkční společnosti Matanza Cine. Mají filmy, které produkujete, nějaký otisk vaší práce jako režiséra? Třeba určitý vzhled? Nebo nějaké poslání, jež se objevuje i ve Vašich filmech?

Trapero: Ne, ne. To, o co se v Matanze snažím, je pomoct režisérům, aby dělali filmy dle svých představ; tak, jak je jim vlastní. Pomáhám jim udržet si kreativní kontrolu nad filmem. Nabízím jim prostředky, které jim pomohou zvládnout produkci filmu, a projít tím vším tak, aby se nezbytné kroky nijak nepodepsaly na duši jejich filmu ani na jejich umělecké vizi, jež je unikátní. Pomáhám jim přežít tento proces, protože někdy je samotný proces natáčení bojem se samotnou podstatou jejich vize.

[Michael Guillén, 26. prosince 2010, PSIFF 2010]

Komentáře

Bez komentářů

Napište komentář